Grónsko: příběh Vikingů

Civilizační fórum 25

Miroslav Bárta, 15. prosince 2023

Grónsko: příběh Vikingů

Tento týden skončila klimatická konference COP 28 ve Spojených arabských emirátech v Dubaji, a to s mírným úspěchem – bylo by bláhové se domnívat, že se OPEC vzdá podstaty své prosperity, ropy, snadno a bez boje. Přestože většina světa spíše oslavuje, závěrečné komuniké moc důvodů k radosti nezavdává. Posuďte sami...

Pište na autori@datarun.cz

Obsahuje totiž mimo jiné následující pasáž: „Přechod od fosilních paliv v energetice, a to spravedlivým, řádným a rovným způsobem, urychlením opatření v tomto kritickém desetiletí, aby bylo do roku 2050 dosaženo nulové čisté spotřeby v souladu s vědeckými poznatky." Kdo čte mezi řádky, tak nepochybně pochopí, co mám na mysli… Osobně bych příliš nejásal.

Nicméně, jeden ze sedmi zákonů vývoje civilizací hovoří jasně o tom, že alfou a omegou úspěchu jakékoliv společnosti nebo civilizace je její schopnost se adaptovat na měnící se podmínky, a to zejména měnící se přírodní prostředí. Dnes bych se proto rád, byť ve zkratce, zabýval osídlením Grónska Vikingy v průběhu 10.-14. století, tedy v době klimatického optima, které z tohoto ostrova udělalo obyvatelné místo, byť jen na historicky krátkou dobu, i pro Evropany. Jejich příběh je názorným příkladem toho, jak proměna přírodního prostředí může ovlivňovat lidské dějiny.

Příchod Vikingů

Složení grónského ledu, izotopy kyslíku společně s pylovými částicemi dokazují, že se zdejší přírodní prostředí postupně měnilo v čase, nikdy nebylo delší dobu zcela stabilní a neměnné. Jak se oteplovalo nebo ochlazovalo, docházelo k zalidňování a vylidňování Grónska – vždy v teplejších periodách, kdy klesala hladina mořské hladiny, část původní severoamerické populace – Inuitů a Thuleů – přicházela na ostrov a s nástupem chladnějších obobí se stahovala přes Baffinův záliv zpět.

K osídlení severskými Vikingy, tedy prvními Evropany, došlo v průběhu 10. století. Ti zde založili poměrně hustou síť sídel - tzv. Východní a Západní osídlení. Bohatší Východní osídlení sestávalo přibližně ze sta farem, Západní, mnohem chudší a mnohem severněji položená oblast, jich čítala přibližně šedesát.

Muž, který stál u zrodu „migrace“ do Grónska, se jmenoval Erik Rudý. Erik k ostrovu dorazil společně s dalšími 500 Islanďany, protože doma měl neustálé problémy se zákonem (tyto problémy zahrnovaly i zabití několika spoluobčanů). Cestu mu samozřejmě ulehčilo nevídané oteplení, které panovalo mezi 9. a 14. stoletím. Analýzy vrtů z grónského ledovce vypovídají o tom, že v této době byl ostrov skutečně zelený, alespoň během krátkého léta, kdy rostla tráva, kterou bylo možné využít jako louky pro pasení dobytka, jako zdroj píce na zimu a také k hnojení nově zakládaných polí pro pěstování ječmene. Byla to i doba, kdy zde rostly relativně velké – několik metrů vysoké – stromy. Výsledkem tohoto oteplení se stala i celoročně otevřená cesta mezi severní Evropou a Grónskem.

Roku 986 tak začali Vikingové osidlovat pobřeží Grónska. Centrem osídlení se stalo místo Brattahlid, které se nachází poblíž dnešní osady Narsarsuaq. Brattahlid znamená v překladu „Příkrý kopec“ a sídlil zde i první „grónský“ parlament. Dodnes je zde obvodové zdivo malého kostela ze 14. století. Podle tradice byl tento kostel postaven na místě původního kostela již zmíněného Erika Rudého. Zasvěcen byl Tjodhildě, jeho manželce. K založení kostela došlo tak, že jejich syn Leif Eriksson se v roce 1000 setkal v Norsku s králem Olafem Tryggvasonem a slíbil mu, že zavede v Grónsku křesťanství. Při cestě zpět však ztratil cestu, vlastně nedopatřením objevil Severní Ameriku, a předběhl tak Kolumba o několik století. Když konečně přistál v Brattahlidu, přesvědčil svou matku, aby přijala křesťanskou víru.

