Střet civilizací a teror v Izraeli

Civilizační fórum 16

Miroslav Bárta, 13. října 2023

Střet civilizací a teror v Izraeli

Dnešní text je věnován události, o které se v posledních dnech mluví prakticky bez přestání a drtivá většina z vás o ní určitě slyšela také. Konečně jí byl věnován i zatím poslední díl našeho podcastu Nový svět. Je jí nevídaný teroristický útok podniknutý z pásma Gazy na území jižního Izraele.

Střet civilizací?

Samuel Huntington byl vlivný americký politolog a myslitel, který se, jak se říká, nesmazatelně zapsal do dějin myšlení o vývoji civilizací svou prací, která vyšla česky pod názvem střet civilizací (anglicky 1996, The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order, česky 2001). V ní se Huntington zamýšlel nad tím, co, jak a kde vede a nadále povede ke konfliktům v různých částech světa a došel k závěru, že klíčem k jejich porozumění nejsou hranice jednotlivých států, ale tzv. poloha na „tektonických zlomech“ mezi různými kulturami a civilizacemi. Obávám se, že poslední útok Hamásu na Izrael je toho klasickým příkladem.

Když se dneska dobře podíváme na to, co se děje ve světě, snadno zjistíme, že počet konfliktů, které se souběžně odehrávají na různých místech světa, je nebývalý a možná svým počtem tyto konflikty představují vůbec nejvyšší číslo v moderních dějinách. Je to nejen aktuálně se rozvíjející konflikt v oblasti pásma Gazy a Izraele, ale řadí se sem i problémy v balkánském Kosovu, dlouhodobá imigrační krize v Evropě, narůstající konflikty v Africe, občanská válka v Súdánu nebo zhoršující se etnické střety v Etiopii. Před několika týdny jsme byli svědky vytlačení enklávy Arménů z Náhorního Karabachu, ale přehlížet nelze ani neutuchající mikrostřety mezi Čínou a Tchaj-wanem a Čínou a Japonskem. A nemůžeme zapomenout ani na rusko-ukrajinský konflikt.

Další postřeh se týká toho, že v případě Izraele a Palestiny se dějiny neodehrávají pouze v duchu geopolitické logiky, ale bez výjimky jejich pozadí a kontext vytvářejí náboženské aspekty, bez kterých se nic neodehraje. Právě zde se už několik tisíc let střetávají židovství, křesťanství a islám (v chronologickém pořadí) a lidé zde umírají pro své náboženské přesvědčení (což se netýká většiny bojovníků Hamásu ani náhodou). Proto také jsme svědky toho, že minimálně za poslední tři tisíce let, ale troufám si tvrdit, že tato časová osa by se dala bez problémů natáhnout mnohem dále, zde nikdy nepanoval mír. Svým způsobem si troufám tvrdit, že jde o oblast, která je zároveň požehnaná i proklatá, o jakýsi tavící kotel, kde se vždy odehrávaly zásadní myšlenkové skoky. Vývoj, který ovlivňuje dění na celé planetě.

Gaza a Izrael

Pásmo Gazy se nachází na jižním okraji východního pobřežního pásu Středozemního moře. Žije zde početná palestinská populace čítající dnes více než dva miliony obyvatel. Je to tu do Rafahu, hraničního přechodu do Egypta, jen co by kamenem dohodil. Toto pásmo (tzv. Strip) se táhne v délce přibližně 40 kilometrů od severu na jih a je v různých místech široké 6-12 kilometrů. Celkem jde o poměrně malé území, jen 360 km2.

Dnes je tato oblast cílem izraelské odvety jako reakce ne přímo na palestinský teror – a to je pro mě osobně důležité zdůraznit – ale na teror Hamásu – radikálního hnutí bojujícího za „osvobození“ Palestiny. Palestina se ale nerovná Hamás.

Jak bylo právě řečeno, za tímto posledním, do rozsahu, intenzity, brutality a následků nevídaným a bezparalelním útokem stojí teroristická organizace Hamás, jejíž vrcholní představitelé sledovali celou akci z pohodlí a bezpečí své centrály v Kataru. Hamás je politická a vojenská organizace, která vznikla v roce 1987. Jak Hamás rostl, rostla i nespokojenost s tehdejším palestinským lídrem Jásirem Arafatem, symbolem palestinského odporu vůči Izraeli, který je dodnes považován za nejvýznamnějšího bojovníka za palestinskou nezávislost. Arafat, prezident Palestinské autonomie, zemřel v roce 2004 a za svého života získal společně se Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem v roce 1994 Nobelovu cenu míru.

