Průplavy, které změnily svět (I)

Civilizační fórum 59

Miroslav Bárta, 16. srpna 2024

Průplavy, které změnily svět (I)

Každý národ, který má moře, myslí a uvažuje jinak než typický středozemec. Vybavíte si to snadno – když stojíte na břehu moře nebo oceánu, váš horizont nemá omezení. Kam až oko dohlédne se rozprostírá jeden z největších živlů naší planety. Bez hranic, bez omezení, bezpodmínečně. To samozřejmě utváří i myšlení. Ne nadarmo všechny evropské země s přístupem k moři – Francie, Holandsko, Portugalsko, Španělsko a Itálie – stály u zrodu moderní Evropy. Prostě proto, že myslely ve velkém.

Pište na autori@datarun.cz

První kanál starých Egypťanů

Původně jsem chtěl tento text věnovat historii slavného Suezského kanálu, dnes snad ještě důležitějšího než před několika lety, ale záhy se ukázalo, že by byla chyba začít jím, a tak mi nezbylo než vytvořit tento “předsuezský” text.

Myslet bez hranic bylo přirozené i pro staré Egypťany. To se projevilo mimo jiné tím, že za dobu trvání své civilizace vybudovali hned několik umělých kanálů nebo průplavů. Ten vůbec nejstarší vznikl na jižní hranici Egypta ve 23. stol. př. Kr. za vlády posledních panovníků chřadnoucí 6. dynastie. Šlo o otevření splavné cesty mezi peřejemi tzv. 1. nilského kataraktu v dnešním Asuánu. Reálně šlo o odsekání největších žulových skal bránících v proplutí/protažení tehdejších nákladních plavidel nebo člunů. Tento průplav měl zásadní roli, protože umožňoval mnohem snadnější pohyb lidí, vojáků i zboží. Starověká Núbie začínající jižně od dnešního Asuánu představovala v mnoha ohledech obrovský zdroj bohatství, byla spojnicí Egypta s Afrikou a mezi jiným odtud pocházelo i obrovské množství zlata. Egypt měl na Nubii strategický zájem a podle toho se choval. Je jen škoda, že slavní panovníci postupně upadající Staré říše se z tohoto průplavu zcela jistě neradovali příliš dlouho.

Wadí Tumilát

Podle současných znalostí víme, že druhý nejstarší kanál v Egyptě nechal prokopat panovník 12. dynastie Senusret II. v 19. stol. př. Kr. Nevíme, jak tento kanál vypadal ani jak fungoval, natož jak dlouho byl v užívání. Tento kanál vznikl jako zavlažovací pro větší část roku suché údolí nazývané Wadí Tumilát.

Aristoteles (384-322 př. n. l.) ve svém díle Meteorologie o tomto kanále napsal:

Jeden z jejich králů se pokusil vybudovat k němu průplav (neboť by pro ně bylo nemalou výhodou, kdyby se celá oblast stala splavnou; Sesostris byl prý první ze starověkých králů, který se o to pokusil), ale zjistil, že moře je výše než pevnina. Proto nejprve on a po něm Dareios zastavili stavbu průplavu, aby se moře nesmísilo s říční vodou a nepokazilo ho.

Plinius Starší (23/24-79 n. l.) také uvádí:

Dále přichází na řadu kmen Tyro a přístav Daneoi, z něhož chtěl egyptský král Sesostris vést lodní kanál do míst, kde se Nil vlévá do takzvané delty; to je vzdálenost přes 60 mil (100 km). Později měl stejný nápad perský král Dareios a ještě později Ptolemaios II, který vytvořil příkop široký 100 stop (30 m), hluboký 30 stop (9 m) a dlouhý asi 35 mil (55 km) až k Hořkým jezerům.

Oblast údolí Wádí Tumilát (staroegyptsky Tčeku/Tču) je 50 km dlouhé původně říční údolí táhnoucí se východozápadním směrem a původně představující rozvodí Nilu. Toto údolí začíná poblíž dnešního města Zagazíg – ve starověku se zde nacházelo politicky a nábožensky významné starověké město Bubastis, kde byla uctvána posvátná kočičí bohyně Basteta. Údolí běží směrem k východu a končí u dnešního Ismaília pojmenovaného podle egyptského vícekrále Ismaíl Pašy, vnuka Mohamada Alího, který měl velkou zásluhu na modernizaci Egypta.

Ve starověku Wádí Tumilát představovalo hlavní dopravní tepnu pro obchodní karavany mezi Egyptem a východem. Jako taková byla i centrem stavebních aktivit a historických událostí, jak ostatně dokládají i archeologické objevy, stejně jako dochované historické zprávy. Nejstarší doposud objevenou lokalitou je Kafr Hasan Dawood, která pochází z predynastického až raně dynastického období (4. a počátek 3. tis. př. Kr.).

Proslulé reliéfy znázorňující scény expedice vyslané do bájné africké zemně Punt královnou pod vedením Hatšepsut a datované do roku z roku 1470 př. Kr. zobrazují námořní lodě převážející expedici vracející se do Egypta. To podporuje předpoklad, že mezi Rudým mořem a Nilem existovalo i tehdy existovalo funkční plavební propojení.

Na konci období Nové egyptské říše, za slavných ramessovců, se na další objevené lokalitě v Tell el-Retábě nacházelo dobře opevněné osídlení. Mimochodem zde stále probíhají velmi úspěšné slovensko-polské výzkumy.

