Vulkány – spolutvůrci dějin lidstva

Civilizační fórum 5

Miroslav Bárta, 28 července 2023

Vulkány - spolutvůrci dějin lidstva

Často dostávám dotaz, zda se nějaká civilizace dokázala vzpamatovat ze své krize. Odpověď je jednoduchá – téměř vždy. Podíváme-li se na dějiny dvou nejdéle trvajících civilizací – staroegyptské a čínské, vidíme v jejich historii řadu po sobě jdoucích vzestupů a pádů. Vzestupy byly umožněny mimo jiné dostatkem levné energie, silným leadershipem, optimálními přírodními podmínkami a vyspělými technologiemi. Jejich pády či krize naopak nedostatkem či krizí všech právě jmenovaných faktorů. Často v nich hrály rozhodující roli přírodní síly, mimo jiné i sopky a jejich erupce… Zkuste si vybavit nastalý zmatek v Evropě poté, co vybuchla celkem nevýznamná islandská sopka Eyjafjallajökull v dubnu 2010.

Doba stěhování národů spadající do 6. a 7.století po Kristu představuje unikátní období, kdy lidstvo, vůbec ne poprvé a zdaleka ne naposled, seznalo, že není pánem planety. Nutno jen dodat, že další řádky popisují pouze jeden z mnoha příkladů, kdy příroda, konkrétně vulkanická činnost zásadně změnily chod dějin. Samozřejmě se na něco takového nedá připravit, jen doufat, že až (záměrně nepíši pokud, protože to je mimo veškerou pochybnost) k tomu dojde, bude lidstvo disponovat takovými technologiemi a takovou vůlí ke kooperaci, že krizi zvládne mnohem lépe.

Tři výbuchy po sobě

Podívejme se nejdříve na to, co příběhu zmrtvýchvstání Východořímské říše předcházelo. V roce 536 začala tzv. vulkanická zima v důsledku výbuchu nejméně tří sopek nejasného umístění (o erupcích a jejich velikosti i stáří svědčí sedimenty, ledovcové záznamy, letokruhy a mnohé další). Tato zima je dodnes nejsilnější a nejdelší známou epizodou ochlazení na severní polokouli za poslední dvě tisíciletí a postihla nejen Evropu, ale i velkou část Asie, Afriky a severní a jižní Ameriky. V Evropě a Asii začíná doba stěhování národů, jež do pohybu uvedly nestabilní klimatické poměry a nedostatek přírodních zdrojů – především vody a půdy, která nebyla schopna rodit.

Podle dosavadních poznatků víme, že na počátku roku 536 došlo při sopečné erupci k vyvržení obrovského množství sulfátových aerosolů do atmosféry, což drasticky a prakticky ze dne na den snížilo sluneční záření dopadající na zemský povrch a na několik let šokově ochladilo atmosféru. V březnu roku 536 se v Konstantinopoli začala projevovat potemnělá obloha a nižší teploty.

Letní teploty v roce 536 klesly v Evropě téměř o 3 °C pod obvyklý průměr. Stav věcí zhoršila další erupce spadající do rozmezí let 539–540. Třetí etapa erupcí nastala v roce 541 a vedla k neúrodě, k tzv. justiniánskému moru (protože k němu došlo za vlády východořímského císaře Justiniána) a k hladomoru, jež měly na svědomí miliony mrtvých. Zde začíná tzv. pozdní antická malá doba ledová spadající do let 536–560. Jak vidno, trvala celou jednu lidskou generaci. Někteří vědci také hovoří o nejhorším období v dějinách lidstva. Téměř tři desetiletí neúrod, permanentní zimy, konfliktů a ustavičného boje o život. Tehdejší historici se uchylují k následujícím popisům a přirovnáním:

Sluneční paprsky byly slabé a jevily se jako „namodralé“.
V poledne nebyly na zemi vidět žádné lidské stíny.
Slunce nevydávalo teplo.
Dlouhotrvající mrazy a nezvyklé sucho.
Roční období „jako by byla smíchána dohromady“.
Mrazy během sklizně, které způsobovaly tvrdnutí jablek a kyselost hroznů.
Nízké teploty, dokonce i sníh v létě.
Rozsáhlé neúrody.

Dnes se má za to, že tři oblasti výbuchů inkriminovaných vulkánů ležely v severovýchodní Kalifornii, východních Aleutách a severních Kordillerách.

Následky

Sled událostí, respektive nejméně tří výbuchů sopek v letech 536–541 a následných pohrom mělo za následek vznik Justiniánova moru ničící Evropu a Asii v letech 541–549. Tomuto moru měla údajně padnout za oběť až třetina tehdejšího obyvatelstva… Je to, jako by počet obyvatel Česka klesl během zhruba deseti let z dnešních zhruba deseti milionů obyvatel na sedm. Má se dokonce za to, že některé slavné epizody ze života legendárního krále Artuše, včetně bitvy u Camlannu (snad poblíž dnešního městečka Carlisle na západním konci/začátku slavného Hadriánova valu), ve které padl v roce 537, byly důsledkem hladomoru spojeného s klimatickými extrémy v předchozím roce. Ty velice tvrdě postihly jak Irsko, tak celou Anglii.

