Když se svět spojil: UNESCO a záchrana památek starověké Núbie

Civilizační fórum 28

Miroslav Bárta, 12. ledna 2024

Když se svět spojil:
UNESCO a záchrana památek starověké Núbie

Řeka Nil poskytuje 95 procent veškeré vody spotřebovávané v Egyptě. Po tisíce let byla tato voda využívána zejména pro zavlažování a neuvěřitelně produktivní zemědělství, se sklizněmi i dvakrát do roka, a to i díky úrodnému bahnu, které s sebou řeka přinášela z hor východní Afriky. Proto slavný historik starověku Herodotos překřtil Egypt na „dar Nilu“. V průběhu 20. století se Nil v důsledku postupně budovaných přehrad v Asuánu stal i zásadním zdrojem elektrické energie pro celou zemi. Stavba té poslední, tzv. Velké asuánské přehrady, v letech 1960–1970 (první, stavěná ještě za britského mandátu, vznikla již v letech 1898-1902), zásadně změnila energetickou bilanci země, dlouhodobě ovlivnila (negativně) rozvoj zemědělství v zemi a kvalitu půdy (postupné zasolování a nárůst používání chemických hnojiv). Zásadní byly i geopolitické důsledky v kontextu tehdy již probíhající studené války. Její stavba, respektive nezamýšlené dopady této unikátní konstrukce, na čas, obrazně řečeno, sjednotily svět. A právě o tomto posledním aspektu stavby Velké asuánské přehrady je dnešní Civilizační fórum.

Pište na autori@datarun.cz

Velká asuánská přehrada totiž postupně vedla k vytvoření obrovského, několik stovek kilometrů dlouhého Násirova jezera, jehož vody zatopily památky kultur a civilizací, které v této oblasti, jižně od Asuánu, žily tisíce let.

Začátek

Je poměrně dobře známo, že paměť a lidská zkušenost se uchovává v průměru po dobu tří generací. Po jejich uplynutí, tedy po zhruba 75 letech, se vytrácí. To v zásadě platí i pro již pozapomenutou mezinárodní kampaň na záchranu pravěkých, starověkých a středověkých památek Núbie. Ta byla iniciována v roce 1959, a letos si tak připomínáme šedesát pět let od jejího zahájení. V rámci této bezprecedentní akce a spojeného úsilí více než padesáti zemí z celého světa bylo v letech 1960–1980 přemístěno dvacet dva chrámů z oblasti jižně od dnešního Asuánu.

Celkové přímé náklady činily tehdejších 80 milionů dolarů, což představuje dnešní ekvivalent 670 milionů USD. Akce probíhala na území dnešního Egypta a Súdánu a v jejím rámci bylo mimo jiné přesídleno na padesát tisíc původních obyvatel, Núbijců. Ti dnes žijí nejen v okolí Asuánu, ale zejména v Kom Ombu, kde se nachází slavný chrám boha Hora a krokodýlího božstva Sobka.

Tato akce UNESCO zůstává bezparalelní dodnes. Dnešní svět totiž mezinárodní dění stále více redukuje na konfrontační narativ, kde proaktivní politika s cílem něco budovat či uchovat prakticky absentuje.

Zahájení akce

Podnětem k této mezinárodní akci trvající téměř dvě desetiletí byla stavba Velké asuánské přehrady jižně od Asuánu, v oblasti tzv. prvního kataraktu. Těchto kataraktů, prakticky nesplavných úseků Nilu, je na řece šest a představují i dnes těžko prostupné úseky tohoto monumentálního afrického veletoku.

První katarakt v dnešním Asuánu byl již od starověku přirozenou jižní hranicí Egypta, za kterou se nacházela tzv. Dolní Núbie. Ale již ve 24. století př. Kr. jeden z posledních panovníků Staré říše, Merenre, nechal tento úsek zprůjezdnit pro své lodě. Novodobá výstavba přehrady v těchto místech vedla k vytvoření Násirova jezera, které zatopilo břehy Nilu v celkové délce 479 km. Zaplavena tak měla být celá oblast historické Dolní Núbie. Vittorino Veronese, generální ředitel UNESCO, to popsal v roce 1960 těmito slovy: "Není snadné volit mezi dědictvím minulosti a současným blahobytem lidí, žijících v nouzi ve stínu jednoho z nejskvělejších dědictví historie, není snadné volit mezi chrámy a úrodou." Bylo jasné, že budoucnost země musí mít přednost před její minulostí. Nicméně tato minulost byla a je tak významná a zásadní, že se UNESCO rozhodlo k bezprecedentní akci, která byla v tehdejším Kurýru UNESCO popsána jako "největší archeologická záchranná operace všech dob". A nešlo o přehnané tvrzení.

V roce 1959 tak Egypt a Súdán zahájily mezinárodní kampaň na záchranu památek Dolní Núbie – jejím smyslem bylo vybrat prostředky pro záchranu desítek chrámů a prozkoumání stovek lokalit z historie Egypta a Súdánu. V této kampani hráli zásadní roli Tharwat Okasha, egyptský ministr kultury, René Maheu, zástupce generálního ředitele UNESCO a Christiane Desroches Noblecourtová, vynikající francouzská egyptoložka pracující v pařížském Musée du Louvre, odbornice především na starověký Egypt doby Nové říše.

