Wej-čchi a stoletý maraton

Civilizační fórum 17

Miroslav Bárta, 20. října 2023

Wej-čchi a stoletý maraton

Slovo Wej-čchi pravděpodobně většina z vás slyší poprvé. Se mnou to nebylo jinak. A když napíšu Go? Je to lepší? Tak o této hře, ale i o čínské geopolitice a o tom, jak spolu souvisí, to bude v Civilizačním fóru dnes.

Je zajímavé, jak kulturní zvyky a tradice, charakter hrdinů – ať již skutečných nebo smyšlených, národní příběhy, ale i hry, svým způsobem formují i myšlení toho kterého národa. A v návaznosti na to specifické myšlenkové postupy a kulturní vzorce mohou definovat vidění světa, a dokonce i způsob řešení konfliktů. Naráží na to, opakovaně, i Henry Kissinger ve své starší práci, kterou nazval lakonicky O Číně, On China, a která vyšla anglicky v roce 2011. V češtině zatím, na rozdíl od jiných publikací tohoto vynikajícího státníka a tvůrce globální geopolitiky, není. Pokud si tuto knížku pořídíte, bude vám stačit jen letmý pohled k tomu, abyste seznali, že přítomnost a budoucnost se od minulosti skutečně nedá oddělit. A že čínskou geopolitiku významným způsobem utvářela a utváří právě Wej-čchi.

Tisíciletá historie – archeologické výzkumy odkrývající minulost Číny z třetího tisíciletí př. Kr. jasně dokládají, že už tehdy byla tato země obrovskou a dominantní civilizací – Číně poskytla naprosto jiné vidění světa, než jak tomu bylo u zemí tzv. Západu. Čína byla vždy dějištěm vícero zápasů najednou a stejně tak její obrovská hranice s mnoha sousedícími zeměmi ji de facto nutila, aby se nesoustředila na jeden problém, tomu věnovala většinovou energii a západním stylem „všechno, nebo nic“ ho vyřešila. Opak byl a je pravdou. Četnost a různorodost konfliktů Čínu přiměla, aby se na jejím území zrodila zcela jiná koncepce jejich zvládání.

Wej-čchi

Slavná a nejspíš nejsložitější desková hra lidstva je nejvíce známa pod japonským názvem Go, v Číně, kde se zřejmě před čtyřmi tisíci lety i zrodila, jako Wej-čchi. V Číně bylo Wej-čchi považováno za jedno ze čtyř základních umění vzdělaného čínského učence. Legenda praví, že hra vznikla jako pomůcka pro výuku syna císaře Yaoa (2356–2255 př. Kr.), rozmařilého prince Danzhua. Císař doufal, že syn tak získá disciplínu, rovnováhu i umění soustředění se. Dalším možným původem hry je armáda, která mohla Wej-čchi vyvinout pro zkoušení různých bojových strategií. Méně pravděpodobné je, že desková hra Wej-čchi vznikla za účelem věštění nebo pro kontrolu záplav.

Yao byl často vyzdvihován jako legendární vládce na úsvitu čínských dějin: morálně dokonalý a inteligentní král mudrců. Jeho údajná laskavost a píle byly dávány za vzor jeho nástupcům na trůnu. Nejstarší čínské zprávy často zmiňují Yaa jako historickou postavu, náčelníka spřátelených kmenů, který v období přechodu k feudální společnosti zavedl princip vlády panovníka a jeho šlechticů na principu delegace moci. Yao měl, tak praví tradice, pověřit své úředníky pozorováním nebeských jevů, jako je východ a západ slunce a východ večerních hvězd. To vedlo k sestavení slunečního a lunárního kalendáře s 366 dny v roce. Tento kalendář dokonce pracoval s principem přestupného měsíce.