Nebývalý vzestup Hamásu umožnila především Arafatova politika směřující k uznání státu Izrael. To mělo za následek, že v roce 2006 Hamás nečekaně vyhrál volby do Palestinské národní správy a stal se tak mimo jiné i dominantní politickou silou v pásmu Gazy. Aktuálně je Hamás považován za teroristickou organizaci v mnoha zemích včetně USA, EU, Kanadě, Izraeli, Japonsku nebo Egyptě, jehož významné finanční zdroje a vojenská pomoc pocházely nebo pocházejí ze zemí jako Katar, Kuvajt, Írán, Turecko nebo Rusko.

K tomuto hanebnému činu došlo – jak všichni nepochybně vědí – minulou sobotu, tedy 7. října, na izraelském území přiléhajícím k tomuto pásmu. Je také třeba přiznat skutečnost, že na rozdíl od předchozích útoků, zejména během tzv. 1. a 2. intifády, byl tento poslední útok asi tisícovky teroristů podstatně sofistikovanější než všechny předchozí. Začal masivním raketovým ostřelováním izraelského území, pokračoval útoky dronů na hraniční pevnostní kamerový, signalizační a na dálku řízený palebný systém a pokračoval pozemním a vzdušným útokem na motorových rogalech. Analytici neměli zprvu pochyb, že k jeho přípravě musel Hamás získat významnou logistickou i technologickou pomoc z Ruska nebo Íránu. V tuto chvíli se ale zdá pravděpodobnější, že tomu tak nebylo.

Útok směřoval nejméně na dvacet různých městeček a kibuců. Jedním z monstrózních cílů se stalo vraždění účastníků hudebního festivalu v Reimu u hranic s pásmem Gazy – zde bylo brutálně povražděno na 260 vesměs mladých lidí, mužů a žen, zejména (ale nejen) izraelské národnosti.

Během několika prvních hodin útoku, který byl definitivně zažehnán až v neděli, zahynulo – podle posledních údajů – na 1200 obyvatel státu Izrael a několika desítek cizinců. Zraněno bylo na 3 000 lidí. Nejméně 150 mužů, žen a dětí všech věkových kategorií bylo odvlečeno jako rukojmí do pásma Gazy. Pokud bychom přepočítávali počet zabitých podle velikosti populace, odpovídalo by to 38 000 zabitých Američanů 11. září 2001.

Události, které po víkendu následovaly, lze charakterizovat jako překotné. Od pondělí je pásmo Gazy intenzivně bombardováno a umírají další stovky civilistů, tentokrát na palestinské straně, a celá uzavřená oblast je na prahu humanitární katastrofy. Izraelská armáda se chystá na pozemní útok a padlo oficiální rozhodnutí vykořenit Hamás. Doba vhodná pro Palestince na vstup do tohoto hnutí pominula.

Vina vlády?

Velmi záhy se v Izraeli, ale nejen tam, začalo řešit, proč a jak k této události mohlo vůbec – přes veškeré investované miliardy dolarů do technologií a spionáže – dojít, proč byla izraelská armáda zcela nepřipravena.

K tragédii došlo zřejmě hlavně proto, že současná izraelská koaliční vláda, která má jen mírnou většinu 64 ze 120 křesel v Knesetu, je sice vedena politickým matadorem Benjaminem Netanjahuem ze strany Likud, ale rozhodující slovo v ní mají zástupci dalších několika radikálních náboženských stran. Ty jako jednu ze svých priorit prosazují ochranu židovských osadníků na tzv. Západním břehu, tedy území na západ od řeky Jordán. To mělo za následek mimo jiné dislokaci významné kapacity armádních sil do této oblasti. Neméně důležitou částí tohoto příběhu je nebo byla i skutečnost, že k překvapivému rannímu útoku došlo na konec týdenního náboženského svátku Sukot, připomínajícího odchod izraelských kmenů ze Sinaje. Tedy v době, kdy vojenská bdělost byla zřejmě menší, než by měla být.

Na symbolické úrovni nelze opomenout ani to, že k teroru došlo na padesátileté výročí jomkipurské války, kdy koalice arabských zemí přepadla Izrael. No a nevýznamný fakt představuje zřejmě i skutečnost, že z vládních ministrů (kromě těch za stranu Likud) žádný nesloužil v armádě…

Aktuální stav

Řada věcí v souvislosti s útokem Hamásu v současné debatě zaniká. Gaza byla před touto událostí například schopná si zajistit téměř polovinu vlastní spotřeby elektrické energie, zatímco zbytek dostávala zdarma z Izraele. Teroristé během bombardování Izraele omylem trefili palestinskou elektrárnu. Před útokem také záměrně rozebírali vodovodní potrubí, aby kovy z něho mohli použít na výrobu raket.

