Vzpomínky na Afriku 2: Rwanda a zkáza lidství

Civilizační fórum 45

Miroslav Bárta, 10. května 2024

Vzpomínky na Afriku 2: Rwanda a zkáza lidství

Již jsem vícekrát poukazoval na to, že Afrika, kontinent ze kterého jsme vzešli a který, dle mého přesvědčení, bude hrát strategickou roli v budoucnosti Evropy, je bohužel stále ještě vnímán jako druhořadý. Přitom jeho současné osudy by byly bývaly v mnoha ohledech podstatně jiné, kdyby nebylo povětšinou neblahého zasahování koloniálních mocností. Některé z nich, typicky britské impérium, sehrálo relativně lepší roli, jiné, například arabské a následně evropské otrokářství nebo belgický kolonialismus v Kongu představovaly absolutní dno lidství. Dno, na které Afrika nezapomněla. Nejen v Kongu, ale i ve Rwandě.

Pište na autori@datarun.cz

Rwanda před třiceti lety

Dnešní Rwanda představuje poměrně vyhledávanou turistickou destinaci. Ač vnitrokontentální zemí bez moře, jsou zde dnes hojně vyhledávané přírodní parky, ekonomika země roste tempem přes 7 procent ročně (pravda – z velmi nízkého základu) a v parlamentu země zasedá přes šedesát procent žen - poslankyň. Ještě zcela nedávno však tato země nebyla moc k žití…

Před třiceti lety a několika týdny, přesně 7. dubna 1994, se ve Rwandě rozpoutalo peklo. Jeho aktéry byla dvě etnika, každé s jiným původem a jinou historií.

Prvním aktérem této tragédie byly Hutuové, zemědělci, etnikum žijící ve střední Africe, především ve Rwandě, Burundi a Demokratické republice Kongo. Hutuové poté, co obsadili většinu území Rwandy, poměrně rychle a ne zcela mírumilovně vytlačili původní obyvatelstvo kmene Twa (pygmejských lovců), kteří pocházeli z dnešního Súdánu a Etiopie. Postupně až do příchodu Tutsiů ve 14.–15. století zde získali politickou a ekonomickou nadvládu. Celkem tato populace dnes čítá kolem 12–13 milionů, ve Rwandě tvoří 90 % obyvatelstva, v Burundi pak 83 %. Jejich společnost je založena na kmenech a obývají většinou venkovské zemědělské oblasti. Většina Hutuů jsou převážně římští katolíci, což je výsledkem působení evropských, hlavně pak francouzských misionářů v průběhu 19. století. Necelá čtvrtina z nich pak vyznává původní africká náboženství náboženství. I pokřtění Hutuové si ale udržují mnoho prvků tradičního náboženství.

Hutuuští vyznavači tradičních náboženství věří v nebeského boha Imaana, jehož hlavním úkolem je chránit svět lidí proti bohu smrti a dalším silám zla. Hutuové věří, že dodržováním pevně stanovených tabu a rituálů posilují Imaanovu moc, řád a pořádek na zemi, který byl stvořen bohy. Pokud se však proviní, Imaana je oslaben a síly zla nad ním nabývají navrch. Součástí tohoto systému je víra v duchy zemřelých, kteří mají takovou moc, že mohou přivodit nemoci lidí i zvířat a způsobit velké ekonomické škody.

Druhým aktérem tragédie v roce 1994 byli Tutsiové. Ti byli především pastevci dobytka a bojovníky. A bohové Afriky jim opravdu “nadělili”, protože muži nezřídka dosahují výšky až 190 cm, a připomínají tak masajské válečníky. A jak už to bývá částé, tito bojovníci, kteří neměli co ztratit, si poměrně rychle podmanili, přes značnou početní nevýhodu, usedlé Hutuy. Nemůžeme se proto divit, že přičiny odvěkého nepřátelství mezi oběma etniky sahají hluboko do afrického středověku.

Pro úplnost dodejme, že úplně původními obyvateli dnešní Rwandy byli Twa, skupina domorodých lovců-sběračů pygmejů, kteří se v oblasti usadili mezi lety 8000 a 3000 př. n. l. a ve Rwandě žijí dodnes. Teprve v letech 700 př. n. l. a 1500 n. l. se do Rwandy přistěhovalo několik skupin Bantuů, mezi nimiž měli být i Hutuové.

