Vznik doby Edo a zrod moderního Japonska

Civilizační fórum 93

Miroslav Bárta, 12. května 2025

Vznik doby Edo a zrod moderního Japonska

Japonsko je pro většinu z nás země vzdálená, v mnoha ohledech obtížně srozumitelná, ale zároveň si do dnešních dní zachovává své obrovské kouzlo, přitažlivost a jedinečnost. Přitom to není historicky tak dávno, kdy se tato země zmítala ve vnitřních válkách vzájemně válčících feudálů v době označované jako Sengoku (1467-1603). Po jejím odeznění po bitvě u Segikahary v roce 1600 začíná tzv. doba Edo, která znamenala dobu stability a rozmachu sjednoceného Japonska. A v mnoha ohledech se právě tehdy rodí dnešní Japonsko.

Pište na autori@datarun.cz

Znovu v Tokiu

Musím se přiznat, že pro Japonsko a Japonce mám velkou slabost. Měl jsem možnost v této zemi několik týdnů pracovat a v rámci naší expedice v Abúsíru působilo několik japonských týmů. Práce s nimi byla vždy vynikající. Díky prvnímu pobytu a poměrně dobrému poznání řady kolegů se k této slabosti přidává i respekt. Kde to ale všechno začalo?

Zhruba to mi běželo hlavou během nedávných přednášek v Japonsku. Měl jsem možnost jedno ráno znovu navštívit pozůstatky slavného centra politické a vojenské moci klanů Tokugawa v rozlehlém parku uprostřed Tokia, kde se dnes rozkládá komplex královského paláce současného japonského císaře Naruhita vládnoucího od roku 2019. Během pauzy na celodenním semináři věnovanému práci japonských archeologických expedic v Egyptě (mimochodem Japonsko je zahraniční zemí s největší finanční podporou archeologického výzkumu a ochrany památek v Egyptě vůbec) se mi povedlo zaběhnout na vynikající výstavu slavného Tsutaya Juzabura (1750-1797), knihkupce a vydavatele dřevotisků mnoha slavných umělců tohoto období.

Pokud jste o této době neslyšeli, tak jste ale zcela jistě někde již zahlédli některé dřevotisky z dílny Hokusaie Kacušiky (1760–1849). Jeho nejproslulejší dílo představuje Velká vlna u Kanagawy ze série 36 pohledů na horu Fudži. Její varianty jsou v nejslavnějších muzeích světa a zcela nedávno spatřila světlo světa vynikající masivní monografie mapující celou jeho tvorbu (vydal německý Taschen a vřele doporučuji). Konečně před odletem jsem měl možnost navštívit oblast Nikko, kde se nacházejí jedny z nejstarších dodnes provozovaných chrámů v Japonsku původně pocházející z 8. století. A stojí tu i hrobka a svatyně Tōshō-gū patřící zakladateli klanů Tokugawa, který stál u zrodu slavné éry Edo.

Konec doby válčících států

Zhruba století a půl trvající doba Sengoku (1467–1603) byla dobou „válčících států“ nemající daleko ke zmatkům a zmaru středověké Evropy. Nejlépe ji lze charakterizovat jako dobu soupeřících feudálních velmožů označovaných termínem daimjó. Konflikty mezi nimi vedly k permanentní nestabilitě, občanským válkám a nemožnosti vytvořit jednotný stát. Ostatně i termín Sengoku přejatý z čínštiny označuje dobu charakteristickou rozdrobeností a válkami. Jejím ukončením Japonsko v mnoha ohledech ukončilo období strádání, bídy, nejistoty a fragmentace a vstoupilo do doby Edo (1603–1868).

Toto období nebývalého rozmachu, jednoty a stability se dnes běžně nazývá Edo podle stejnojmenného města, které vzniklo na začátku 17. století jako sídlo šógunátu Tokugawa. Tento klan velmožů sjednotil zemi po období občanských válek a provedl sjednocenou zemi dlouhým obdobím míru, stability a izolace. Jeho nejznámějším představitelem je Ieyasu Tokugawa, skutečný sjednotitel Japonska po bitvě u Segikahary a porážce Západních vojsk (o tom ale až příště).

Základy této epochy však položil o několik desetiletí dříve dnes možná nezaslouženě opomíjený Hidejoši Tojotomi z klanu Tojotomi, jedna z vynikajících postav japonských dějin. Přitom jeho příchod na svět nedával tušit, že by právě on měl změnit dějiny Japonska. Hidejoši se totiž narodil jako zcela neurozený, do rodiny rolníka a do doby, kdy byla sociální prostupnost společnosti prakticky nemožná. Přesto ale se toto zdánlivě nemožné stalo skutečností.

Začátky a Hidejoši Tojotomi

Hidejoši Tojotomi se narodil na sklonku 30. let 16. století. Od útlého dětství projevoval výjimečnou inteligenci a schopnosti. Jeho kariéra začala tím, že se dal do služeb jednoho z nejmocnějších feudálů tehdejší doby, Nobunagy Ody. Hidejoši ve službě začínal v jedné z nejnižších funkcí, podle pozdějších zpráv měl být nosičem Nobunagových sandálů. Postupně si ale získával loajalitu svého pána a propracoval se až do funkce velitele armády.

