Je Česko udržitelné? Cesty, jak toho dosáhnout, existují

Civilizační fórum

Miroslav Bárta 24. června 2023

Včera jsme prvním z vás poslali omylem jiný Mirkův text, než jsme původně zamýšleli. Každopádně přišel čas s víkendem tento omyl, za nějž se omlouváme, napravit. A je tu nový text profesora Bárty. Tak si jej užívejte a děkujeme za trpělivost.

Udržitelné Česko?

Dnes bych chtěl krátce psát o udržitelnosti, která se netýká velkých vizí a globálního světa, ale naší země, a to na základě pár čísel, protože čísla obvykle nelžou. Vše je možné vidět ve větších podrobnostech na datech prezentovaných na venkovní výstavě Udržitelnost a civilizace, která od tohoto roku putuje po českých městech.

Máme se skvěle a to nejen dnes večer. Máme vynikající zdravotní péči, máme – ve srovnání s vyspělým světem alespoň průměrné školství a na ulicích je bezpečno. HDP od roku 1989 vzrostlo nominálně o 700 procent, i když reálně to bude významně méně... Nicméně naše současná životní úroveň je nejvyšší, co kdy byla.

Na obecné rovině asi stačí uvést, že naše společnost a civilizace, která je v mnoha ohledech globální, pokud jde o zdroje, prostředky komunikace, naše poznání i technologie, je bezparalelně nejvyspělejší. Proto bychom měli být schopní řešit problémy, v mnoha ohledech podobné těm z minulosti – krize společenské smlouvy, legitimitu elit, adaptaci na proměny přírodního prostředí, exploze mandatorních výdajů, raketový vzestup lobismu a nepotismu – mnohem lépe. Bohužel se tak zatím, a to z mnoha důvodů, neděje.

Sestupme však o úroveň níže… U našich bohatších sousedů často obdivujeme rychlost a pohodlnost přesouvání lidí, zboží i informací z místa na místo, i cenu souvisejících úkonů. My jezdíme z Prahy do Brna nebo Mostu vlakem téměř tři hodiny a z letiště Václava Havla se nelze přímo dopravit do New Yorku, Káhiry, Damašku… Mluvíme o vzdělanostní společnosti, ale neumíme podle počtu narozených dětí odhadnout kolik bude potřeba míst ve školách i školkách za několik let. Mluvíme o vzdělanostní společnosti, ale naše univerzity nejsou ani mezi prvními čtyřmi sty na světě. S dvoutřetinovou produktivitou práce než Německo spotřebováváme v průmyslu dvojnásobek energie….

Mluvíme o funkčním státu, ale počty státních úředníků v celé veřejné sféře patříme do třetího světa, stejně tak jako mírou oligarchismu, kde jsme hned za Ruskem… Bavíme se nadšeně o elektromobilitě a životním prostředí, ale konec skládkování jsme nechali ulobovat do roku 2030, protože nic jiného s odpadem údajně neumíme. Chceme uspět alespoň v umělé inteligenci, ale lobbisté z průmyslu nám budou bez mrknutí oka tvrdit, že je třeba více a více odborných škol – není přitom nepravděpodobné, že část z nich zanikne v řádu jednoho až dvou let a nahradí je právě AI. A pak bude prostor pro tvořivou přemýšlející a vymýšlející společnost. Tou však, opět až na skvělé a přibývající výjimky – nejsme. Ve srovnání s průměrem EU studuje na českých gymnáziích o 20 procent méně žáků. Ve srovnání s vyspělými zeměmi EU je to už třicet procent…Náš stát a naše společnost jsou v této podobě neudržitelné. A vidím jen tři reálné scénáře – rychlý kolaps, prodlužovaná agónie nebo skokovou změnu k lepšímu.

Je politováníhodné, že nejsme schopni překročit svůj stín a stále se necháváme vést narativem, že v krizi se má jen a jen šetřit a osekávat výdaje. Pravda je ale spíše taková, že bychom naopak měli právě teď především hledat jak a vytvářet prostředí pro rozvoj nových firem, nápadů a aktivit, které povedou k nárůstu příjmů.

