Unikátní zavlažovací systémy starověku přežívají dodnes

Civilizační fórum 90

Miroslav Bárta, 14. dubna 2025

Unikátní zavlažovací systémy
starověku přežívají dodnes

Voda je dnes tekuté zlato a jakkoliv stále ještě žijeme v době a v regionu vodního blahobytu, většina z nás si uvědomuje, že voda je skutečným luxusem a její nadbytek nebo nedostatek se může dříve nebo později stát předmětem konfliktu. Změny podnebí doprovázené úbytkem či vymizením srážek vedly k vysychání Sahary v průběhu 6.-4. tis. př. Kr. a sucho bylo často, ne-li prakticky vždy jedním z faktorů doprovazejících úpadky civilizací. Dnes představuje jeden z hlavních dopadů sucha například migrace. Se suchem lidé bojovali vždy. V Íránu se před pěti tisíci lety zrodil unikátní systém zavlažování, který je používán dodnes nejen tam, ale i v Maghrebu nebo Egyptě.

Pište na autori@datarun.cz

České výzkumy v El-Hézu

Už je to prakticky deset let, kdy skončil několikaletý projekt Českého egyptologického ústavu v egyptské Západní poušti, konkrétně v malé oáze El-Héz, jejíž historie je živým dokladem proměn běhu lidských dějin za posledních 12 000 let. Tato oáza se nachází přibližně 400 km jihozápadně od dnešní Káhiry a kdysi patřila k sedmi oázám starověkého Egypta. Jedním z vrcholů osídlení oázy El-Héz představovalo osídlení v době Římské, kdy zde existovala rozsáhlá síť osídlení patřící jedné z velmi raných křesťanských komunit. Již tehdy – mezi 3. až počátkem 5. století – zde panovalo poměrně suché podnebí a místní komunity budovaly unikátní síť podzemních kanálů, kterým se říká manaváry. Tato síť se dochovala v délce desítek kilometrů a představovala velmi cenný zdroj pitné vody pro místní komunity. Stejně tak sloužila k zavlažování poměrně velkých polí a sadů. Jak tyto systémy, viditelné na povrchu pouště jako kilometrové linie velkých krtinců, fungovaly?

Manaváry byly v oáze obvykle budovány na úpatí kopců, kde jejich úbočí postupně přecházela v osídlenou oblast. Na začátku každého systému byla tzv. hlavní šachta, která byla umístěna v oblasti s podpovrchovou vodou. Na ní navazovaly v podzemí vybudováné, mírně se svažující chodby následující nepropustné podloží. S povrchem byly chodby spojeny šachtami, a to v intervalu asi 10 m. Funkce těchto šachet byla čistě technická – jimi byla na povrch vytahována zemina z podzemí a zároveň priváděly vzduch pro dělníky pracující v podzemí. Po zprovoznění systému byly tyto šachty používány jako udržovací. Ústí šachet, jak jsme mohli často zaznamenat, byla zakryta plochými kameny, aby se zabránilo jejich postupnému přirozenému zasypávání.

Vzdálenost dvou sousedních šachet (kolem 10 m) byla bezpochyby podmíněna praktickými požadavky – během jejich kopání se nemusela zemina z podzemí přemisťovat na dlouhou vzdálenost – maximálně pět metrů na každou stranu a pak šachtou na povrch. Skutečnost, že většina vody proudila v podzemí, byla velmi výhodná – odpařování bylo sníženo na minimum. Malý sklon podzemních kanálu (chodba kanálu byla obvykle kolem 60–90 cm širokyá a 100–150 cm vysoká) v kombinaci s úklonem povrchu terénu zaručoval, že voda v blízkosti svého určení de facto vytékala na povrch a nebylo ji třeba pracně prečerpávat.

Princip fungování manavárů je jednoduchý: V dutinách v podzemí se koncentruje voda, která díky mírné svažitosti odtéká do nižší polohy, kde pak už jen čeká na své využití. Oáza El-Héz patřila již ve starověku k těm malým, přesto je zde síť těchto manavárů tak velká, že po několika týdnech mapování v terénu jsme se rozhodli před další sezónou pořídit georeferencované satelitní snímky, které nám ušetřily spoustu dřiny. A to bylo před téměř dvaceti lety.

