Úpadek demokracií a jejich budoucnost

Civilizační fórum 69

Miroslav Bárta, 1. listopadu 2024

Úpadek demokracií a jejich budoucnost

Jak řekl jeden z velikánů 20. století, Winston Churchill, “Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký si umím představit. Až na to, že neexistuje žádný lepší.” A tak to skutečně je. Stojí za to dodat, že demokracie nezačíná vydáním se do volební místnosti a nekončí vhozením volebního lístku do urny (zde parafrázuji opět Churchilla), ale je to každodenní boj o zachování svobod každého z nás v protiváze k tomu, co představuje veřejný zájem. A to vše se samozřejmě mění v čase a v závislosti na podmínkách v té které zemi…

Pište na autori@datarun.cz

Kdy skončily dějiny?

Tato otázka je samozřejmě nelogická, ale stojí za to si připomenout, že po rozpadu Sovětského svazu a konci studené války bylo na začátku 90. let minulého století skutečně období, kdy bylo do jisté míry módní tímto způsobem uvažovat. Západní pojetí svobodného trhu, liberální demokracie a příklad ekonomicky i politicky vítězných zemí tzv. západního světa na čele se Spojenými státy vedly k tomu, že jeden z nejvýznamnějších současných myslitelů v Americe, Francis Fukuyama, formuloval teori o konci dějin.

Ta byla založena na tom a vlastně i důsledkem toho, troufám si tvrdit, že Fukuyama se v podstatě celou svou vědeckou kariéru zabývá Hegelovou filozofií dějin založenou na vnitřních rozporech ve společnosti, které prostřednictvím konfliktů vedou k vývoji a pokroku. Připomeňme si, že Hegel pojímal dějiny jako proces, v němž se lidské vědomí vyvíjí a dosahuje stále vyšší dokonalosti právě prostřednictvím interakce protichůdných a do značné míry vzájemně výlučných pohledů na svět. Podle Hegela má na konci tohoto procesu stát „absolutní duch“. Ten představuje konečný, poslední a nejdokonalejší stav, kdy lidské vědomí plně pochopí samo sebe a svět, který ho obklopuje. Svým způsobem se v tomto pojetí odráží i myšlenkový posun samotného Fukuyamy – od klasického „neokona“ k liberálnímu demokratovi (kéž by to tak bylo vždy…).

Podle Fukuyamy liberální demokracie představuje tohoto „absolutního ducha“, který dosáhl dokonalosti a jehož de facto nehybný stav je důsledkem dosažení dokonalosti. Jde o nejlepší možnou syntézu svobody jednotlivce a nám všem nadřazené společenské smlouvy.

V tomto procesu hraje hlavní roli tzv. thymos (duchovno, spiritedness), u kterého Fukuyma rozlišuje tři hlavní projevy.

Megalothymia – tou je touha po nadřazenosti a dominanci. V minulosti se projevovala především v touze po moci a slávě, v současnosti se projevuje v touze po bohatství a společenském postavení. Isothymia, představující touhu po rovnosti a uznání, přání být vnímán jako rovnocenný člen společnosti a mít stejná práva a příležitosti jako ostatní. Konečně je to thymos - zdroj morálky. Fukuyama dospívá k tomu, že liberální demokracie nejlépe uspokojuje všechny tři projevy tohoto thymos. Umožňuje lidem žít v prostředí uspokojování jejich cílů a naplňování ambicí mírovými prostředky, bez omezování svobod ostatních. A právě takovým se měl svět stát po konci studené války…

Charles Fukuyama

Fukuyama se narodil se v Chicagu v roce 1952 do skrze naskrz akademické rodiny. Jeho otec, syn japonských imigrantů Yoshio Fukuyama, se zabýval sociologií. Jeho matka byla dcerou zakladatele ekonomické fakulty na Kjótské univerzitě. Toto akademické prostředí nemohlo neovlivnit jeho zájem o politické a sociální otázky.

Fukuyama začal nejprve se studiem klasické filologie na Cornellově univerzitě. Později se začal zabývat komparativní literaturou na Yaleově univerzitě, kde v roce 1979 získal doktorát. Po ukončení studia začal pracovat v RAND Corporation, kde se věnoval sovětské zahraniční politice a otázkám vývoje třetího světa.

Za vlády Ronalda Reagana pracoval v Bílém domě a na ministerstvu zahraničí a účastnil se dlouhých jednání americké delegace při egyptsko-izraelských jednáních o palestinské autonomii. Po obdobích, kdy byl profesorem na George Mason University a na Johns Hopkins University, je od roku 2010 Olivier Nomellini Senior Fellow na Freeman Spogli Institute for International Studies na Stanfordově univerzitě.

