Dohodne se lidstvo, jak řešit klima?

Civilizační fórum 80

Miroslav Bárta, 27. ledna 2025

Dohodne se lidstvo, jak řešit klima?

Nikdo soudný dnes nemůže mít pochyb, že proměny přírodního prostředí (trochu schematicky a zavádějícím způsobem pojmenovávaného jako „klima”) mají zásadní vliv na vývoj společností. A bylo tomu tak vždy. Extrémní změny přírodního prostředí vedly k prvnímu civilizačnímu kolapsu ve 22. stol. př. Kr., k migraci mořských národů a opětovnému civilizačnímu kolapsu ve 12. stol. př. Kr., k rozpadu Římské říše v 5. stol., ke stěhování národů (společně s obrovskými sopečnými výbuchy v 6. stol.), ale i k Francouzské revoluci nebo tzv. Arabskému jaru. Prudký rozvoj technologií a průmyslu ve 20. stol. a nárůst populace mají v posledních desetiletích synergický dopad na znečišťování planety, jehož důsledky lze stěží dohlédnout. Jisté ale je, že v době tzv. antropocénu se člověk stává dalším faktorem přispívajícím k proměně přírodního prostředí. Podívejme se dnes na historii dvou dohod, které přivedly svět k jednomu stolu s cílem řešit narůstající znečišťování atmosféry zejména CO₂, působené lidskými aktivitami, které je dominantně považováno za hlavní faktor nárůstu teplot (oteplování planety).

Pište na autori@datarun.cz

Proměny přírodního prostředí, ať již šlo v minulosti o ochlazení a úbytek srážek nebo naopak, nastávaly vždy nejprve pozvolna, doprovázela je podnebná nestabilita s výkyvy na obě strany následovaná prudkým zlomem. Následky byly vždy podobné – proměny osídlení, zánik center, který si nikdo neuměl do poslední chvíle představit, migrace, chudoba, hladomory, války a konflikty, vzestupy či poklesy moří a oceánů, zoufalství a často ztráta lidskosti. Jestliže bychom si měli vzít nějaké historické poučení, pak tedy to, že když vidíme výkyvy přírodního prostředí, neměli bychom je ignorovat, ale pečlivě analyzovat, hledat jejich příčiny a připravovat se na scénáře možných změn. Dnes víme, že změna přírodního prostředí není „ranou Boží“, ale důsledek mnoha procesů a jejich vzájemného umocňování.

Kjótský protokol

A nutno říci, že naše budoucnost nemusí být nijak hrozná, alespoň pokud jde o naši ochotu spolu vzájemně mluvit a hledat řešení. Již v roce 1997 vznikl a byl podepsán tzv. Kjótský protokol. Šlo o mezinárodní smlouvu uzavřenou ve stejnojmenném japonském městě jako doplněk k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Tato smlouva byla skutečně přelomová, protože znamenala vůbec první pokus světového společenství o společné hledání řešení něčeho, co se jeví jako globálního oteplování.

Cílem bylo snížit emise skleníkových plynů, které jsou pokládány za hlavní příčinu klimatických změn. Kjótský protokol stanovil závazné cíle pro snížení emisí skleníkových plynů pro průmyslové země. Tyto země, pohříchu země západního civilizačního okruhu, historicky nejvíce přispěly ke zvyšování koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, se zavázaly snížit své emise v průměru o 5,2 % ve srovnání s úrovní roku 1990. Pro Evropskou unii byl stanoven cíl snížit emise o 8 %. Není divu, právě na území většiny tehdejších členů EU odstartovala průmyslová revoluce (včetně Velké Británie).

Protokol také již tehdy zavedl několik nových flexibilních mechanismů, které měly usnadnit dosažení stanovených cílů. Mezi tyto mechanismy patřilo:

Obchodování s emisemi:
Země, které překročily své emisní limity, se mohly „vykoupit“ ze svých hříchů nákupem emisní povolenky od zemí, které své limity dodržely. Šlo o jakési ekonomicky motivované odpustky.
Mechanismus čistého rozvoje (CDM):
Průmyslové země mohly a měly investovat do projektů snižujících emise v rozvojových zemích a získat za to emisní kredity.
Mechanismus součinnosti (JI):
Nejvyspělejší země mohly spolupracovat při realizaci projektů snižujících emise na území jiných průmyslových zemí.

Kjótský protokol byl vůbec prvním mezinárodním pokusem usilujícím o snížení emisí skleníkových plynů. Jeho přijetí představovalo významný politický akt a velký PR pro uznání přiznání globálně probíhajících změn přírodního prostředí. Jako svého druhu vlaštovka ale také čelil řadě výzev. Dvě vyspělé průmyslové země totiž protokol nepodepsaly: Kanada (ta sice podepsala, ale v roce 2011 od protokolu odstoupila) a Spojené státy. Kjótský protokol byl ale podle řady odborníků málo ambiciózní. Realita byla ve skutečnosti taková, že po jeho podepsání celkové emise skleníkových plynů nadále rostly. A to nejen kvůli určité ignoraci západních zemí, ale i obrovskému ekonomickému růstu Číny. V neposlední řadě to bylo mnoho „rozvojových“ zemí, které logicky argumentovaly, že potřebují růst a že hlavní břemeno omezení by mělo spočívat zejména na západních zemích.

