Mír není dar…

Civilizační fórum 37

Miroslav Bárta, 15. března 2024

Mír není dar…

Název dnešního Civilizačního fóra je počátkem jednoho z řady slavných citátů Madeleine Albright, první ženy v čele amerického ministerstva zahraničních věcí; ženy, která se zasloužila valnou měrou o to, že jsme se na sklonku 90. let 20. století stali členskou zemí NATO. Celý citát zní takto: „Mír není dar. Je třeba si ho zasloužit a znovu získat. A má-li vydržet, musí být neustále posilován.“ A dnešní doba nadmíru barvitě podtrhuje jeho nadčasový smysl i význam…

Pište na autori@datarun.cz

Letošní oslavy

V těchto dnech se konalo hned několik konferencí a připomínkových akcí k oslavě výročí dvaceti pěti let vstupu České republiky do NATO v roce 1999. Ta nejvýznamnější proběhla 12. března na Pražském Hradě za přítomnosti nejvyšších ústavních činitelů. Jako host vystoupil i William Jefferson Clinton, v letech 1993-2001 42. úřadující prezident Spojených států, za jehož funkčního období vstoupily Česká republika, Polsko a Maďarsko do NATO. Ze zahraničních hostů zdravici připojil Javier Solana, generální tajemník NATO v letech 1995-1999, a naživo vystoupil i lord Robertson, generální tajemník NATO v letech 1999-2003. Ve Španělském sále tak bylo možno vidět většinu aktérů z doby našeho vstupu; chyběli samozřejmě Václav Havel a Madeleine Albright, kteří již nejsou mezi námi, ale jejichž vzpomínka jen tak nevybledne.

Dnes máme, řekl bych, tendenci považovat naše členství v této obranné alianci za něco automatického a přirozeného. Uvědomme si ale, že k tomuto – možná nejvýznamnějšímu činu české diplomacie v polistopadové době – došlo v bouřlivých devadesátkách, kdy se svět vyrovnával s rozpadajícím se Sovětským svazem, jehož vrcholní představitelé stále ještě považovali NATO za zásadní bezpečnostní hrozbu, ostatně stejně jako dnes. Tehdy navíc, v důsledku znovusjednocení Německa v roce 1990, došlo svým způsobem k prvnímu "rozšíření“ NATO. Východní Německo se totiž stalo členem NATO v rámci svého začlenění do Spolkové republiky Německo. Ovšem za podmínky, že na jeho území nebudou rozmístěny jaderné zbraně ani zahraniční vojenské jednotky.

Vstup České republiky do NATO

Mezi tehdejšími členy NATO existovaly konkurenční názory na to, kolik zemí pozvat a které země by se měly připojit. Mezi uchazeči byly Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Slovensko, Slovinsko a Rumunsko. A nebylo samozřejmě hned jasné, které země budou patřit mezi vyvolené. Francouzi se například vehementně zasazovali, z pochopitelných důvodů, o členství Rumunska, naopak Němci byli tradičně německy velmi opatrní a Spojené státy upřednostňovaly omezení prvního kola rozšíření na tři země. Madeleine Albrightová se na těchto jednáních významně podílela, ale teprve od okamžiku, kdy bylo toto rozhodnutí učiněno americkým prezidentem. Nechtěla být totiž spojována s lobbingem ve prospěch žádné země. Takto již jen plnila prezidentovo zadání, jakkoliv vehementně, to si přiznejme, ve prospěch České republiky.

V prosinci 1997 nejprve podepsaly Polsko, Maďarsko a Česká republika protokoly o přistoupení k NATO. Americký Senát na svém shromáždění 1. května 1998 souhlasil s rozšířením NATO jednoznačným poměrem hlasů 80:19. V březnu 1999 byly následně všechny tři země pozvány jako noví členové na summit NATO ve Washingtonu. Toto shromáždění bylo více než symbolické – tehdy se oslavovalo i padesátileté výročí založení této organizace.

