Nejstarší „cestopis“ světa

Civilizační fórum 20

Miroslav Bárta, 10. listopadu 2023

Nejstarší „cestopis“ světa

V posledních týdnech slyšíme a čteme, zkrátka sledujeme zprávy o Syropalestině prakticky každý den. A není to moc hezké čtení. Dnes bych to chtěl alespoň trochu napravit. Je to skoro k neuvěření, ale nejstarší „cestopis“ světa je starý zhruba čtyři tisíce let, pochází ze starověkého Egypta a většinou se odehrává právě na území dnešní Syropalestiny. Jde o dobrodružný, takřka neuvěřitelný příběh dvořana Sinuheta, který si staří Egypťané předávali déle než tisíc let.

Egypťan Sinuhet

Jméno Sinuhet (v překladu Syn sykomory) je známo většině čtenářů díky proslulému románu finského autora Miky Waltariho s názvem Egypťan Sinuhet, který poprvé vyšel v roce 1945. Vedle této románové postavy však existuje stejnojmenný předchůdce tohoto lékaře z doby Achnatona se stejným jménem, jenž žil na prahu 20. století před Kristem, tedy více než o půl tisíciletí dříve. Tato postava, stejně jako její slavnější románová obdoba, byla rovněž vymyšlena, její osudy, vyprávěné na pozadí událostí před takřka čtyřmi tisíci lety, nicméně nejsou o nic méně zajímavé a napínavé.

Sinuhetovo vyprávění, jeden z nejznámějších výtvorů staroegyptské literatury, patří dodnes mezi nejvíce diskutované literární prameny datované svým vznikem do doby Střední říše. Tímto časovým vymezením rozumíme dobu mezi lety 1938–1759 před Kristem, tedy dobu vlády panovníků 12. egyptské dynastie, která po určitém období vnitřních zmatků, následujících po konci Staré říše, navázala v Egyptě na dobu slavných stavitelů pyramid. Sinuhetovo vyprávění se dochovalo na několika papyrech ze Střední říše, z nichž většina pochází z doby vlády Amenemheta III. Tyto papyry získal v Egyptě již v polovině 19. století zakladatel německé egyptologie K. R. Lepsius během své tříleté expedice podniknuté v letech 1842–1845.

Sinuhetovo vyprávění – dodnes zatím neexistuje důkaz, že by šlo o skutečné líčení – spadá časově do počátku 2. tisíciletí před Kristem. Jeho autor je bohužel neznámý, což je pro staroegyptskou literaturu, která otázku autorství nepovažovala za důležitou, příznačné. Na obecné úrovni lze útvar považovat za součást tehdejších typických životopisných textů.

Děj

Sinuhetův příběh lze shrnout takto: první panovník Střední říše, Amenemhet I., je zavražděn, zatímco jeho syn Senusret I. je na válečném tažení proti beduínům v Západní poušti. Po smrti Amenmeheta I. jsou k jeho synovi okamžitě vysláni poslové, aby ho zpravili o okolnostech otcovy smrti. Senusret neváhá a opouští armádu, která se vrací zpět do Egypta, aby potlačil případnou vzpouru v hlavním městě. Zprávu poslů náhodou vyslechne i vysoký dvořan Sinuhet a v obavách, aby nebyl rovněž mezi obviněnými z atentátu, se dává na útěk. Při tom nakonec opouští Egypt a přidává se k syropalestinským beduínům severovýchodně od egyptských hranic. Náčelník beduínů v něm nalezne zalíbení, dá mu za ženu svoji dceru, část svého kmene a vyčlení mu vlastní území. Zde pak Sinuhet stráví valnou část svého života a získává novou rodinu. Během svého pobytu se rovněž účastní různých válek v této oblasti.

Na závěr svého vyprávění se Sinuhet na výzvu svého panovníka vrací jako stařec zpět do Egypta, kde je přivítán jako králův blízký přítel, je o něj náležitě postaráno a panovník mu nechává postavit hrobku v pohřebišti. Tak je zajištěna i jeho posmrtná existence.

Souboj

Sinuhetovy osudy jsou líčeny na pozadí prostředí nastupující střední doby bronzové v oblasti Syropalestiny, tedy doby, do níž je kladena doba starozákonních patriarchů na čele s Abrahamem. Způsob Sinuhetova života během pobytu mimo Egypt odpovídá životu, jaký vedli bibličtí patriarchové v době svého příchodu do Syropalestiny. To je také důvodem toho, proč je někdy Sinuhetův příběh spojován s putováním Abrahama a jeho kmene, i když ani dnes není možno bezpečně stanovit dobu Abrahamova příchodu do oblasti (většinou je kladena do období 20.–17. století před Kristem). na základě Sinuhetova textu není vyloučeno, že se s Abrahámem setkal a zažil i pád Sodomy a Gomory.

