Draghiho zpráva a naše budoucnost

Civilizační fórum 64

Miroslav Bárta, 20. září 2024

Draghiho zpráva a naše budoucnost

“Pokud se Evropa nedokáže stát produktivnější, budeme si muset vybrat. Nebudeme schopni stát se najednou lídrem v oblasti nových technologií, majákem odpovědnosti za klima a nezávislým hráčem na světové scéně. Nebudeme schopni financovat náš sociální model. Budeme muset omezit některé, ne-li všechny naše ambice.” Tato slova obsahuje úvod obsáhlé analýzy stavu a výhledu Evropské unie v současném světě, která byla uveřejněna 9. září tohoto roku.

Pište na autori@datarun.cz

Kdo je Mario Draghi

Před několika dny byla v Bruselu zveřejněna tzv. Draghiho zpráva o stavu Evropské unie a jejích výhledech v oblasti konkurenceschopnosti. Zpráva sestává ze dvou částí, které se jmenují: The future of European competitiveness: Part A. A competitiveness strategy for Europe; The future of European competitiveness a Part B. In-depth analysis and recommendations (všechny části ke stažení zde). Zpráva realisticky popisuje to, kde dnes Evropská unie stojí v oblasti ekonomiky, geopolitiky, inovací, sociálního státu, Green Dealu a obnovitelných zdrojů.

Editorem a hlavním autorem této několikasetstránkové studie je Mario Draghi, významný italský ekonom, bankéř a politik (narozený v roce 1947) s levicovou orientací. Mario Draghi má za sebou zářnou kariéru a patří bezpochyby mezi nejvíce respektované osobnosti na evropském kontinentě. Od února 2021 do října 2022 zastával funkci předsedy italské vlády. V letech 2011–2019 Draghi pracoval jako prezident Evropské centrální banky (ECB) a především díky jemu překonala EU finanční krizi. Draghi byl také v letech 2006 až 2011 guvernérem Italské centrální banky.

Draghi začal svou mezinárodní kariéru v 80. letech 20. století prací pro Světovou banku ve Washingtonu, DC. Od roku 1991 byl generálním ředitelem italského ministerstva financí a v roce 2001 přešel do banky Goldman Sachs. V roce 2006 byl Draghi jmenován guvernérem Italské centrální banky. V roce 2008, během ekonomické recese, byl zvolen prvním předsedou Rady pro finanční stabilitu. I díky tomu se krátce nato, v roce 2011, stal se prezidentem Evropské centrální banky. V jejím čele stál během krize eurozóny. Tehdy se proslavil prohlášením, že je připraven udělat „cokoli“, aby zabránil krachu eura. V roce 2014 časopis Forbes Draghiho zařadil do desítky nejmocnějších lidí světa. Americký ekonom Paul Krugman ho označil za „největšího centrálního bankéře moderní doby“. Začátkem února 2021, během covidové pandemie, byl Draghi pověřen sestavením vlády národní jednoty (Draghiho kabinet) – jako premiér byl ve funkci do října roku 2022. Tato kariéra přirozeně dává reportu o stavu EU, který editoval právě Mario Draghi, obrovskou legitimitu.

Draghiho zpráva a budoucnost EU

Evropa je zvláštní poloostrov, který staletí inspiroval svět a byl od 16. přinejmenším do druhé poloviny 20. století tahounem technologického i filozofického myšlení. A to je na oblast bez významných zdrojů, na kterých dnes stojí svět, pozoruhodný výkon a buďme vděčni za hojné uhelné pánve, díky kterým to bylo možné. Zato dnes Evropa vykazuje pozoruhodnou neschopnost zajistit si zdroje, zejména energii, v konkurenceschopné ceně. Ano, z velké části byl tento problém uspíšen válkou na Ukrajině, historicky slepě budovanou závislostí na zprvu sovětském a následně ruském plynu na úkor rozvoje například jaderné energetiky, která vývojově ustrnula někde v 80. letech minulého století.

Podívejme se nyní však na hlavní body jeho zprávy, která staví především na srovnávání konkurenceschopnosti EU se Spojenými státy (a také Čínou). Draghiho zpráva upozorňuje prakticky nepřetržitě na setrvalý trend stagnující produktivity v EU, který znemožňuje dlouhodobý hospodářský růst. Draghi řešení tohoto problému spatřuje zejména v investicích do výzkumu, vývoje a inovací. Ty by měly, v ideálním případě, vést ke vzniku nových řešení, nových technologií a umožnit nárůst efektivity podnikání. Draghi ukazuje poměrně jasně, že bez zásadních reforem, odstranění administrativní zátěže a byrokratických předpisů se podnikatelské prostředí a konkurenceschopnost evropských firem na globálním trhu nemůže zlepšit. Připomeňme si, že před dvaceti lety byly ekonomiky USA a EU zhruba srovnatelné, zatímco dnes je HDP na hlavu v EU zhruba poloviční.

Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se situace vylepšovala. Samotná zpráva upozorňuje na ceny v energií v EU, které nemohou okolnímu světu ani zdaleka konkurovat. Zatímco cena elektřiny je ve srovnání s USA v Evropě téměř 2–3krát vyšší, ceny zemního plynu jsou vyšší 4–5krát… Aby EU měla svého Muska nebo Jobse, je prostě za daných podmínek prakticky nemožné.

Podobná situace panuje v oblasti digitalizace. Podle Draghiho je digitální transformace zásadní pro budoucího hospodářský růst a konkurenceschopnost. Zpráva ukazuje na praktickou nevyhnutelnost jednotného digitálního trhu, bez překážek volného pohybu kapitálu, služeb, zboží a informací v digitálním prostoru. Digitalizace ale zároveň v současné době vede k prakticky naprosté závislosti Evropy na Asii, odkud dovážíme 75–90 procent čipů... Stejná katastrofa se týká rozvoje AI a ostrého kontrastu s jejím rozmachem a pronikání do každodenního života v jiných částech světa. O tom jsem zde již ostatně psal.

Draghiho zpráva zdůrazňuje, že Green Deal je naprosto nezbytný pro ochranu klimatu. Zároveň se domnívá, že představuje zásadní příležitost pro ekonomický vzestup a vznik mnoha nových pracovních míst v ekonomice jednotlivých členských zemí. Zpráva jednoznačně popisuje další proces snižování emisí skleníkových plynů. Za nezbytné považuje investice do obnovitelných zdrojů energie, energetické účinnosti budov a udržitelné mobility. Green Deal podle Draghiho musí být sociálně spravedlivý, aby nedošlo k sociálním nepokojům a narušení společenské smlouvy v důsledku propadu ekonomické a sociální úrovně některých skupin obyvatelstva. Sluší se uvést, že v případě mnoha technologických řešení v oblasti Green Dealu EU spoléhala z velké části na více než dvě desítky surovin z Ukrajiny, které právě nyní z této země není možné dovážet.

Draghi připomíná, že jednotný trh je základem evropské integrace a hospodářského růstu. Zpráva vyzývá k jeho dalšímu prohlubování a odstraňování zbývajících překážek obchodu, zejména v oblasti služeb. Důležitým aspektem je také posílení spolupráce v oblasti regulace a dohledu nad finančními trhy, aby se zajistila stabilita a odolnost evropského finančního systému – to svým způsobem implikuje vznik například jednotné evropské burzy, která je ale stále považována za jakousi utopii.

Další významná kapitola reportu je věnována sociální soudržnosti. Draghiho zpráva poukazuje na rostoucí nerovnost v EU ohrožující sociální soudržnost a stabilitu. Řešením tohoto problému by měla být opatření podporující sociální mobilitu a snižování rozdílů mezi bohatými a chudými – v praxi se totiž děje pravý opak. Zpráva zdůrazňuje zásadní roli investic do vzdělávání, odborné přípravy a sociálního bydlení, jakož i progresivního zdanění (sic!) a sociálních transferů.

Zpráva podporuje reformu trhu práce, aby bylo možné díky novým opatřením na trhu práce budovat a udržet v chodu moderní a stále rychleji se proměňující lokální i globální ekonomiku. Jedním dechem ale Draghiho zpráva ale také celkem logicky brání to, na čem moderní Evropa vyrostla - dostupnou kvalitní zdravotní péči, vzdělání a sociální služby (jde tedy o něco, co zatěžuje státní rozpočty stále více, zatímco růst ekonomik tomu příliš neodpovídá. To se projevuje v praxi poměrně rychlým nárůstem mandatorních výdajů…).

Draghiho zpráva upozorňuje, že migrace je komplexní výzvou, která vyžaduje evropské řešení. Což je jednak logické konstatování a zároveň se v tom odráží čistě italská zkušenost posledních let s migrací, dominantně ze severní Afriky. Zpráva vyzývá k vytvoření spravedlivého a účinného systému azylu a migrace, který na jednu stranu bude chránit práva uprchlíků a zároveň zajistí kontrolu nad vnějšími hranicemi EU. Důležitým aspektem je také začlenění nově příchozích do evropské společnosti, a to i vzhledem k neveselému vývoji demografické křivky v EU… Draghi již ale neříká, že EU v globálním světě nemá příliš nástrojů dlouhodobě migraci zadržovat. Nemluvě o tom, že africké země, kde by bylo na místě vznikající vlny migrací řešit, považují vliv EU, optimisticky řečeno, za druhořadý.

V případě geopolitického postavení EU Draghi zdůrazňuje, že EU musí posílit svou strategickou autonomii, aby mohla účinně prosazovat své zájmy a hodnoty na globální scéně. To ale není a nebude možné, pokud EU nesáhne k masivním investicím do obranného průmyslu, energetiky a technologií a nedokáže posílit spolupráci mezi jednotlivými členy EU. Zpráva jasně říká, že silné transatlantické vztahy by měly zůstat pilířem evropské bezpečnosti a prosperity. Draghi si je dobře vědom naší (rozuměj EU) závislosti na USA, alespoň pokud jde o naší obranu – je bez debat, že bez vojenské „ochrany“ USA by Evropa byla celkem bezbranná. To samozřejmě Draghi takto neříká, ale vyzývá k obnovení důvěry a spolupráce se Spojenými státy v oblasti bezpečnosti, obchodu a dalších globálních výzev. EU a USA by měly spolupracovat na společném prosazování demokracie v multilaterálním světě. V této souvislosti Draghi poukazuje na zásadní roli budování vztahů zejména se sousedními zeměmi formou podpory jejich demokratického a ekonomického rozvoje a začleňování těchto zemí do evropských struktur. Co Draghi neříká je, že toto je v především v zájmu EU. Popravdě řečeno, USA to může být a vlastně z velké části i je v tuto chvíli celkem jedno.