Pařížská klimatická dohoda

Muselo uběhnout téměř dvacet let, aby se zástupci prakticky všech zemí světa sjeli do Paříže k jednání o nové klimatickém smlouvě. Pařížská klimatická dohoda, přijatá v prosinci 2015, představovala historický milník v globálním úsilí o řešení změny klimatu. Tato dohoda navázala na 21. konferenci signatářů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (COP21) a sjednotila prakticky všechny země světa. Jejich společným cílem bylo a je omezit celoplanetární oteplování a jeho předpokládané dopady na jednotlivé státy a regiony včetně vzestupu hladin moří a oceánů, zániku celých států nebo nucené přesidlování odhadem několika stovek milionů obyvatel planety země do roku 2050. Dodnes, kdy píšu tyto řádky, chybí v mezinárodním právu rozpracovaná ochrana klimatických uprchlíků. Kategorie, která by nedávno ještě nedávala smysl…

Pařížská dohoda je propracovaný text, který zahrnuje širokou škálu závazků a mechanismů, jejichž cílem je transformovat globální ekonomiku a průmysl tak, aby byla, pokud možno, ekologicky přijatelná a směřovala k udržitelné budoucnosti při zachování růstu. Jejím hlavním cílem bylo udržení růstu průměrné globální teploty hluboko pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C.

K dosažení tohoto cíle se státy zavázaly, obdobně jako v Kjótu, ke snížení emisí skleníkových plynů v souladu s principy společné, ale diferencované odpovědnosti a příslušných schopností, s ohledem na různé národní okolnosti. Každá země si stanoví vlastní vnitrostátní příspěvky (Nationally Determined Contributions, NDC) představující její závazky pro snižování emisí a adaptace na změnu klimatu. Tyto příspěvky by měly být pravidelně upravovány tak, aby odpovídaly stavu vývoje klimatu. Pařížská dohoda se snažila vyzdvihnout důležitost technologického rozvoje a transferu technologií v boji proti oteplování a nárůstu CO₂. Bohužel to jsou přesně oblasti, kde, i podle již neblaze proslulé Draghiho zprávy z loňského roku, Evropská unie zoufale zaostává.

Všem problémům navzdory se Pařížská klimatická dohoda může pochlubit širokou mezinárodní podporou, což znamená přinejmenším formální uznání problému globálního oteplování. Dohodu ratifikovalo téměř dvě stě členů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Mezi země, které nepodepsaly, se řadí Írán, Eritrea a Libye, a to jak z ekonomických, tak politických důvodů.

Boj se změnou klimatu trvá i nadále

Kapitolu samu pro sebe představují Spojené státy. Ty dohodu v roce 2020, kdy byl prezidentem Donald Trump, opustily, v roce 2021 za prezidenta Joea Bidena se k ní opět připojily, aby z ní opět v lednu 2025 s nástupem Donalda Trumpa odešly. Trump plánuje rozšířit těžbu fosilních paliv frakováním, uvolnit embargo na těžbu surovin na Aljašce a anektovat, ze stejných důvodů, Grónsko. Boj o dominanci v Africe a jižní Americe se bude bezpochyby vyostřovat, stejně jako v Kanadě, kde má Čína rovněž významné investice, pokud jde o těžbu surovin. Tím se na závěr dostávám k Číně.

Největším znečišťovatelem, respektive producentem CO₂ je v současné době Čína. Ta se sice zavázala k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2060, její emise však v posledních letech setrvale rostou. Po krátkodobém poklesu emisí během pandemie COVID-19 v roce 2020 došlo v následujícím roce k razantnímu nárůstu, a to největšímu za posledních deset let. To bylo způsobeno především oživením ekonomiky a stimulačními opatřeními vlády zaměřenými na těžký průmysl a stavebnictví. Pro názornost: V roce 2022 uvedla Čína do provozu uhelné elektrárny o celkové kapacitě 40 GW; roce 2023 to bylo 50 GW a v roce 2024 to bylo rovněž 50 GW.

Jak se bude situace vyvíjet v následujících měsících a letech, se jen velmi těžko odhaduje. Nepochybně se ale naplno projeví jeden se sedmi zákonů vývoje civilizací. Ta, která si nezajistí dostatek zdrojů za přijatelné ceny, se propadne do doby “feudalismu”. Skokový vzestup AI v tomto roce přinese nové extrémní nároky na energii a zřejmě v blízké budoucnosti budou velká datová centra stavěna hned vedle atomových elektráren. Ale můžeme být v klidu, to se Evropy, jak to zrovna teď vypadá, týkat nebude. A tím se vracím k nadpisu dnešního textu. Cesta k dohodě o tom, jak řešit a adaptovat se na měnící se přírodní prostředí, je vzdálenější než kdy jindy.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.