"Dlouhé 19. století" a pád dynastie Čching

Civilizační fórum 21

Miroslav Bárta, 17. listopadu 2023

"Dlouhé 19. století"

a pád dynastie Čching

Možná by to již mělo patřit mezi tzv. trivia,

ve skutečnosti tomu tak ale stále není. Bohužel… Bádání o vzestupu a pádu civilizací, o faktorech, které s tím souvisí, o vnitřní i vnější dynamice vývoje společností atd. nám může napovědět hodně o nás samých, o tom, co se na nás dost možná řítí. Poznání toho všeho učinilo za poslední roky obrovský pokrok a mohlo by nám – naší zemi i civilizaci jako takové, pakliže hledáme recept na dlouhodobou udržitelnost (čili smysluplnost) a přijatelnou verzi ekonomického růstu šetrného k planetě Zemi, být velmi k užitku.

Přesto stále zažíváme déjà vu a jsme stále znovu

svědky podobného scénáře: archeologie dlouhých časových řad ukazuje, že výsledky tohoto typu bádání jsou mimo jakoukoli pochybnost významné pro naši současnost a budoucnost. Proč? Protože dokládají, že krize elit, upadající společenská smlouva, explodující mandatorní výdaje, rozmach byrokracie a formalizace společnosti, která efektivně zamezuje jejímu vývoji, rozhodování a realizaci rozhodnutí v rozumném čase. Uznání těchto výsledků aktuálními elitami a jejich využívání v řízení státu a budování společnosti by totiž ukázaly, že se mnohé dělalo špatně a podstatně by to snížilo věrohodnost a legitimitu toho, co dlouhodobě (část z nich) dělala.

Dynastie Čching

Přesto je lepší bojovat s větrnými mlýny než rezignovat. Dnes se na základě nedávno vyšlé studie s názvem „Structural-demographic analysis of the Qing Dynasty (1644–1912) collapse in China“ (https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0289748) podíváme na příčiny hluboké krize čínské společnosti v průběhu 19. století, a nakonec i pádu tehdejší vládnoucí dynastie Čching. Zmiňovaná studie využívá výsledků analýz strukturální demografické teorie (SDT), poskytující velmi zajímavý a nový úhel pohledu, pokud se týká obecného rámce pro pochopení faktorů sociálně-politické nestability ve společnostech na úrovni státu. A to nejen v Číně 19. století…

Mandžuská dynastie Čching nahradila v roce 1644 dynastii Ming, kterou nejprve svrhlo povstání vedené Li Č’-čchengem. To porazili Mandžuové, kteří se v roce 1644 zmocnili Pekingu. Mandžuští vládci dynastie Čching převzali symbolický narativ vlády Mingů („mandát nebes“) a rozvíjeli původní mingský správní aparát země založený na centralizované hierarchii rad a ministerstev dohlížejících na rozsáhlý provinční systém To umožnilo rychlou územní expanzi – na konci 18. století; výsledkem tzv. Deseti tažení bylo, že Čchingové kontrolovali více než dvojnásobek území Mingů. Vzrostl rovněž podíl Číny na mezinárodních trzích, především v Evropě, která ve velkém nakupovala hedvábí a porcelán. Tento růst trval až do konce vlády císaře Čchien-lunga v roce 1796 a byl umožněn také tím, že Čína nebyla konfrontována žádnou cizí mocností, a nemusela tak vynakládat zásadní prostředky na války (vnější a posléze vnitřní) za současně nízkého daňového zatížení obyvatel.

Po roce 1796 se začal naplno projevovat Herakleitův zákon – původní prorůstové faktory se vyčerpávaly a navozovaly krizi, v jejímž důsledku si Čína prošla „příšerným 19. stoletím“…

Krize dynastie

O příčinách pád dynastie Čching v roce 1912 byla formulována řada teorií. Tento proces úpadku a vleklé a stále se prohlubující krize trval celé 19. století, i když na obrátkách nabral až v jeho třetí čtvrtině. Závěrečných třicet let dynastie pak bylo již agónií. Publikované teorie vysvětlující tento proces spatřovaly hlavní příčiny úpadku dynastie Čching v kombinaci zhoršování klimatu a negativního působení západních mocností (Evropa, USA, Japonsko, Rusko) v rámci vynuceného otevírání se Číny zahraničním vlivům. I zde můžeme nepochybně spatřovat kořeny, nebo alespoň jejich část, současné čínské nechuti otevírat se světu více než je nutné.

