„Barevné město“

Evropské peřeje 41

„Barevné město“

Poslední zastavení v britské metropoli,
jediné v Evropě, která je opravdu světová

Martin Kovář

Jak jsme si řekli již v předchozích dvou newsletterech, Londýn je jediné evropské velkoměsto, které se může oprávněně nazývat světovým. Zatímco poprvé jsme se věnovali londýnské City a jejímu okolí včetně Millennium Bridge a galerie Tate Modern (bývalé South Bank Power Station) a podruhé londýnskému metru, dnes podíváme na další místa, která jsme během prvního výletu s Datarunem do Londýna na počátku třetí březnové dekády navštívili, konkrétně na místa, jež jsou spojena s proměnou Londýna z „bílého“ na „barevné město“ po druhé světové válce, tj. s rozsáhlou imigrací z kolonií, bývalých kolonií a zemí Commonwealthu na Britské ostrovy. Stejně jako v předchozích případech věřím, že Vás můj text pobaví a zaujme.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 9. dubna 2024

Londýn jako naděje uprchlíků z celého světa

Lidé trpící ve svých zemích útiskem vzhlíželi k Britským ostrovům s nadějí po staletí. Postoj Britů k cizincům, zvláště k uprchlíkům, byl většinou vstřícný. Ostrované se díky dlouhé koloniální tradici naučili respektovat cizí kultury, přestože tu svoji považovali se samozřejmostí sobě vlastní za nadřazenou. V Londýně, centru impéria, se přitom vyskytovali bílí imigranti i příslušníci mimoevropských národů – černí námořníci, dělníci v docích a muzikanti, indičtí obchodníci, vysloužilí imperiální vojáci, studenti, lékaři, chůvy a domácí služebnictvo. Vzhledem k velkému počtu obyvatel metropole jich ovšem bylo relativně málo, což byl jeden z hlavních důvodů, proč v souvislosti s nimi nedocházelo k takřka žádným problémům.

Zlom po druhé světové válce

Ke zlomu došlo po druhé světové válce, kdy se do Velké Británie vydalo velké množství lidí z Evropy, a hlavně ze zemí Commonwealthu. Britové byli na cizince zvyklí, příchod desítek tisíc „barevných“ přistěhovalců z oblasti Karibiku, indického subkontinentu a východní Afriky jim nicméně působil jisté potíže, a to tím spíš, že tito lidé měli výrazně jiný způsob života, odlišnou kulturu a náboženství. O tom, že nárůst počtu přistěhovalců byl obrovský, svědčí následující čísla: zatímco v roce 1948 žilo ve Velké Británii přibližně 75 000 obyvatel tmavé pleti, v roce 1971 to již bylo téměř 550 000 lidí jenom v Londýně. Masová migrace v padesátých a šedesátých letech 20. století tak jednou provždy změnila tvář Spojeného království a jeho metropole především.

Zákon o britském občanství z roku 1948

K hlavním příčinám rozsáhlé přistěhovalecké vlny do Velké Británie po druhé světové válce patřily nedostatek nekvalifikovaných i kvalifikovaných pracovních sil a snaha státních i soukromých firem získat pracovníky z Evropy i ze zámoří. Imigraci umožnil zejména zákon z roku 1948 (British Nationality Act), podle nějž měli všichni občané Commonwealthu právo pracovat a usadit se v Británii a požívat zde všech občanských a politických práv. Další příčiny tkvěly ve špatné hospodářské či politické situaci zemí, z nichž přistěhovalci pocházeli. Svým dílem přispělo k masové migraci i zlevnění a zrychlení dálkové (námořní a letecké) dopravy, nemluvě o obavách z přijetí nových zákonů, které by ji v budoucnu mohly znemožnit.

Empire Windrush a její význam

Za významný mezník v moderních dějinách Velké Británie a primárně Londýna bývá označován 22. červen 1948, kdy do přístavu v Tilbury připlula loď Empire Windrush s téměř pěti sty jamajskými přistěhovalci na palubě. Právě tento okamžik se stal symbolem počátku poválečné „barevné imigrace“ do země a do její metropole. Mnozí z pasažérů, kteří se na této bývalé německé válečné lodi do Londýna dostali, sloužili za války ve spojeneckých jednotkách a měli v Británii (při)slíbenou, respektive předjednanou práci, anebo alespoň cenné kontakty. Ostatní byli mladí muži, kteří do mateřské země přijeli za lepšími pracovními příležitostmi; většina z nich přitom plánovala, že se po našetření dostatečného množství peněz vrátí domů.

