Káhira ve snu a probuzení (II)

Civilizační fórum 52

Miroslav Bárta, 28. června 2024

Káhira ve snu a probuzení (II)

Budu se v úvodu pro jistotu opakovat úvodem z prvního dílu. Káhira ve snu a probuzení - takto zní název proslulé knížky Václava Zelenky z roku 1948. Káhira, mnohamilionové hlavní město Egypta, v překladu znamená “Vítězná” a je pravda, že toto město, přes všechny vzestupy a pády, nikdy nepřestalo žít, růst a získávat nové a nové tváře a formy, aniž by opustilo některé z těch předchozích. Pokud byste se dnes rozhodli toto město navštívit, budete potřebovat minimálně několik dní, abyste jej alespoň letmo zachytili. Pochopit toto město znamená v něm žít roky. A buď ji milujete, nebo ne. Nic mezi tím není.

Pište na autori@datarun.cz

Káhira a její přechodný úpadek

V první části vyprávění o Káhiře jsem skončil tím, že zámořské objevy, ke kterým vedly výpravy španělských a portugalských mořeplavců, měly za následek, že Káhira jako křižovatka obchodních cest začala na konci 15. století upadat. Notně k tomu přispělo několik vln tzv. “Černé smrti” – morových ran, které s přestávkami decimovaly obyvatelstvo města a podlamovaly chod stavebnictví, obchodu a řemesel.

Politická síla Káhiry výrazně poklesla poté, když Osmané v roce 1517 dobyli Egypt. Konstantinopolský sultán Selim I. učinil z Egypta provincii, jejímž hlavním městem byla stále ale Káhira. Následující doba uběhla za pozoruhodného klidu. Teprve v průběhu 16. a 17. století se Káhira znovu zčásti stala významným hospodářským a kulturním centrem. Město stále hrálo nezastupitelnou roli v mezinárodním obchodu, zejména pak v obchodu s jemenskou kávou a indickými látkami z Dálného Východu. Toto zboží putovalo dále na sever a na západ, do Anatolie, severní Afriky a na Balkán. Káhirští obchodníci se rovněž podíleli na dopravě široké palety zboží do neúrodného Hidžázu (západní část dnešní Saúdské Arábie), zejména v průběhu každoroční náboženské pouti věřících muslimů do Mekky.

V průběhu 16. století náboženská univerzita al-Azhar dosáhla výrazné převahy mezi islámskými školami, a tu si udržuje dodnes. Toto století bylo i svědkem založení vůbec první tiskárny na Blízkém východě. Ta byla založena v Káhiře v roce 1557 a první tisky byly v hebrejštině. Založil ji potomek tiskařské rodiny Soncinů, italských Židů aškenázského původu, kteří provozovali tiskárnu v Konstantinopoli. Existence této tiskárny je známa pouze díky několika fragmentům pocházejícím z káhirské genízy (ze synagogy Ben Ezra postavené již v 9. století v dnešní Koptské Káhiře).

Za vlády Osmanů se Káhira rozšiřovala ze svého historicky vzniklého centra směrem na jih a západ. Město bylo hned druhým největším v Osmanské říši po Konstantinopoli. Koncem 18. století tvořily náboženské menšiny a cizinci z celého Středomoří dvacet procent jejího obyvatelstva. V době Napoleonova tažení do Egypta v roce 1798 žilo v Káhiře ne více než 300 000 obyvatel. To bylo skoro o polovinu méně než v polovině 14. století, kdy bylo město na vrcholu svých uměleckých, politických i ekonomických sil.

Francouzská okupace – navzdory napoleonské pompéznosti a velikosti francouzské armády – trvala jen krátce, protože britské a osmanské síly v roce 1801 zemi znovu dobyly. Britové opustili Egypt o dva roky později. V nastálém bezvládí o kontrolu nad zemí bojovali Osmané, Albánci a upadající vrstva mamlúků. Moc nakonec v roce 1805 jako místokrál uchopil Albánec jménem Muhammad Alí Paša.

