Palestina, křižovatka národů

Civilizační fórum 18

Miroslav Bárta, 27. října 2023

Palestina, křižovatka národů

V posledních týdnech slýcháme slovo Palestina možná více, než bychom chtěli. Oblast, ke které tento název odkazuje, byla odjakživa velkou křižovatkou lidských dějin, kolébkou dvou ze tří největších náboženství, judaismu a křesťanství, a ostatně ani islám nevznikl příliš daleko odtud.

Tuto úvahu ale nezačnu názvem Palestina, nýbrž Kanaán. Toto toponymum označovalo několik tisíciletí širší oblast Předního Východu zahrnující území dnešního Libanonu, západní Sýrie, Palestiny a Izraele, tedy země začínající na východním pobřeží Středozemního moře. Od konce pravěku zde žily zejména semitské kmeny. Později se této oblasti začalo říkat Palestina a ještě později (viz níže) se označení Palestina vžilo jako označení území dnešní Gazy a jejího širšího okolí, zejména směrem na severovýchod podél pobřeží Středozemního moře.

První známý doklad toponyma Kanaán pochází ze syrské Ebly, slavné lokality z konce 3. tis. př. Kr., lokality, která byla prakticky zničena v průběhu syrské občanské války. Původ tohoto místního označení je nejčastěji spojován s purpurovým barvivem k barvení látek, jehož výrobou z mořských měkkýšů mnohem později prosluli starověcí Féničané. Ti jsou dnes vědci považováni – díky analýzám DNA – za přímé potomky Kanaánců.

Výraz Kanaán byl používán až do příchodu izraelských kmenů do oblasti a vzniku izraelského a judského království na sklonku 11. a počátku 10. stol. př. Kr. V běžném kontextu se Kanaán dodnes v rámci biblické archeologie používá jako označení území dnešní Palestiny a Izraele.

Geografické označení Palestina pochází nejspíše z řeckého slova Palaistinē, odvozovaného od kmene Pelištejců. Ti území označované jako Palestina obývali ve starověku – přišli sem někdy v průběhu 12. století př. Kr. jako součást tzv. Mořských národů. Tyto národy byly nesourodým konglomerátem kmenů a národů, které se daly do pohybu ve východním středomoří na sklonku 13. století př. Kr. a postupně vyvrátily jednu říši po druhé. Odolal pouze starověký Egypt. Samotní Pelištejci pocházeli z Kréty nebo řeckého Peloponéského poloostrova.

Název Palestina jako takový byl poprvé použit v 5. století př. Kr. řeckým „otcem historie“ Hérodotem. V římské době byl název Palestina běžně používán pro celou oblast mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. V současnosti se název Palestina používá pro území, které je nárokováno Palestinci. Tento název je používán také Organizací spojených národů a mnoha dalšími mezinárodními organizacemi, a to v podobném smyslu.

Kdo byli Filištínci

Dnes je prakticky jisté, že jméno Palestina se objevuje již na sklonku Doby bronzové v souvislosti s obsazením celé oblasti kmeny Pelištejců, které přišly nejspíše z ostrova Kréty. Dříve se mělo za to, že Pelištejci či Filištínci dobyli oblast jižní Levanty násilím a místní populaci si podmanili, nebo ji vyhnali. Moderní data z archeologických výzkumů a analýz DNA však ukazují podstatně odlišnou realitu. Většina osídlení vzniklého před příchodem Pelištejců totiž nebyla vyvrácena silou ani nepadla ve válečných konfliktech. Pelištejci se naopak usazovali – zřejmě mírumilovně – na místech, která ještě (nebo už) nebyla osídlena.

Tento obraz podporují i analýzy starověké DNA. Pod podlahou jednoho z pelištejských domů z konce 12. stol. př. Kr. – tedy více jak sto let po jejich příchodu do Palestiny – byly objeveny čtyři dětské hroby. Analýza (vzorky byly odebrány ze zubů a z kosti vnitřního ucha, tedy z míst, která v lidském těle po biologické smrti nejlépe uchovávají DNA daného jedince) ukázala, že jejich DNA je z jedné čtvrtiny až jedné poloviny příbuzná s DNA obyvatel Kréty nebo méně pravděpodobně Sardinie a jižního Španělska, zatímco zbývající DNA se řadí k DNA místní kanaánské populace.

Původ Palestinců

Zatímco toponyma vztahující se k Palestině nepředstavují tak zásadní problém, pokud jde o jejich interpretaci, otázka po původu a charakteru současných Palestinců je mnohem složitější. Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) považuje za Palestince „ty Araby, kteří do roku 1947 sídlili v Palestině bez rozdílu toho, zda byli vyhnáni, nebo tam zůstali. Kdokoliv, kdo se narodil po tomto datu palestinskému otci, i mimo Palestinu, je Palestincem.“ Pro můj pohled na současné obyvatele Palestiny je však mnohem podstatnější historie osidlování tohoto území, protože z historických záznamů je jasně vidět kontinuita a postupné vrstvení národností různého původu.

