Doba změny narativu. Končeme s plasty, recyklace nestačí

Civilizační fórum

Miroslav Bárta, 14. července 2023

Doba změny narativu

Nejen o plastech a recyklaci

v dnešním světě

Podíváme-li se na to, jak si stojí naše západní civilizace, nutně
a přitom logicky nabudeme dojmu, že je na co být pyšný. Úroveň vzdělanosti, technologií, zdravotní péče a sociálního zabezpečení, osobní svobody nebo globální dosah a koneckonců i zvládání krizí svědčí o tom, že jsme dosáhli historicky nejvyšší možné úrovně. Nelze opominout ani fakt, že jsme převažujícím cílem migračních toků, a to celosvětově. Západní svět je zkrátka, přes veškeré současné problémy a výzvy, nejúspěšnější soudobou civilizací. Když se ohlédneme do historie, jsme v mnoha ohledech jedineční v tom nejlepším slova smyslu. Zároveň ale máme i co dohánět.

V čem zaostáváme

Dnes bych ale chtěl psát o něčem jiném, totiž o tom, že přinejmenším
v jednom ohledu jsme na tom velice špatně, pokud ne – ve srovnání
s minulými civilizacemi – dokonce nejhorší. Všechny civilizace před námi, pokud alespoň víme, totiž dokázaly mnohem lépe většinu z toho, co vyrobily, znovu použít (recyklovat), nebo vrátit do přírody. Přiznejme si, na tomto poli dosti zaostáváme, a to i přes nebetyčnou úroveň technologií, jež máme k dispozici.

Jen pár letmých příkladů za všechny: zbytky potravin nepředstavují prakticky žádný problém, protože v přírodě zmizí během několika týdnů (vyhodíme zhruba třetinu vyprodukovaných potravin). Zato papír potřebuje ke svému rozpadu několik měsíců, žvýkačka, stejně jako plechovky až desítky let, pneumatiky, plasty (typicky takzvané „petky“) nebo dětské pleny několik staletí a například sklo až několik tisíciletí.

Plasty, plasty a zase plasty

Nyní se konkrétně podívejme na jednu široce rozšířenou kategorii produktů naší moderní civilizace vyrobených z plastů. Ty nás obklopují na každém kroku a na rozdíl například od organického odpadu je nemůžeme vyhodit na kompost a vrátit do přírody k přirozenému rozkladu. Prakticky všechny druhy plastů mají společné to, že se vyrábějí z fosilních paliv. Schválně – všimli jste si někdy, pokud tedy doma plasty alespoň nahrubo třídíte, za jak dlouho jimi naplníte typický odpadní pytel o objemu zhruba 60 litrů? Nebudu se mýlit, když řeknu, že při běžném provozu čtyřčlenné až pětičlenné domácnosti je to za dva dny, možná i rychleji. Obvykle v takovém pytli končí obaly od potravin a všelijakých výrobků (pracích gelů, velkých balení hygienických potřeb, ovoce
a zeleniny, kelímků od jogurtů a nápojů a mnohé další). Když dnes vejdete do jakéhokoli hračkářství, stačí vám letmý pohled na to, abyste viděli, že převažující sortiment nabízeného zboží je vyroben z plastů.

Ve světě se každý rok vyrobí na 380 milionů tun plastu a toto číslo neustále roste. Jen pro srovnání – v roce 1950 to byly „pouhé“ 2 miliony tun. Je sice pravda, že plasty byly známé i před rokem 1950, v první řadě bakelit, ale široké používání jednorázových plastů mimo vojenské kruhy začalo skutečně až kolem roku 1950. Západní svět dlouho existoval prakticky bez plastů. Mohli bychom to dokázat znova? Nebo se tomuto výchozímu stavu kolem roku 1950 alespoň trochu přiblížit?