Muhammad Alí Paša

Muhammad Alí, albánský vojevůdce a státník, se na počátku 19. století stal faktickým vládcem Egypta a zahájil éru rozsáhlých reforem a modernizace země. Svou vládou se řadí mezi nejvýznamnější vládce Egypta. Jeho kontroverzní, ale nesporně významná vláda vedla ke zrodu moderního egyptského národa a zanechala v zemi trvalý odkaz.

Muhammad Alí se narodil se v roce 1769 v albánské vesnici Gorica jako Mehmet Ali. V mládí se stal vojákem v osmanské armádě a v roce 1801 se s osmanskými silami vydal do Egypta, aby potlačil britskou okupaci. Po sérii mocenských bojů a intrik se Alí v roce 1805 ujal kontroly nad Egyptem a získal titul chedíva, čímž se stal de facto nezávislým vládcem.

V roce 1811 pozval Muhammad Alí Paša mamlúcké emíry na hostinu do citadely v Káhiře. Mamlúkové byli mocní vojenští velitelé, kteří po staletí dominovali egyptské politice. Alí Paša je však plánoval zlikvidovat, aby upevnil svou moc a modernizoval egyptskou armádu, čemuž mamlúci usilovně bránili. Během opulentní hostiny Alí Paša nařídil svým vojákům zavřít brány citadely a zaútočit na ně. Odhaduje se, že bylo zabito až 1 500 mamlúků. Tento masakr, známý jako "zrada v Káhiře", znamenal definitivní konec mamlúcké éry v Egyptě. Alí Paša pak mohl bez odporu zavést své reformy a modernizovat egyptskou armádu.

Existuje několik důvodů, proč se Alí Paša rozhodl mamlúky zlikvidovat. Mamlúkové byli nezávislou a mocnou silou, která představovala permanentní hrozbu pro panovníka. Alí Paša chtěl zároveň modernizovat egyptskou armádu a nahradit feudální mamlúcký systém profesionální armádou pod jeho kontrolou. Podle všeho mamlúkové také hrozili povstáním. Můžeme tedy vidět, že důvodů k zásahu měl Alí Paša více než dost…

Alí Paša zahájil ambiciózní program reforem zaměřených na modernizaci Egypta a posílení jeho armády. Zaváděl evropské technologie, budoval továrny a infrastrukturu, reorganizoval správu a armádu a modernizoval vzdělávací systém. Podporoval také rozvoj umění a kultury. Alí Paša vedl několik vojenských kampaní, které rozšířily egyptský vliv, a upevnil svou pozici a rozšířil svůj vliv. V roce 1811 dobyl Sýrii a v roce 1820 se zmocnil Súdánu. Podnikl také neúspěšné pokusy o dobytí Řecka a Osmanské říše.

Muhammad Alí Paša zemřel v roce 1848 a jeho dynastie vládla v Egyptě až do roku 1952. Jeho dědictví je složité a kontroverzní. Je oslavován jako osvícený modernizátor a zakladatel moderního Egypta. Zároveň je ale kritizován za autoritářské vládnutí, brutální potlačování povstání a kruté zacházení s křesťany.

Alabastrová mešita

Oficiálně se tato mešita jmenuje po svém staviteli Mešita Muhammada Alího a je jeho nejvýznamnější stavbou a symbolem dnešní Káhiry. Je to impozantní památka nacházející se uvnitř káhirské citadely a každý, kdo Káhiru navštíví, by ji měl mít na svém seznamu. Tato mešita je symbolem egyptské islámské kultury a jedním z nejnavštěvovanějších turistických cílů v zemi. Její stavba byla zahájena v roce 1830. Alí Paša si přál vybudovat monumentální mešitu, která by předčila všechny ostatní v zemi a odrážela jeho moc a vizi moderního Egypta.