Za první historické obyvatele oblasti lze považovat Kanaánejce, kteří sem přicházeli v průběhu 3. tisíciletí př. Kr. a byli svědky pádu a znovuzrození řady civilizací. V 13. století př. Kr. byli Kanaánejci asimilováni jinými národy, především Pelištejci, na které v průběhu času navazovali Egypťané, Asyřané, Babyloňané a Peršané.

Konečně během 2. poloviny 7. století sem dospěli Arabové v rámci první vlny expanze z Arabského poloostrova. Nedílnou součástí této expanze byl islám, který většina místního obyvatelstva poměrně rychle přejala, podobně jako v sousedním Egyptě. Důležitý je především mechanismus této kulturní proměny. Ani v Egyptě, ani v Palestině nedošlo k tomu, že by původní obyvatelstvo bylo vyhnáno nebo vystaveno genocidě. Opak je pravdou – původní obyvatelstvo přejalo islám, geneticky však z velké části šlo o původní nearabské obyvatelstvo. Amr ibn al-Ás dobyl Egypt (poté, co si podrobil Sýrii a Palestinu) v roce 642 s pouhými několika sty jezdci.

Během turecké otomanské nadvlády, která trvala od 14. prakticky až do počátku 20. století, byla palestinská populace zdecimována a poklesla na 150 000 – 200 000 obyvatel. Během 19. století došlo k výrazné imigraci do Palestiny z Egypta, a to v době vlády Mohamada Alího a Ibrahíma Paši, podobně jako z Alžíru, odkud lidé odcházeli v důsledku protifrancouzského válečného odporu vedeného Emírem Abdelkaderem. Velké skupiny přistěhovalců v průběhu 19. století přicházely i z Bosny.

Během 19. století došlo i k oživení židovské imigrace do Palestiny, která se v 20. století prudce výrazně zvýšila, a to zejména v důsledku meziválečných události v Evropě v průběhu 30. a 40. let. V roce 1947 byla Palestina rozdělena na židovský a arabský stát. Stát Izrael vznikl, ale založení státu Palestina bylo samotnými Araby zamezeno. Tento stát na své založení dodnes čeká a jediným důsledkem této situace jsou velké palestinské diaspory v Jordánsku (3 240 000 osob), Izraeli (1 650 000), Sýrii (630 000), Chile (500 000), Libanonu (402 000), Saúdské Arábii (280 000) nebo Egyptě (260 000). Dohromady žije v zahraničí odhadem na šest milionů Palestinců.

Když se vrátím k definici OOP, tak je třeba říct, že dnešní obyvatel Palestiny není pouze muslim, obvykle arabského původu, nebo křesťan (ti tvoří zhruba pět procent Palestinců), ale především potomek národů, které se zde mísily po tisíce let. Tak například se má za to, že obyvatelstvo Náblusu a jeho okolí pochází z původního kmene Samaritánů, kteří postupně konvertovali k islámu.

Samaritáni mohou posloužit jako názorný příklad toho, čeho jsme na území Palestiny svědky tisíce let. Samaritáni představují populační skupinu se specifickou náboženskou i etnickou charakteristikou, žijící v této oblasti téměř tři tisíce let. Jejich původ je možné klást do roku 721 př. Kr. Tehdy asyrský panovník Salmanassar V. porazil Izraelské království a většinu obyvatel odsunul na své území. Zbytky obyvatelstva, které dokázalo uniknout zajetí a odvlečení, se spojilo a vytvořilo novou formu kulturní identity, která se zásadně odklonila od původní židovské. Samaritáni uznávají pouze Pentateuch, tedy prvních pět knih Starého Zákona, a věří, že jejich chrám na hoře Gerizim je jediným skutečným sídlem Boha. V následujících stoletích byli Samaritáni znovu a znovu pronásledováni Židy i křesťany. V 19. století se jejich počet výrazně snížil, i v důsledku konverze k islámu a dnes jich je pouze několik tisíc a jejich identita je v ohrožení.

Závěr

Možná zde čekáte nějaký úderný závěr, ten však není. Považuji za důležité v současné složité době zdůraznit, že dnešní Palestinci, stejně jako i Izraelci, jsou na svých územích doma tisíce let a nikdo jim toto právo nemůže upírat. Svět by měl pochopit, že relativní klid a mír zavládne v oblasti pouze tehdy, pokud bude Palestina existovat jako nezávislý stát se vším všudy. To by bylo ideální řešení, v oblasti však působí různé aktivní zájmové skupiny a státy, pro které je stávající nemírový stav ekonomicky i politicky velmi výhodný. A tito aktéři jsou rozhodnuti prosazovat své priority, které jsou všemožné povahy, jen ne mírové, „do posledního Palestince“.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.