Kromě desítek expedic pracujících v terénu se jedním z hlavních center, kde se sbíhaly veškeré vědecké informace, stalo tzv. CEDAE (Centre d'Étude et de Documentation sur l'Ancienne Égypte, česky Centrum pro dokumentaci a studium starověkého Egypta). To bylo založeno v Káhiře již v roce 1955 a funguje dodnes.

Celkem bylo v rámci této akce trvající až do roku 1980 přemístěno dvacet dva chrámů a největší přispěvatelé kampaně – státy - byli ve výjimečných případech rovněž obdarováni chrámy. Ty byly na jejich náklady převezeny do evropských a amerických muzeí. Tak můžeme vidět chrám z Dendúru v newyorském Metropolitním muzeu, chrám z Táfy v leidenském muzeu v Nizozemí, svatyně z Debodu ve španělském Madridu, chrám z Leséje v italském Turínu, Haremhebův chrám z Abu Oda se dnes nachází v Muzeu Núbie v Asuánu a monumentální bránu z chrámu v Kalábše najdeme v berlínském Pergamonu. Velká část fresek z raně křesťanského komplexu ve Farasu na území dnešního Súdánu byla sňata a nachází se dnes ve varšavském archeologickém muzeu, zatímco druhá část byla přemístěna do súdánského archeologického muzea v Chartúmu. Nutno podotknout, že většina movitých nálezů se dnes nachází ve skladech Núbijského muzea v Asuánu, které bylo otevřeno v roce 1997 a představuje jeden ze skvostů nejen asuánské, ale egyptské architektury.

Pouze jedna archeologická lokalita v Dolní Núbii, Qasr Ibrím, zůstala na původním místě a nad vodou. Dříve to byla pevnost a osídlení zaujímající strategickou polohu na vrcholu útesu; dnes je lokalita díky Násirovu jezeru ostrovem. Když už je řeč o přemísťování chrámů: Uvědomme si, že každý z nich byl postaven z tisíců kamenných bloků různých velikostí, o váze tun až desítek tun. Tyto chrámy byly vesměs vyzdobené reliéfy a nápisy, a aby bylo možné je přemístit, bylo pokaždé třeba desítek inženýrů, egyptologů, stovek místních dělníků a těžké mechanizace. Chrámy byly rozebrány na jednotlivé kamenné bloky, ty byly očíslovány, konzervovány, přemístěny na nové místo a znovu sestaveny. Nezřídka šlo o desítky metrů dlouhé a mnohdy deset či dvacet metrů vysoké stavby, z nichž ty největší představují velký chrám Ramesse II. v Abú Simbelu a menší chrám jeho milované manželky Nefertari tamtéž a chrám bohyně Esety na ostrově Fílé.

V neposlední řadě budiž připomenuto, že jen a díky této monumentální núbijské akci došlo v roce 1972 k vytvoření Úmluvy o světovém dědictví.

Česká účast

Núbijské kampaně se účastnilo i tehdejší Československo prostřednictvím nově založeného – tehdy Československého (dnes Českého) egyptologického ústavu, na jehož vzniku se podílelo tehdejší federální Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo školství. Expedici ústavu pod vedením jeho prvního ředitele, prof. Zbyňka Žáby, se podařilo znovuobjevit pozdně římský charm v Táfě a provést pomocí fotogrametrie dokumentaci pozůstatků rozsáhlé pevností v Kertásí, rovněž z římské doby. Vedle toho expedice prováděla dokumentaci skalních textů a umění v rozsáhlých oblastech nilského údolí jižně od prvního kataraktu. Konečně prováděla i vlastní archeologické práce na lokalitách ve Wádí Qitně a Jižní Kalábše, kde se nacházela rozsáhlá pohřebiště z prvních století našeho letopočtu (tzv. Skupina X z 4.–7. století).

Kromě profesora Žáby se výzkumů účastnili i tehdejší studenti egyptologie na Univerzitě Karlově: Miroslav Verner – pozdější dlouholetý ředitel ústavu a vedoucí výzkumů na archeologické koncesi v Abúsíru a přední světový znalec Egypta doby stavitelů pyramid – a Jaromír Málek, který v roce 1968 emigroval a vypracoval se na vedoucího legendární Porter-Moss bibliografie Griffithova ústavu na univerzitě v Oxfordu a jednoho z největších znalců Tutanchamonovy doby.

Celkem tak proběhlo pět expedic organizovaných v letních měsících, kdy byly vody Nilu a postupně napouštěného jezera nejníže. Netřeba zmiňovat denní teploty, které přesahovaly 50 °C ve stínu a vyhovovaly pouze prof. Žábovi. Expedice měla k dispozici velice skromné vybavení a pobývala na pro tento účel postavenému katamaránu (který se tím pádem mohl plavit i ve velice mělkých vodách plochého nilského dna) s názvem Sadík en-Núba, přítel Núbie. Pro úplnost uveďme, že ve spolupráci s Univerzitou Komenského v Bratislavě proběhl i poměrně rozsáhlý antropologický výzkum současných núbijských etnik, který vedl antropolog a archeolog prof. Eugen Strouhal, dlouholetý kurátor sbírek starého Egypta a Núbie v Náprstkově Muzeu v Praze. Právě zde je uložena i velká část nálezů z expedic ústavu.

