Kjóto, Edo a Nikkó – tři pilíře japonských dějin

Civilizační fórum 95

Miroslav Bárta, 26. května 2025

Kjóto, Edo a Nikkó – tři pilíře japonských dějin

Toto je třetí a na dlouhou dobu zřejmě zatím můj poslední díl o Japonsku. Tentokrát to nebude o abstraktní historii, ale o lokalitách. Budu krátce psát o místech, kterými šla japonská historie – o Kjótu, kde téměř tisíc let sídlila císařská rodina, o Edu, které předznamenalo pozdější slávu Tokia, a o Nikkó, posvátné oblasti, kde stály buddhistické chrámy již v 8. století a kde se nachází hrobka šóguna Ieyasu Tokugawy, který po sjednocení země umírá v roce 1616.

Pište na autori@datarun.cz

Kjóto

Kjóto si musíte zamilovat: zelené město, jedno z hlavních měst japonské historie, kde se nacházejí nejstarší chrámy v zemi, z nichž je řada pod ochranou UNESCO. Císařský palác představuje dodnes dominantu města, nad níž se roztroušené po kopcích nacházejí početná buddhistická posvátná místa, mnoho z nich s těmi nejlepšími zenovými zahradami, které je možné vidět. V jednom z nich se píše: „Naslouchej, přemýšlej, přijmi, praktikuj, věř.“ Je to jeden z nejsilnějších filozofických textů, které jsem za dlouhou dobu viděl.

První doložené památky v Kjótu pocházejí ze 6. století, tedy z doby, kdy do Japonska z Koreje přichází buddhismus a písmo. Přelomový byl rok 794, kdy císař Kanmu zakládá Kjóto, tehdy známé jako Heiankjó, a ustavuje ho hlavním městem země, respektive sídlem císařské rodiny. Město roste rychle, i díky tomu, že je budováno na půdorysu pravoúhlé sítě ulic. Tímto rokem založení rovněž začíná téměř čtyři století století trvající období Heian (794–1185). To je z mnoha důvodů nazíráno jako doba rozmachu a rozkvětu japonského buddhismu, literatury i umění a architektury. Postupně jsou založeny chrámy Kijomizu-dera a Fushimi Inari.

V průběhu 12. století japonští císaři postupně ztrácejí politickou moc a autoritu a Kjóto se mění na mocenské centrum (1185–1573). Je zde během krátké doby postaveno sídlo šógunů, reálných vládců země, jménem Nidžó. Ten vstoupil do legend svými tzv. „slavičími podlahami“, které měly vrzáním varovat své obyvatele před nezvanými hosty a možným nebezpečím. V tehdejším Japonsku byly přepadení a úkladné vraždy na denním pořádku a chvilková slabost či nepozornost mohla znamenat rychlý konec slibného mocenského vzestupu.

Období Sengoku (1467–1603) trvající jedno a půl století bylo ve znamení neustálých válek mezi rodinnými klany. Umíraly desítky tisíc bojovníků a v mnoha ohledech země připomínala Evropu v době Třicetileté války. Japonsko směřovalo k míru a sjednocení v průběhu 90. let 16. století, ale teprve vítězná bitva Ieyasu Tokugawy v roce 1603 u Sekigahary znamenala skutečný přelom a počátek míru v celé zemi. Nastává období Edo.

Politické centrum země se etabluje v Edo (dnešním Tokiu) a Kjóto žije ze své symbolické podstaty přítomnosti císařské rodiny. Dochází k přestavbě slavného buddhistického chrámu v Tódži, který se dodnes chlubí nejvyšší pagodou v Japonsku dosahující výšky téměř šedesáti metrů. Sláva města definitivně upadá po roce 1868, kdy končí slavná éra Tokugawova klanu a císař se s rodinou stěhuje do Edo, dnešního Tokia, které se mezitím stalo uznávaným a nezpochybitelným politickým a kulturním centrem země.