Cestující z Empire Windrush nalezli dočasné ubytování v Claphamu v jihovýchodním Londýně, zejména v noclehárnách vybudovaných v prostorách metra, které za války sloužily jako protiletecké kryty. Nejbližší burza práce se nacházela v Coldharbour Lane v Brixtonu. Velká část přistěhovalců zde práci skutečně získala a brzy si v okolí našla bydlení. Od té doby je Brixton právem pokládán za hlavní centrum karibských přistěhovalců v britské metropoli. První imigranti našli práci poměrně snadno a rychle, a proto není divu, že v následujících měsících a letech připlulo do Británie mnoho jejich následovníků nejen z Karibiku.

Složité začátky

Vzhledem k tomu, že na Britských ostrovech byla na přelomu čtyřicátých a padesátých 20. století, primárně v důsledku druhé světové války, o bydlení velká nouze, usazovali se „barevní“ přistěhovalci hlavně ve zchátralých, válkou poničených ulicích a čtvrtích Londýna. Potýkali se přitom s řadou vážných potíží, primárně s nedostatkem peněz a s nepříliš přátelským až přímo nepřátelským prostředím na trhu s nemovitostmi. Velmi těžko se dostávali k hypotékám či půjčkám; drtivá většina bank je totiž pokládala za nespolehlivé. Majitelé domů či bytů je tak odmítali kvůli tmavé barvě pleti a rasistické nápisy jako „Žádní barevní“ (No Coloureds), „Jenom pro bílé“ (Whites Only), „Negry tu nechceme“ (Niggers Not Wanted Here) nebo „Žádní psi, žádní černí“ (No Dogs, No Blacks) nebyly v této době nijak neobvyklé.

Tyto problémy vedly k tomu, že se přistěhovalci snažili kupovat vlastní nemovitosti, i když je od koupě odrazovaly vysoké ceny. Proto jim trvalo delší dobu, než si našetřili dostatečnou sumu. Aby si mohli dovolit dům či byt koupit, pomáhali si navzájem v rámci jednotlivých komunit. Tato podpora byla nejvyšší u Indů a Pákistánců, u nichž hrály silnou roli příbuzenské svazky. U přistěhovalců z Karibiku byly tyto vazby slabší, i oni se ale dostávali k nemovitostem prostřednictvím tzv. „pardnerského systému“ (Pardner System): přátelé, rodinní příslušníci a blízcí známí odevzdávali každý týden peníze do společného fondu, určenému osobě, jež byla na řadě a jež díky tomu dokázala zaplatit zálohu na byt. Tento systém, vyžadující velkou míru vzájemné důvěry, nepoužívali imigranti z Karibiku pouze v Londýně, ale na celém světě.

Výše zmíněné faktory výrazně přispěly k vytváření ulic či celých čtvrtí obydlených téměř výlučně „barevnými“. Hlavně Indové a Pákistánci chtěli žít v blízkosti rodiny, blízkých přátel anebo těch, s nimiž měli kulturní, jazykové a náboženské vazby. Imigranti z Karibiku, kteří na rodinných vazbách nelpěli tak silně, uměli (většinou) mnohem lépe anglicky, v řadě ohledů prošli britskými typy škol a vůbec měli k britské kultuře blíže, byli do určité míry k životu uvnitř „barevných čtvrtí“ dotlačeni, třebaže to samozřejmě neplatilo (podobně jako u Indů a Pákistánců) absolutně.

„Řetězová migrace“

Významnou roli při usazování jednotlivých etnik hrála tzv. „řetězová migrace“. Potenciální přistěhovalci dostávali od příbuzných žijících v Británii informace o možnostech zaměstnání, finanční podporu na cestu a pomoc v prvních měsících po příjezdu na Ostrovy. Tento proces měl zásadní dopad zejména na usídlování Jihoasiatů ve Velké Británii, neboť vedl k tomu, že se příbuzní z téže indické či pákistánské vesnice usadili ve stejné čtvrti či ulici britského (velko)města.

