Anglie prohrála s Řeckem, drama se ale nekoná aneb Jedna vzpomínka na staré drsné fotbalové časy

Evropské peřeje 68

Anglie prohrála s Řeckem, drama se ale nekoná
aneb
Jedna vzpomínka na staré drsné fotbalové časy

Martin Kovář

Minulý čtvrtek večer jsem měl to štěstí, že jsem se svým synem mohl na Národním stadionu ve Wembley v severním Londýně sledovat zápas anglické fotbalové reprezentace proti Řecku v Lize národů. Nálada v hledišti, které bylo pro rodiny s dětmi naprosto bezpečné, stejně jako jeho okolí, byla vynikající, a to i přes zklamání, která nakonec přinesla senzační porážka domácích od Řeků v poměru 1:2. Když jsme se po zápase valili s desítkami tisíc dalších fanoušků k nejbližšímu metru, vzpomněl jsem si na „staré časy“, kdy bylo na anglických fotbalových stadionech násilí div ne na denním pořádku a kdy nájezdy hord zdivočelých anglických rowdies sužovaly i kontinentální Evropu. Dnes si Vám proto dovolím tyto časy a tuto anglickou neblahou fotbalovou „tradici“ alespoň ve stručnosti připomenout.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 15. října 2024

Tragédie na Heyselově stadionu

Pravděpodobně bychom nenašli žádného fotbalového fanouška středního a staršího věku, který by si nepamatoval 29. květen 1985, kdy na Heyselově stadiónu v Bruselu u příležitosti finále Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ; předchůdce dnešní Ligy mistrů) fanoušci anglického týmu FC Liverpool zaútočili na vcelku mírumilovné stoupence svého soupeře, italského mužstva Juventus Turín, v důsledku čehož jich téměř čtyři desítky zemřely. Angličtí, respektive britští fotbaloví chuligáni, výše zmínění rowdies, byli v Evropě nechvalně proslulí již před tímto finále, bruselská tragédie však překonala všechno, co se v tomto ohledu doposud stalo. Nejen Evropané, ale i samotní Angličané se proto začali zabývat otázkou, kdy, kde a za jakých okolností se tento fenomén zrodil, jak mohl narůst do tak obludných rozměrů a zda má něco společného s radikálně pravicovými, nacionalistickými, xenofóbními a rasitickými názory, jejichž hlavním hlasatelem byl na Britských ostrovech, a především v Londýně šéf mnoha stran, hnutí a organizací tohoto zaměření John Hutchyns Tyndall.

Počátky fotbalového násilí

Počátky „moderního“ fotbalového násilí spadají do relativně vzdálené minulosti, konkrétně do osmdesátých let 19. století. Tehdy, v roce 1885, na sebe po přátelském zápase, v němž borci z Preston North End porazili tým Aston Villa 5:0, příznivci obou mužstev nejen pokřikovali posměšné, hanlivé slogany, jak bylo již tehdy zvykem, ale navíc po sobě i po hráčích soupeřů házeli kameny, až jednoho z fotbalistů zranili tak vážně, že upadl do bezvědomí. V následujícím roce se fandové Prestonu „vyznamenali“ znovu, tentokrát při útoku na stoupence mužstva Queens Park Rangers na místní železniční stanici. Když se v roce 1905 situace opakovala, byli někteří z nich postaveni před soud.

Z meziválečného období se zprávy o podobném chování nedochovaly, snad s výjimkou divokých stoupenců původně východolondýnského klubu Millwall, kteří se v letech 1920, 1934 a také 1950 zapletli do pouličních rvaček a nepokojů, jež skončily předvedením několika z nich na policejní stanici. Po skončení druhé světové války panoval na anglických fotbalových stadiónech, včetně těch metropolitních, vcelku pořádek. V polovině padesátých let se však situace začala měnit. První násilnosti byly spojeny s liverpoolskými kluby FC a Everton, zanedlouho se však neklid přenesl rovněž na stadióny v hlavním městě a ve druhé polovině šedesátých let již bylo z Anglie hlášeno kolem pětadvaceti až třiceti fotbalových incidentů ročně. Nejvíce násilí přitahovala stejně jako jinde ve světě tzv. „derby“, tj. utkání nesmiřitelných rivalů ze stejného města nebo z téže části země.

Ostrá sedmdesátá a osmdesátá léta

Vyvrcholení násilností přišlo v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy dosáhly takového rozsahu, že se v Evropě začalo psát o „anglické nemoci“ (English Disease) či o „anglickém moru“ (English Black Death). Takřka každý anglický fotbalový tým disponoval fanoušky, pro něž byly vulgarity, obscénnosti a více či méně krvavé bitky zcela samozřejmou, a navíc vítanou součástí zápasů, často důležitější než utkání samotné. Pokud jde o londýnské kluby, rowdies, povzbuzující FC Arsenal (založený v roce 1886), si říkali Gooners či The Herd, příznivci FC Chelsea (1905) se nazývali Headhunters a stoupenci Queens Park Rangers (1886) C-Mob či Ellerslie Enders. Radikální fandové Tottenham Hotspur (1882) byli pro změnu pyšní na svou Yid Army, zatímco ve West Hamu (West Ham United; 1895) nedali dopustit na Inter City Firm. Tým Millwall FC (1885) sice sestoupil do nižší soutěže, jeho Bushwackers však nebyli o nic lepší než jejich rivalové z první divize (Premier League).