Pokud jde o nejstarší hmotný doklad deskové hry Wej-čchi, ten objevili čínští vědci v provincii Šen-si. Jednalo se o fragmenty keramické desky datovaný do období vlády dynastie Západní Chan (206 př. Kr. – 24). Deska byla nalezena ve vrstvě destrukce původní strážní věže u hrobky císaře Jingdiho a císařovny Wang Zhi. Podle nálezce, archeologa Lioa, byla deska vyrobena z podlahové dlaždice a pokryta hrubě vyrytou šachovnicí, takže rozhodně nešlo o předmět pocházející z královského prostředí. Mnohem pravděpodobnější je vysvětlení, že si tuto hru vyrobili „na koleně“ hlídači hrobky, kteří toho zřejmě na místě neměli až tolik na práci.

Úplný nález hrací desky byl učiněn v hrobce datované do doby dynastie Východní Chan (25 – 220) v provincii Che-pej. Deska má hrací šachovnici o půdorysu 17 × 17 polí. To potvrzuje zprávu z 3. století, že se v této době Wej-čchi hrálo na šachovnici právě o této velikosti, tedy s 289 poli. Každý hráč měl k dispozici 150 černých nebo bílých kamenů.

Z konce 5. nebo počátku 6. stol. pak pochází nález desky s 19 × 19 poli – tehdy se Wej-čchi hrálo již se 180 kameny na každé straně. Někdy v této době, tedy mezi 3. a 6. stoletím, tak muselo dojít ke změně velikosti hracího půdorysu šachovnice. V Tibetu se ale dodnes Wej-čchi hraje na původním hracím poli.

Ve starověké Číně bylo Wej-čchi považováno za vybranou zábavu elit a bylo jedním ze čtyř pěstovaných umění čínského šlechtice, a to vedle kaligrafie, malířství a hry na strunný hudební nástroj guqin. Dobré ovládnutí těchto disciplín bylo důležitým předpokladem pro získání práce pro stát, respektive císařský dvůr.

Wej-čchi a čínská geopolitika

Strategie hry Wej-čchi je podle Kissingera úhelným kamenem čínské zahraniční politiky, která ostře kontrastuje se západním přístupem založeným na hře v šachy. Zatímco šachty jsou konfrontační a mají za cíl jasnou porážku soupeře matem, ve Wej-čchi jde o dlouhou a soustavnou poziční hru s cílem neutralizovat soupeřovy přednosti a postupnými kroky získávat výhody. Hra v šachy začíná s plným počtem figur – každý hráč jich má šestnáct uspořádaných do dvou krajních řad po osmi, zatímco Wej-čchi začíná s prázdnou plochou a rozvíjí se střídavým kladením kamenů. V šachu v průběhu hry figurky postupně ubývají – jsou vyřazovány z boje, jde o jasnou strategii kdo s koho. Pokud jsou hráči dobří a podobné úrovně, hra obvykle končí velkými ztrátami na obou stranách. Ve Wej-čchi jde o opak. Kameny během hry postupně přibývají, nejsou vyřazovány ze hry. Cílem není protihráči kameny vzít, ale naopak je strategicky obklíčit a znemožnit jim jejich plány na ovládnutí šachovnice. S tím souvisí i čínská strategie tzv. stoletého maratonu.

Michael Pillsbury a stoletý maraton

Autorem tohoto konceptu je Michael Pillsbury, desetiletí jeden z největších odborníků americké administrativy na Čínu. Poté, co Pillsbury prakticky celý život věnoval tomu, že „čínskou pandu objímal“ (jak o něm píší jeho kritici, zejména z vojenských a politických kruhů), ve vyšším věku prozřel a stal se aktivním kritikem Číny. Po původní Kissingerovské doktríně otevírání se Číně právě on nastolil otázku možného soustavného čínského usilování o získání hegemonie nad světem ve stylu Wej-čchi, a to beze zbraní…

Pillsburyho kniha Stoletý maraton (původně 2015, česky 2019) vychází nejen z obecně dostupných studií a informací, ale zejména z odtajněných, dosud nezveřejněných dokumentů národní bezpečnosti a nepřeložených čínských textů. Pillsbury má obrovskou výhodu dokonalé znalosti mandarínštiny a není tak ve svých analýzách odkázán na překlady a informátory. Z jeho analýz mu vyplynulo, že cílem Číny je soustavně oslabovat Spojené státy a v roce 2049, kdy uplyne sto let od vítězství Čínské komunistické strany, převzít jejich roli.

