Průplavy, které změnily svět (II) - Příběh Suezského průplavu

Civilizační fórum 60

Miroslav Bárta, 23. srpna 2024

Průplavy, které změnily svět (II)

Příběh Suezského průplavu

Každá společnost/civilizace se dá charakterizovat mimo jiné podle toho, jak rychle a bezproblémově dokáže přemisťovat lidi, zboží a informace. V tomto ohledu je Česko spíše divákem než aktivním účastníkem tohoto procesu. To nám ale dává skvělou možnost nerušeně pozorovat a nenechat svou pozornost odvádět vlastními projekty… Jednou z největších staveb 19. století byl Suezský kanál v Egyptě. Jeho příběh není jen příběhem techniky a inženýrství, ale i politiky a kultury, ve kterých dávná civilizace na Nilu hraje již tisíce let významnou roli.

Pište na autori@datarun.cz

Suezský průplav dnes

Suezský průplav je uměle vytvořená vodní cesta v severovýchodní části Egypta poblíž pásma Gazy. Průplav spojuje Středozemní moře s Rudým mořem přes Suezský průliv. Zároveň odděluje Afriku a Asii. Tato vodní cesta je dlouhá 193 km a představuje zásadní dopravní tepnu spojující Asii a Evropu. Rokem 1869, kdy byla uvedena slavnostně do provozu, došlo ke zkrácení cest zboží z Asie do Evropy a naopak o deset dní – cargo lodě totiž již nemusely obeplouvat celou Afriku a navíc odpadl risk plavení se v nebezpečných a rozmarům a nástrahám počasí podléhajících vodách.

Od listopadu minulého roku se stal provoz nákladních lodí pohybujících se v průplavu cílem ostřelování jemenských Hútíů, kteří s podporou Íránu tímto způsobem podporují boj Palestinců proti Izraeli. Hútíové jsou extrémní politické a náboženské šíitské hnutí, které do značně míry provoz průplavu paralyzovalo. Jen za poslední rok klesly příjmy z provozu v průplavu z 9,4 na 7,2 mld. dolarů. Útoky způsobily kromě prodražení i prodloužení doby obchodních cest mezi Evropou a střední a východní Asií. Ze zhruba 26 000 lodí ročně nyní průplavem projíždí zhruba 20 000 lodí a váha převáženého zboží klesla z 1,5 mld. tun na 1 mld. Běžné příjmy z provozu v průplavu činily 2 procenta celkového HDP Egypta a současná krize je důležitým prvkem v jeho narůstající sociální nestabilitě.

Předchozí sny o průplavu

Portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz v roce 1488 úspěšně obeplul africký kontinent, a tím otevřel obchodní cestu do Indie. Navázal na plavby svých předků, kteří se pokoušeli o totéž. To představovalo významnou porážku Benátské republiky, která do té doby těžila z praktického monopolu na obbchod s produkty z Asie, zejména různými druhy koření. Benátští představitelé, dohnaní k zoufalství, uvažovali o prokopání vodní cesty mezi Rudým mořem a Nilem – přišli tak s myšlenkou Suezského průplavu o téměř 400 let dřívě –, aby udrželi svou dominanci. Tento nápad však překazila politika. Benátčané sice záhy zahájili jednání s mameluky – tehdejšími vládci Egypta, ale tím, že Egypt v roce 1517 padl do rukou Osmanů, příběh skončil.

Vlastně ne tak docela, protože myšlenka průplavu se stala záhy blízká i Osmanům. Jim proto, že by průplav propojil jejich loďstva v Černém, Středozemním a Rudém moři. Zároveň zde vystala otázka náboženská – průplav by významně usnadnil přístup k posvátným místům islámu na území dnešní Saúdské Arábie.

Dokonce i Napoleon zvažoval stavbu severojižního průplavu, který by spojil Středozemní moře s Rudým. Plán byl ale záhy opuštěn, protože jeho inženýři došli k mylnému závěru, že hladina Středozemního moře je o necelých 9 m níže než hladina Rudého moře. Taková stavba by samozřejmě potřebovala zdymadla a celý projekt by byl finančně prakticky nereálný.