Londýnští Indové…

Londýnští Indové žili hlavně v Hampsteadu, Kilburnu, South Kensingtonu a Southallu, Pákistánci pro změnu ve Stepney, v East Endu, Kensingtonu a Newhamu. Od druhé poloviny šedesátých let přijížděli do Británie rovněž emigranti a uprchlíci z Keni a Ugandy, již se usídlili poblíž dosavadní indické komunity na předměstích Harrow, Barnet a ve Wembley. Na začátku sedmdesátých let se řady jihoasijských přistěhovalců začaly rozšiřovat o Bangladéšany (dříve Východní Pákistánce) z Bengálska, kteří opouštěli válkou a bídou sužovanou vlast. Tato komunita se usazovala ve Spitalfields (v East Endu), kde měla vazby již od počátku 20. století.

Londýnští Jihoasiaté

„Hlavním městem“ Jihoasiatů ve Spojeném království se stalo londýnské předměstí Southall, někdy také nazývané „Malá Indie“ (Little India). Značná část přistěhovalců, kteří zde nalezli nový domov, patřila k paňdžábským Sikhům. To souviselo s personální politikou gumárenské společnosti Woolf’s Rubber Factory, jež najímala zaměstnance přímo v severozápadní Indii. Jejího příkladu využívaly i ostatní podniky v oblasti. Indové zde vytvořili poměrně soběstačnou komunitu – vedli vlastní bankovní pobočky, cestovní kanceláře, obchody se šatstvem, prodávali indické potraviny, pekli indické pečivo; měli i vlastní kina, kavárny, školy a kluby. Člověk, který do těchto míst přišel, zde nalezl restaurace, obchody se sárí, se sladkostmi, s hudebními deskami, jež evokovaly dojem severní Indie. Zdejší metodistický kostel se v roce 1958 stal sikhskou gurdwarou a společenský klub se změnil v hinduistický chrám.

Noví Londýňané z Karibských ostrovů

S přistěhovalci z karibských ostrovů to bylo podobné –Jamajčané žili, jak jsem již uvedl, v Brixtonu, Claphamu a Stoke Newingtonu, Trinidaďané v Notting Hillu, příchozí z Barbadosu, Dominiky a Svaté Lucie v Paddingtonu a okolí. Zejména některé části Brixtonu vzbuzovaly zdání ulic Kingstonu či Port of Spain. Na proslulém brixtonském tržišti (Brixton Market) se prodávalo a stále ještě prodává tropické ovoce a zelenina – manga, jamy, batáty, maniok, cukrová třtina a koření, kozí maso a mnoho druhů čerstvých i sušených ryb. Kromě jídla se dala, respektive dá v místních stáncích sehnat karibská literatura, hudební desky, oděvy. V kavárnách si mohou hosté pochutnat na čerstvých džusech z exotického ovoce či na výtečné jamajské kávě Blue Mountain. Již od konce čtyřicátých let zde vznikaly bary a kluby, jejichž prostory se otřásaly v rytmech calypso, blues, ska a později i reggae. Život v těchto čtvrtích měl ale i své temnější stránky: bujely zde obchod s drogami, prostituce a docházelo tu k potyčkám mezi gangy.

Práce a zase práce

Přistěhovalci většinou vykonávali nekvalifikovanou či částečně kvalifikovanou práci, často ve stagnujících průmyslových odvětvích. Výjimkou bylo zdravotnictví – lékaři a sestry získali díky nedostatku pracovních sil práci ve svém oboru téměř okamžitě. Odlišně to dopadalo s učiteli, úředníky či účetními, kteří pracovali na poštách, u montážních linek, myli nádobí nebo zametali ulice, neboť Britové většinou neuznávali vzdělání získané v zemích jejich původu. Imigranti si přitom vydělávali méně peněz a měli nižší sociální status než Britové, kteří si prostřednictvím odborů na zaměstnavatelích často vymohli, že přistěhovalci nebudou najímáni vůbec či v omezeném množství, popřípadě že „nedojde k propuštění žádného bělocha, bude-li zaměstnán černoch“. Neoficiální rasové bariéry byly uplatňovány pro některé zaměstnance Britských drah (British Railways), zejména pro zřízence a pracovníky na nástupištích; například na londýnských nádražích Paddington a St. Pancras byla tato místa rezervována výhradně pro bělochy.