Manaváry byly kopány těžkými podlouhlými kamennými kopáči vážícími i několik kilogramů. Šlo o tak důležité nástroje, že si je řada mužů z komunity brala na onen svět jako součást pohřební výbavy. Sice jsem napsal, že šlo o rané křesťany, ale to neznamená, že se tito lidé zcela vzdali staroegyptského náboženství a myšlenky pohřební výbavy. Co kdyby náhodou to nové náboženství nefungovalo…?

Původ kanátů

Manavárům se v v dnešním Íránu, kde také vznikly, říká kanáty. Ty mají své kořeny ve starověké Persii přibližně před třemi tisíci lety. Podle některých nálezů mohou být nejstarší kanáty staré až pět tisíc let. Myšlenka kanátu zřejmě vznikla v v podhorských oblastech Íránu. Kanáty jsou doložené z doby Achaimenovské říše (550–330 př. Kr.). Do Egypta se technologie kanátů dostala za vlády Dareia I. (522–486 př. n. l.), jehož předchůdce tuto zemi dobyl v roce 525 př. Kr. v bitvě u Pelusia na tehdejší severovýchodní egyptské hranici. Odtud se jejich myšlenka posouvala dále na západ, přes Libyi do celého Maghrebu

Jeden z nejznámějších kanátů, v íránském Gonabadu, má základní studnu hlubokou téměř 400 m a táhne se přes 45 kilometrů. Ještě dnes, poté co byl vykopán před 2 700 lety, stále poskytuje vodu pro zhruba 40 000 lidí.

V polovině 20. století bylo v Íránu v provozu odhadem 50 000 kanátů. Dnes jich zbývá něco přes 35 000. Jejich starobylý původ, proslulost a tajemnost inspirovaly v 50. letech minulého století oxfordského studenta přírodních věd Anthonyho Smithe, aby v roce 1950 vyrazil na nákladním automobilu společně s dalšími třemi studenty na cestu do Íránu. Motivem mu byla legenda říkající, že kanáty jsou tak staré, že v nich žijí slepé bílé ryby, které se na život v nich zcela adaptovaly a ztratily zabarvení i zrak. V roce 1953 o této cestě vyšla ve své době poměrně známá kniha pod názvem Blind White Fish in Persia. Kniha ve své době vzbudila zájem i proto, že popisovala běžnému čtenáři poměrně neznámou a zcela exotickou zemi, která za sebou měla slavnou minulost a do které nebylo snadné se jako běžný turista dostat. Tak tomu je ostatně dodnes. Smith popisuje své hledání slepé ryby v kanátech v jižním Íránu, konkrétně v oblasti Kirmanu, kde tamní obyvatelé žili v mnoha ohledech podobně jako kdysi evropské populace ve středověku, což není nic pejorativního. Tak tomu tehdy prostě bylo. Přesto, že se expedici nepodařilo objevit slepou bílou rybu, kniha o této cestě (všichni se úspěšně vrátili do Oxfordu), je unikátním svědectvím o dědictví kanátů.

Manaváry dnes

Potenciál manavárů v Egyptě nebyl ale zdaleka vyčerpán dobou Římskou. Kdysi, a to je už také prakticky dvacet let, jsme se vydali na okružní, dva a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu po archeologických – pravěkých, starověkých a středověkých lokalitách dnešních čtyř hlavních oáz – Bahríje, Faráfry, Dáchly a Chárgy. A bylo to právě na okraji Chárgy, na lokalitě Qasr Labecha, skutečně v poušti, kde jsme narazili na rolníka, který s úspěchem obhospodařoval několik hektarů sadů. A podařilo se mu to jen proto, že vyčistil část sítě manavárů, které začaly okamžitě fungovat a poskytovat nemalé množství vody.

Dodnes na něj vzpomínám a říkám si, že bych moc rád věděl, co je s jeho malou farmou dnes. A nemohu zapomenout na ten šok, když jsme v poušti zahlédli jeho malý ráj. Ostatně není tomu tak jen v Egyptě. O Íránu již řeč byla a je možné sem zahrnout i řadu dalších zemí severní Afriky. Jde o technologii tak užitečnou a funkční, že bezpochyby přežije ještě pěknou řádku dalších století. Bez nároků na elektrické zásobování a sofistikované důlní stroje.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.