Život na ostrově

Rozšíření křesťanství na ostrově si vyžádalo i založení instituce biskupa. Jeho sídlo bylo vybudováno na místě zvaném Gardar (dnešní Igaliku). První biskup byl uveden do úřadu v roce 1112 a po následujících více než 250 let zde úřadovalo devět jeho následovníků, a to až do roku 1378. Na místě se zachovaly i pozůstatky 26 metrů dlouhé a 17 metrů široké katedrály a dvou stodol v jejím těsném sousedství, kam se mohlo vejít až 160 kusů dobytka. O životě nejen v Gardaru, ale obecně celé severské komunity se dochovaly informace v severských ságách, církevních záznamech, úředních dopisech a zprávách podávajících poměrně detailní informace i o konkrétních osobách, které zde žily.

Díky archeologickým výzkumům si můžeme udělat i poměrně detailní obrázek o vikingské grónské ekonomice. Největší část hospodářských aktivit se odehrávala během května až září, kdy v nízkých polohách odtál sníh a bylo možné se věnovat zemědělství, lovu a obchodu. Na konci května a počátkem června nastávala nejlepší doba pro lov tuleňů, kteří migrovali kolem vnějších fjordů a vyváděli na pláže svá mláďata. Během června až srpna přibyla možnost vyvádět na pastvu zvířata a vyrábět mléčné produkty. Přijížděly obchodní lodě z Islandu nebo kontinentální Evropy a místní mohli vysílat lodě a přivážet stavební dřevo. Během srpna a září bylo nutné připravit co nejvíce sena pro dlouhé zimní měsíce. V září a říjnu se muži v okolí farem ve vyšších polohách, které nebyly tak vhodné pro zemědělství, věnovali lovu karibu. Maso tuleňů i karibu sušili v domech k tomu účelu speciálně stavěných, které měly zdi z nasucho kladeného kamenného zdiva, aby jimi mohl pronikat vzduch.

Farmy ve vnitřních i vnějších fjordech, stejně jako ty níže a výše položené, si vzájemně vyměňovaly své produkty. O tom svědčí nálezy tuleních kostí i na výše položených místech ve vnitrozemí nebo naopak nálezy karibu či mrožích klů v osadách na pobřeží. Mroži byli loveni v oblasti nejseverněji položených osad Západního osídlení, přesto se ale jejich kly vyskytují prakticky ve všech osadách nejen zde, ale i na východě. Právě v tomto osídlení zřejmě probíhalo jejich zpracování před odjezdem do Evropy. V Evropě byly mroží kly velice vyhledávaným luxusním zbožím, ze kterého se vyráběly křížky nebo šachové figurky. Poptávka po těchto klech prudce klesla po roce 1400, protože byly nahrazeny slonovinou pocházející z Afriky. Dost možná došlo i k tomu, že populace mrožů v Grónsku v důsledku systematického lovu silně poklesly. V průběhu 13. a 14. století byly, soudě podle nalézaných a datovaných skládek kostí, loveny stále menší a menší exempláře. Jeden historický detail ukazuje, jak moc byly výrobky z mrožích klů ceněné. Dvanáct vyřezávaných figurek v podobě sokola totiž stačilo jako výkupné za syna burgundského vévody, vyplacené v roce 1396 jeho saracénským únoscům.

Základem vikingského hospodářství bylo omezené zemědělství a chov dobytka, ovcí a koz. Zatímco ve standardních podmínkách zemědělství se nejlépe daří dobytku a ovcím, v tvrdých podmínkách chudé a těžko stravitelné vegetace začaly dominovat kozy, které se podílely na erozi luk často položených ve svazích. Dobytek musel být chován zhruba devět měsíců v roce ve stodolách, což zase kladlo velké nároky na zásobování senem, v případě nouze, kdy zima byly opravdu dlouhá, došlo i na sušené řasy z moře a první výhonky malých vrb a bříz. I tak, soudě podle nalezených pozůstatků, patřil grónský dobytek mezi nejmenší na světě.

Zásadní byla i strategie zakládání sídel a chápání krajiny. Všechna významná osídlení této doby – Hvalsey, Gardar, Brattahlid a několik dalších – se rozkládala na mírných jižních svazích s nejvyšším slunečním svitem, kde roztával na jaře sníh nejdříve. Důležité bylo i to, aby osídlení leželo na březích vnitřních fjordů, které byly chráněny před větry a studenými proudy otevřeného moře, a pokud možno daleko od čela ledovců, kde panovalo rovněž velmi studené mikroklima. Kromě nízko položených pastvin museli lidé dbát na to, aby měli v zemědělských osadách k dispozici dostatek luk i ve vyšších polohách – v Grónsku specificky do 400 metrů nad mořem, kde získávali zásoby sena na zimu. K důležitým podmínkám osídlení patřil také dostatek tekoucí vody nejen pro potřebu obyvatel, ale i pro zavlažování.

