Severní teritorium v Austrálii

Civilizační fórum 31

Miroslav Bárta, 2. února 2024

Severní teritorium v Austrálii

(1. část)

Austrálie byla vždy úžasným kontinentem. Pro mě osobně již od dob prvního a druhého dílu úžasného filmu Krokodýl Dundee vyprávějícího o dobrodružstvích americké novinářky z New Yorku a australského průvodce Severním teritoriem. To je dodnes původním územím australských domorodců s obrovským množstvím původních posvátných lokalit. Celé území je velice řídce osídleno a zhruba třicet procent populace tvoří původní obyvatelé. Dobrodružství hlavních protagonistů filmu se nejprve odehrávají v Severním teritoriu a následně v New Yorku. Ostatně, divočina jako divočina.

Pište na autori@datarun.cz

Film šel do kin v roce 1986 a ze dne na den se herci Paul Hogan a Linda Kozlowski stali světově proslulými. Po obrovském úspěchu byl v roce 1988 podobně úspěšný druhý díl a konečně v roce 2001, už ne tolik, díl třetí. Svým způsobem, zejména pokud jde o první díl, je film krásným holdem původní Austrálii.

Československá stopa

Severní teritorium je desetiletí spjato i s nesmazatelnou stopou Čechoslováků. V této souvislosti je třeba zmínit dvě velké osobnosti. První je Jiří George Chaloupka (1932–2011), který emigroval do Austrálie v padesátých letech minulého století - v Severním teritoriu mu nikdo neřekl jinak než Džorž Šalupka. Musím řící, že mi chvíli trvalo, než jsem porozuměl, o koho jde. Pak se ale přede mnou začal odvíjet jeho úžasný příběh, který by si zasloužil samostatnou knížku. A nutno dodat, že prakticky každý ranger používal k výkladu skalního umění jeho knížky.

Chaloupka se živil jako hydrogeolog a působil především v Severním teritoriu. Od roku 1973 působil jako kurátor domorodého umění v nově otevřeném Muzeu Severního teritoria v Darwinu na severním pobřeží kontinentu, a to přesto, že k tomu neměl žádné formální vzdělání. Chaloupka se proslavil jako jeden z největších světových znalců původního skalního umění a života a není dnes žádného rangera na lokalitách v Severním teritoriu, který by ho neznal a neuznával. Chaloupka mohl ve své práci a publikacích čerpat obrovského privilegia – původní obyvatelé mu byli ochotni, díky tomu, co pro ně dělal, ukázat svá posvátná místa, kam nikdo jiný neměl a nemá přístup.

Druhým mužem je brněnský antropolog Jan Jelínek (1926–2004), který se v roce 1969 zúčastnil Expedice Rembaranka do Arnhemské země. Šlo o oblast severovýchodní Austrálie a název expedice byl odvozen od stejnojmenného kmene, který zde žil na úrovni doby kamenné. Jedním z unikátních výstupů této expedice za původními obyvateli australského kontinentu byl vedle Jelínkovy publikace o skalním umění především soubor nahrávek původní hudby a zpěvů Rembaranků, kterou vydal Supraphon v roce 1977 pod názvem Lidová hudba Arnhemské země. Šlo o jednu z prvních nahrávek tamních domorodců. Tato hudba je o to cennější, že tento kmen dnes již neexistuje.

Přežít i v náročných podmínkách

Původní obyvatelé Austrálie jsou unikátní minulostí naší planety. V současnosti neexistuje starší kultura, která by byla takto živá. Její příběh je příběhem dokonalé adaptace a využívání životního prostoru tak, aby nebyla nevratně narušena rovnováha celého ekosystému. Kultura původních obyvatel Austrálie, jakkoliv na první pohled nemusí vypadat složitě, je nesmírně propracovaný systém znalostí a dovedností o krajině a podnebí, který jim umožnil přežít, přes veškeré limity zdrojů, po dobu více než 60 000 let až dodnes. Jakkoliv je studium života těchto obyvatel – například ve srovnání s archeologií slavných civilizací – poměrně skromné, přímá svědectví domorodých obyvatel, jejich mýty a skalní umění jsou dokladem schopnosti člověka přežít i v náročných podmínkách. Původní obyvatelé Austrálie vytvořili unikátní kulturu trvající přes 60 000 let a jedno z nejstarších skalních umění, možná starší než slavné obrazárny v jeskyních ve Španělsku a Francii. Nemluvě o tom, že stále jsou nalézány starší a starší doklady lidské přítomnosti na tomto kontinentu,

Místem původu prvních domorodých Australanů byl pravděpodobně ostrov Timor, který od australského kontinentu před zhruba 70 - 60 000 lety oddělovala vzdálenost rovnající se přibližně 80-150 kilometrům. Tito dávní obyvatelé Timoru mohli dokonce existenci vzdálené pevniny jihovýchodním směrem tušit, protože z místních hor se dá dohlédnout do vzdálenosti 175 kilometrů, takže sezónní požáry v Austrálii mohly být dobře viditelné. Podle genetických studií víme, že všichni původní Australané pocházejí z malé populace původně čítající 50-70 osob. Ti mohli na severozápadní pobřeží Austrálie doplout během letních monzunů, kdy převládají silné severozápadní větry vanoucí směrem k Austrálii. Timor také poskytoval dostatek stavebního dřeva na stavbu plavidel, která by takovouto cestu umožnila.

