Anglie už vykročila ke změně

Evropské peřeje 45

Anglie už vykročila ke změně

Konzervativci drtivě prohráli místní volby
a jsou „na odpis“

Martin Kovář

Ve čtvrtek 2. května se v Anglii konaly volby do místních samospráv, jež byly mimo jiné testem, zda předvolební průzkumy, které vycházejí před očekávanými britskými volbami do Dolní sněmovny, opravdu platí, anebo je třeba dívat se na ně „jinými očima“. Pro labouristy i konzervativce znamenají výsledky jediné: trend je potvrzen, možná i – viděno očima toryů, tedy konzervativců – drastičtěji, než se doposud zdálo. Změna, která přijde na podzim, bude zásadním zlomem, po kterém na ostrovní vnitropolitické scéně nezůstane kámen na kameni. Kromě toho přinesly volby několik dalších dílčích zpráv, které jsou rovněž zajímavé a možná i varující. Tak pojďme na to.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 7. května 2024

Celkový pohled

V anglických místních volbách se rozhodovalo o více 2000 křeslech v 58 volebních obvodech, ve 107 městských radách, o všech členech londýnské městské rady (London Assembly), o 11 přímo volených starostech a o 37 policejních a kriminálních komisařích v Anglii a ve Walesu. Konečné výsledky mluví jasnou řečí: Labour Party získala 1158 z nich, přičemž si oproti těm minulým polepšila o 232 mandátů, takže velký úspěch. Conservative Party získala pouhých 515 křesel, což znamená pohoršení o 397 mandátů. Strana, v jejímž čele stojí sir Keir Starmer, tak ovládá 51 městských rad (10 navíc oproti situaci před volbami), strana premiéra Rishiho Sunaka jich má v rukou jen 6 (přišla o deset), což je debakl se vším všudy. Liberální demokraté pro sebe získali 522 křesel, tedy o 7 více než konzervativci (!!!) a o 98 více oproti těm předchozím a mají moc ve 12 městských radách (o 2 více než před volbami). Zelení urvali 181 mandátů (o 64 více ve srovnání s posledními volbami), městská rada jim ovšem „nepatří“ žádná. „Ostatní“, pod něž se schová kdekdo a kdeco, vesměs „nezávislí“ kandidáti všeho druhu, mají po volbách 285 křesel (o 23 méně) a „v rukou“ 38 městských rad.

Labouristé na cestě k moci

Co tahle čísla znamenají pro velkou, celostátní britskou politiku? Jak jsem už řekl, v první řadě potvrzení trendu, že šéf Labour Party, uměřený a solidní právník Keir Starmer míří do Downing Street číslo 10, ať už volby budou na podzim, na konci roku, nebo, in extremis, v lednu 2025. Kromě nějakého šíleného, stěží představitelného skandálu, už jej nemůže zastavit vůbec nic, to je jasné. Zatímco pro Starmera a pro jeho lidí je to dobrá zpráva, strana úpí v opozici dlouhých čtrnáct let, v Labour Party existuje nezanedbatelná menšina, která z blížícího se landslide vítězství velkou radost nemá. Jde o tzv. corbynovce, tj. o stoupence bývalého šéfa strany, radikálního levičáka a přítele venezuelského diktátora Huga Cháveze blahé paměti a soudruhů z Hamásu a Hizballáhu, Jeremyho Corbyna, jehož z čela labouristů potupně vyhnal bývalý konzervativní premiér Boris Johnson, když jej na celostátní úrovni drtivě porazil v prosinci 2019. Corbyn sice odešel z vedení strany, jeho lidé, zejména část mladých labouristů, ale nikam nezmizela, neztratili se, zůstali ve straně a doufali a stále doufají, že jejich čas znovu přijde. Vzestup strany pod Starmerem, který od nich vyčistil vedení, jim samozřejmě nekonvenuje; řada z nich se ale dostane do Sněmovny a Starmer si bude muset hlídat nejen toryovskou opozici, ale i nepřátele ve vlastních řadách. Ideální by pro něj samozřejmě bylo, kdyby kandidátka Labour Party do parlamentu byla těchto lidí prostá, to ale nedokáže. Jednoduché to tudíž mít ve Sněmovně ani s formálně velkou většinou mít nebude.

Toryovské zemětřesení

Torye, v jejichž čele stále stojí Rishi Sunak, čeká po volbách zemětřesení. Porážka bude se vší pravděpodobností velká, možná dokonce historická, a to nemůže při nejlepší vůli ustát. Konzervativci tak budou muset zvolit nového šéfa. Na první pohled se nabízejí dvě jména: Penelope Mary „Penny“ Mordauntová (*1973), úřadující šéfka Dolní sněmovny, bývalá několikanásobná ministryně (mimo jiné první žena v čele rezortu obrany), velmi ambiciózní a schopná politička, která se snažila vedení strany již dvakrát získat, prohrála ale nejprve s Liz Trussovou a poté s Rishim Sunakem. Nepříjemná zkušenost jí zjevně prospěla, působí vyzráleji, odhodlaněji, a proto je třeba s ní počítat, dva neúspěšné pokusy nad ní ovšem visí jako stín, z něhož nebude snadné „vyjít na světlo“.

