Henry Kissinger a jeho lekce z historie

Civilizační fórum 11

Miroslav Bárta, 8. září 2023

Henry Kissinger

a jeho lekce z historie

Již několikrát jsme v podcastu Nový svět mluvili o Henrym Kissingerovi, jenž byl v letech 1969–1975 poradcem amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti a v letech 1973–1977 ministrem zahraničních věcí USA. V obou případech to bylo za vlády republikánů Richarda Milhouse Nixona (1969–1974) a jeho nástupce Geralda Rudolpha Forda (1974–1977). Jako takový byl na rozdíl od svých předchůdců i následovníků skutečným, nikoli pouze „papírovým“ spolutvůrcem zahraniční politiky tehdejší světové mocnosti číslo jedna.

Z Německa na Harvard a poté do Washingtonu

V Kissingerově zahraniční politice se významně odrážely jeho původ a jeho minulost. Narodil se v Německu, v čase Výmarské republiky, v židovské rodině, v bavorském Fürthu, odkud musel s celou rodinou uprchnout do Spojených států. Tehdy mu bylo patnáct let a tato událost přerušila, mimo jiné, jeho slibně se rozvíjející fotbalovou kariéru. Po službě v americké armádě a poválečném pobytu v Německu, kde se podílel na denacifikaci a organizaci civilní správy některých měst, mohl začít prakticky okamžitě těžit z úžasné vědecké úrovně amerických univerzit.

Na Harvardu získal Kissinger titul magistra i doktorát z politických věd. Jeho disertace se jmenovala Peace, Legitimacy, and the Equilibrium (A Study of the Statesmanship of Castlereagh and Metternich) – Mír, legitimita a rovnováha (Studium státnictví Castlereagha a Metternicha). V práci se významně odrazilo jeho dětství, vyrůstání v hitlerovském Německu a trauma z Mnichova, které ho vedlo k poznání, že v mezinárodní politice je naprosto zásadní předcházet krizím demonstrací síly.

Zároveň byl Kissinger přesvědčen o tom, že je nutno hledat způsoby, jak definovat pro dominantní mocenské síly konsensus a definice mezinárodních mechanismů, na kterých je možné se shodnout. Dějiny Evropy ve třicátých letech a druhá světová válka u něj vytvořily zásadní odpor ke skokovým, náhlým, a tedy revolučním změnám, jež s sebou nutně přinášely destabilizující dopady na stávající geopolitické uspořádání. Toto jeho myšlení se významně odráží již v jeho raných akademických letech.

Kissingerovy teze

Kissinger se ve své disertaci detailně věnuje pojmu „legitimita“, který definuje následujícím způsobem: „Legitimita, jak je zde používána, by neměla být zaměňována se spravedlností. Neznamená nic víc než mezinárodní dohodu o povaze proveditelných uspořádání a o přípustných cílech a metodách zahraniční politiky.“ Postuluje zde tak tezi, že mezinárodní řád uznávaný všemi velmocemi, je „legitimní“, zatímco mezinárodní řád, který není akceptován jednou nebo více velmocemi, je „revoluční“, a tudíž nebezpečný.

Zásadní je pro Kissingera v jeho doktorské práci nalezení příčin toho, proč některé historické úseky dějin vykazují dlouhá období stability a jiné ne. Klíč k řešení nalezl, pro některé snad paradoxně, ale vlastně logicky, v dlouhých časových řadách 19. století. Kissinger se zcela správně domníval, že klíč leží v Evropě po napoleonských válkách.

Poté, co byl Napoleon na hlavu poražen v bitvě u Waterloo, došlo k tomu, že tehdejší rakouský ministr zahraničí Klemens Metternich (ve funkci v letech 1809–1848) společně s britským ministrem zahraničí vikomtem Robertem Stewartem Castlereaghem vytvořili v průběhu jednání Vídeňského kongresu mezinárodní řád, jenž vedl k téměř stoleté stabilitě Evropy. Jedinou výjimku představovaly Krymská válka (1853/54–1855/56) a deset měsíců trvající prusko-francouzské války v letech 1870–1871.