Stavba trvala 18 let a byla dokončena v roce 1848, kdy také Muhammad Alí zemřel. Mešita byla postavena na místě starých mamlúckých budov a stala se ústředním bodem citadely. Její název "Alabastrová" pochází z rozsáhlého použití alabastru v interiéru i exteriéru, který dodává mešitě charakteristickou bílou barvu a elegantní vzhled. Mešita je mistrovským dílem osmanské architektury, s výraznými vlivy perské a byzantské tradice. Zabírá rozlohu 5 625 metrů čtverečních a pojme až 10 000 věřících. Její dominantou je impozantní minaret vysoký 52 metrů. Interiér mešity je bohatě zdobený alabastrem, mramorem a pestrými mozaikami. Nástěnné malby a kaligrafické nápisy zobrazují verše z Koránu. Uvnitř se nachází také hrobka Muhammada Alího Paši a jeho dvou synů. V roce 1997 byla Alabastrová mešita zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Moderní Káhira

Větší změny nastaly v Káhiře za Ismaíla paši (vládl v letech 1863-1879), který pokračoval v modernizačních procesech započatých jeho dědečkem. Ismaíl se inspiroval Paříží a představoval si město plné náměstí a širokých tříd; kvůli finančním omezením se však podařilo realizovat jen některé z nich, a to v oblasti, která dnes tvoří centrum Káhiry v okolí náměstí Tahrír. Ismaíl se také snažil modernizovat město, které splývalo se sousedními osadami, zřízením ministerstva veřejných prací, zavedením plynu a osvětlení do města a otevřením divadla a opery na dodnes existujícím náměstí Opery – budova opery zde již bohužel není.

Obrovské zadlužení, které bylo důsledkem Ismaílových projektů, poskytlo záminku k posílení evropské kontroly, která vyvrcholila britskou invazí v roce 1882, protože Egypt již nebyl schopen své závazky splácet. Hospodářské centrum města se rychle přesunulo na západ k Nilu, z dosahu historické islámské části Káhiry a k moderním oblastem evropského stylu vybudovaným Ismaílem. Evropané tvořili na konci 19. století pět procent káhirské populace a v té době již zastávali většinu vrcholných vládních funkcí. Za místo svého působení si valná část z nich vybrala ostrov Zamálek, kde se velká část jakéhosi “flavour” té doby dochovala dodnes.

V roce 1906 společnost Heliopolis Oasis Company, v jejímž čele stál belgický průmyslník Édouard Empain a jeho egyptský protějšek Boghos Núbar, vybudovala deset kilometrů od centra Káhiry výstavné předměstí nazvané Heliopolis (řecky Město slunce). Na jejím okraji se dnes nachází i káhirské mezinárodní letiště. V letech 1905-1907 Baehlerova společnost zastavěla severní část ostrova Gezira a vytvořila zde Zamálek, který se později stal luxusní "elegantní" káhirskou čtvrtí. V roce 1906 byla zahájena výstavba Garden City, čtvrti městských vil se zahradami a křivolakými ulicemi.

Již zmiňovaná britská okupace měla být dočasná, ale protáhla se hluboko do 20. století. Nezávislosti Egypt získal v roce 1922 a tato obrovská změna měla mimo jiné i velký dopad na na průběh výzkumů největšího archeologického objevu století, Tutanchamonovy hrobky v Údolí králů. Britská vojska však zůstala v zemi až do roku 1956. Během této doby se městská Káhira díky novým mostům a dopravním spojům dále rozšiřovala a zahrnovala luxusní čtvrti Garden City, Zamálek a Heliopolis. Počet obyvatel Káhiry rychle rostl.

Zrod nacionalismu a boj za nezávislost

Na počátku 20. století rostla v Káhiře nespokojenost s britskou nadvládou. Egyptská elita a intelektuálové požadovali větší autonomii a samosprávu. V roce 1907 byla založena Národní strana, která se stala centrem egyptského nacionalistického hnutí. Strana požadovala konec britské okupace a zavedení ústavní monarchie. První světová válka měla na Egypt a Káhiru značný dopad. Britové okupovali zemi a využívali její zdroje pro válečné účely. To vyvolalo další vlnu nespokojenosti, která vyvrcholila v roce 1919 rozsáhlými protesty v Káhiře, tzv. Revolucí 1919. I když revoluce nedosáhla svých cílů, ukázala sílu egyptského nacionalismu a vedla k větší autonomii Egypta.