Umělá inteligence a její skokový nástup mohou být pro naši zemi buďto unikátní příležitostí ke skoku směrem k vyšší komplexitě nebo poslední kapkou do našeho zaostávání za vyspělou Evropou, nemluvě o světě. Nemusíme totiž nic dohánět, stačí teď hned, bez nějakých zbytečných strategií, začít. Za rok totiž ne že může být, ale s jistotou bude pozdě. Již nyní na tom nejsme oproti Asii, asi nejperspektivnější části světa, nijak dobře – zatímco v Jižní Koreji připadá na 10 000 obyvatel cca 1000 robotů ve výrobě, u nás je to zhruba 130…

Dovolte mi ještě pár slov k udržitelnosti státu: dva soubory dat publikovaných v rámci statistik v EU ukazují, že v počtu státních zaměstnanců ve veřejném sektoru jsme na 4–8 násobku ve srovnání s vyspělými státy EU. Podobně tomu je s počty obyvatel na samosprávní jednotky. Zatímco u nás to je zhruba 1 700 obyvatel na jednotku, v Rakousku 4 200, v Německu 7 500, v Holandsku 43 000, Dánsku 58 000 – není tak divu, že ve veřejné a státní správě, stejně jako v samosprávách narážíme na tak velký počet lidí, kteří se minuli povoláním a nejsou mocni prakticky ničeho. Jednoduchý efekt Gaussovy křivky…

Vším, co jsem doposud řekl se dostáváme k podstatě udržitelnosti jako vizi pro naší společnost a toto století. Nejde totiž jen o jakási dílčí technická řešení. Mnohem spíše mám na mysli naše každodenní chování, osobní, pracovní, takové, aby dávalo dlouhodobě smysl – pro nás, naše osobní okolí, ale i naši společnost a svět ve kterých žijeme.

A to má dopady na to, jak budujeme náš stát a společnost, ovlivňujeme pozitivně naše okolí, vychováváme naše děti, dáváme prioritu etice a vzdělání a bojujeme se šlendriánem, lobbisty a těmi politiky, kteří ve veřejném prostoru nemají co dělat.

Konečně s udržitelností souvisí i stav demokracie. Demokracie jako nástroj je zcela v pořádku a lepší nemáme. Na čem záleží je to, jak ji používáme. A jejími limity jsou vzdělanost, odpovědnost, vize, hodnoty, legitimita a leadership. Míra naplnění těchto kvalit je tím, co určuje to, jak naše společnost funguje. Nestěžujme si proto prosím na demokracii, ale klaďme si otázku jak na tom s těmito parametry jsme… Poslední studie totiž ukazují, že hlavním hrobařem demokracie a občanské společnosti je okamžik, kdy přestávají fungovat zavedené politické strany. Právě taková situace otevírá prostor pro ad hoc zájmové skupiny formálně se tvářící jako nová a lepší politická uskupení. Právě taková doba otevírá volné pole působnosti populistům a manipulátorům.

V neposlední řadě, jak na to poukazuje i výstava Udržitelnost a civilizace, jedinou cestou kupředu je udržitelné chování. Vzhledem k okolnosti, že 95 procent obyvatelstva planety žije mimo Evropskou Unii, že do jednoho elektrického auta musíme dodat 90–100 kg mědi, že elektromobilita nás dostává do absolutní závislosti na Čině, je třeba hledat i další, nová řešení. A k těm nás dovede pouze věda a výzkum, které nejsou možné ve společnosti, která nepřeje vzdělanosti. A to, jak je to u nás, ukazuje katastrofa s přijímacími zkouškami na střední školy, ale i stav škol vysokých. Evropa se již dnes stává skanzenem minulých myšlenek bez obrů v oblasti technologií, bez lídrů v oblasti businessu a inovací, jak ostatně ukazuje i množství patentů v přepočtu na počet osob v jednotlivých zemích. Není tajemstvím, že největší počet patentů ve světě v roce 2022 registrovala Čína, téměř 50 procent… Za ní jsou s 17 procenty Spojené státy, následované Japonskem a Koreou. Za zmínku stojí, že ani v součtu všech patentů za Evropskou Unii jsme stále za Koreou. Pokud jde o Česko, poslední roční údaj hovoří o 670 patentech za rok 2021 – srovnejme s 2803 patenty Maroka nebo 8534 patenty Vietnamu.

Dovolte mi vrátit se na konci k udržitelnosti – ta samozřejmě znamená odpovědné a smysluplné jednání, které jde ruku v ruce s růstem. Pokud totiž neporosteme a nebudeme prohlubovat naše poznání, nebudeme schopni narůstající problémy světa řešit. Slavný britský historik Alfred Toynbee napsal, že civilizace obvykle nikdo nezabije, páchají sebevraždu sami. Když se rozhlédnu po naší zemi a Evropě, mám pocit, že Toynbee by mohl mít skutečně pravdu.

Zdroje:

Bárta, M. a Novák, M., eds. 2023

Udržitelnost a civilizace. Sustainability and civilisations, Praha, Medialogue.

A comparative overview of public administration characteristics and performance in EU28

https://op.europa.eu/en/publication-detail/-/publication/3e89d981-48fc-11e8-be1d-01aa75ed71a1/language-en

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.