Vertikalita a moderní doba

Civilizační fórum 38

Miroslav Bárta, 22. března 2024

Vertikalita a moderní doba

Musím přiznat, že koncept vertikality, zjednodušeně pohled vzhůru, mě intenzivně zajímá již řadu let. Pohled vzhůru pravděpodobně charakterizoval již rané primáty a přes hominidy a předky člověka rodu homo byl vlastní i tvůrcům a nositelům všech civilizací, které tato planeta hostila. Dá se skoro jistě říci, že bez vertikality, bez tohoto nutkání a ambice dotknout se nedosažitelného spojené s pokorou a vizí, bychom jako lidstvo nedosáhli toho, čím se dodnes pyšníme a za čím jezdíme po celém světě, bez ohledu na to, že to jsou často výtvory staré tisíce let. Magie nebe nad námi, zejména nočního nebe posetého hvězdami nasvěcujícími minulost vesmíru, nás prostě fascinuje stejně jako nadčasovost památek s jejich schopností mlčky komunikovat vize té či oné civilizace nebo kultury napříč staletími.

Pište na autori@datarun.cz

Už jsem na tomto místě několikrát psal o tom, že řadu dlouhodobých trendů, které v minulosti stály za krizemi různých civilizací, můžeme pozorovat i dnes. Nejčastější aspekty a procesy, které doprovázely procesy krizí a úpadků minulých společností a civilizací, jsou tak překvapivě aktuální i dnes. Ve vztahu k současnému stavu naší společnosti se přirozeně přímo nabízí otázka, proč se často cítíme tak vykořenění a vyprahlí. Chybí nám duchovno? Chybí nám vize? Ukotvení? Jistota budoucnosti a jejího smyslu?

Pokud se rychle ohlédneme za posledními dvanácti tisíci lety historie kultur a civilizací, nemůžeme si nevšimnout jedné zásadní věci. Intelektuální tempo vývoje člověka se významně zrychlilo nejen v okamžicích, kdy začal domestikovat rostliny a zvířata, kdy dosáhl schopnosti zapisovat slova a údaje, ale zároveň v ten okamžik, kdy se naše intenzivní komunikace se světem mimo nás, se světem nad námi, s mimosmyslovým světem, světem “bohů”, vtělila do hmatatelné formy - staveb.

Právě v tu chvíli, kdy člověk přišel na to, že prostřednictvím svého umu může vertikální myšlení a upínání se učinit integrální součástí svého světa prostřednictvím umění a architektury, ano, právě tehdy propojil náš pozemský svět se světem nad námi, se světem „bohů“, se světem za hranicí našeho chápání. Byla to mimo jiné tato naše schopnost uvědomit si propojenost lidského druhu a mnohem většího, nadčasového aspektu vývoje vesmíru, jejž jsme kdysi nazvali světem bohů, který nás navedl na novou cestu hledání smyslu nás samotných. V okamžiku, kdy jsme překročili práh materiálně uchopené vertikality, začala zcela nová intelektuální a duchovní pouť člověka.

První architektonická forma transcendentna

Pokud víme, tento práh byl překročen nejpozději na konci 11. tisíciletí př. Kr. v oblasti východní Anatolie, nedaleko současného města Urfa (biblického Harránu, kde pobýval i legendární Abrahám). Německé výzkumy na lokalitě Göbekli Tepe, malém sídelním pahorku v místní, mírně zvlněné krajině, vedly k řadě objevů kamenných svatyní o průměru 10–30 metrů, postavených vždy na kruhovém půdorysu. Tyto svatyně, nejstarší doposud známé chrámy v historii lidstva, sestávaly z až 3 m vysokých vápencových pilířů uspořádaných do kruhu.

Podle tragicky zesnulého vedoucího výzkumů, německého archeologa Klause Schmidta z Německého archeologického ústavu v Ankaře, měly mít tyto pilíře tvar lidských postav a zachycovaly bohy nebo významné zesnulé osoby, náčelníky či kněze tehdejší společnosti. Z našeho dnešního pohledu se původní význam těchto svatyní hledá velmi obtížně. S pomocí v nízkém reliéfu vytesaných zvířat na jednotlivých pilířích - jde o lvy, býky, kance, lišky, gazely, osly, hady, ještěrky, krokodýly, některé druhy hmyzu, pavouky a supy - a srovnávacího materiálu z mladších období se lze domnívat, že svatyně sloužily kultu smrti a předků. Možná, ale také to může být zcela jinak.