Experiment melbournského antropologa Roberta Bednarika ukázal jasně, že to bylo možné. S najatými osmi staviteli tradičních lodí dokázal během tří měsíců postavit bambusový vor o délce 18 metrů, s dřevěným kormidlem, provazy z vinné révy a plachtou z palmových listů o celkové váze 2,8 tuny. Celá plavba z Timoru do Austrálie, respektive oblasti dnes zatopeného břehu, který před 60 000 let představoval australskou pevninu, trvala pouhých šest dní! Sluší se ještě říci, že jakmile se jednou předchůdci dnešních australských domorodců ocitli na kontinentu, už nemohli zpět, protože tu naprosto chyběly vhodné druhy dřevin na stavbu raftů. Byl to jasný jednosměrný lístek.

Je logické předpokládat, že nejstarší stopy osídlení australské pevniny se musely nacházet právě na již zatopených okrajových částech, které dnes leží v hloubce až 80 metrů. Přes veškerou snahu vědců zde zatím stopy lidské přítomnosti nebyly objeveny. První doložené doklady osídlení na australské pevnině tak pocházejí z národního parku Kakadu a představují jednoduché převisy jménem Madjedbebe a Nauwlabila, které byly osidlovány, jak ostatně dokazují kamenné nástroje objevené v podlažních vrstvách. Radiokarbonové datování obě lokality datuje do doby před 65 000 lety. Tehdy tyto lokality ležely až 200 kilometrů od dnešního pobřeží a byly součástí hlubokého vnitrozemí kontinentu. Je tak jisté, že objevení starších lokalit, blíže k pobřeží, je jen otázkou času. Stejně dobře je vidět, že toto osídlení Austrálie bylo umožněno změnou přírodního prostředí, kdy akumulace vody v ledovcích vedla k poklesu mořské hladiny a rozšíření pevninské souše.

Smrt třímetrových klokanů

Věřilo se, že původní obyvatelé Austrálie se vyznačovali hlubokým respektem ke svému životnímu prostředí. Není to ale tak docela pravda. Po svém příchodu a rozšíření tyto první populace poměrně rychle vyhubily zhruba 94 procent všech velkých savců. Zmizeli tak například tři metry vysocí klokani, gigantické druhy vačnatců vážící 100 a více kilogramů, vombati velikosti nosorožce, pozemští nelétaví ptáci, sedm metrů dlouhé ještěrky (největší známé vůbec), suchozemští krokodýli, padesátikiloví hadi nebo obrovské suchozemské želvy. Zatím nevyřešenou otázkou je, jak rychlý tento „rychlý“ proces vlastně byl. Víme, že například na Mauriciu byl obří pták dodo vyhuben osmdesát let po příchodu Holanďanů. Ptáci moa na Novém Zélandu vymizeli krátce po příchodu Maorů. V případě Austrálie a její megafauny byl proces zřejmě delší. Různé druhy megafauny se vyskytují ve skalním umění, které v mnoha případech není starší než 13 000 let. Z toho lze usuzovat, že člověk a někteří zástupci těchto velkých savců vedle sebe žili mnoho tisíc let. Nicméně nakonec tento kontakt vedl k ne náhlé, ale postupné ekocidě.

Známy jsou i unikátní nálezy fyzických pozůstatků prvních obyvatel tohoto kontinentu. Nejstarší známé hroby byly nalezeny u dnešního jezera Mungo ve státě Nový Jižní Wales a jejich stáří je odhadováno na 42 000 let. Jde o zbytky ženy, která byla pohřbena žehem a měřila necelých 150 centimetrů. V druhém případě šlo o kosterní pohřeb muže vysokého asi 170 centimetrů. Jeho pravý loket vykazoval známky pokročilé osteoartritidy, což je charakteristické opotřebení pro muže lovící oštěpem. Dále muži chyběly dolní špičáky, pravděpodobně v důsledku iniciačního obřadu, a ruce měl složené v klíně, kde si zřejmě držel svou chloubu, podobně jako je to zvykem u dnešních pohřbů domorodých Australanů. Hrob byl zasypán červenou hlinkou. Jde o první známý doklad žárového pohřbu na světě a zároveň prvního pohřbu se zásypem červené hlinky, která byla navíc na místo nálezu donesena ze vzdálenosti 200 kilometrů. V době před 50-25 000 lety šlo o velice atraktivní oblast, kde místní skupiny lovců a sběračů sídlily na písečných dunách a využívaly bohatství třinácti jezer, z nichž jedno bylo právě jezero Mungo. Během posledního glaciálu, před 22-18 000 lety, jezera zanikla, a to byl definitivní konec místního osídlení.

Domorodí Australané od svého příchodu používali intenzivně oheň – k přípravě potravy, k lovu i k řízenému vypalování, aby získali volný prostor pro pohyb a čerstvé pastviny v otevřené krajině, které přitahovaly býložravce a umožňovaly jejich relativně snadný lov. Toto vypalování probíhalo a dodnes probíhá brzy na jaře (náš podzim) a v kombinaci s jarními dešti a čerstvými poli vedlo a vede k neuvěřitelnému obohacení půdy živinami. Objevená pylová spektra v severovýchodním Queenslandu dokládají, že v době před zhruba 46 000 lety se krajina v důsledku působení člověka začala významně transformovat z tropického deštného pralesa na eukalyptové lesy. Podle závěru vědců je současná australská krajina, vzniklá v důsledku uvážlivého a kontrolovaného vypalování, unikátním dokladem využívání krajiny při zachování jejího udržitelného rozvoje. Ostatně toto vypalování můžete vidět dodnes. Tím vzniká úrodný substrát pro nový svěží porost poskytující lákavou pastvu klokanům, které je tak snadnější lovit. Není divu, že kapitán Cook poté, co přistál u břehů Austrálie, ji nazval Kouřovou zemí.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.