Největší výzvy

Nepochybně jednou z největších výzev představovala záchrana dvojice chrámů z doby Ramesse II. postavená v dnešním Abú Simbelu. Ty představovaly vůbec největší architektonické projekty tohoto panovníka v oblasti jižně od prvního kataraktu. Jejich záchrana byla zahájena v roce 1964 a stála přibližně 40 milionů dolarů (v přepočtu dnešních zhruba 400 milionů USD). Za tímto účelem byl sestaven velký tým odborníků a techniků z celého světa, který ve spolupráci s místními řemeslníky v letech 1964–1968 oba chrámy rozřezal na velké bloky vážící 10 až 30 tun. Ty byly následně očíslovány, přemístěny o 65 m výše a znovu sestaveny, takže při dnešní návštěvě obou chrámů ani nepoznáte, že mají toto všechno za sebou. Za tím účelem byl nejprve postaven velký železobetonový dóm, do kterého byl Velký chrám Ramesse II. umístěn. Ten také vidíte jako první, protože vstup do lokality je z oblasti za zadní částí této monumentální kupole, kde stojí krásné návštěvnické centrum s fotogalerií z doby akce UNESCO a s příjemnou restaurací. Součástí tehdejšího mezinárodního týmu expertů byl i prof. Jaroslav Černý, další slavný český egyptolog, tehdy již profesor egyptologie na Oxfordské univerzitě.

Podobně složitý byl i proces záchrany ptolemaiovského chrámu na ostrově Fílé v dnešním Asuánu. Jeho problémy ale započaly mnohem dříve, již v roce 1902, kdy Britové dokončili první přehradu v Asuánu. V průběhu let 1907 až 1912 a 1929 až 1934 byla tato přehrada opakovaně zvyšována a unikátní chrámový komplex byl často zaplavován vodami přehrady. Již tehdy bylo chrám možné navštívit prakticky pouze v letních měsících od července do října, kdy docházelo k přirozené každoroční záplavě, a stavidla přehrady proto byla otevřená. Než byly v roce 1972 zahájeny práce na jeho záchranu, tedy faktické přemístění, došlo k tomu, že vody Nilu smyly barevnou výzdobu chrámu a poškodily jeho výzdobu, a to prakticky na třetině plochy.

V roce 1972 byl chrám za použití larsenových norných stěn obehnán valem sestávajícím z dvou plášťů ocelových desek, mezi nimiž byl prostor vysypán jedním milionem metrů krychlových písku (35 milionů krychlových stop). Zbývající voda, která přece jen prosakovala do vnitřního prostoru, musela být 24 hodin denně odčerpávána výkonnými čerpadly. Celý komplex byl následně zdokumentován a podrobně zaměřen, aby ho bylo možné naprosto přesně sestavit na opodál ležícím ostrůvku Agilkia. Chrám byl následně rozebrán na zhruba 40 000 kamenných bloků, z nichž každý vážil dvě až dvacet pět tun. V roce 1980 byla i tato operace úspěšně završena.

Závěr

Pokud byste se chtěli blíže seznámit s výsledky naprosto jedinečné, jak rozsahem, tak étosem, akce UNESCO na záchranu památek Núbie, vydejte se na několik dní do Asuánu. Je tu k vidění nejen Velká asuánská přehrada a její sypaná hráz, ve své době největší na světě, ale i tisíce památek v Núbijském muzeu, které bylo otevřeno v roce 1997. Můžete navštívit i chrám Fílé na ostrově Agilkia, několik přemístěných staroegyptských chrámů v tzv. Nové Kalábše poblíž Velké asuánské přehrady, žulové lomy s největším kdy vyrobeným obeliskem královny Hatšepsut, který odhadem váží více než 1200 tun, ale i pohřebiště Kubbit el-Hawa na západním břehu se zdobenými skalními hrobkami místodržících Asuánu - velmožů z 3. tis. př. Kr. - nebo ostrov Elefantína s městem, které se zde vyvíjelo po dobu více než tří tisíc let.

Stojí určitě za to si připomenout, že jen díky této záchranné akci vznikl koncept světového kulturního dědictví. Konečně, a to vlastně považuji na tomto krátkém textu za snad nejzásadnější svědectví, byla to akce, kdy se s nadsázkou spojil celý svět, aby ochránil svou minulost pro svou budoucnost. Právě toto úsilí a odhodlání mi v současném světě opravdu hodně chybí (nepočítám sem obecné dohody klimatických summitů, které v mnoha ohledech zůstávají pouze vyjádřením dobře míněných záměrů na papíře). Možná i proto bychom se mohli zase jednou nechat inspirovat minulost v zájmu naší budoucnosti, v zájmu této planety a generací, které teprve přijdou.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.