Okolnostem a výzvám navzdory si Kjóto svou slávu a mimořádný věhlas zachovalo i hluboko do 20. století. Americký ministr války Henry L. Stimson si města a jeho historie cenil natolik, že nařídil, aby město nebylo během amerických útoků za druhé světové války na Japonsko bombardováno. Město tak přežilo bez úhony i americko-japonský konflikt, a díky tomu můžeme dodnes obdivovat jeho tisíciletou historii a na dva tisíce chrámů a svatyní.

Mezi hlavní památky, které mohu opravdu doporučit k návštěvě během dvou až třídenní návštěvy, což je na Kjóto absolutní minimum, patří v první řadě Fushimi Inari Taiša, šintoistická svatyně, která byla dle tradice založena v roce 711. Přirozeně, že v japonských podmínkách, kdy se až do 20. století stavělo, s výjimkou opevnění z kamene, především ze dřeva a rostlinných materiálů, se z této doby nic nedochovalo, a dnes tak můžete vidět výsledek přestaveb zejména v 19. století. Svatyně je zasvěcená bohu rýže a blaha, Inarimu. Proslavila ji zejména cesta vedená po svahu hory, která je protkaná tisíci červenými branami tvořícími obrovský dlouhý tunel, kterým můžete procházet.

Zmiňoval jsem již zenové zahrady. Pokud pro mě již máte slabost, nebo byste je chtěli teprve vidět, nemůžete se vyhnout chrámu Rjóan-dži. Najdete tu zahradu s 15 kameny uspořádanými ve skupinách po 5-2-3-2-3, posazenými v moři štěrku tak, že z žádného úhlu z verandy nejsou vidět všechny najednou – vždy zůstává jeden skryt. Zahrada tak demonstruje nedokonalost člověka. Štěrk je pečlivě uhrabán do tvaru vln symbolizujících klid a věčnost. Přirozeně, tyto zahrady můžete „pouze“ pozorovat z pódia na okraji jednotlivých místností, vstupovat do nich nelze.

Vynechat nelze ani kráovský palác v Kjótu, který navštívit lze. Založen byl v roce 794, kdy se Kjóto stalo hlavním městem země a jeho současná podoba pochází z poloviny 19. století, tedy ze samého závěru jeho obývání, kdy se královská rodina již chystala přestěhovat do Edo.

Ke Kjótu také neodmyslitelně patří také Kjótský protokol, který byl podepsán právě v tomto městě. Protokol měl za cíl mezinárodní koordinaci snižování produkce emisí skleníkových plynů – šlo o první dohodu této povahy na světě.

No a během pobytu nezapomeňte ochutnat proslulé kjótské saké.

Edo

Edo do počátku 17. století nehrálo v dějinách země žádnou významnou roli a šlo spíše o nevýznamnou aglomeraci. Teprve s příchodem šóguna Ieyasu Tokugawy a rokem 1603 – založením šógunátu Tokugawa – Edo nabývá na významu. Po bitvě u Sekigahary se Edo stává jeho sídelním městem, politickým a mocenským centrem země. Jeho rozvoj však nastává již na sklonku 16. století, kdy ho Tokugawa získal a hned si ho oblíbil. Město totiž skýtalo díky přírodním překážkám dostatečnou ochranu, nacházelo se poblíž moře, jeho blízkostí procházely četné obchodní cesty a skýtalo dobrý výchozí bod pro kontrolu východní části země.

Tokugawa podporoval a zčásti i financoval intenzivní stavební činnost. Významně rozšířil své sídlo, které se nacházelo na místech současného císařského paláce, nechal budovat infrastrukturu města, které se záhy stalo nejen centrem kultury, ale i obchodu. Edo rostlo tak rychle, že již v 18. století se stalo jednou z největších aglomerací světa poté, co jeho populace dosáhla jednoho milionu obyvatel. Bohužel císařský palác je dnes až na výjimky – několik příležitostí v roce, nepřístupný.

Epocha Meidži začínající pádem Tokugawova klanu v roce 1868 vedla k přestěhování císaře a přesunem jeho sídla do Edo. Místo přejmenovává na Tokio – Východní hlavní město. Město a země se otevírá světu, japonský císař přijímá četné zahraniční hosty a Japonsko začíná dohánět svou technologickou a technickou zaostalost vůči západnímu světu. Dochází k zavádění železnice, telegrafu i rozšíření západních zbraňových systémů. Tradiční dřevěné domy stavěné po staletí jsou postupně nahrazovány stavbami z cihel a ještě později železa a betonu..