Možná za zmínku ještě stojí to, proč zejména americká vláda nakonec rozšíření podporovala – v mnoha textech se totiž objevuje, že se obávala dominantního vlivu Evropské unie v zemích střední a východní Evropy, které se po zásadních politických změnách roku 1989 záhy ocitly v bezpečnostním vakuu. Připomeňme si, že Varšavská smlouva, sdružení zemí původního východního bloku pod vedením Sovětského svazu, se rozpadla v roce 1991.

Je zcela na místě připomenout si malou část projevu Václava Havla, který proslovil v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR 13. října 1999, tedy několik měsíců po našem vstupu do NATO:

„Naše snaha začlenit se do aliance není jen snahou mít mezinárodní bezpečnostní záruky, ale vyrůstá i z vůle přebírat svůj díl spoluodpovědnosti za obecný stav na našem kontinentě a vnášet do debat o jeho perspektivách a jejich obraně svůj osobitý hlas vyrůstající z našich osobitých zkušeností. Nechceme prostě jen brát a sami nic nedávat. Naopak. Chceme se aktivně podílet na obraně evropského míru a demokracie.

Příliš často jsme na vlastní kůži poznali, kam vede v politice lhostejnost k osudu druhých, než abychom byli náchylní jí sami podléhat. S tím souvisí druhý důvod.

Patříme, a vždycky jsme patřili, k západoevropskému kulturnímu okruhu a hlásíme se ke všem základním hodnotám euroamerické civilizace, k takovým hodnotám, jako je občanská společnost, parlamentní demokracie, pluralitní politický systém, právní stát založený na respektu k jedinečné lidské bytosti a jejím právům a svobodám, liberální tržní ekonomika.

Zcela přirozeně tedy sdílíme přesně ty hodnoty, které má NATO za úkol bránit.“

Tato slova jsou svou podstatou nadčasová, a kdyby je nějaký náš politik proslovil včera, nikoho by to asi moc nepřekvapilo…

Madeleine Albrightová

Madeleine Albrightová byla, jak již bylo řečeno, jedním z hlavních strůjců vstupu tří zmiňovaných zemí do NATO. Po obou rodičích Češka, vyrostla v Americe a byla také občankou USA. Madeleine Jana Korbelová Albrightová (15. května 1937 - 23. března 2022) byla americká diplomatka a politoložka, která v letech 1997-2001 sloužila ve vládě 42. amerického prezidenta Bila Clintona jako ministryně zahraničí Spojených států a byla vůbec první ženou zastávající tento post. Ve své době byla dost možná vůbec nejvlivnější ženou světa.

Celý život Madeleine Albright představuje nejen na svou dobu naprosto unikátní cestu ženy, která se ničeho nezalekla a šla si cílevědomě za svým (při tom všem vychovala tři dcery, přičemž první dvě přišla na svět jako dvojčata). Její rodina emigrovala do USA po komunistickém převratu v roce 1948, to jí bylo pouhých jedenáct let. Její otec byl diplomat Josef Korbel, který sloužil jako tiskový atašé na tehdy československých ambasádách a za druhé světové války těsně spolupracoval s Edvardem Benešem a jeho exilovou vládou v Londýně. V roce 1941 se jak její otec, tak matka vzdali svého židovství a přestoupili ke katolické církvi. Madeleine do svých 59 let neměla ani tušení, že je židovského původu.

Albrightová vystudovala dívčí Wellesley College na okraji Bostonu: dnešní školné na této koleji činí zhruba 62 000 USD ročně. V roce 1975 obhájila doktorát z filozofie na Kolumbijské univerzitě na téma Pražského jara. Krátce nato začala její politická kariéra. Nejprve pracovala pro senátora Edmunda Muskieho, poté přešla do Rady pro národní bezpečnost pod vedením Zbigniewa Brzezinského. V roce 1982 odešla na Georgetownskou univerzitu. Po prezidentských volbách v roce 1992, ve kterých zvítězil Bill Clinton, Albrightová participovala na vytvoření jeho Rady pro národní bezpečnost. V letech 1993-1997 byla nejprve jmenována velvyslankyní Spojených států při OSN, kde proslula jako neúnavná kritička tehdejšího generálního tajemníka OSN Butruse Butrus-Ghálího. Tuto funkci zastávala až do svého povýšení na ministryni zahraničí. V ministerské funkci působila Madelein Albrightová až do odchodu prezidenta Clintona z funkce v roce 2001.