Recyklace jako business

Recyklace vybraných druhů plastů zároveň představuje značně atraktivní druh podnikání s ročním obratem téměř tisíc miliard čili jeden bilion korun. Podle dostupných statistik existují tisíce druhů plastů, z nichž umíme (nebo chceme) recyklovat jen malou část. Největší zlo představují mikroténové tašky a pytlíky, všudypřítomné přízraky, kterých si všimnete prakticky v každé méně rozvinuté zemi na planetě – zanášejí vodní kanály, unášejí je vzdušné proudy, zachycují se na ostnatých drátech a akumulují se ve všech zákoutích za větrem. Přitom jejich výroba je přitom podnikatelský hit. Na světě se spotřebuje každou sekundu 16 000 plastových tašek. Plasty zároveň patří mezi nejrozšířenější materiály používané lidmi vůbec. Zatímco v roce 1960 tvořily plasty svou hmotností pouze 1 % městského odpadu, v roce 2018 to již bylo téměř 13 %. Celková každoroční produkce plastového odpadu činí zhruba 300 milionů tun, zhruba ekvivalent hmotnosti lidské populace žijící na Zemi.

Odhaduje se, že zhruba 60 % veškerého plastu vyrobeného od roku 1950 (celkový objem 6 300 milionů tun mezi let 1950 až 2015; konzervativní odhad) skončilo na skládkách, v přírodě nebo mořích a oceánech. Jen 12 % se podařilo (z)recyklovat. Zbytek, činící téměř 30 %, byl spálen. Pálení plastů představuje do jisté míry i technologický problém, protože mají vysokou výhřevnost (cca 24 MJ/kg). Ta přirozeně škodí spalovnám, takže je třeba ji snižovat. A toho se dosahuje tím, že se k plastům určeným k pálení přimíchává komunální odpad, který výhřevnost směsi snižuje někam k 15 MJ/kg. Naopak teplotu hoření plastů je třeba držet co nejvýše – mezi 1200-1400 °C, aby nedocházelo pouze k tavení plastů a tím pádem k uvolňování toxických plynů (typicky oxidu dusnatého a dusičitého a oxidu uhelnatého), ke kterému dochází při nízkých teplotách hoření. Proto musí být spalovny i vybaveny plynovými hořáky, jež umožňují dosahování už uvedených žádoucích vysokých teplot.

Recyklujeme stále málo

Přes veškeré proklamace se zatím bohužel daří ročně recyklovat zhruba jednu desetinu všech plastů. Zbytek, jak již bylo řečeno, se buď spálí, nebo nechává ležet ladem. To platí nejen pro plasty, ale z velké části i pro všech hlavních sedm skupin odpadu produkovaného současnou moderní civilizací: papír, sklo, plasty, nápojové kartony, bioodpad, nebezpečný odpad (například léky, baterie všeho druhu) a elektrotechnické výrobky (včetně elektroaut).

Naše (ne)úspěšnost v jejich recyklování je až zarážející. V oblasti elektroodpadu, který činí odhadem přibližně 54 milionů tun ročně, se recykluje ani ne pětina. Ani ne třetina zemědělské produkce potravin se skutečně využije jako potraviny. Z každoroční produkce 6,3 miliardy tun odpadů se recykluje opět ani ne desetina. Lepší jsme v Evropě v oblasti bioodpadu, kde znovu využijeme zhruba pětinu. Více než 90 % veškerých vyčištěných vod se vypustí zpět do moří, oceánů či vodních toků.

Čínský „zásah“ a Evropská unie

Situace se „zbavování se plastů“ se skokově zhoršila po 18. červenci 2017, kdy Čína zakázala dovoz plastového odpadu ze světa. Do té doby totiž recyklovala až 75 % světového odpadu. Vzhledem k cenám lidské práce v Číně tak byl recyklovaný plast levnější než nový. Po tomto datu vyvstal obrovský problém, co dál s plasty. Jen země Evropské unie před tímto datem měsíčně vyvážely až 300 000 tun zejména plastového odpadu. Současná roční produkce plastů v EU přitom činí zhruba 60 milionů tun. V EU se celkem „recykluje“ přibližně 29 milionů tun plastů (včetně vrácených výrobních odpadů), ale kapacity na přepracování odpovídají maximálně jedné pětině tohoto objemu. Zbytek se spaluje (43 %) anebo uloží na skládku (25 %). Zbytek této „recyklace“ se pokrývá jejich vývozem.