Díky „metternichovskému aranžmá“ po roce 1815 se političtí představitelé Velké Británie, Francie, Rakouska, Ruska a Pruska/Německa dohodli na dlouhodobé spolupráci a zachování míru, protože dokázali vyřešit hlavní spory a kompromis pro ně nebyl sprosté slovo. To bylo samozřejmě možné i díky tomu, že musely být do jisté míry potlačeny některé etické aspekty…

Kissinger ve Washingtonu

Kissinger se jako vrcholný diplomat své země musel neustále vypořádávat s protichůdnými tendencemi – usilováním o mír v pozici hlubokých obav neprojevit na mezinárodním kolbišti slabost, aby se již nikdy nemohl opakovat Mnichov. Při jedné příležitosti pronesl: „Ti, kdo včas varují před nebezpečím, jsou považováni za alarmisty.“ Na adresu boje a vyrovnávání se s jakýmkoli agresorem na mezinárodní scéně řekl: „Koalice proti revolucím obvykle vznikají až na konci dlouhé řady zrad... neboť síly, které představují legitimitu... nemohou ‚vědět‘, že jejich protivník není přístupný ‚rozumu‘, dokud neprokáže, že jím není... A neprokáže to, dokud nebude mezinárodní systém již rozvrácen.“

Kissingerův životopis je barvitým a jednoznačným svědectvím jeho víry o naprosté nezbytnosti vyhnout se jakémukoli projevu slabosti. I proto kombinoval násilí nebo jeho věrohodnou hrozbu s diplomatickým jednáním. Jedině takto, podle Kissingera, bylo možné učinit tuto diplomacii věrohodnou a nezpochybnitelnou. Jeden příklad za všechny. Když v roce 1990 Irák nečekaně napadl Kuvajt, byl to právě Kissinger, který podporoval vojenskou reakci vůči Saddámu Husajnovi.

Z Kissingerova pojetí mezinárodní diplomacie vyplýval ještě jeden důsledek. Kissinger byl přesvědčen, že nepořádek je horší než nespravedlnost. Nespravedlnost pro něj byla dokladem toho, že svět je nedokonalý. Nepořádek byl však strategicky mnohem horší ve svém účinku: znamenal, že spravedlnost neexistuje pro nikoho. Zde se zřejmě zásadně odrazila jeho osobní poválečná zkušenost z rozvráceného Německa. I proto zřejmě věřil, že stabilní společenská struktura neprosperuje na vítězství jedné strany, ale pokud možno na co nejširší shodě vedoucí k relativnímu společenskému smíru a funkční společenské smlouvě.

Současná domácí politika jednotlivých států v mnoha zemích světa naráží na limity své účinnosti i proto, že podstatu svého modu operandi nestaví na hledání principů sjednocování, ale primárně na hledání vnějších antagonistických sil, které nemusí nutně ani objektivně existovat. Antagonizace se stala, snad i díky zásadnímu vlivu sociálních platforem, prvkem, který v domácích politikách mnoha států převažuje a přirozeně ovlivňuje i politiku zahraniční. Původně excesivní chování a jednání založené na hledání nepřítele, a ne společných východisek, se dnes stalo běžnou normou, jež povážlivě destabilizuje veškerý život – společenský, politický i obchodní.

A co tím vším chci říct?

Že je možná skutečně na čase vrátit se ke strategickému studiu historie. Ne pro historii samotnou, i když ta za to také stojí, ale zejména proto, abychom nemuseli opakovat staré chyby, ale abychom je mohli využívat pro minimalizaci škod v budoucnosti. K tomu však potřebujeme východiska a vize. Proto by každý společenský vědec, politik i podnikatel měl mít Kissingerovu harvardskou disertaci, která od 50. let minulého století knižně vychází dodnes, důkladně prostudovanou. Pro porozumění společenskému vývoji, politice i byznysu představuje neocenitelný a nadčasový zdroj inspirace. Kissingerova cesta při hledání „common ground“ je výjimečná. Namístě je otázka, zda v tuto chvíli nenastává doba pro její znovuoživení.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.