Fukuyamovo nejznámnější dílo představuje Konec dějin a poslední člověk (1992). Právě to ho zásadním způsobem proslavilo po celém světě a vedlo k roky trvající debatě o budoucnosti liberální demokracie. Fukuyamovo tvrzení, že s pádem komunismu a triumfem liberální demokracie jsme dosáhli konce v hegeliánském smyslu samozřejmě představovalo myšlenku, která se mnohým líbila – z ideologických i politických důvodů. Podobně stejnému počtu debatérů však byla samozřejmě proti mysli.

Globálně upadající demokracie

Bohužel současný stav světa jasně ukazuje, že Fukuyamův pohled na svět z počátku 90. let minulého století byl sice optimistický a líbivý, ale zároveň měl jepičí život. Jeho teorie dávala smysl v rámci tehdejšího kontextu a opravdu se mohlo zdát, že má pravdu. Poprvé v historii se převládající formou vlády staly politické systémy a země na všech kontinentech, v nichž si lidé volili své vlády v demokratických volbách. Francis Fukuyama, my všichni, ano, zejména my žijící desetiletí ve stínu sovětské bratrské pomoci, ale do značné míry i celý svět, jsme chtěli věřit, že demokratické uspořádání společnosti, zastupitelská demokracie (ať už s poměrným či většinovým volebním systémem), představují konec evoluce. Vlastně ne její konec, ale vrchol, kterému přeci nikdo neodolá. Do roku 2006, tedy po dobu zhruba patnácti let, to byly tři pětiny všech světových zemí. Nicméně s rozmachem multilaterálního světa, vzestupem Indie a Číny v tomto století došlo k tomu, že svět se začal opět skokově měnit.

Posledních dvacet let jsou demokracie, svoboda a tržní ekonomiky na setrvalém ústupu a zdá se, že zatím nic nesvědčí o tom, že by se tento trend měl zvrátit. Nezisková organizace Freedom House sledující vývoj světa a jednotlivých států na základě stavu právního státu, politických práv a občanských svobod přiděluje zemím a územím každý rok tzv. „skóre svobody“. To má hodnoty od 0 do 100. Průměrná úroveň takto měřených demokracií klesá od roku 2006 ve všech částech světa.

Jako příklad lze uvést tolik osudem stíhanou Afriku, která se stává zónou strategického vývoje ovlivňujícího celý svět. Zatímco Západ zde selhal a selhává na plné čáře, řada afrických zemí si již naplno uvědomuje, že politika Číny a Ruska pro ně nepředstavuje řešení. A osobně si myslím, že právě na tomto kontinentu se brzy dočkáme zásadních změn. A bude záležet hodně i na Evropě jako takové, jaké povahy budou...

Takže zpět k Africe, Z 22 zemí jich 18 zaznamenalo významný ústup od demokracie. Pouze u čtyř došlo k pozitivnímu trendu. Tady je ale třeba říci, že tři z nich mají pouze o něco méně rigidní autokratické režimy (jde o Angolu, Gambii a Zimbabwe). V jiných částech světa se většina autokracií zahrnující například Kambodžu, Čínu, Etiopii, Írán a Rusko stala více účinnými a v jejich mnoha ohledech specifické cíle se promítají do geopolitických poměrů celého světa. V tomto ohledu je důležité zjištění, že jen malá pozitivní změna v několika málo zemích by mohla vést k podstatně lepšímu světu…

Fukuyamova teze o konci dějin se tedy zatím ani zdaleka nenaplňuje a v dohledné době zřejmě ani nenaplní. Nicméně její podstata představuje významný příspěvek k diskusi o tom, kam bychom měli směřovat a o co usilovat. Ne ve volbách, ale v našem každodenním úsilí o lepší a spravedlivější svět. Vlastně si myslím, že Fukuyamova teorie se ani nikdy nemusí naplnit. Jsem si však jistý, alespoň sám za sebe, že je právě příkladem toho, jak může jeden člověk svými myšlenkami měnit svět a dělat ho lepším tím, že mu nastaví zrcadlo a ukáže jiný možný způsob uvažování o tom, co nás obklopuje.

Fukuyamova teorie, a to je to poslední, co chci v tomto krátkém textu na prahu amerických voleb zmínit, je nesmírně důležitá i dnes pro náš současný západní svět. Zažíváme totiž svým způsobem krizi liberální demokracie nejen v USA, ale napříč Evropou. A analýza skutečné podstaty jejího fungování nám může pomoci vyhnout se aktuálně narůstajícímu radikalismu a nacionalismu s leckdy ani neskrývanou tendencí k omezování demokracie. Jako vždy, klíč k tomu, zda a jak obstojíme, spočívá ve vědě, studiu vývoje společností a obecné úrovni vzdělanosti společnosti jako takové. To totiž Fukuyama zapomněl do své teorie začlenit – k dosažení funkční a stabilní liberální demokracie je třeba obecně vzdělaná společnost, která povede k odpovídající zastupitelské demokracii.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.