V každém případě jde o nejstarší doklad kamenné vertikální „architektury“, kterou vytvářel po dobu minimálně několika let, ale mnohem spíše desetiletí, značný počet členů tehdejší společnosti. Stejně tak se dá s jistotou říci, že tato díla měla symbolický charakter, který měl mít nadčasový rozměr – proto jejich tvůrci sáhli po kameni, a ne po běžných přírodních a méně trvanlivých materiálech typu dřeva nebo rákosu.

Za dávnými Kelty

V jižní části Bretaně ve Francii se na území obce Karnak nacházejí záhadné megalitické řady a svatyně. Stovky metrů kamenných řad menhirů, které zde vznikaly v průběhu 4. tis. př. Kr., se táhnou mírně zvlněnou krajinou bez – pro dnešního pozorovatele - zjevného cíle.

Podle nejpravděpodobnější teorie šlo o stavby, které v sobě spojovaly motiv cesty k posvátnému místu, svatyni, a motiv odpoutávání se od profánního světa a dospívání do světa posvátného, transcendentálního. Tyto kamenné řady jsou často paralelní a obvykle směřují k jednomu místu, snad centrální svatyni, která se ale nedochovala.

Když dnes procházíte kolem těchto polí, zmocní se vás nutně pocit marnosti a pomíjivosti. Co na zemi by nás dnes donutilo stavět něco podobného těmto řadám, které ve své době neměly jiný než čistě symbolický a náboženský charakter, a pokud už měly nějaký ten ekonomický význam, tak především ten, že značné množství prostředků pohltily?

Bretaňské kostely

Zcela zvláštní skupinu vertikální sakrální architektury tvoří bretaňské enclos, ohrazené posvátné okrsky, které sestávají z monumentální brány v podobě kamenného oblouku, kostnice, kříže a kostela, obvykle trojlodního. Kostel je po obvodu obepnut motivem cesty a případně hřbitovem. Tento koncept vychází ze starých pohanských komplexů, což není až tak překvapivé, neboť křesťanství není nezbytně nesnášenlivé a exkluzivní, ale využívá strategie jako například staroegyptské náboženství.

To zjednodušeně řečeno znamená, že inkorporuje a přetváří starší duchovní, výtvarné a materiální koncepty a využívá je k upevnění své vlastní legitimity a srozumitelnosti. Zachovává však podstatu, vertikalitu a princip sjednocení země a nebes, pozemského světa lidí a světa transcendence. Lidé se nechávali u kostelů pohřbívat, zde končila jejich pozemská cesta a začínala cesta do světa nad námi. Odtud nastupovali svou posmrtnou cestu vzhůru. Chrámová architektura operovala – jak jinak - na principu vertikality.

Chrám byl také to, co propůjčovalo a zhusta dodnes propůjčuje legitimitu panovníkům a jejich moderním následovníkům – v západních systémech zejména prezidentům (ať už jsou oddanými křesťany, nebo ne). Po tisíc let byli až na dvě výjimky všichni francouzští panovníci korunováni a pomazáni v katedrále v Remeši, kde slibovali ochranu sirotků a vdov a boj za udržení světového řádu a pořádku. Vlastně zcela stejně jako staroegyptský panovník. Společenská smlouva totiž mnoho diametrálně odlišných řešení nemá. Na stejném místě se také v roce 1962 usmířily zdánlivě nesmiřitelné mocnosti – Francie a Německo. Podobně i český prezident by těžko mohl být prezidentem bez svatovítské katedrály.

Mrakodrapy a pohled dolů

Cesta vzhůru, náš pohled spojující pozemský a nadpozemský svět, se v poslední době ale zásadně proměnil. Dnes stavíme mrakodrapy, které sahají do dříve nemyslitelných výšek – nejvyšší budova postavená člověkem je Burdž Chalífa sahající do výšky 830 m. Pokrok genetiky v nás může vzbuzovat pocit, že jsme dosáhli poznání a schopností, které nás staví naroveň Vesmíru, že jsme se stali přímo jeho spolustrůjci. Zároveň jsme ale ztratili schopnost hledět vzhůru. Naopak, módou se stalo shlížet na Zemi, pohlížet na nás svět a lidi svrchu.

Dnes prakticky jediní, kdo soustavně hledí vzhůru, jsou především astronomové a děti při pouštění draků (a to obvykle jen na podzim). My ostatní jsme na tento zvyk z převážné části rezignovali, místo hledání, pokory a pohledu vzhůru, místo soustavného usilování s podvědomým pocitem, že jde o nekonečný proces, jsme přehodili výhybku a zafixovali pohled výlučně na pozemské aspekty našeho života. Formu jsme nadřadili obsahu. Vše, co vytváříme, musí mít jasný ekonomický účel. Jinak to přece nedává smysl – neprofitabilní projekty jsou zpravidla synonymem bezúčelnosti.