V roce 1922 Egypt získal nezávislost po podepsání Smlouvy z roku 1922 s Velkou Británií. Smlouva však Britům ponechala značnou kontrolu nad egyptskými záležitostmi, včetně kontroly nad Suezským průplavem a přítomnosti britských vojsk v zemi. V roce 1937 nastoupil na trůn král Farouk I. Jeho vláda byla poznamenána autoritářstvím, korupcí a rostoucími sociálními rozdíly. Farouk se stal symbolem neefektivnosti a zkaženosti monarchie a ztratil podporu egyptské veřejnosti.

Druhá světová válka měla na Káhiru a Egypt velký dopad. Město se stalo důležitým logistickým centrem pro spojenecké síly a zažilo rozsáhlý hospodářský růst. Válka však také vedla k nárůstu chudoby a inflace a posílila vliv nacionalistických a socialistických hnutí.

Revoluce a následný vývoj

Město bylo zpustošeno během nepokojů v roce 1952 známých jako Káhirský požár nebo Černá sobota, při nichž bylo zničeno téměř 700 obchodů, kin, kasin a hotelů v centru Káhiry. Britové z Káhiry odešli po egyptské revoluci v roce 1952, ale rychlý růst města nejevil žádné známky toho, že by měl ustat. Ve snaze přizpůsobit se rostoucímu počtu obyvatel prezident Gamal Abdel Násir přestavěl náměstí Tahrír, nilské nábřeží s promenádami a zlepšil síť mostů a silnic ve městě. Další kontroly Nilu mezitím podpořily rozvoj na ostrově Gezíra a podél městského nábřeží. Metropole začala zasahovat do úrodné delty Nilu, což přimělo vládu k výstavbě pouštních satelitních měst a vymýšlení pobídek pro obyvatele města, aby se do nich přestěhovali.

Po Násirově smrti v roce 1970 se vlády ujal Anwar Sadat. Sadatova politika se zaměřovala na zmírnění napětí se Západem a liberalizaci egyptské ekonomiky. V roce 1979 podepsal mírovou smlouvu s Izraelem, která vyvolala v arabském světě značné kontroverze. Tato smlouva vedla k egyptskému vyloučení z Ligy arabských států, ale také k obnovení americké hospodářské pomoci. Zároveň byla příčinou atentátu na tohoto vládce, který za své vize zaplatil životem. V roce 1981 byl Sadat zavražděn a na jeho místo nastoupil Hosní Mubarak.

Mubarakova vláda byla poznamenána stagnací ekonomiky, politickou represí a rostoucí nespokojeností obyvatel. Během Mubarakovy vlády se v Egyptě prohloubily socioekonomické nerovnosti a šířila se korupce.

V roce 2011 vypukla v Káhiře a dalších egyptských městech série rozsáhlých protestů, tzv. Mubarakova revoluce, která vedla k jeho svržení. Přestože revoluce měla převážně pokojný charakter, neobešla se bez násilných střetů mezi bezpečnostními silami a protestujícími, při nichž bylo zabito nejméně 850 lidí a 6 000 jich bylo zraněno. Povstání se odehrálo v Káhiře, Alexandrii a v dalších egyptských městech v návaznosti na tuniskou revoluci, která vyústila ve svržení dlouholetého tuniského prezidenta Zína El Abidína Ben Alího. 11. února, po týdnech odhodlaných lidových protestů a nátlaku, Hosní Mubarak odstoupil z funkce. Revoluce, inspirovaná Arabským jarem, vyvolala naděje na demokratizaci a reformu v Egyptě. Ale to by byl již úplně jiný příběh…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.