Další kandidátkou by mohla být bývalá dvojnásobná ministryně vnitra Sue-Ellen Cassiana „Suella“ Bravermanová, rozená Fernandezová (*1980; poprvé za Liz Trussové, podruhé za Rishiho Sunaka), která sice odešla z vlády sama, ale kterou k tomu premiér Sunak de facto přiměl, protože ostře nesouhlasila s jeho „měkkou“ politikou vůči ilegální migraci do Británie a varovala před ní jako před „jedním z největších nebezpečí, jimž musí země čelit“. O vůdcovských a premiérských ambicích Bravermanové se mluvilo už po jejím ostrém vystoupení v listopadu 2023, které (údajně záměrně) nekonzultovala s premiérem, aby „musela jít“ a nebyla spojena s trpkým koncem jeho vlády. Uvidíme.

Potom jsou tady ještě „staré známé tváře“. Především expremiér Boris Johnson (*1964), jenž dává verbálně i nonverbálně najevo, že nepokládá svoji politickou kariéru nutně za uzavřenou. Co všechno by se muselo stát, aby nazrály podmínky pro jeho návrat, je těžké říci, drtivá porážka Sunaka je ale nepochybně jednou z nich. Fakt je ten, že Johnson vyhrál všechny volby, do který šel, ať už sám, nebo v čele strany. Na druhé straně, pro řadu toryů je jeho jméno spojeno s počátkem úpadku strany, o osobních skandálech nemluvě. Totéž v zásadě platí i pro bývalého vicepremiéra Dominika Raaba (*1974), pro intrikánského veterána Michaela Govea (*1967) a pro některé další torye, kteří ve straně hráli důležitou roli v posledních deseti letech.

To hlavní, co strana potřebuje, je ale posun doprava, k uvěřitelné pravicové, konzervativní politice, taková totiž na britské politické scéně zoufale schází. Někdejší ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová, ba dokonce ani její nástupce John Major, by dnes „svoji“ stranu nepoznali. Posun „do středu“, po vzoru Tonyho Blaira, který tím ovšem labouristy v podobě New Labour zachránil, jejž začal dnešní ministr zahraničí a bývalý premiér David Cameron (2010–2016), má tendenci konzervativce zničit a skoro bych řekl, že když se jim po Sunakovi (nezůstane-li nějakým zázrakem v čele, protože je pravda, že na úpadku strany má ze všech posledních lídrů nejmenší podíl) nový šéf „nepovede“, bude s nimi skutečně zle.

Jeden Sadiq vládne všem

Když už píšu o místních volbách, s velkým napětím se čekalo, jak dopadnou ty londýnské. Úřadující labouristický starosta, muslim Sadiq Aman Khan (*1970), totiž mohl vyhrát rekordně potřetí, a také to nakonec dokázal, když jasně porazil toryovskou vyzývatelku Susan Mary Hallovou, rozenou Coleovou (*1955) a získal 43,8 % (tj. 1.088.225 hlasů) oproti jejím 32,7 % (tj. 812.397 hlasů). Khan vyhrál potřetí, navzdory tomu, že britská metropole za jeho vlády nevzkvétá, hned z několika důvodů. Za prvé je tomu tak proto, že labouristé jsou na rozdíl od toryů tak říkajíc v kurzu (celostátní trend); za druhé proto, že proti charismatickému Khanovi (ať už si o něm myslíme cokoli, charisma má) stáli v posledních třech volbách kandidáti, kteří se konzervativcům z mnoha důvodů „nepovedli“ (před Susan Mary Hallovou to byl v roce 2021 [volby odložené kvůli covidu z roku 2020] Shaun Sharif Bailey a v roce 2016 Frank Zacharias Robin „Zac“ Goldsmith), mimo jiné proto, že ani jeden z nich nedokázal oslovit dostatek voličů a vysvětlit jim, v čem a proč by byli lepší než Khan; za třetí je to demografické složení Londýna, v němž příslušníci menšin získávají stále více procent a nebílý, navíc muslimský politik jim celkem přirozeně konvenuje víc než „typical (bílý či černý) British“.

Houellebecqovské „podvolení? Počkejme si…

Někteří britští novináři píší o „vážných dopadech“, jaké dnes již trojí volba „vzorného muslima“ Sadiqa Kahna na Londýn a život v něm i v celé Británii měla, má a bude mít. Na prvním místě upozorňují na podle nich „skandální“ faktické ne-zásahy metropolitní policie (jež mu podléhá) vůči pro-palestinským a pro-hamáským demonstracím, volajícím mimo jiné po likvidaci Státu Izrael („Od řeky k moři svobodná Palestina“ – From the river to the sea, Palestina will be free atd.), na stále častější volání po zavedení práva šaríja v muslimských komunitách i mimo ně atd. Tyto názory, respektive tyto obavy mají silné echo nejen v „tradiční“ Británii, ale i v části české společnosti, podobně jako, například, volba radikálního muslimského kandidáta za stranu zelených v Leedsu v místních volbách před pár dny (jeho plamenný projev, oslavující zvolení, viděli na sociálních sítích snad všichni).

Skutečnost je násobně složitější. Británie už dávno je multikulturní země se vším všudy a muslimové jsou a budou její nedílnou součástí. Zda v Británii, ve Francii, v Belgii, v Nizozemsku či v Německu opravdu můžeme čekat cosi na způsob Houellebecqova „podvolení“, zatím není, myslím, úplně jisté, natož aby to bylo „na pořadu dne“. To by ostatně byla úvaha či rozprava na jiné téma, než jakému jsem se věnoval dnes. Tak třeba příště.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.