K nejhorším excesům došlo během tzv. „bitvy o sestup z White Hart Lane“ (Relegation Battle of White Hart Lane) z roku 1975, před níž se příznivci Tottenham Hotspur a FC Chelsea bili s takovou nenávistí, že zprávy o této události pronikly i do ctihodné BBC. O tři roky později, v březnu 1978, došlo k ještě horším projevům násilí při čtvrtfinále FA Cupu mezi mužstvy Millwall a Ipswich Town, kdy byli zraněni samotní radikální fandové i mnoho nevinných občanů, kteří se jim připletli do cesty v okolí stadiónu. Když v březnu 1985 Ultras Millwall FC vyvolali rozsáhlé nepokoje v Lutonu, kam jejich mužstvo přijelo k dalšímu čtvrtfinále FA Cupu, rozhodla se k ráznému zásahu britská vláda v čele s premiérkou Margaret Thatcherovou. „Železná lady“ tehdy oznámila založení tzv. „válečného kabinetu“ (War Cabinet), jehož cílem bylo vymýtit z Londýna i z celé země „barbarské fotbalové běsnění“.

Situace byla skutečně velmi vážná, což se ukázalo o dva měsíce později při již zmíněném bruselském finále PMEZ i v několika následujících letech, kdy se návštěvy fotbalových utkání staly vysoce rizikovou záležitostí. V květnu 1985, tedy tentýž měsíc, kdy tekla krev v důsledku řádění zdivočelých Angličanů v Belgii, zemřel na stadionu St Andrew's během fotbalového zápasu čtrnáctiletý chlapec a na jiných stadiónech neskončily rvačky podobně jen shodou šťastných náhod. Ministerská předsedkyně apelovala na Brity v emotivním projevu a její ministr pro sport a tělesnou výchovu Colin Moynihan se pokusil zavést pro fotbalové fanoušky povinné identifikační karty. Navzdory těmto i mnoha dalším opatřením ale násilí pokračovalo i nadále. Například v lednu 1988 se opět předvedli millwallští chuligáni, znovu při FA Cupu, tentokrát pro změnu proti stoupencům Arsenalu na jejich domácí půdě v Highbury; více než čtyři desítky zatčených mluvily za vše. Atmosféře na fotbalových stadiónech nepomohla ani tzv. hillsboroughská katastrofa či tragédie (Hillsborough Disaster) z roku 1989, při níž přišla o život téměř stovka lidí, třebaže neměla s výše zmiňovaným chuligánstvím nic společného.

Fotbalové chuligánství jako projev nemocné společnosti

O tom, že je fotbalové násilí složitým, komplexním problémem, signalizujícím, že je se společností cosi v nepořádku, nikoli pouze záležitostí úzké skupiny lidí, svědčila řada důkazů, v první řadě skutečnost, že mnozí fotbaloví rowdies patřili k přímým či nepřímým stoupencům radikálně pravicového politického extremismu. Odpor mnoha mladých lidí, zejména z dělnických vrstev, vůči establishmentu, plynoucí z frustrace, jejíž prvotní příčiny byly většinou ekonomické povahy (chronická nezaměstnanost či neschopnost získat trvalejší práci, ponižující a depresivní závislost na sociálních dávkách, problémy s bydlením, alkoholem a drogami, s tím související drobná kriminalita a pocity vykořenění ze společnosti), vedl nejen ke vzniku specifické subkultury, ale také ke zjevným sympatiím ke snadným řešením, jež na svých shromážděních nabízeli političtí radikálové. Jejich slova o tom, že za úpadek Velké Británie, jejího impéria a všeho, co s tím souvisí, může kromě slabých, neschopných a zkorumpovaných vlád především neustávající příval barevných přistěhovalců do země, padala na úrodnou půdu.

„Fotbalová horečka“ Nicka Hornbyho

Výtečnou sondou do myšlení výše zmíněných lidí a popisem atmosféry v šedesátých, a hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech je vynikající knížka oblíbeného spisovatele Nicka Hornbyho (*1957) „Fotbalová horečka“ (Fever Pitch; 1992). Autor v ní na vlastním příkladu a na příkladu lidí ze svého okolí ukazuje, jak snadné bylo „vábničce násilí, nacionalismu a xenofobie“ podlehnout a – současně – jak se tyto názory přenášely do hledišť fotbalových stadiónů, v jeho případě na Highbury, někdejší sídlo londýnského Arsenalu FC.

Jak jsem uvedl již v perexu, na dnešních anglických fotbalových stadionech panuje pohodová, rodinná atmosféra; Hornbyho senzační text je proto téměř k neuvěření, zvlášť uvědomíme-li si, jak málo času od doby, kterou popisuje, uplynulo.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.