Káhira ve snu a probuzení. Buď ji milujete, nebo ne, nic mezi tím

Civilizační fórum 51

Miroslav Bárta, 21. června 2024

Káhira ve snu a probuzení (I)

Takto zní název proslulé knížky Václava Zelenky z roku 1948. Káhira, mnohamilionové hlavní město Egypta, v překladu znamená vítězná a je pravda, že toto město, přes všechny vzestupy a pády, nikdy nepřestalo žít, růst a získávat nové a nové tváře a formy, aniž by opustilo některé z těch předchozích. Pokud byste se dnes rozhodli toto město navštívit, budete potřebovat minimálně několik dní, abyste jej alespoň letmo zachytili. Pochopit toto město znamená v něm žít roky. Káhiru buď milujete, nebo ne. Nic mezi tím není.

Pište na autori@datarun.cz

Káhira město

Následující text nemůže být ničím víc než jen letmou pozvánkou do tohoto fascinujícího města. Jeho historie, památky, odkaz, ale i současnost jsou tak barvité a bohaté, že je článkem není možné obsáhnout. Wikipedie říká, že Káhira představuje největší městskou aglomeraci na africkém kontinentu, potažmo v celém arabském světě a na Blízkém východě. Během noci má Káhira významně přes 20 milionů obyvatel, přes den je to ještě o několik milionů více.

Toto město doslova a do písmene vyrostlo na podhoubí dědictví staroegyptské cvilizace. Jeho hradby, řada mešit i paláců byla alespoň zčásti postavena z obložení pyramid v Gíze a Abú Rawáši i z chrámů starověké Memfidy (Memfis byl několikrát hlavním městem starověkého Egypta a jeho ruiny se dnes nacházejí asi 30 km jižně od Káhiry. Káhira leží v těsné blízkosti jižní špičky delty Nilu, který se směrem na sever ke Středozemnímu moří dělí do několika nilských ramen. Káhira byla dlouho centrem politického a kulturního života regionu, až do 15. století, a pro svou dominanci, bohatost a jedinečnost na poli islámské architektury je titulována jako “město tisíce minaretů”. To se ostatně pozná velmi snadno, protože svolávání k modlitbám ráno a večer, ale i během dne, na mnoha místech prostě nelze přeslechnout.

Během návštěvy města nebudete vědět co dřív. Mezi hlavní lákadla patří například celá oblast slavné Citadely se slavnou alabastrovou mešitou Mohamada Alího, proslulé mešity na úpatí Citadely včetně starobylé mešity Ibn Tulúna s unikátním ochozem vedoucím na vrchol minaretu po vnějším obvodu zdí, středověký trh s uličkami plnými tradičních řemesel, ale i novodobých levných cetek, nebo slavná a nejstarší kavárna Al-Fišáví, kde sedával egyptský nositel Nobelovy ceny za literaturu Naguib Mahfúz. Kousek od ní se nachází proslulá unverzita Al-Azhar, kde se vždy rozhoduje o zahájení postního měsíce ramadán. A prakticky hned za ní začíná město mrtvých – změť hrobek, mešit a obytných staveb, kde se dá doslova a do písmene ztratit na dlouhé hodiny. Nebo Tahrírské náměstí (kde se odehrávaly největší protesty ve městě během Arabského jara). Není možné minout ani Zamálek, proslulý ostrov s donedávna s nejdražšími byty a domy, kde se můžete ještě dnes cítit jako v lecjakém městě jižní Evropy, a tak bych mohl pokračovat donekonečna.

V Káhiře se nachází rovněž nejstarší a největší filmový a hudební průmysl v arabském světě – proto také každý Arab rozumí egyptské hovorové arabštině. V Káhiře jsou i proslulá muzea se staroegyptskými sbírkami – Egyptské muzeum na Tahríru, Muzeum egyptské civilizace ve Fustátu s naprosto unikátní sbírkou královských mumií nebo postupně otevírané Grand Egyptian Museum ležící prakticky ve stínu pyramid v Gíze – zde bude mimo jiné vystavena Tutanchamonova pohřební výbava. V centru města poblíž náměstí Tahrír sídlí i Liga arabských států. Mezi skvosty patří i Muzeum islámského umění nebo Koptská čtvrť s bezparalelním Koptským muzeem a řadou kostelů a židovskou synagogou Ben Ezra pocházející z 11. století. Na okraji této čtvrti pak stojí nejstarší káhirská mešita postavená arabským dobyvatelem města Amr ibn al-Ásem.