Jeho mimořádné schopnosti vojevůdce se prokázaly v bitvě u Jamazaki (1582). Této bitvě předcházela zrada Nobunagy jedním z jeho generálů - Akechi Mitsuhidem, který zaútočil na slavný Honnó-dži – chrám v Kjótu a donutil Nobunagu spáchat seppuku – rituální sebevraždu. Nobunagův věrný generál Hidejoši byl v té době na trestné výpravě na západě země proti klanu Móri. V okamžiku, kdy se o této události dozvěděl, uzavřel s klanem dohodou o příměří a s armádou čítající přes 20 000 mužů se dokázal během několika dní dostat na dohled Kjóta, do oblasti dvou řek v údolí Jamazaki. Bitvu vyhrál a učinil tak významný krok na cestě k postupnému sjednocování země.

Hidejoši je dnes znám zejména jako vynikající diplomat, ale cesta k jednotě vedla jenom bojem. Postupně si podmanil většinu feudálních pánů a sjednocovací proces završil podmaněním ostrovů Kjúšú a Šikoku a porážkou klanu Hojo u Odawary v roce 1590. Japonsko bylo sjednoceno. Hidejoši si byl dobře vědom toho, že vytvoření sjednocené země musí být podpořeno jeho vnitřní ekonomickou a bezpečnostní stabilitou. Proto inicioval řadu reforem, mezi které patřil systém měření rýže – strategické plodiny země, kontroly zbraní mezi rolníky a jasné odlišování společenských tříd, což mělo za následek upevnění feudální struktury.

Zahraniční chyby

Hidejoši dosáhl v domácí politice prakticky všeho, čeho mohl muž jeho schopností dosáhnout. A přesto mu to bylo málo. Rozhodl se, tak jako tomu bude ostatně v dějinách Japonska ještě několikrát, že ze země udělá hegemona, jehož ovládané území bude zahrnovat i Koreu, kde v té době vládla dynastie Čoson, a Čínu dynastie Ming. Co přesně Hidejošiho k této osudové chybě vedlo, není jisté. Určitě zde hrálo roli ego, možná touha regenta předvést se císaři, získat pro zemi nejen další území, ale i významné ekonomické zdroje a v neposlední řadě zaměstnat japonské feudální elity, které ještě nebyly uvyklé novým pořádkům a mohly by opět chtít zpět své svobody a nezávislost.

V letech 1592 až 1598 tak došlo k dvěma velkým vojenským výpravám do Koreje. První válka začala v dubnu 1592, kdy vyplulo něco mezi 160 – 200 000 vojáky. Japoncům se rychle podařilo obsadit korejský přístav Pusan, a to i díky převaze ve výzbroji střelnými zbraněmi, které Korejci ještě vůbec ve výzbroji nevedli. Během dalších několika týdnů Japonci obsadili Soul i Pchjongjang. Korejce nakonec zachránil admirál I Sun-sin. Ten vymyslel tzv. „želví lodě“ zvané geobukseon. Šlo o vůbec první námořní plavidla pokrytá železnými pláty, která byly tehdejšími prostředky téměř nepotopitelná. Tyto obrněné lodě představovaly takovou výhodu, že na moři jich stačilo dvanáct, aby na hlavu porazila japonské loďstvo čítající na 130 plavidel (v druhé válce v roce 1597 v bitvě u Mjongnjangu). K porážce Japonců přispěl i odpor korejských zemědělců a budhistických mnichů, jejichž guerillové jednotky decimovaly japonské oddíly. Na stranu Korejců se přidala rovněž vojska dynastie Ming. Společně se jim tak podařilo, byť za cenu obrovských ztrát, Japonce z Korejského poloostrova vytlačit.

V letech 1597-1598 Hidejoši svou chybu zopakoval znovu, ale ani tentokrát neuspěl, navíc Korejci s Číňany byli mnohem lépe připraveni. Tyto obě války ve svém důsledku vedly k velkým a dlouhodobým geopolitickým otřesům v celé oblasti. Za následek měly ekonomické vyčerpání Japonska, pokles Hidejošiho prestiže a politického vlivu celého jeho klanu. Zničena byla infrastruktura Korejského poloostrova a dynastie Ming utrpěla rovněž velké ekonomické ztráty, které vedly k jejímu oslabení a nahrazení dynastií Čching v roce 1644. Desetina korejské populace – asi jeden milion obyvatel – byla zabita nebo odvlečena do zajetí včetně mnoha korejských řemeslníků.

Nástupnictví

Hidejoši umírá záhy po svém druhém neúspěšném tažení do Koreje v roce 1598. Jak již bylo řečeno, Japonsko je ekonomicky vyčerpáno, řada mocných feudálů cítí příležitost a sápe se po moci. Hidejošiho klan se ocitá v nevýhodné situaci, ke které přispívá i to, že jeho synovi Hidejorimu Tojotomi je pět let a je nezpůsobilý ujmout se vlády. Na sklonku svého života Hidejoši ale stihne zajistit pokračování své politiky – ustanoví radu pěti regentů, mezi které se zařadí i Ieyasu Tokugawu, budoucího zakladatele klanu Tokugawa a architekta nebývalé doby prosperity zvané Edo. Hidejošiho syn dospívá se svou matkou, konkubínou Jodo-dono, na hradě v Ósace, který patřil Tojotomiho klanu. Tokugawa ještě netuší, co se mu podaří vybudovat. O svém ukončení života seppukou nemá zdání ani Hidejori. O tom všem ale až v příštím díle.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.