Náš problém se tak ještě nějakou dobu „vyvážel“, byť ve stále menší míře, do zemí rozvojového světa, kde začaly vznikat ilegální „recyklační“ spalovny. Výsledkem bylo, že například Malajsie přijala od ledna 2022 nařízení o zákazu dovozu směsného odpadu a zbytků různého papíru nebo lepenky. Indie od července 2022 zakázala výrobu, dovoz, skladování, distribuci, prodej a používání některých plastových předmětů na jedno použití, které mají nízkou užitnou hodnotu. Stejnou cestou se ve stejnou dobu vydaly i další tradiční příjemci evropského odpadu – Vietnam, Indonésie nebo Turecko.

Co bude dál?

Bude zajímavé tento vývoj sledovat, protože tlak bude sílit a ilegální „recyklace“ bude ekonomicky stále atraktivnější. Stačí si uvědomit, že dnešní odhady hovoří o tom, že produkce plastů stoupne během následujících třiceti let na trojnásobek. Základní problém plastů přetrvává – jejich základem je především ethylen a propylen, které nejsou schopné biologického rozkladu. Jako šok pak může působit fakt, že první zásadní studie věnovaná globálnímu plastovému odpadu byla publikována až v roce 2017…

Hrubé odhady hovoří o tom, že každoročně skončí v mořích a oceánech 8 milionů tun plastů, přičemž nadpoloviční většina z nich má hustotu menší než voda, tedy se drží na hladině a neusazuje na dně. Na povrchu oceánů se tak vytvářejí obrovské plochy naakumulovaných plastů. Západně od Kalifornie, v Pacifickém oceánu, existuje plocha pokrývající území o velikosti tří Francií (1,6 milionu km²) – jde o takzvaný Great Pacific Garbage Patch (Velká plastová pacifická skvrna). Váha plastů na této ploše, která podléhá sezónním pohybům v závislosti na mořském proudění, činí odhadem 80 000 tun. Tempo zamořování vod moří a oceánů odpovídá zhruba vysypání nákladu jednoho nákladního auta za minutu.

Česká data

Zajímavá jsou i ryze česká data – v oblasti textilu (ročně 280 000 tun odpadu) umíme recyklovat pouhá 3 %, ale papíru již 60 % (o celkovém objemu milion a půl tuny ročně). Zato v případě stavebního a demoličního odpadu neumíme nic jiného než ho prakticky v celém objemu (téměř 10 milionů tun ročně) uložit na povrch krajiny. Jen pro představu, jedná se zhruba o plochu 6,7 kilometrů čtverečních plochy o mocnosti 1 metr – tedy o plochu čtverce o straně delší než 2,6 kilometru. Každoročně. V případě textilu technické komplikace s jeho recyklací spočívají v tom, že většina látek obsahuje ne nevýznamnou příměs umělých materiálů (všichni známe například Gore-Tex, mikroprézní membránu z polytetrafluorethylenu). A konečně se v Česku za rok vyhodí 90 kg potravin na osobu. Celkově jde tedy o zhruba 900 000 tun potravin ročně.

Změna narativu

V čem by tedy spočívá ta „změna narativu“? V České republice existují dvě silné zájmové skupiny s vynikajícím lobbingem – „skládkaři“ a „paliči“ – tedy ti, kteří materiály, jež jsme líní anebo neumíme recyklovat, buď sypou někam na hromadu, nebo je pálí. Buď to to přijmeme jako fakt, nebo se budeme zabývat nejen tím, jak lépe recyklovat, ale zejména tím, jak snížit objem odpadu. Jak zaznělo v úvodu, svět existoval do roku 1950 prakticky bez plastů a je tedy na místě uvažovat o tom, kde a jak bychom se bez těchto materiálů mohli obejít a nahrazovat je například sklem či keramikou, nebo je používat opakovaně, a tak prodlužovat jejich životnost v oběhu. Ne nadarmo jsou největší problémy s odpady, odpadky a recyklací ve společnostech s všeobecně nízkou úrovní vzdělanosti. Čím vzdělanější společnost, tím se tyto problémy daří zvládat lépe – pro lidi i pro planetu Zemi.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.