Do této doby spadá nejen krize Avarské říše nebo počátek migrace mongolských kmenů směrem na západ, ale i zánik perské Sásánovské říše, úpadek Guptovy indické říše, vzestup a bleskové rozšíření islámu ze svého centra na území dnešní Saudské Arábie po severovýchodní Afriku, Přední Východ a po jižní Evropu. Této krizi je připisován dokonce pád Teotihuacánu, který byl opuštěn kolem roku 600. Když dnes stojíte na jedné z jeho pyramid, není těžké si představit masový útěk tisíců obyvatel šírokou třídou procházející celou posvátnou lokalitou a následné ticho, které vládlo až do jeho znovuobjevení…

Záchrana za minutu dvanáct

Z doby stěhování národů je znám unikátní případ, kdy civilizace dokázala záměrným snížením své složitosti zabránit, respektive oddálit svůj „kolaps“. Ten představovala zásadní reorganizace Východobyzantské říše v 7. století. Tato zásadní změna proběhla takříkajíc za minutu dvanáct – říše byla v důsledku popsané hospodářské krize těsně před zhroucením. V obtížném a erupcemi poznamenaném roce 541 Východobyzantská říše obsadila rozsáhlá území v severní Africe a prakticky celé Itálii. Právě propukající Justiniánův mor měl za následek fatální úbytek plátců daní a rekrutů pro armádu. Tento mor pravděpodobně vznikl v Etiopii a odtud se dostal do Egypta.

Vzhledem k probíhajícímu byzantsko-perskému konfliktu se pak rozšířil po celém východním středomoří, dostal se až do Irska a Mezopotámie nebo Konstantinopole. Tento mor byl nejsilnější během prvních dvou let, ale ve víceméně pravidelných cyklech se vracel až do roku 622, kdy zmínky o něm končí. I kvůli jeho zhoubnému dopadu mohli na počátku 7. století Slované a Avaři obsadit Balkán, Peršané dobýt Sýrii, Palestinu a Egypt. Peršané rovněž po dobu sedmi let obléhali Konstantinopol.

Císař Héraklius (vládl 610–641) byl v důsledku všeobecné krize a poklesu daní donucen snížit reálné platy vojákům na polovinu a výrazně devalvoval hodnotu (podíl cenných kovů) denáru. To mělo okamžitý účinek. V roce 616 skončilo obléhání Konstantinopole a Peršané byli po dlouholetých bojích vytlačeni. Jeden konflikt vystřídal další: nájezdy Bulharů a Arabů, kteří v Sýrii v roce 636 porazili Byzantince na hlavu.

V roce 659 se situace stala do té míry bezvýchodnou, že platy vojáků musely být opět sníženy na polovinu a státní pokladna zela prázdnotou. V tomto okamžiku se císař rozhodl zásadně zjednodušit finanční správu země a omezit náklady na provoz vojska, a to následujícím způsobem.

Císař přidělil vojákům půdu pro hospodaření zcela zdarma za podmínky, že služba v armádě se stane v jejich rodinách dědičnou. Tato opatření vedla k tomu, že centrální i lokální úrovně řízení se skokově zjednodušily a náklady na ně zlevnily. Z vojáků se stali producenti na základě vlastnictví půdy, kteří státní pokladnu najednou nic nestáli. Přidanou hodnotou se stala bojová morálka těchto vojáků, protože v případě války bránili vlastní majetek.

Následoval „restart“. V průběhu 8. století Východořímská říše obsadila Řecko a jižní Balkán. Tento proces vyvrcholil v 11. století, kdy byla hranice Byzance sahala až k Dunaji. Od „skorokolapsu“ se Východořímská říše stala hlavní vojenskou a politickou mocností v Evropě a na Předním východě. Pilířem tohoto nebývalého úspěchu se stala především její schopnost řízeně snížit svou složitost a tím pádem náklady na řešení problémů. Její pád, následující o dalších několik století později, je již námět na jiné téma.

Kdo se nepoučí z historie, bude nucen si ji zopakovat…

Není divu, že nejlepší politici a lídři 20. století ovládali skvěle dějiny. Z uvedeného popisu vyplývají přinejmenším dvě zásadní věci. Tou první je jasný doklad toho, že příroda dokáže skokově, zásadně a bez možnosti jakéhokoliv účinného zákroku z naší strany, zcela změnit chod dějin. Tou druhou je jasný doklad toho, že společnost – říše může dokázat řadou svých správných rozhodnutí se zcela vyhnout blížící se krizi, respektive ji oddálit o několik století. Možná bychom také mohli zkusit uvažovat podobně. Snížení nákladovosti – složitosti systému v krizi je možné a je především žádoucí a neodkladné. Pokud se to podařilo, obstála by nejen daná společnost, ale zvítězila by i demokracie. Zde však již tuto obecnou úvahu chci, alespoň pro dnešek, ukončit.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.