Evropa vs. Amerika, kdo kde chybuje?

Civilizační fórum 83

Miroslav Bárta, 17. února 2025

Evropa vs. Amerika, kdo kde chybuje?

Donedávna by si asi nikdo neuměl představit, že Spojené státy a Evropská unie, potažmo Evropa jako taková, by mohly v jistém smyslu stát proti sobě. Nicméně tato možnost začala nabírat na zřetelných konturách v průběhu minulého týdne, kdy do Evropy zavítal americký viceprezident J. D. Vance. Jeho proslovy na téma rozvoje umělé inteligence v Paříži a následné vystoupení na mnichovské bezpečnostní konferenci o několik dní později nenechaly nikoho na pochybách, že současná vláda ve Washingtonu si je velmi dobře vědoma, že mezi jejich zemí a Evropou se rozevírá poměrně velký příkop. A nehodlá si brát servítky ani mít ohledy. Čas se svým způsobem naplnil. Euroatlantické spojení starého – poválečného, chcete-li – střihu končí, nebo spíše skončilo.

Pište na autori@datarun.cz

Vance v Paříži

Jak již bylo řečeno, James David Vance, americký viceprezident, přicestoval do Evropy i se svou rodinou, aby absolvoval řadu setkání a vystoupil s několika proslovy. Ten první, na téma umělé inteligence, pronesl 13. února v Paříži. Americký viceprezident naléhavě varoval před přílišnými regulacemi, které by mohly omezit rozvoj AI. Zdůraznil, že regulace by měla podporovat, nikoli potlačovat, technologický pokrok. A poukázal tak na jeden z několika zásadních rozporů mezi Evropou a Amerikou. Zatímco Spojené státy investují každoročně stovky miliard dolarů do vývoje umělé inteligence (jde samozřejmě hlavně o soukromé firmy), Evropa v této soutěži významně ztrácí. Abyste si učinili objektivní představu o tom, jak moc je Evropa pozadu, respektive Amerika vpředu, určitě se podívejte na každoroční Stanfordské reporty (najdete je zde).

Vance rovněž kritizoval ideologické zásahy do fungování AI, což podle něj mohlo vést k omezení práva na svobodný projev. Ostatně s tím měly, mj. dle svědectví Marka Zuckerberga, zakladatele Facebooku a Meta, bohaté zkušenosti i americké korporace, které byly nuceny pod tlakem Bílého domu upravovat a případně mazat nevhodný obsah, který nebyl v souladu s oficiální politikou americké vlády. Vance připomněl, že americká administrativa pod vedením Donalda Trumpa má za cíl vytvořit nejvýkonnější model AI na světě. Aby toho dosáhla, hodlá investovat v nejbližší době do výzkumu a zavádění AI do každodenního života astronomických 500 miliard dolarů. A hodlá to udělat nejen proto, aby dominovala globálně vojensky, ale zejména proto, že věří, že rozmach AI povede k novému skoku v ekonomice, rozvoji inovací a nárůstu počtu pracovních míst. Amerika má v tomto ohledu (zavádění AI) mnohem lepší výchozí pozici ve srovnání s Evropou, která má ceny energie až petinásobné oproti Americe. A protože rozmach AI klade nebývale vysoké požadavky na spotřebu energie, je vítěz do značné míry znám předem. Evropa si v současné době, se současným mindsetem a staronovými byrokraty, kteří víceméně dostali Evropu tam, kde je, AI nemůže naplno dovolit.

Vance v Mnichově

V Mnichově pak před víkendem Vance mluvil na téma cenzury a potlačování svobody slova. Oproti očekávání se zcela vyhnul otázce mírových jednání o zastavení války na Ukrajině. Vynechání tématu často znamená odpověď a bojím se, že tak tomu bylo i v tomto případě. Amerika v tuto chvíli nepočítá s tím, že by Evropa měla mít při těchto jednáních nějaké slovo. Z pohledu Američanů se jí to netýká, protože není relevantní a tři roky konfliktu ukázaly, že je vlastně neschopná sama krizi na svém kontinentě řešit.

Vance ve svém projevu kritizoval evropské vlády a Evropskou komisi za to, co vnímá jako ústup od základních demokratických hodnot, konkrétně za potlačování svobody slova. Zmiňoval se o zákonech a regulacích týkajících se sociálních médií, náboženské svobody a politických názorů.

Vance také příkře odsoudil evropský přístup k imigraci a poukázal na to, že evropské vlády ignorují obavy svých občanů ohledně bezpečnosti a neschopnosti zajistit bezpečí ve veřejném prostoru. Ostatně tragické události posledních dní a týdnů jsou toho názorným příkladem. Stačí zmínit Mnichov a Villach…

Vance se rovněž kriticky vyjádřil k anulování voleb v Rumunsku v důsledku ruského vměšování. Podle něj by demokracie měla být schopna odolat podobným vlivům zvenčí. Uvedl, že největší hrozbou pro Evropu nepředstavuje Čína a Rusko, ale “hrozba zevnitř". Americký viceprezident se postavil na stranu populistických hnutí v Evropě, specificky AfD v Německu (kterou zcela otevřeně podporuje Elon Musk) a poznamenal, že politický establishment se bojí svých vlastních voličů a buduje "firewally", jak to pojmenoval, proti populistickým stranám.

Vance vyzvedl odhodlání současné americké vlády bojovat za právo na svobodu slova v Evropě, i když se s některými názory nemusí shodovat. Jinými slovy de facto řekl, že americké vidění světa a pojetí fungování politiky je to správné. Pochopitelně, že řada jeho myšlenek nevzbudila u evropských politiků právě nadšení.