Raná Káhira

Řečiště Nilu se během staletí neustále měnilo a přesouvalo a stejně tak i začátek delty, tedy oblasti, kde se od jihu tekoucí Nil dělil ve více ramen směřujcícíh směrem do Středozemního moře. Dříve byla tato oblast několik desítek kilometrů na jih a u ní vznikl na konci 4. tisíciletí starověký Memfis. Ten byl původně osadou, která se jmenovala Bílé zdi. V průběhu 3.-1. tis. př. Kr. se Memfis posouval k severu či k jihu nebo východu, ale stále byl ústředním bodem, kudy šly dějiny, dobyvatelé i osvoboditelé, odtud několik tisíciletí vycházely a zde končily obchodní i vojenské expedice směrem do afrického kontinentu nebo na Přední Východ.

Na konci 3. století založili Římané na východním břehu Nilu velkou pevnost zvanou Babylon, která se nachází v dnešním Koptském městě – její zbytky jsou i dnes stále masivní a impresivní. Nechal ji postavit římský císař Dioklecián (vládl 285-305) na místě, kde končil kanál spojující Nil s Rudým mořem, který nechal vyhloubit jeho předchůdce císař Traján (vládl 98-117). Celá tato oblast je dodnes centrem koptské pravoslavné komunity, která se oddělila od římské a byzantské církve již na konci 4. století. Nejstarší dochované káhirské kostely jsou jen o málo mladší - byly postaveny v průběhu 7. a 8. století a patří mezi ně kostel svaté Barbory a kostel svatých Sergia a Bakcha. Kdo touží zakusit atmosféru Káhiry a křesťanské víry v prvních stoletích po přelomu letopočtu, tomu zde doporučuji strávit v neděli alespoň půl dne.

Počátky islámské Káhiry

Káhira pamatuje Římany s jejich polyteistickým náboženstvím, rané křesťanské komunity a v 7. století se stala muslimským městem. Její dobývání řídil v letech 639 až 642 Amr ibn al-Ás. Již zmíněnou pevnost Babylon oblehl v září 640 a dobyl v dubnu 641. Na začátku roku 642 padla i slavná Alexandrie, která tehdy byla hlavním městem země. Al-Ás založil v těsném sousedství babylonské pevnosti nové osídlení, které nazval Fustát - "stan". To, že al-Ás učinil toto osídlení novým hlavním městem země, mohlo pramenit z toho, že měl za úkol zajistit dopravu egyptského obilí kanálem a pak loděmi přes Rudé moře přímo do Medíny, hlavního města chalífátu. Jestli byl Egypt něčím od starověku prakticky až do 20. století proslulý, tak to byla neuvěřitelná produkce obilí. Ne nadarmo se mu také přezdívalo obilnice Říma. Jedním z prvních projektů nových dobyvatelů totiž byla obnova původního Trajánova průplavu.

V roce 750 se ujímá vlády nad městem dynastie Abbásovců. Šlo o jednu z největších sunnitských dynastií, jaké kdy muslimskému impériu vládly. Dynastie sídlila v Bagdádu a arabskou říši ovládala v letech 750–1258. Svůj původ abbásovci odvozovali od al-Abbáse, strýce proroka Mohameda. Noví vládci vytvořili severovýchodně od Fustátu vlastní osadu, která se stala novým hlavním městem provincie. Abbásovský chalífa al-Mansúr (vládl 754-775) nechal Trajánův kanál uzavřít, ale jeho část zůstala dominantním útvarem v krajině a poskytovala vodu až do 19. století. V roce 861 chalífa al-Mutawakkíl nechal postavit slavný nilometr na ostrově Roda u Fustátu. Ten měl zásadní význam – díky měření hladiny každoroční nilské záplavy bylo možné přesně vypočítat každoroční úrodu a tím pádem stanovit daně. Tento nilometr je dochován dodnes a představuje nejstarší kompletní dochovanou islámskou stavbu ve městě.

V roce 868 propukla v Egyptě vzpoura, což byl zřejmě důsledek několik let trvající neúrody a sociálního stresu. Abbásovský chalífa al-Mu’taz vyslal do Egypta velitele jménem Bakbak, aby v zemi znovuzavedl pořádek. Bakbaka doprovázel i jeho nevlastní syn Ahmad ibn Tulún, který se záhy stal guvernérem Egypta. Potenciál a bohatství Egypta Ibn Tulúnovi umožnilo vybudovat si prakticky nezávislé postavení a v roce 878 se stal vládcem Egypta a tehdejší Syropalestiny. Ibn Tulún založil severovýchodně od Fustátu nové centrum své vlády a pojmenoval ho al-Qata'i. V jeho centru, v sousedství svého paláce, nechal zbudovat mešitu, dnes známou jako Ibn Tulúnova mešita. V roce 905 Abbásovci Tulúnovu “dynastii” porazili a obnovili svou nadvládu nad městem i celou zemí.