Dnes se Tokio počítá mezi největší města světa s populací čítající 38 milionů obyvatel. Míst, která je dobré navštívit, jsou desítky. Z povzdálí můžete obdivovat Císařský palác chráněný vodními příkopy nebo se procházet parkem kolem něj rozkládajícím se na rozlehlém kopci mírně vyvýšeným nad okolními ulicemi města. Můžete se také vydat do obchodního centra Ginza, do parku Ueno se skvostnými sbírkami Národního muzea, do čtvrti Asakusa s proslulým a vždy turisty naplněným chrámem Sensó-dži nebo do moderních oblastí, jakými jsou Šibuja nebo Akihabara.

Tokio také dokázalo hostit dvoje olympijské hry v letech 1964 a 2021 - ty se původně měly konat o rok dříve, ale kvůli covidové pandemii je bylo třeba o rok přeložit.

Nikkó

Nikkó je odedávna považováno za posvátné místo díky své poloze v horské oblasti obklopené lesy, vodopády a horami, které si i v létě mohou uchovávat sněhovou čepici. Mniši se do této oblasti, které vévodila hora Nantai, považovaná za posvátnou, utíkali ještě před příchodem buddhismu, aby praktikovali náboženství šintó. V 8. století sem proniká buddhismus a v kombinaci se šintó vytváří unikátní atmosféru meditace a osvícení.

Nejslavnější památku představuje chrámový komplex Tōshō-gū založený na počátku 17. století na počest Ieyasu Tokugawy , zakladatele šógunátu Tokugawa. Tato svatyně, kde je Ieyasu uctíván jako kami (božstvo) pod jménem Tōshō Daigongen, je mistrovským dílem japonské architektury a umění. Vybudovat ji nechal jeho vnuk, šógun Iemitsu Tokugawa. Jeho děd zde byl uctíván jako bůh, což mělo za následek symbolické i politické upevnění vlády této rodiny.

Naleznete tu řadu chrámů a svatyní, kde je uctíván Buddha v mnoha svých aspektech, mimo jiné jako léčitel a ochránce. Ve svatyních u nohou početných soch Buddhy můžete napsat na dřevěnou destičku své zdravotní problémy, uvést své jméno a mniši se další den pomodlí za vaše uzdravení.

Stranou komplexu je malá brána s vyobrazením spící kočky (nazývaná Nemurineko), která označuje začátek výstupu ke svatyni, kde je Tokugawa pohřben. K ní vede celkem 207 kamenných schodů (ano zadýcháte se a ne každý je ochoten tento „výstup“ absolvovat). Za zmínku určitě stojí i fakt, že každý schod této cesty je vybudován z jednoho pečlivě opracovaného kusu kamene. Odměnou vám ale bude pohled na hrobku, kde spí svůj věčný spánek jeden z hrdinů dějin Japonska a jeho faktický sjednotitel.

S Nikkó je neodmyslitelně spjat mnich Šódó Šónin (735–817), který zde nechal postavit první buddhistický chrám Rinnō-ji, jeden z nejstarších v celé zemi. Šódó Šónin pocházel z oblasti raného sídelního města země Nary a již jako dítě se stal buddhistickým mnichem. Byl proponentem školy Tendai spojující buddhistické učení s vírou šintó. Tento synkretismus je typický i pro současné Japonsko, kdy můžete v mnoha chrámových komplexech nalézt buddhistické svatyně i chrámky šintó.

Nepochybuji, že pokud se do Japonska rozhodnete vydat, budete mít své vlastní plány, ale tato tři místa by v nich neměla chybět. Najdete v nich tu nejlepší kombinaci ingrediencí vyhledávaných většinou turistů: historii a památky, přírodní divy, moderní zemi i skvělou kuchyni. A nezbývá mi než dodat, že bez těchto tří měst by Japonsko nemohlo být Japonskem.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.