Na to navazuje Draghiho spíše přání, aby EU hrála významnou roli v řešení globálních výzev, jako je změna klimatu, epidemie a pandemie a boj proti terorismu. Realita je v tomto ohledu ale poměrně hořká.

Poslední část zprávy je věnována naprosté nezbytnosti institucionální reformy EU tak, aby její rozhodování bylo demokratičtější, transparentnější a srozumitelnější. Bez hluboké reformy institucí nebude totiž EU schopna účinně řešit současné ani budoucí výzvy. Zpráva vyzývá k posílení role Evropského parlamentu a zvýšení transparentnosti rozhodovacího procesu v EU. Občané by měli mít větší možnost ovlivňovat rozhodování na evropské úrovni a mít možnost lépe chápat fungování EU a její procesy. To by mělo vést ke kýženému výsledku – totiž efektivnějším a akceschopnějším institucím.

V neposlední řadě jde v EU o další integraci. Zde Draghi vychází z reality – diferencované integrace na základě rozhodování jednotlivých členských států. EU by měla být schopna reagovat na potřeby a přání svých jednotlivých členů a zároveň pokračovat v prohlubování integrace. Samo o sobě je toto konstatování velkou výzvou pro každodenní politiku EU, řekl bych.

Zpráva rovněž doporučuje intenzivnější a cílenější využívání prostředků pro boj a ochranu proti nekalým obchodním praktikám mimo EU. Ty přirozeně oslabují konkurenceschopnost EU. Spojené státy řeší podobné problémy a Draghi vidí opět jako cestu ke zlepšení slaďování postupů a zavedení pokud možno stejných nástrojů proti stejným nekalým praktikám ve třetích zemích.

Závěr

Draghiho zpráva o stavu EU byla zpřístupněna krátce poté, co byla Němka Ursula von der Leyenová potvrzena jako staronová předsedkyně Evropské komise. Zpráva, která – jak jsme si již řekli – je k současné EU značně kritická, však jaksi tiše předpokládá, že v podstatě ti samí byrokraté, kteří EU dlouhé roky navigovali směrem, který zpráva kritizuje, budou těmi, kteří začnou myslet zcela jinak. A to je, upřímně řečeno, pravděpodobně nerealistické.

Zpráva jako taková nabízí podrobnou a kritickou analýzu současných výzev a budoucího směřování EU, ale předpokládá řadu splněných podmínek. Mezi ně patří například jednotná obchodní a zahraniční politika EU. Je třeba vidět, že zejména na globální politické scéně hraje EU minimální roli – nemá žádné renomé v Africe ani na Blízkém Východě. O dalších částech světa ani nemluvě – to dobře dokládá fakt, že zástupci EU se zpravidla nevyskytují u žádných zásadních jednáních o mírnění nebo řešení konfliktních situací ve světě.

Zpráva sice identifikuje klíčové oblasti, kde je třeba podniknout reformy a posílit spolupráci mezi členskými státy. Nepočítá však s tím, že členské státy EU, které jsou součástí schengenského prostoru, budou podle svého uvážení opět zavádět hraniční kontroly jako v současné době Německo a jako v době covidové pandemie prakticky každá země Schengenu. Konečně v poslední řadě zpráva se svým výhledem nezohledňuje další politickou realitu, a sice nárůst krajně pravicových (a někde i levicových) stran či hnutí (například Německo, Francie, Holandsko, Španělsko), které nemají další unifikaci v EU zrovna v plánu. Nemluvě o tom, že EU musí, a to velmi naléhavě, dostat pod kontrolu zdroje energie za konkurenceschopné ceny. Ne nadarmo jeden ze sedmi civilizačních zákonů hovoří o tom, že každá společnost je determinována množstvím a cenou zdrojů, které má k dispozici, a vyspělostí technologií, které má na řešení přicházejících a stále větších výzev. Ani v jednom si nevedeme dobře, eufemisticky řečeno, a čas se krátí.

Přesto je Draghiho analýza cenným příspěvkem k debatě o budoucnosti EU a může sloužit jako velmi solidní podklad pro politické rozhodování na evropské i národní úrovni. Je to diagnóza a je jen na nás, jestli nezbytné kroky z ni vycházející budeme schopni přijmout za své a realizovat. Jak by se možná dalo říci, Draghiho zpráva je monumental assessment EU z konce roku 2024. To, že pro nás nevyznívá nikterak pozitivně, neznamená, že je třeba propadat skepsi. V principu jde jen o to, jak drahá naše budoucnost bude.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.