Jenže mám pocit, že intenzivní konzumace požitků a zboží, život odehrávající se mezi prací/školou a stadiony a nákupními centry, dnešními chrámy, to vše zahaleno mračnem dat, informací a sociálních sítí, influencery bez substance, ale zato s přisvojeným mandátem na ultimativní názor, si začínají vybírat svou daň. Zcela v duchu Herakleitova zákona, který říká, že to, co vás přivede na vrchol, je tím, co nakonec navodí vaší krizi. Možná by nám pomohlo se zase dívat víc na nebe a vnímat, co vše nás přesahuje. A možná se nám povede i další krok, totiž že začneme opět hledat cesty, jak formulovat naše vize, ne pro náš krátkodobý prospěch či profit, ale pro smysl světa jako takového. Ale to je na každém z nás, na nikom jiném. Nikdo jiný to za nás nemůže udělat.

Karel Čapek: Za městem

Když jsem si připravoval tento text, narazil jsem zcela náhodou na sloupek Karla Čapka v pozapomenuté knížce Vendy Vrbatové s názvem Jak se vařilo a žilo u Čapků (Olympia 1999). Jde o krátký, ale velice výstižný text, zamyšlení, které jen podtrhuje význam pohledu vzhůru… Tak tady ho máte na konec dnešního fóra:

Říkám to z vlastní zkušenosti: že město je sídlo špatné, nezdravé a člověku vůbec škodlivé. Nemyslím přitom na prach, kouř, špatný vzduch a jiná hrozná nebezpečí zdravotní i morální, jež číhají na obyvatele ulic. Myslím na tu nezdravou a přímo strašnou okolnost, že obyvatel ulic obyčejně vůbec nevidí Měsíc a hvězdy. Skutečný vnitroměstský a uliční praobyvatel pro samé lampy nevidí Velký vůz ani Polárku; pro samé baráky ani neví, svítí-li úplněk nebo je li novoluní; a i kdyby to věděl, je mu to, jak sám praví, fuk.Co se hvězd dotýče, je jejich astrální a planetární vliv na osud člověka brán silně v pochybnost; a pokud se týče vlivu Měsíce, uznávají učení lidé toliko jeho význam na příliv a odliv, na mořského červa mblalolo, na vzrůst některých květin a bakterií a snad ještě na náměsíčníky, poety, milence a kočky.Ale o tyto vlivy mi nejde; jde mi o fakt, že zvedne-li obyvatel ulice oči od země, nevidí jiskřit hvězdy na nebi a nespatří tvář Měsíce.

Vyjde-li na práh svého domu, nepotká jako nejbližšího souseda Venuši nebo Jupitera. Není mu souzeno, aby řídil své kroky podle Měsíce. Neví ani, je-li noc černá anebo bílá. Žije v bezhvězdné sluji jako macarát jeskynní, ale neuvědomuje si to. Macarát jeskynní si to také asi neuvědomuje. Obyvatel ulic žije ve městě, a někdy dokonce ve velmi velikém městě; ale nežije ve vesmíru, protože nežije pod hvězdami. Bydlí mezi milionem lidí, ale nikoliv mezi milionem hvězd. Jeho svět končí za městem, místo aby končil za Arkturem nebo za Mléčnou drahou; je to vskutku velmi maličký svět, neboť se neotevírá rovnou do nekonečna. Nezáleží tak na tom, studovat dráhy hvězd nebo rozeznat Altair od Albirea; důležitější je moci se kdykoliv přesvědčit, že jsou nad námi hvězdy a že existuje kosmos. Člověk z ulic musí jet alespoň do Zbraslavi, aby spatřil vesmír; ale člověk z periferie je rovnou ve vesmíru, jakmile se postaví na práh svého domu a zamíří nosem k nebi.

Kdyby se lidé v noci setkávali pod hvězdami místo pod lampou, mám za to, že by nemohli dobře mluvit o politice nebo o zatracených poměrech; pod hvězdami se lépe mluví o lásce, o zítřejším dnu a o jiných tichých a vážných věcech. Člověk se pod hvězdami může zbláznit nebo zamilovat, ale nemůže se rozčilovat. Skutečně existují tajemné astrální vlivy; hvězdy mají mocný vliv na člověka, který se na ně dívá; ale nemají jaksi vlivu na člověka, který civí na světelnou reklamu nebo čte v kavárně literární referáty. Člověk pod hvězdami je účasten na veliké slávě světa; je korunován hvězdami. Když jsem se posledně stěhoval, mínil jsem, že se stěhuji až na sám divoký a opuštěný kraj města; shledal jsem však, že jsem se odstěhoval mnohem dál; až k Měsíci a do sousedství hvězd.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.