Americké nepřesnosti či omyly?

Nic ale není černobílé a i Vanceovy projevy obsahovaly řadu odstínů s odlišnou mírou relevance. V první řadě byly a jsou nesmírně užitečné, protože naplno ukazují, a myslet si o tom můžeme cokoliv, jakým způsobem se Amerika staví k Evropě a ke konfliktu na Ukrajině. Americká vláda má v tuto chvíli, při všech výhodách, ale i jednu velkou nevýhodu. Nemá ani náznakem nikoho, kdo by byl schopen jí dát vizi a strategii jako geniální Henry Kissinger. Proto jsme svědky ukazování svalů a ultimativních požadavků. V čem se tedy pravděpodobně americká současná administrativa mýlí? Zde je mých sedm bodů:

Není možné relativizovat americkou ústavu a federální zákony, stejně jako pravomoci Kongresu a Senátu. A to se v USA právě v řadě případů děje. Je to jejich interní záležitost, ale stojí za to si uvědomit, že ani ve Spojených státech není vše tak, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Dekonstrukce státu není identická s budováním firem v Sillicon valley - něco se nepovede a začnu znovu nebo jinak nebo to prodám. V této souvislosti je možné citovat Muskův nedávný výrok, který zní: Už jste zkusili vypnout a zapnout stát? To svědčí o naprostém nepochopení toho, jak funguje společnost a koneckonců i stát.
Historie není algoritmická - jestliže Kissinger získal Čínu ve studené válce proti Rusku, dnes není možné stejným způsobem získat Rusko v boji proti Číně. Geopolitická dynamika je zcela odlišná a Rusko nemá nic, čím by mohlo Čínu ohrozit, pakliže nechce zcela zadusit svou ekonomiku. Kontext je to, co vytváří rozdíl.
Spojené státy se staly na počátku 20. století nezpochybnitelnou velmocí mimo jiné díky své odvaze do značné míry převzít odpovědnost za globální dění. Rezignace na to k jejich velikosti nepovede.
Valná část dnešních problémů světa je globální a rezignovat na globální řešení a spolupráci je opravdu pomýlené a sami Američané se v dlouhodobé perspektivě připravují o svou symbolickou roli uznávané velmoci, která po hrůzyplné 2. světové válce zajišťovala mír, prosperitu a stabilitu západního světa.
Tzv. trumpismus do značné míry neguje roli politických stran, které mají svou nedmyslitelnou a nenahraditelnou úlohu v budování moderní společnosti. Je otázka, jak moc v tomto ohledu Trump vědomě navazuje na obavu otců zakladatelů, zejména Jamese Madisona a George Washingtona, kteří se obávali, že politické strany svou činností povedou k rozpolcení společnosti. V tom se otcové zakladatelé mýlili – politické strany představují jediný možný způsob, jak mobilizovat a oslovovat voliče a přitáhnout je k volbám. Pakliže tedy máme na mysli to, že chceme budovat demokratickou společnost.
Ustupovat zlu není totožné s utilitárním řešením problémům a uzavíráním dealů. Detaily je možné ve srozumitelné formě nalézt v Tolkienově sáze Pán prstenů. Zde mám na mysli to, o čem jsem psal na začátku, tedy že nelze Ukrajinu “položit” na oltář vztahům dvou velmocí. To Evropa již zažila, a bylo to v Mnichově.

A jak dál?

Kdo nezná historii, je nucen si ji prožít znovu. A myslím, že se k takovému scénaři mílovými kroky přibližujeme. Trump se chystá prosadit svou vizi Nového statečného světa za každou cenu a Evropa jen bezmocně přihlíží. Důkazem je Macronův pokus – ano, toho francouzského prezidenta, který přivedl Francii do hluboké krize, organizovat dnešní krizové zasedání několika evropských politiků. Zasedání, které by se mělo správně konat v Bruselu pod vedením EU komisařů a za účasti předsedů vlád členských zemí Evropské unie.

Po minulém týdnu víme, že vedle nepochybné americké inspirace a inovativnosti je její současný pohled na geopolitiku velmi svojský. Evropa na druhé straně zaspala, příliš dlouho se spoléhala na americkou pomoc a blahovolnost. Ano, a do poslední chvíle neveřila, že Putin začne válku. Nemáme silnou ekonomiku, pokulháváme v inovacích a nemáme na světové scéně prakticky žádnou relevanci. Pošlapáváme svůj potenciál a nemáme ambici být tou Evropou, která po staletí inspirovala a dominovala – vynálezy, myšlenkami, lidským duchem.

Když víme, kde jsme a jak jsme se tam dostali, máme skvělou příležitost to změnit a stát se znovu tou velkou Evropou a Evropany. Jde o to, zda k tomu, co to neoddiskutovatelně implikuje, máme odvahu. Euroatlantická civilizace znamenala obrovský vzestup a když víme, jaké jsou její momentální slabosti, měli bychom se soustředit na udržení těch mostů, které stojí. V zájmu obou břehů Atlantiku.

Hledejme to, co nás spojuje, a ne to, co nás v současnosti rozděluje. A pokud nám Američané říkají, co jim vadí, nemusí mít ve všem pravdu a ani nemají, ale místo rozčilování nebo povznesených úšklebků bychom o tom měli diskutovat. Ať chceme nebo ne, jsou druhou polovinou euroantlantické civilizace.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.