Přicházejí Fátimovci

Přesně řečeno, rok 969 se zapsal do dějin Egypta tím, že byl dobyt tentokrát šíitskou říší Fátimovců, která vládla z Ifríkíje. Fatimidský generál Džavhar al-Sákilí založil opět nové město severovýchodně od Fustátu a nechal ho během neuvěřitelně krátké doby – během pouhých čtyř let – obehnat hradbami. V té samé době byla zahájena stavba mešity al-Azhar, ze které vznikla třetí nejstarší univerzita na světě. Káhira se tak vlastně rázem stala centrem vzdělanosti. V roce 973 získalo město své dnešní jméno (al-Qāhira). Její vládci, chalífové, žili ve velkém a luxusním palácovém komplexu ve středu osídlení, odděleni hradbami od většinové populace, která byla nezbytná k fungování města. Až za vlády vezíra Badra al-Gamálího (1073-1094) došlo k tomu, že se do města poprvé směly stěhovat bohaté rodiny z Fustátu. V letech 1087-1092 byly významně rozšířeny městské hradby stavěné z kamene a vznikly městské brány Báb al-Futuh, Báb al-Nasr a Báb Zuweila, které je možné navštívit i dnes.

Fátimovské období znamenalo pro Fustát jako město i přístav na Nilu nebývalý rozkvět po všech stránkách. Fustát se stal centrem řemesel, domácího i mezinárodního obchodu. Podle písemných pramenů ve městě, zejména v jeho centru, existovaly vícepatrové obytné domy a některé z nich dosahovaly výše až sedmi poschodí. Určené byly pro méně movité rodiny a v jednom domě mohlo podle odhadů žít i více než 300 obyvatel. Tyto domy byly první formou pozdějších bytových nájemních komplexů v mamlúckém období a navazujících epochách.

V roce 1168 Fustát lehl zčásti popelem – zapálen byl úmyslně, aby nepadl do rukou tehdejšímu křižáckému vládci Jeruzaléma, Amalricovi, který hrozil vojenským tažením proti Egyptu. Po letech vnitřního soupeření umocněného křižáckou přítomností v oblasti se vládcem Egypta stává později slavný Saladin, nejprve jako egyptský vezír Fátimovců (hrubá obdoba moderního premiéra) a nakonec jako první egyptský sultán a zakladatel dynastie Ajjúbovců. Saladin politicky i vojensky spojil Egypt se sunnitskými Abbásovci v Bagdádu. V roce 1176 Saladin zahájil stavbu káhirské Citadely, která se stala centrem egyptské vlády až do poloviny 19. století. Saladinovo rozhodnutí postavit Citadelu vedlo k tomu, že se Káhira z palácového města stala skutečnou metropolí zahrnující i běžné Egypťany, jakož i cizince, zejména obchodníky.

Vláda mamlúků

Za sedmé křížové výpravy v roce 1250 Egypt ovládli mamlúci a vládli mu až do roku 1517. Mamlúci byli původně vojáci, kteří byli získáni jako mladí otroci a vychováni pro službu v sultánově armádě. Vláda přecházela z jednoho mamlúka na druhého velmi komplikovaně, protože princip dědičnosti nemohl být aplikován, a tak docházelo k častým vzájemným bojům. Mamlúcká říše se navzdory tomu stala dominantní silou celého Předního východu a valnou měrou se zasloužila o odražení postupu Mongolů následující po bitvě u Ain Džálútu v roce 1260. Mamlúkové také vyhnali křižáky z Předního Východu.

Stavební projekty zahájené mamlúky výrazně napomohly vzestupu města po všech stránkách, architekturu a urbanismus nevyjímaje. Káhira se opět stala centrem islámské vzdělanosti a křižovatkou obchodních tras s kořením spojující Afriku, Evropu a Asii. V roce 1340 měla Káhira téměř půl milionu obyvatel, čímž se stala největším městem na západ od tehdejší Číny.

Proslulý cestovatel Ibn Battúta navštívil Káhiru v roce 1326. Tehdy ji charakterizoval jako výstavní metropoli. O dva roky později město zasáhla morová rána. Ibn Battúta zmiňuje, že každý den ve měste zemřelo tisíc lidí. Mezi lety 1348 a 1517 zde mor řádil více než padesátkrát. Během prvních a nejhorších vln epidemií zahynulo na 200 000 lidí. V delší časové řadě do 15. století se počet obyvatel Káhiry snížil na 150 000 až 300 000.

Ke konci tohoto století se odehrály dvě události, které zásadně změnily budoucnost Káhiry i celého Egypta. V roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus Ameriku, čímž otevřel Evropanům cestu k netušenému množství zlata a stříbra. Následně portugalský mořeplavec Vasco da Gama obeplul mys Dobré naděje a dospěl až k pobřeží Indie. Evropa se tak stala obchodně nezávislou a Káhira se po ztrátě ekonomických zisků z mezinárodního obchodu stala regionálním městem v područí Istanbulu.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.