Ústava Spojených států a nechuť otců zakladatelů k politickým stranám

Civilizační fórum 78

Miroslav Bárta, 13. ledna 2025

Ústava Spojených států a nechuť otců zakladatelů k politickým stranám

Jsou věci, které si v dnešní politické realitě ani neuvědomíme. Jednou z nich je skutečnost, že ještě poměrně nedávno – v době vzniku Spojených států – neměly politické strany žádný vliv. Ba naopak, otcové zakladatelé a autoři jejich Ústavy, skutečného milníku v dějinách moderních společností, je naopak považovali za možné budoucí riziko vedoucí k rozpolcené společnosti. Možná právě odtud pocházela i nechuť Václava Havla k politickým stranám a naopak jeho preference pro občanskou společnost.

Pište na autori@datarun.cz

Vznik Ústavy Spojených států

Připomeňme si, jak vlastně Ústava Spojených států vznikala. Její počátky sahají k Deklaraci nezávislosti z roku 1776, která prohlásila třináct původních britských kolonií za nezávislé státy. Postupně tak narůstala potřeba vytvořit formální systém, který by definoval způsoby vlády pro nově zrozené společenství států. V první etapě byly v roce 1777 sepsány tzv. Články Konfederace. Ty ale do velké míry hovořily o volném společenství států se značnou nezávislostí, kde centrální vláda hrála silně podřadnou roli. Záhy se celkem logicky ukázalo, že tento model je nefunkční a nedokáže řešit problémy rozvíjející se a nezávislé společnosti.

V roce 1787 se proto sešli delegáti z dvanácti států (třináctý Rhode Island se odmítl zúčastnit) na tzv. Ústavním konventu ve Filadelfii. Toto setkání mělo jediný cíl: modifikovat Články Konfederace tak, aby více odpovídaly realitě. Hlavní problémy, které bylo třeba vyřešit, představovaly především postavení velkých a malých států a jejich nerovného vlivu, otrokářství vs. jeho zrušení a federalistické pojetí státu vs. antifederalistické.

Z těchto střetů se zrodil kompromis, který je základem americké Ústavy. Byl vytvořen systém dělby moci mezi federální vládou a jednotlivými státy, s jasně definovanými pravomocemi. Vznikl dvoukomorový Kongres, kde Sněmovna reprezentantů zastupovala lid a Senát státy. Zároveň byla zavedena funkce prezidenta jako hlavy státu a výkonné moci. Soudní moc byla svěřena Nejvyššímu soudu. V genezi těchto jednání hrál zásadní roli zejména James Madison, kterému se také říká „Otec Ústavy”.

Ústava byla přijata 17. září 1787, ale její ratifikaci jednotlivými státy doprovázely značné komplikace. Rozpoutaly se vášnivé debaty mezi federalisty a antifederalisty. Antifederalisté se obávali, že silná centrální vláda povede k tyranii a omezení občanských svobod. Vznikl tak požadavek formulace Listiny práv (Bill of Rights), která by garantovala základní občanské svobody. Nakonec byl tento požadavek splněn a prvních deset dodatků k Ústavě, známých jako Listina práv, bylo přijato v roce 1791.

Kdo byl James Madison

Tyto dodatky nesepsal nikdo jiný než právě James Madison (16. března 1751 – 28. června 1836). Madison byl ale nejen americký politik, ale také politický filosof a konečně i čtvrtý prezident Spojených států amerických (v letech 1809–1817). Madisonovo politické myšlení bylo ovlivněno francouzským osvícenstvím a ideály republiky v duchu Francouzské revoluce. Věřil v omezenou vládu, ochranu individuálních svobod a důležitost občanské angažovanosti.

Je považován za jednoho z Otců zakladatelů Spojených států a je známý především, jak jsme si již řekli, pro svou klíčovou roli při tvorbě Ústavy. Kromě toho ale byl Madison také hlavním autorem již zmiňované Listiny práv, které zaručovaly základní občanské svobody - svobodu projevu, náboženského vyznání a shromažďování. V úřadu prezidenta vedl zemi v období války s Velkou Británií v roce 1812, a byl tak svědkem vypálení Kongresu a Bílého domu, stejné jako velké části již tehdy hlavního města Washingtonu, DC.