Od 16. století až do roku 1962 vládli ve Rwandě tutsijští panovníci označovaní jako mwami. Po první světové válce převzala faktickou vládu a kontrolu nad Rwandou od Němců Belgie. Belgičané pokračovali v německé práci, rozšířili a upevnili mocenskou strukturu založenou na domorodých institucích. V praxi napomohli dovytvořili tutsijskou vládnoucí třídu, která de iure ovládala převážně hutuské obyvatelstvo prostřednictvím systému náčelníků a podnáčelníků. Tehdejší rasová věda a eugenika vypracované v duchu “čisté vědy” vedly belgické správce k přesvědčení, že Tutsiové jsou geneticky blíže Evropanům než Hutuové a zaslouží si vládu země. Podle tzv. hamitské hypotézy totiž Tutsiové pocházeli z "černých Kavkazanů", kteří kdysi pronikli i do Evropy a byli předky všech "civilizovanějších" afrických národů.

Poslední úřadující král Kigeli V. se v reakci na referendum o zrušení monarchie , které proběhlo v roce 1962, musel stáhnout do ústraní a odešel do exilu ve Spojených státech. Tam také roku 2016 zemřel. Jeho současný nástupce, Yuhi VI., dnes žije řadovým občanským životem ve Velké Británii. Tutsiů je zhruba 2,5 milionu, většina z nich jsou katolického vyznání, zbytek jsou příznivci prakticky stejného náboženství jako Hutuové.

Genocida

Ve Rwandě tak bylo zaděláno na klasický spor připomínající starozákonní spor mezi bratry Kainem a Ábelem a bylo jen otázkou času, kdy propukne naplno. Napětí mezi oběma etniky ještě posílilo v době protektorátu Belgie. Ta, jak již bylo uvedeno, snad i pro svou afinitu k principům monarchie obecně, zvýhodňovala vládnoucí tutsijské obyvatelstvo. To se nevyplatilo po získání nezávislosti Rwandy v roce 1962, kdy došlo k velké vlně násilí a etnickému pronásledování. Tehdy se Tutsiové poprvé, po několika staletích, proměnili z role elity v pronásledované.

Tak se stalo, že tisíce Tutsiů musely uprchnout do okolních zemí, především do sousední Ugandy. V Ugandě se vzápětí začala vytvářet Rwandská vlastenecká fronta (RPF). Ta si kladla za jediný cíl vpád do Rwandy a znovuuchopení moci. Koncem roku 1990 jednotky RPF překročily rwandsko-ugandskou hranici, což vedlo k nevistným reakcí ze strany Hutuů. Tento moment je často vykládán, jako počátek občanské války ve Rwandě. Zemně vstoupila do období strachu a hrůz, které měly trvat několik let.

RPF a vláda Rwandy postupně podepsali řadu dohod o příměří. Ta hlavní byla podepsána 22. Července 1992 v městě Aruša v Tanzánii. Jednání o míru však RPF zcela zhatila dalším útokem v únoru 1993, pravděpodobně za asistence ugandské vlády, které se nikdy neprojevovala jako velký příznivec nových pořádků ve Rwandě. Koncem roku 1993 byl kanadský důstojník jménem Roméo Dallaire pověřen funkcí velitele sil UNAMIR, pomocné mise OSN pro Rwandu. Cílem mise OSN bylo pomáhat udržovat jakousi stabilitu a dbát na dohody uzavřené v Aruši. Část mezinárodních mírových sil (400 vojáků) měla v misi i Belgie, , a to i přesto, že OSN nepovoluje udržovat mír zeměmi v jejich bývalých koloniálních državách. Hutuy tehdy zastupoval prezident země Juvénal Habyarimana a Tutsie povstalecký velitel žijící dlouhá léta v Ugandě, Paul Kagame, který je dnes rwandským prezidentem. Když Dallaire přijel do Rwandy, měl za úkol dohlížet na plnění dohod během období, v němž měli být Tutsiové kooptování do hutuské vlády a vytvořit tak vládu národní jednoty.

Nutno také dodat, že i vláda Francie v té době stála na straně Hutuů a pomáhala s jejich vyzbrojováním. Tlak v zemi však přesto nadále rostl. Vojáci rwandské armády začali kontrolovat průkazy totožnosti, které identifikovaly osoby jako Hutuy nebo Tutsije. To mělo o něco později umožnit hutuským milicím identifikovat své budoucí oběti genocidy.

V lednu 1994, kdy v hlavním městě Kigali přistálo francouzské letadlo DC-8 naložené municí a zbraněmi pro rwandské ozbrojené síly (FAR), což byla čistě hutuská armáda pod Habyarimanovou kontrolou. Dallaire nemohl zbraně zabavit, protože by tím porušil svůj mandát OSN. A jak už to v Africe bývá, nebo spíše bývalo, zbraně poslay Belgie, Izrael, Francie, Velká Británie, Nizozemsko a Egypt.