Až v roce 1830 britský generál Francis Chesney vypracoval zprávu dokazující, že žádný výškový rozdíl neexistuje a že Suezský průplav je realizovatelný. Británie však měla oprávněné obavy, že by průplav mohl významně oslabit její obchod s Indií, a proto dala přednost vlakovému spojení z Alexandrie přes Káhiru do Suezu.

Vznik a proměny průplavu

V roce 1858 byla francouzským diplomatem Ferdinandem de Lessepsem založena Suezská společnost. Jejím jediným cílem bylo vytvořit finanční a technické podmínky pro vybudování Suezského průplavu. Stavba průplavu byla zahájena v roce 1859 a trvala deset let. Průplav byl oficiálně otevřen 17. listopadu 1869 a vytvořil zcela novou geopolitickou a ekonomickou realitu. Lodím nabídl přímou cestu mezi severním Atlantikem a severní částí Indického oceánu přes Středozemní a Rudé moře. Zkrátil vzdálenost cesty z Arabského moře do Londýna přibližně o 8900 km na 8 až 10 dní. Čas získaný v 19. století navíc oproti tradičním trasám na předpokládanou cestu parníkem do Bombaje z Brindisi a Terstu v Itálii činil 37 dní, z Janova 32, z Marseille 31, z Bordeaux, Liverpoolu, Londýna, Amsterdamu a Hamburku 24 dní. Jak můžete sami vidět, šlo o revoluční změnu.

Původní průplav představoval jednopruhovou vodní cestu s průjezdními místy v obchvatu Ballahu a Velkém hořkém jezeře. Průplavem volně protéká mořská voda - severně od Hořkých jezer proudí v zimě na sever a v létě na jih. Jižně od jezer toto proudění určuje příliv a odliv u Suezu.

Stavba průplavu

Francouzský politik Ferdinand de Lesseps využil svých přátelských vztahů se Saídem Pašou, které navázal během svého působení ve funkci francouzského diplomata ve 30. letech 19. století. V letech 1854 a 1856 získal od Saída Paši, egyptského a súdánského chedíva, koncesi. Ta mu zaručovala exkluzivní licenci na vytvoření společnosti pro výstavbu průplavu otevřeného lodím všech národů. Společnost tímto rozhodnutím získávala právo průplav provozovat 99 let od jeho otevření.

De Lesseps jako další krok vytvořil Mezinárodní komisi pro vybudování Suezského průplavu složenou ze 13 odborníků ze sedmi zemí. Ta vypracovala zprávu obsahující podrobný popis průplavu doplněný plány a profily a 15. prosince 1858 vznikla akciová Společnost Suezského průplavu (Compagnie universelle du canal maritime de Suez).

Mezinárodní mínění se zpočátku stavělo proti stavbě průplavu. Nicméně nakonec a s významnou pomocí dodnes významné egyptské bankovní rodiny Cattaui a jejich vztahů s Jamesem de Rothschildem byly dluhopisy a akcie úspěšně prodány ve Francii a dalších částech kontinentální Evropy. Největším oponentem byla přirozeně Británie. Britové, kteří kontrolovali jak Kapskou cestu, tak pozemní cestu do Indie a na Dálný východ, rychle pochopili, že průplav zcela zničí jejich obchodní a námořní nadvládu.

Práce na břehu budoucího města Port Saidu byly zahájeny 25. dubna 1859. Výkopové práce trvaly přibližně 10 let a až do roku 1864 se na hloubení kanálu používala nucená práce (corvée). Britský lord Palmerston, nejzarytější odpůrce projektu, jako jeden z diplomatických kroků proti projektu použil boj proti využívání „nucené práce“ při jeho stavbě. Nedobrovolná práce na projektu tak v roce 1864 ustala. Odhaduje se, že na kanále v tomto pětiletém období pracovalo najednou přes 30 000 lidí. Mnozí z nich zemřeli na choleru a podobné epidemie, pramenící ze zoufalých hygienických podmínek. Dohromady se za jedenáct let na průplavu vystřídalo na 1,5 milionů dělníků, zemřely desítky tisíc z nich…