Absence politických stran v Ústavě

Jedna věc nás může překvapit. Ústava Spojených států se totiž nikde nezmiňuje o politických stranách, a to z několika důvodů. Na prvním místě je třeba přiznat, že v době vzniku Ústavy neexistovaly politické strany v moderním slova smyslu. Otcové zakladatelé si pravděpodobně ani nedokázali představit, jakou roli by strany mohly hrát ve společnosti.

Otcové zakladatelé se ale i tak obávali možného negativního působení budoucích politických stran. Ty vnímali jako potenciálně nejnebezpečnější zdroj vedoucí k rozdělení společnosti (národa), který by mohl dále vést k nestabilitě a konfliktům. Důvodně věřili, že by strany mohly upřednostňovat vlastní zájmy před zájmy celého národa. James Madison dokonce v článku publikovaném v Listech federalistů explicitně varoval před nebezpečím stranickosti. A podobně po něm hovořil i George Washington, když opouštěl prezidentský úřad.

Ústava Spojených států se tak logicky významně zaměřuje na práva a svobody jednotlivce a na to, jak omezovat moc vlády. Politické strany byly i v tomto kontextu vnímány autory Ústavy jako organizace, které by svou činností mohly omezit individuální svobodu a podřídit ji stranické disciplíně. A jak víme, osobní svobody jedince jsou ve Spojených státech nedotknutelné.

I přes absenci výskytu politických stran v Ústavě se strany v USA brzy staly nedílnou součástí politického života. Prakticky hned po vzniku republiky se začaly formovat dvě hlavní strany - Federalisté a Demokraticko-republikánská strana. Začalo být totiž záhy zřejmé, že politické strany jsou jedinou reálnou možností, jak mobilizovat voliče, aby se dostavili k volbám. A to je také, upřímně řečeno, jedna z hlavních úloh politických stran dodnes.

Musk a nechuť k politickým stranám?

Někdy může člověk nabít dojmu, že historie se uzavírá v kruhu. Jak vypátral Václav Dejčmar, dědeček Elona Muska z matčiny strany Joshua N. Haldeman založil ve třicátých letech hnutí Technocracy Incorporated. To mělo za cíl vytvoření technokratické vlády vyvolenou elitou na úkor zastupitelské demokracie. Geopolitický program Technocracy, Inc. směřoval k vytvoření jednotného územního celku, tzv. Technate of America. Ten měly tvořit národy Grónska, Severní Ameriky, Střední Ameriky, Karibiku, severovýchodního Pacifiku a severní část Jižní Ameriky. Muskův dědeček (a osobně bych nevyloučil, že i jeho vnuk) jednoznačně preferoval pro řízení Technátu nevolenou vládu elit se znalostmi a schopnostmi určovat, jakým směrem se má společnost vyvíjet – samozřejmě s minimální rolí politických stran…

Buď jak buď, jisté je, že historický vývoj nemusí být vždy lineární a postupovat od jedné mety k další a pokaždé jaksi automaticky k lepšímu a dokonalejšímu stupni vývoje společnosti. Nástrah a lákadel na této cestě je celá řada. A ani demokracie nemusí znamenat nevratně dosažený vývoj společnosti. Je to nejlepší z možných řešení, ale to neznamená, že o ni můžeme přestat pečovat a věřit, že jsme ji získali navždy. Nebylo by větší chyby, než si to začít myslet. Na druhou stranu by si současné politické strany bez rozdílu měly uvědomit, že národní či státní “nadstranický” zájem by měly být jejich prioritou, jinak se mohou doslova a do písmene vyplnit obavy Otců zakladatelů, výjimečných osobností, jejichž odkaz je s naší západní civilizací spjat dodnes.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.