Přistěhovalci z Karibiku byli v Londýně zaměstnáni především u Londýnského dopravního podniku (London Transport Board), převážně jako řidiči a výběrčí jízdného. V roce 1956 se do Británie dostaly čtyři tisíce obyvatel z Barbadosu, které si tato firma najala přímo na ostrově. Obdobným způsobem získávaly pracovníky z této oblasti i British Hotels and Restauration Association či již zmíněné Britské dráhy. Karibští imigranti pracovali též jako vrátní, nosiči zavazadel, uklízeči, pomocníci v kuchyni, ženy velmi často v nemocnicích. Jihoasiaté zpočátku nalezli uplatnění hlavně v textilkách či v potravinářském průmyslu.

Pro asijskou komunitu bylo typické, že se snažila vyhnout ubíjející manuální práci, diskriminaci a závislosti na zaměstnavateli tím, že začala sama podnikat. Jihoasiaté upřednostňovali odvětví, jež vyžadovala nízký počáteční kapitál a kde úspěch záležel hlavně na tvrdé práci. Proto si kupovali stánky na trzích, obchody s potravinami, oděvní či obuvnické dílny, trafiky, garáže a restaurace. O jejich vytrvalosti vypovídá skutečnost, že v roce 1970 bylo ve Velké Británii přibližně dva tisíce jejich restaurací. Původní klientelu tvořili převážně svobodní Jihoasiaté, ale postupně se tyto restaurace naučili navštěvovat i bílí Britové. Jídlo zde bylo levné, vydatné, a navíc uspokojovalo poptávku po exotických chutích, nemluvě o tom, že zde měli otevřeno dlouho do noci. Za úspěchem „indických restaurací“ stál dobrý management, správné načasování a schopnost upravit jídelníček tak, aby se přiblížil britskému vkusu.

Diskriminace a nepřátelství

Jak jsem již řekl, přistěhovalci se setkávali s diskriminací i s více či méně otevřeným nepřátelstvím relativně často. Nepřátelský postoj k nim posilovala nejen obava ze vzrůstající konkurence na pracovním trhu, ale i výše zmíněné kulturní odlišnosti. Černoši i Asiaté byli v padesátých a šedesátých letech často líčeni jako „lstiví bezohlední sexuální predátoři, chtiví bílých žen“. Právě soužití bílých žen a „barevných“ mužů a smíšená manželství představovala pro Brity největší tabu. Podle výzkumu ze severního Londýna z roku 1965 mělo 20 % Britů námitky proti společné práci s „barevnými“, 50 % odmítalo žít v jejich sousedství a smíšená manželství odsoudilo 90 % z nich. Předsudky ale byly oboustranné, imigranti často nechápali morální hodnoty západní společnosti. Největší problémy s akceptováním britského způsobu života měli muslimové; po příjezdu žen a dětí na Ostrovy se hlavní starostí většiny z nich stala jejich ochrana před „zkaženou“ britskou společností.

Nepokoje v Notting Hillu

V některých případech se imigranti setkávali i s fyzickým násilím. K výbuchu největších rasově motivovaných nepokojů došlo v londýnském Notting Hillu, jenž byl v padesátých letech 20. století chátrající čtvrtí plnou zločinu. V rozpadajících se domech zde živořili špatně placení dělníci, nezaměstnaní a jejich rodiny, nemluvě o početné menšině Irů, Poláků a přistěhovalců z Karibiku. Jediné lákadlo představovaly relativně nízké ceny ubytování. Na druhé straně ovšem situaci zhoršoval fakt, že se tato část města stala baštou extrémní pravice, na jejíchž shromážděních byla často ke slyšení otevřeně rasistická hesla jako „Za bílou Británii“ (Keep Britain White), „Negři, táhněte domů“ (Niggers Go Home) či „Negři, nechte naše dívky na pokoji“ (Niggers Leave Our Girls Alone).