Až přišel 6. duben… Tu noc bylo nad letištěm v Kigali sestřeleno letadlo s prezidentem Rwandy Habyarimanou. Na palubě se nacházel rovněž burundský prezident. Po havárii letadla – ať již šlo o náhodu nebo záměrný atentát – vládnoucí Hutuové obvinili z atentátu Tutsije a využili toho jako záminky k systematickému zabíjení Tutsiů a umírněných zvolených představitelů nové vlády. Dallaire okamžitě nařídil deseti belgickým vojákům, aby chránili novou premiérku Agathe Uwilingiyimanu. Ta však byla se svým mužem zabita. Oněch deset belgických členů mise OSN bylo zadrženo rwandskými vládními silami (FAR), odvedeno do vojenského tábora jako rukojmí a tam popraveno. Dallaire je dodnes v Belgii obviňován z toho, že se jejich smrti nepokusil zabránit. Genocida, jejímž cílem byli Hutiové, se 7. dubna rozběhla naplno a trvala sto dní…

OSN jako obvykle…

Rychle eskalující situace ve Rwandě vedla Dallaireho k tomu, aby požádal o podporu a posily v počtu 2 000 vojáků pro UNAMIR. Měl to být jakýsi předvoj, protože tehdy se mělo za to, že 5 000 dobře vybavených vojáků by OSN poskytlo dostatečný vliv na ukončení jatek. Rada bezpečnosti OSN to však odmítla, zejména kvůli nesouhlasu USA. Politika USA v oblasti intervencí měla tehdy svou skeptickou fázi, jak to v cyklech americké zahraniční politiky bývá, nevměšovat se do zahraničních událostí, a to zejména v Africe. K tomu Američany vedlo zabití několika amerických vojáků v somálském Mogadišu v předchozím roce. Tento zvrat v americké zahraniční politice podepsal tehdejší americký prezident Bill Clinton. Rada bezpečnosti OSN tak celkem nelogicky odhlasovala naopak snížení počtu vojáků mise UNAMIR na 270 a tím jen přilila olej do ohně. Belgické jednotky vzápětí odjeli ze země. Když Belgičané 19. dubna odjížděli, Dallaire to komentoval takto: "Stál jsem tam, když odjížděl poslední Herkules... a pomyslel jsem si, že téměř přesně padesát let na den můj otec a můj tchán bojovali v Belgii za osvobození země od fašismu, a já tam byl, opuštěn belgickými vojáky. Tak hluboce jsem jimi za to pohrdal... připadalo mi to neomluvitelné".

Konec

Po stažení belgických jednotek Dallaire s pákistánskými, kanadskými, ghanskými, tuniskmi a bangladéšskými vojáky udělal možné a nemožné, aby ochránil obyvatelstvo v několika zónách v Kigali a jeho okolí, kde byly střety nejhorší. Dallairovi se připisuje přímá záchrana životů 32 000 Tutsiů a Hutuů.

Genocida i po několika týdnech neztrácela na intenzitě a zprávy o ní se dostávaly do světových médií – dodnes mám před očima šílené obrazy masakrovaných a mačetami zaživa čtvrcených civilistů, celých rodin včetně dětí a žen - Rada bezpečnosti OSN odhlasovala zřízení mise UNAMIR II o síle 5 500 mužů. Genocida ustala začátkem července, kdy jednotky RPF pod vedením Kagameho vstoupily do Kigali a v srpnu již Kagame, současný prezident země, kontroloval celou zemi. Není snad nutné dodávat, že odveta RPF nebyla zrovna mírumilovná a byla roky předmětem vyšetřování stejně jako vlastní genocida. Aktéři této genocidy včetně členů vlády uprchli do Zaire, dnešního Konga…

Tato genocida měla za následek vyvraždění 800 000 až 1 200 000 Tutsiů, umírněných Hutuů a původních obyvatel Twa. Více než dva miliony lidí byly přesídleny. Roméo Dallaire o těchto událostech napsal knížku, která vyšla i česky s názvem Podat ďáblovi ruku, 2014. Jeho zážitky jako přímého svědka těchto událostí byly tak otřesné, že se pokusil zabít a dodnes se snaží Rwandě pomáhat. Dnes je Dallaire vedoucím pracovníkem Montrealského institutu pro studium genocidy a lidských práv (MIGS).

A Rwanda? Její nedávné osudy jsou tak velkým vykřičníkem v dějinách nejen této země, ale celé Afriky a zločinům proti lidskosti na celém světě, že si snad skutečně všichni vezmeme ponaučení a budeme věci konečně dělat jinak. Jak konečně píše i Dallaire ve své knize: "Rwanda mě nikdy neopustí. Mám ji v pórech svého těla. Moje duše je v těch kopcích, můj duch je s dušemi všech těch lidí, kteří byli povražděni a zabiti, o kterých vím, a mnoha, o kterých jsem nevěděl..."

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.