Nálezy kostí zvířat ukazují, že vikingští obyvatelé byli i zdatnými lovci karibu a tuleňů. Kosti tuleňů také dokazují významné změny v obživě místních populací – v jedné z malých farem Západního osídlení tvořil podíl tuleních kostí až 70 procent veškerých zdokumentovaných nálezů. Podobný příběh vyprávějí i kosti mořských živočichů obecně – zatímco na začátku představovaly asi dvacetiprocentní podíl na stravě místních populací, postupem času tvořily až 80 procent kosterních nálezů. Paralelně s tím ubývalo dobytka, ovcí a koz. To naznačuje postupnou adaptaci na místní podmínky a zhoršující se přírodní prostředí.

Ochlazení a odchod

Vikingské osídlení nakonec začalo v Grónsku postupně zanikat. Nejprve Západní osídlení, a to již v průběhu 14. století. Na počátku 15. století krize vrcholila i ve Východním osídlení, kde jedním z posledních míst, o kterém máme historické zprávy, bylo Hvalsey. Právě tady došlo v místním, dodnes stojícím kostele, v roce 1408 ke svatbě. Známe i jména ženicha a nevěsty – šlo o kapitána lodi jménem Thorsteinn Ólaffson a jeho manželku Sigridur Björnsdottir. Dva roky po této šťastné události se však vrátili do Norska, aby se v roce 1413 usadili na severním Islandu.

Dnešní odhady říkají, že kolem r. 1000 vikingské osídlení Grónska čítalo na pět tisíc obyvatel, z nichž většina žila ve východní části. Rozlehlost Hvalsey tuto hypotézu podporuje. Po cestě lodí sem je již zdálky vidět impozantní kostel, jehož kamenné zdivo dosahuje i dnes výšky několika metrů. Když se zde dnes procházíte, v kopcovitém terénu v okolí kostela napočítáte téměř dvě desítky kamenných stavení.

Moderní přírodovědné analýzy ukazují, že průměrné letní teploty na sklonku 13. a počátku 14. století činily přibližně pouhých 6-8 stupňů Celsia. Průměrné zimní teploty na sklonku 14. a počátku 15. století byly naopak nejnižší za poslední dva tisíce let. V rozmezí let 1275 až 1300 došlo k náhlému a výraznému růstu a rozšiřování ledovců, které pokračovalo v rozmezí let 1430 až 1455, kdy již byla malá doba ledová v plném běhu. Vikingové nebyli schopni se adaptovat a zvolili odchod zpět do své vlasti. Rychlé až skokové zhoršování přírodního prostředí vedlo k narušování lodního spojení se severní Evropou, a tím k výpadkům obchodu s mrožovinou, nejžádanějším místním artiklem. Snižování průměrných teplot mělo přímý dopad na velikost dostupných pastvin, a tedy velikost stád skotu, která bylo možné chovat přes zimu. Zdroje masa a mléka se stávaly stále omezenějšími.

Jak už to ale bývá, kromě vlastního spouštěče krize – náhlého ochlazení – se krize vždy prohlubuje, pokud na ni společnost není připravena, nepočítá s ní, nemá potřebné zdroje a/nebo se sama chová bez dlouhodobé vize a není schopna či ochotna si připustit změnu poměrů. To vše se naplnilo i v případě vikingského osídlení v Grónsku. Přírodovědné analýzy mimo jiné poukazují na pokročilou erozi půdy. K té docházelo nejen působením přírodních živlů, ale také v důsledku stavebních a zemědělských prací. Drny totiž byly používány k zúrodňování půdy (a každý si umí představit, co se stane, když z louky stáhnete drn), dále pak na stavbu domů a kostelů. Cenný a nedostatkový kámen se v naprosté většině případů používal pouze na budování základů, většina zdí byla z drnů, stejně tak střecha spočívající na kostře z dřevěných trámů. Zdi stejně jako střechy musely být nejméně metr silné, aby dobře izolovaly během dlouhých zim. Pouze ve výjimečných případech, jakými byly například kostely v Gardaru nebo ve Hvalsey, tvořil kámen větší část stavby.

Když se tak ohlédneme za několik století trvající přítomností Vikingů v Grónsku, vidíme celý příběh vzestupu a pádu bílého muže na tomto ostrově. Hlavními příčinami úpadku byly soustavný lov mrožů pro jejich kly, jejichž cena v Evropě postupně klesala, neúplná adaptace na místní prostředí a nakonec náhlé zhoršení přírodních podmínek. V neposlední řadě k tomuto konci přispěl rovněž faktor komplexity. Vikingská společnost nebyla schopna udržet v chodu své základní součásti, mezi něž patřily farmy, ekonomicky výhodný obchod, hierarchická struktura, která byla samozřejmě podmíněna ekonomicky, a provoz kostelů. Se zmenšujícími se zdroji docházelo ke snižování složitosti společnosti, která aby udržela svou identitu a charakter, raději zvolila návrat tam, odkud přišla.

Komplexita, schopnost inovace a adaptace nebyly hlavními faktory vzestupu a pádu pouze Vikingů v Grónsku, ale najdeme je v každé společnosti a civilizaci. A ani my nejsme a nebudeme, zdá se, výjimkou.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.