V létě 1958 v Británii začal počet rasově motivovaných útoků na „barevné“ narůstat a 29. srpna toho roku došlo k výbuchu rasově motivovaného násilí v kensingtonské Bramley Road. O den později se nepokoje přenesly do Notting Hillu. Gangy bílých mladíků hledaly vhodné oběti a vrhaly na domy přistěhovalců cihly a zápalné láhve. K pachatelům těchto činů patřili zejména mladí dělníci, kteří sem přicházeli z jiných čtvrtí za účelem tzv. „lovu negrů“ (Nigger Hunting). Místní běloši při jejich „nájezdech“ vycházeli z domů, pozorovali je, povzbuzovali a ukazovali na potenciální cíle. Pouliční boje pokračovaly několik dalších dnů a nocí. Nepokoje si nevyžádaly žádnou oběť na životě, policie však zadržela přes 140 lidí a více než stovku z nich obvinila z trestného činu. Během dvou týdnů soud vynesl rozsudky nad devíti mladými bílými výtržníky. Tresty byly exemplární – každý z odsouzených měl strávit ve vězení čtyři roky.

Většina politiků rasismus ostře odmítla a britský tisk přisoudil zodpovědnost za nepokoje ve většině případů mladistvým bílým delikventům. Současně ale poskytl velký prostor zdůrazňování kulturních odlišností mezi Brity a přistěhovalci a celkově vzato věnoval konfliktu nepřiměřenou publicitu. Jedním z výsledků této kampaně proto bylo volání po omezení přistěhovalectví. Nepokoje z pozdního léta roku 1958 se tak staly jakýmsi „bodem obratu“ v nazírání Britů na přistěhovalce a v roce 1961 vedly k přijetí zákona omezujícího imigraci (Commonwealth Immigrants Act).

Zrození „nového Londýna“

U karibských imigrantů nottinghillské nepokoje pro změnu oživily vědomí sounáležitosti, v důsledku čehož v roce 1959 zorganizovali „Karibský karneval“ v St Pancras Town Hall jako výraz vzájemné solidarity a hrdosti; právě z něj v polovině šedesátých let vznikl slavný Notting Hill Carnival. V té době však již měla britská metropole nejproblematičtější léta soužití různých etnik za sebou a budoucnost se zdála optimističtější, než bylo možno ještě před pár lety očekávat, třebaže nejrůznější rasistické organizace působily v Británii a v Londýně zvlášť i nadále.

„Barevné město“

Pokud byste chtěli „ochutnat“ „Barevné město“ „na vlastní kůži“, pak vězte, že hlavní centrum přistěhovalců z Karibiku naleznete na stanici metra Brixton (Victoria Line); místní proslulé tržiště se nachází jen pár kroků od ní. Arabský, respektive muslimský Londýn je na dosah od stanice metra Whitechapel (přestup mezi linkami District Line, Hammersmith & City Line a East London Line); poblíž je i legendární Brick Lane, kde si můžete pochutnat na bangladéšských specialitách (nejblíže od stanice metra Aldgate East; přestupní stanice mezi linkami District Line a Hammersmith & City Line). „Malou Indii“ najdete na předměstí Southall (zastávka Southall, kam jezdí vlaky Thames Trains). Indické, stejně jako čínské restaurace jsou ovšem v celém Londýně, zejména v centru města; poblíž stanice metra Leicester Square (přestup mezi Piccadilly Line a Northern Line), kde se rozkládá i Čínská čtvrť (China Town) a hlavně Gerrard Street (s nejlepší čínskou kuchyní v metropoli). Do Notting Hillu, jenž se od časů, kdy zde došlo k Notting Hill Riots, hodně změnil, se nejsnáze dostanete rovněž metrem, přičemž vystoupíte na stanici Notting Hill Gate (přestupní stanice mezi Central Line, Circle Line a District Line).

Na závěr jedno varování: Zejména v okrajových částech města buďte opatrní, především při fotografování či filmování; v muslimském Whitechapelu si ho raději zcela odpusťte, především pokud byste chtěli fotit lidi, nechcete-li, aby vás potkala nějaká nepříjemnost či opravdový průšvih – místní obyvatelé to nemají rádi a dovedou to dát razantně najevo.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.