Mnohá světová města včetně Londýna, Berlína a New Yorku se stala místy demonstrací na podporu Palestiny a nezřídka byl útok Hamásu oslavován. Události v Izraeli nenechaly klidnou ani mezinárodní akademickou obec. V dopise Harvardské skupiny solidarity s Palestinou se uvádí, že „izraelský režim nese plnou odpovědnost za veškeré násilí“. A podobně to bylo na řadě dalších univerzit. Bývalý prezident Harvardské univerzity Lawrence H. Summers, bývalý americký ministr financí a rektor Harvardu, toto pondělí ostře napadl vedení univerzity za to, že neodsoudilo propalestinský dopis. „Za téměř 50 let příslušnosti k Harvardu jsem nikdy nebyl tak rozčarovaný a odcizený jako dnes,“ napsal na sociální síť X.

Postoj Harvardu spolu s dopisem studentů podle jeho názoru „umožnil, aby Harvard vypadal přinejlepším neutrálně vůči teroristickým činům proti židovskému státu Izrael“. K Summersovi se přidala i nedávno zvolená prezidentka Harvardské univerzity Claudine Gay, která rovněž vyslovila své pohoršení a znechucení nad teroristickými činy Hamásu na izraelském území.

Proč Hamás uspěl?

Nutno přiznat, že nová strategie Hamásu předcházející útoku byla nesmírně účinná. Hamás jako by se vzdal terorismu a rezignoval. Pouhých šest dní před útokem řekl v rozhlasovém rozhovoru Cachi Hanegbi, izraelský poradce pro národní bezpečnost toto: „Hamás je velmi, velmi zdrženlivý a chápe důsledky dalšího vzdoru.“ Nic nebylo vzdálenější probíhající realitě…

Čtyři vojenští představitelé pod podmínkou anonymity uvedli, že úspěch útoku Hamásu těžil z celé řady bezpečnostních selhání izraelské zpravodajské komunity a armády, protože zpravodajští důstojníci nedokázali monitorovat klíčové komunikační kanály používané palestinskými útočníky. Izraelci příliš spoléhali na dálkové zařízení pro ostrahu hranic prostřednictvím kamer a na dálkově ovládané palebné zbraně. Jejich elektronické systémy útočníci ale až překvapivě snadno vypnuli a zmařili útoky dronů, což jim umožnilo přepadnout vojenské základny a zabít často ještě spící vojáky.

Velkou roli hrálo i soustředění velitelů na jedné pohraniční základně, která byla v úvodní fázi útoku přepadena, což znemožnilo komunikaci se zbytkem ozbrojených sil. Izraelci tak přišli hned v prvních okamžicích o schopné velení v oblasti. V neposlední řadě to byla naivní ochota přijmout za bernou minci tvrzení vojenských velitelů v Gaze, že se nepřipravují na boj. Tato slova totiž zazněla na soukromých kanálech, o kterých Palestinci věděli, že jsou monitorovány Izraelem.

V tuto chvíli celý svět čeká na otevření pozemní fronty v pásmu Gazy, která může přinést krátkodobé výsledky, ale bez jasné geopolitické vize nemá příliš šanci na dlouhodobé řešení. Jisté snad je ale to, že budoucnost Palestiny rovná se budoucnosti bez Hamásu. Ten již dokázal zcela jasně, že mu nejde ani o Palestince, ani o náboženství.

Neznámá budoucnost

Teroristický útok Hamásu je jen posledním – alespoň zatím – kamínkem do mozaiky otřásajícího se světa v důsledku přírodních i člověkem navozených krizí. Za sebe považuji za prakticky jisté, že svět se skokově proměňuje a naše budoucnost je stále zahalena mlhou a naším nejistým a nezřídka zavádějícím chápáním všech souvislostí. Nicméně zásadní události v oblastech přírodních procesů a změn globálního klimatu, celoplanetárních epidemií, mezikontinentálních migrací, geopolitických krizí, závratných proměn technologií a krize v oblasti získávání zdrojů energie, představuje onu pověstnou „dokonalou bouři“, která je předzvěstí nového světa.

Na pozadí toho všeho je dobře si uvědomit i několik skutečností – civilizace obvykle nezabíjí něco nebo někdo zvenčí, ale mnohem častěji páchají dobrovolnou sebevraždu. Huntingtonův střet civilizací také jasně napovídá, že povaha současných i budoucích konfliktů se nemusí nutně odehrávat jen mezi státy s jasnými hranicemi a že jejich scénou bude stále častěji prostor i uvnitř jednotlivých zemí a civilizačních okruhů – a to proto, že došlo k nárůstu jejich heterogenity. Toho jsme ostatně svědky i na území Evropy.

Zachránit nás může důkladné studium kořenů těchto jevů a procesů, které ze své povahy mají historické a společenské pozadí. To se nám daří stále méně, protože právě tyto vědy necháváme zanikat a stáváme se tak stále více a více slepými, zatímco bychom potřebovali pravý opak. Přitom je to právě naše civilizace, která má veškeré rozsáhlé poznání včetně sedmi zákonů, technologie, zdroje i komunikační nástroje, aby tyto přicházející výzvy měla šanci zvládnout mnohem lépe než ty předchozí. Proč tomu tak zatím spíše není, je jiná otázka.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.