Sinuhet ale musí obhajovat rovněž svoji pozici v čele kmene. Jednoho dne se objeví velký obr, hrdina země Recenu, a vyzve Sinuheta na souboj, aby se zmocnil jeho majetku. Následujícího dne Sinuhet bojuje téměř prohraný boj, ale nakonec se mu podaří zvítězit. Toto je příhoda, která se podle některých názorů stává předobrazem o téměř tisíc let mladšího líčení souboje Davida s Goliášem. Spojuje je myšlenka předem prohraného boje, v němž zvítězí díky přízni bohů/Boha, svým způsobem průběh souboje a především to, že soupeře porazí jeho vlastní zbraní.

Příběh Sinuhetova souboje vypadá takto:

Když se rozednilo, shromáždili se lidé země RecenuRecenu.

(B, 130) Shromáždily se její kmeny,

shromáždily se sousední země.

Tento souboj byl naplánován ale i tak každé prso pro mne hořelo.

Ženy naříkaly a každé srdce pro mne truchlilo, se slovy:

„Cožpak je zde jiný silák, aby s ním bojoval?“

(B, 135) Poté jeho štít, jeho sekeru

a náruč jeho kopí dopadly ke mně,

poté, co jsem se vyhnul jeho zbraním,

a nechal je kolem sebe minout.

Jeho šípy míjely cíl,

jeden za druhým.

Když na mne zaútočil,

střelil jsem ho, můj šíp uvízl v jeho krku.

Vykřikl a padl na svou tvář,

(B, 140) složil jsem ho jeho sekerou.

Vyrazil jsem válečný pokřik na jeho zádech,

zatímco všichni Asiaté radostně křičeli.

Vzdal jsem poctu Moncuovi,

zatímco jeho lidé pro něj truchlili.

Vládce Amunenši mne objal.

Když jsem odnesl jeho majetek,

zmocnil jsem se jeho stáda.

To, co mi zamýšlel učinit,

(B, 145) jsem učinil já jemu.

Jeho starozákonní obdoba pak vypadá takto:

Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč. David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho: uťal mu jím hlavu. Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk.“

(1 S, 17, 40–51)

Závěr

Sinuhetův příběh byl svým autorem (případně autory) koncipován především jako politická skladba, na jejímž základě měl být očištěn Amenemhetův syn a nástupce z jakéhokoli podezření z účasti nebo spoluorganizování atentátu na otce. Zároveň je ale Sinuhetovo líčení popisem osudů loajálního egyptského úředníka, který i když opustí Egypt (v důsledku „záměru boha“, jak sám uvádí), neodchyluje se od zásad vyžadovaných od egyptského úředníka, tj. věrnosti egyptskému panovníkovi a zbožnosti, znamenající, že se Sinuhet ani během několika desítek let pobytu v cizině nedal zviklat k uctíván cizích božstev, a touha být pohřben v egyptské zemi v blízkosti svého pána. Sinuhetův text tak do jisté míry působí i mravoučně.

Sinuhetův osud

Sinuhetův osud je rovněž dokladem spletitých cest historie starověkých národů. Je obecně známo, že staroegyptský stát se v dobách, kdy byl na vrcholu prosperity, snažil prosazovat zahraniční zájmy silou, a to i na úkor svých sousedů. Na druhé straně byl starověký Egypt zemí, jež byla nedílnou součástí dějin celé oblasti starověkého Předního východu, především Syropalestiny. Z Egypta vycházely a do Egypta přicházely četné obchodní karavany a egyptské výrobky dospěly tisíce kilometrů za hranice země a naopak. V Egyptě je tak možno nalézt doklady vztahů s mnoha blízkými i v zdálenějšími kulturami starověku. Líčení Sinuhetova souboje se silákem z Recenu bylo pravděpodobně předobrazem či inspirací pro vylíčení starozákonního souboje Davida s Goliášem.

Egypt byl i historicky územím, kam se lidé z okolních oblastí uchylovali v dobách nepřízně a strádání. Sem se odebral i Abraham se svým kmenem v době sucha. Josef byl do Egypta zase prodán svými bratry, aby zde nakonec udělal velkou kariéru na dvoře faraona. Tři sta let poté Mojžíš („egyptský princ“) se nechal inspirovat Achnatonovým pokusem o zavedení monoteismu, vyvedl utlačovaný židovský národ z Egypta, a stal se tak zřejmě autorem jednoho z nejdůležitějších počinů v dějinách lidstva. Šalamoun, jeden z nejslavnějších vládců, měl za manželku egyptskou královskou dceru. Hornoegyptský ostrov Elefantína se stal v 5. století před Kristem místem pobytu židovské kolonie s vlastním chrámem a egyptská Heliopolis se stala útočištěm jeruzalémského kněze Oniáše v době ohrožení Chrámu za vlády Ptolemaia VI. (v důsledku dobytí Jeruzaléma Antiochem IV. Epifanem roku 168 před Kristem). V egyptské Heliopoli nalezla záchranu i svatá rodina a místa jejího pobytu jsou dodnes vyhlédávanými cíly věřících.

Sinuhetův příběh je tak malým, ale fascinujícím symbolem, který se vynořuje z hlubin věků a dodává mi alespoň trochu optimismu a síly věřit, že oblast dnešní Syropalestiny, tolik stíhaná nepřízní osudu, se jednoho dne opět dočká lepších časů.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.