Naprosto zásadní se stala její podpora usilování prezidenta Clintona o svobodnou, prosperující a silnou Evropu. Spojené státy se chtěly vyhnout výzvám, kterým čelily v poválečné Evropě. Albrightová vysvětlila zájem USA na rozšíření NATO následovně:

„Základním cílem naší politiky (...) je poprvé vybudovat mírové, demokratické a nerozdělené transatlantické společenství. Jde o rozšíření míru a prosperity, kterým se západní Evropa těšila posledních 50 let, směrem na východ. Amerika tak získá nové silné partnery v oblasti bezpečnosti a obchodu. A získáme jistotu, že naše ozbrojené síly nebudou znovu povolány k boji na evropské půdě."

Důležitou součástí tohoto cíle bylo navázání spolupráce a dialogu s Ruskem a udělat vše proto, aby pochopilo, že rozšiřování NATO se pro něj nestane bezpečnostní hrozbou. Po pouhém měsíci ve funkci se Albrightová v únoru 1997 vydala na velké evropské turné, během kterého navštívila deset zemí. Návštěva Ruska byla nedílnou součástí této cesty. V Rusku se Albrightová setkala se svým protějškem, ministrem zahraničí Jevgenijem Primakovem, a prezidentem Borisem Jelcinem.

Pro Američany bylo „klidné“ Rusko prioritou, a i proto se prezident Clinton setkal s ruským prezidentem Borisem Jelcinem na summitu v Helsinkách. Cílem schůzky bylo prodiskutování možné spolupráce mezi NATO a Ruskem. Bylo i odsouhlaseno, že Rusko nebude mít právo veta při rozhodování o rozšíření NATO. V květnu 1997 dosáhli generální tajemník NATO Javier Solana a prezident Jelcin dohody o podmínkách Zakládajícího aktu NATO-Rusko, který definoval podmínky spolupráce mezi NATO a Ruskem.

V roce 1998 na summitu NATO Albrightová formulovala to, co se stalo známým jako „tři D“ NATO, „což je žádné zmenšování NATO, žádná diskriminace a žádná duplicita - protože si myslím, že nepotřebujeme, aby se některé z těchto tří ,D' stalo“.

S odchodem Billa Clintona z Bílého domu skončila ve své vládní funkci i Madeleine Albright. Zůstávala však i nadále aktivní. Byla členkou mnoha představenstev, založila vlastní investiční fond a samozřejmě zůstala šedou eminencí Demokratické strany, jíž byla desítky let členkou. Při prezidentské kandidatuře Hillary Clinton v roce 2016 ji všemožně podporovala a je autorkou slavného výroku, který pronesla při představování Clintonové na předvolební akci v New Hampshire: „V pekle je zvláštní místo pro ženy, které si navzájem nepomáhají.“

Madeleine Albright si svou houževnatostí, pílí a talentem vydobyla nesmazatelné místo v historii jak Spojených států, tak i České republiky. O jejích osudech vyšly v českých překladech i nádherné knížky jako Tajná řeč broží (Práh, 2010), ve které popisuje historii svých broží, drahých i relativně levných, starých i vyrobených její dcerou, které nosila na různá významná setkání. Nelze opominout i její zpověď o životě po odchodu z Bílého Domu Peklo a jiné destinace (Argo 2020) nebo Doporučení budoucímu prezidentovi (Práh 2008) o americké politice.

Je proto možná škoda, že v těchto dnech zůstává její jméno tak trochu ve stínu mužů. To, co Madeleine Albright vykonala a dokázala – a to nejen pro naší zemi, překonalo test času již před drahnou dobou a tak tomu bude nepochybně i nadále.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.