V průběhu 6. stol. př. Kr. se ale osídlení i opevnění z neznámých důvodů posunula na východ do oblasti dnes nazývané jako Tell el-Maschúta. Egypťané toto místo ale původně nazývali Dům Amona, Per-Atum (snad biblický Pithom). Původně šlo o jakýsi tábor na karavanní stezce pro výpravy vycházející z nebo směřující do Egypta.

Necho II (610-595 př. Kr.) zahájil - ale pravděpodobně nikdy nedokončil - ambiciózní projekt nového plavebního kanálu propojujícího nilské údolí a Rudé moře. A již zmíněná Tell el-Machúta byla střediskem stavebních aktivit, stejně jako místa, kde žila většina dělníků podílejících se na jeho stavbě. Právě tento průplav můžeme pokládat za skutečného starověkého předchůdce Suezského průplavu.

Podle Dějin řeckého historika Hérodota se Necho II. kolem roku 600 př. Kr. zavázal prokopat západovýchodní kanál přes Wádí Tumilát až k Rudému moři. Hérodotovi bylo během jeho pobytu v Egyptě řečeno, že při tomto podniku zahynulo 120 000 mužů. Po Nechoově smrti byly práce přerušeny. Hérodotos vypráví, že důvodem ukončení projektu bylo varování, které obdržel od věštce, že z jeho úspěšného dokončení budou mít prospěch jiní. Dokončení průplavu pravděpodobně zabránila Nechova válka s babylónským vládcem Nabukadnézarem II.

Na počátku 6. století byla zdejší pevnost vyvrácena již zmíněným babylónským panovníkem Nabukadnézarem II., který pokořil Jeruzalém a proti němuž stál v koalici s židovským Zedekiou i egyptský panovník. Po vyvrácení jeruzalémského chrámu se toto místo stalo jedním z cílů utíkající jeruzalémské komunity.

O oblasti Wádí Tumilát se dochovalo i několik zmínek ve Starém Zákoně. Západní část Wádí Tumilát je v Bibli označována za součást země Gošen a je popisován jako starověká tranzitní cesta mezi Egyptem a Kanaánem přes Sinajský poloostrov.

A zase Peršané

Historie starověku nás učí mnohému. Například tomu, že posledních téměř tři tisíce let Peršané byli a nadále zůstávají významnou mocností v celém regionu. Stačí připomenout řecko-perské války nebo jeho dnešní roli na Středním Východě.

Právě slavný perský dobyvatel a vládce Egypta Dareios I. (522-486 př. Kr.) zde po vítězné bitvě dal pokyn k obnově kanálu, protože si uvědomoval jeho nejen ekonomickou, ale i vojenskou roli. Pozůstatky právě tohoto kanálu procházejícího staroegyptskými městy Bubastis, Pi-Ramesse a Pithom objevil Napoleon Bonaparte jeho inženýři a kartografové v roce 1799 během jeho slavného tažení do Egypta.

Podle Hérodota byl Dareiův průplav dostatečně široký, aby se v něm mohly minout dvě triéry s nataženými vesly a jeho překonání trvalo čtyři dny. Dareios svůj úspěch připomněl řadou podobných žulových stél, které nechal v jeho okolí vztyčit. Jejich texty jsou podobné a uvádějí zhruba toto:

Král Dareios říká: Jsem Peršan, vyrazil jsem z Persie, dobyl jsem Egypt. Nařídil jsem vykopat tento průplav od řeky, která se jmenuje Nil a teče v Egyptě, k moři, které začíná v Persii. Když tedy byl tento průplav vykopán, jak jsem nařídil, lodě se vydaly z Egypta tímto průplavem do Persie, jak jsem zamýšlel.

Dareios měl celkem pravdu, ale také si tak trochu vymýšlel – Egypt ve skutečnosti dobyl jeho předchůdce Kambýsés.

Římské a arabské období

Starověký průplav byl v 1. století n. l. znovu vyhlouben římským císařem Trajánem, který jej po sobě pojmenoval Amnis Traianus. Jeho ústí na Nilu umístil jižněji, do oblasti káhirského byblónu, o kterém jsem se nedávno v tomto Fóru zmiňoval. Kanál zanikl po dobytí Egypta Araby v roce 641. Velitel muslimských vojsk a dobyvatel Káhiry Amr ibn al-As nařídil jeho obnovení, aby se usnadnilo spojení mezi Egyptem a Medínou, tehdejším hlavním městem rozvíjející se arabské říše.

Zeměpisné pojednání De Mensura Orbis Terrae sepsané irským mnichem Dicuilem (narozen koncem 8. století) zahrnuje rozhovor s mnichem Fidelisem, který uvádí, že se plavil po kanálu z Nilu k Rudému moři během své pouti do Svaté země v první polovině 8. století. Abbásovský chalífa al-Mansúr chtěl kanál v roce 767 uzavřít. Jestli tak tomu skutečně bylo, nelze dnes dokázat. Úsek kanálu poblíž Nilu, známý jako Chalídža, sloužil jako součást káhirské vodní infrastruktury až do 19. století.

Tím se uzavírá příběh kanálu, který s přestávkami trval tisíce let a který byl v mnohém inspirací pro stavitele Suezského kanálu v 19. století. To však již bude zcela jiný příběh.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.