Společnost Suezského průplavu založila podél průplavu řadu nových měst, která původně sloužila jejímu provozu. Ta zahrnovala přístavy a jejich zařízení a také obydlí pro zaměstnance rozdělené podle rasy nebo národnosti, jak bylo tehdy ostatně zvykem. Takto byly vybudovány Port Said (1869) a Port Fuad (1925) u severního vstupu do průplavu u Středozemního moře, Ismailia (1862) poblíž středu a Port Taufík (1867) na jižním konci průplavu u Rudého moře.

Otevření průplavu

Průplav byl slavnostně otevřen pod francouzskou kontrolou v listopadu 1869, a to za přítomnosti význačných osobností tehdejší doby: císaře Františka Josefa I., francouzské císařovny Evženie, pruského korunního prince Ludvíka. Ráno 17. listopadu vplulo do kanálu procesí lodí v čele s lodí L'Aigle již zmíněné císařovny Evžénie. Přestože se podařilo překonat řadu technických, politických a finančních problémů, výsledná cena stavby byla více než dvojnásobná, než se původně odhadovalo.

Průplav měl okamžitý a obrovský dopad na mezinárodní obchod. V kombinaci s americkou transkontinentální železnicí dokončenou shodu okolností v tom samém roce umožnil obkroužit svět v rekordním čase. Bohužel průplav hrál významnou roli i při rozšiřování evropské kolonizace Afriky. Způsobil i zemětřesení mezinárodního obchodu Britů.

Neschopnost splácet bankovní dluhy vedla v roce 1875 Saidova nástupce Ismaíla Pašu k prodeji 44% podílu v průplavu za tehdejších 4 000 000 liber (19,2 milionu dolarů) Britům. Místní nepokoje a neschopnost Egypta dostát svým mezinárodním finančním závazkům způsobily, že v roce 1882 do Egypta vstoupili Britové a převzali nad ním plnou kontrolu, ačkoli formálně zůstal součástí Osmanské říše. Další události točící se kolem průplavu jsou živým odrazem dějin Evropy a severovýchodní Afriky, na které dnes bohužel již není prostor.

Nicméně budiž ještě zmíněno, že egyptský prezident Gamal Abdel Násir 26. července 1956 znárodnil průplav a následné události zásadním způsobem vedly k utváření moderního Egypta tak, jak ho známe dnes.

Pár slov na závěr

Nebude na škodu zmínit pár technických dat vztahujících se k průplavu samotnému. Přes kanál se dopravuje 8 procent světového obchodu. Průplav umožňuje průjezd lodí s ponorem do 20 m nebo do 240 000 tun nosnosti a do výšky 68 m nad hladinou. 15. dubna 2021 egyptské úřady oznámily, že rozšíří jižní část Suezského průplavu, aby zvýšily jeho efektivitu. Plán se týká především asi 30 kilometrů od Suezu k Velkému hořkému jezeru. Bude rozšířen o 40 metrů a maximální hloubka se zvýší z přibližně 20 metrů na přibližně 22 metrů. Průjezd lodí průplavem zabere 12 až 16 hodin. Kapacita průplavu za 24 hodin činí přibližně 76 standardních lodí.

Průplav neumožňuje neregulovaný obousměrný provoz a všechny lodě tak putují v konvojích v pravidelných časech, naplánovaných na 24 hodin. Každý den vyráží ve 4 hodiny ráno jeden konvoj směřující ze Suezu na sever. S průjezdem tohoto konvoje je synchronizován konvoj směřující na jih. Ten vyráží ve 3 hodiny ráno z Port Saidu, a míjí tak konvoj směřující na sever v úseku s dvěma jízdními pruhy.

Podle současných dat přímo od lodních společností je typická dopravní trasa, jakou je cesta ze Singapuru do Rotterdamu přes Suezský průplav, kratší o 6 000 kilometrů, a tedy o devět dní oproti trase kolem Afriky. To znamená úsporu 44 % oxidu uhličitého.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.