Pillsburyho kniha nemusí být brána nutně za bernou minci a v amerických odborných kruzích má velký zástup odborných kritiků, nicméně u nás byla jeden čas hodně populární, firmy ji rozdávaly jako dárek a rozhodně je to poutavé čtení. Proto také nebude na škodu připomenout si Pillsburyho seznam našich hlavních omylů (myslí se tím západního světa) ve vztahu k Číně.

Podle Pillsburyho americká administrativa ve Washingtonu již desetiletí věří, že spolupráce s Číňany povede v Pekingu ke spolupráci se Západem a koordinaci postupu v celé řadě politických problémů. Tím hlavním prostředkem měla být spolupráce v oblasti technologií a obchodu. Místo toho Čína stále dělá vše pro to, aby narušovala úsilí o obnovu stability a hospodářský rozvoj a spolupráci v různých oblastech světa, například v Afghánistánu, Súdánu, Íránu, Severní Koreji nebo řadě afrických zemí čelících v současné době vojenským převratům.

Zavádějící byl zřejmě i předpoklad, že Čína postupně směřuje k demokracii a že Komunistická strana Číny projde zásadními demokratizačními procesy. Čína se stále drží poměrné vysoké afinity k hierarchii a má tendenci k vysoké míře autoritářského rozhodování.

Panuje rovněž velká obava, že pokud by Spojené státy příliš tlačily na Čínu, aby uspořádala volby, propustila vězněné disidenty a příliš nezávisle myslící zástupce businessu, rozšířila právní stát a spravedlivě zacházela s etnickými menšinami, pak by mohlo dojít ke zhroucení čínského státu. To by samozřejmě vyvolalo kaskádovitý efekt v celé Asii s dopady na celý svět. Na místě je i obava z toho, že čínský ekonomický boom bude nadále dušen nepravidelnými vlnami covidu, krizí v oblasti stavebnictví, válkami na Ukrajině a na Předním Východě.

Západ, což se kupodivu do jisté míry může týkat i naší země, žije ve strašlivém omylu, že celý svět nás obdivuje a netouží po ničem jiném než po našem životním stylu. Číňané se často odvolávají na lásku k Západu a hluboký zájem o jeho kulturu a životní styl, Pillsbury však právem namítá, že čínská literatura a spisy naznačují, že se jedná o strategii záměrného klamání a udržování v omylu.

Pillsbury rovněž uvádí, že postupem času objevil sepsané vojenské strategie pro čínské vedení, které mají za úkol klamat a manipulovat americké politiky s cílem získávání zpravodajských informací a vojenskou, technologickou a ekonomickou pomoc. Podle Pillsburyho se tento plán stal známým jako „stoletý maraton“, začínající ať již vědomě nebo nevědomě roku 1949 (vítězství komunistické revoluce v zemi) a vztahující se k roku 2049. Jeho cílem má podle Pillsburyho být pomsta nebo kompletní vymazání minulých zahraničních ponížení začínajících Opiovou válkou. Poté Čína nastolí světový řád, spravedlivý k Číně a respektující její roli Říše středu: svět bez americké globální nadvlády, se zrevidovaným ekonomickým a geopolitickým světovým řádem.

Nikdo netvrdí, že Pillsbury musí mít nutně pravdu. Ale až budete hrát Wej-čchi neboli Go, zkuste si u hry vybavit strategii postupného oslabovaní protihráče. Tato hra nejen že tuží inteligenci a posiluje myšlení a charakter, ale také definuje myšlení hráčů a jejich způsob nazírání světa. Mimochodem – současné světové i vnitrospolečenské dění ukazuje správnost teorie, že svět se skokově proměnil (viz publikace Na rozhraní z roku 2016). Kdo se naučí hrát dobře Wej-čchi, bude mít obrovskou výhodu. A mimochodem, Čína brzy položí další kámen na šachovnici…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.