Nedávno zveřejněná studie se zaměřuje na to, že nejpravděpodobnějšími příčinami pádu poslední čínské dynastie byly obrovská populační exploze, která dosáhla vrcholu v průběhu 19. století, rostoucí soupeření o víceméně fixní počet prestižních úřednických míst ve státě a narůstající rozpočtový deficit státu. Ty svými vzájemně se umocňujícími negativními synergiemi způsobovaly stále větší nespokojenost obyvatelstva a elit, což vedlo k významným vnitřním krizím, revoltám a povstáním.

V roce 1820 tvořila čínská ekonomika téměř třetinu světového HDP a byla největší na světě. O dvě století později se Čína na tuto pozici vrací (měřeno podle parity kupní síly). Po roce 1820 začal ale v zemi nebývalý ekonomický pokles – v roce 1870 byl HDP ve srovnání s Evropou na poloviční úrovni.

Zásadní pro vnitřní soudržnost, ekonomiku, ale zejména legitimitu vlády a dynastie představovaly průběh a výsledky tzv. opiových válek. První opiová válka probíhala v letech 1839–1842 mezi Čínou a Velkou Británií. Došlo k ní v důsledku zákazu opia čínskou vládou a v důsledku i zničení zásob opia ve vlastnictví britských obchodníků a Britské východoindické společnosti. Britská vláda vyslala námořní expedice, aby získala náhradu škod a vynutila si obnovení obchodu s opiem. Druhá opiová válka mezi Čínou na jedné a Británií a Francií na straně druhé následovala v letech 1856–1860.

Obě války skončily díky obrovské technologické převaze Britů jejich vítězstvím a Čína byla přinucena podepsat pro ni nevýhodné smlouvy o poskytnutí pro západní mocnosti výhodných cel, obchodních povolení, náhrad škod a území, zejména přístavů, a to včetně Šangaje. Čína navíc musela „odsouhlasit“ předání kontroly nezávislosti Hongkongu Britům, což trvalo až do roku 1997.

Tyto porážky byly doprovázeny hladomory a vnitřními, vesměs sociálními nepokoji, revoltami a povstáními. Zejména povstání tchaj-pchingů (1851–1864), čínských rolníků, bylo zřejmě nejkrvavější známou občanskou válkou v dějinách. Jen pro představu – v letech povstání povstalci představovali zhruba třicet milionů obyvatel země.

Strukturální demografická teorie

Nová studie se soustředí, dle mého názoru po právu, na vysvětlení pádu dynastie Čching v důsledku demografické krize – nárůst obyvatelstva prostě vytvářel obrovský tlak na ekonomiku země. To samozřejmě mělo mnohé důsledky.

V průběhu 17. století, začalo obyvatelstvo Číny rychle růst. K tomu vedly inovace v technologiích využívaných v zemědělství, stejně jako zavádění nových, energeticky vydatných plodin – kuřice a batátů. V letech 1700–1850 původní populace 125 milionů obyvatel narostla na 400 milionů…

Za prvé, tento rychlý nárůst populace vedl k tomu, že se postupně začalo nedostávat zemědělské půdy – její plocha v přepočtu na obyvatele naopak klesala, v daném období prakticky na třetinu. To vedlo ke stěhování obyvatel z venkova do měst, což ve velkých aglomeracích vedlo ke snižování ceny lidské práce. Velkým zdrojem zatížení obyvatelstva byly daně. Přestože zdanění za vlády dynastie Čching bylo ve srovnání s jinými částmi světa obecně nízké, s rostoucím počtem venkovského obyvatelstva, který vedl ke snížení produkce na obyvatele, mělo ale mnoho rolníků stále větší problém dostát svým daňovým povinnostem.

Za druhé, rychlý růst počtu obyvatel vedl k nadprodukci elit, pro které stát nebyl schopen zajistit odpovídající pozice s odpovídajícími příjmy. Problém nadprodukce elit se zhoršoval již na konci 18. století. Na počátku vlády dynastie Čching se v roce 1691 pekingské zkoušky zúčastnilo 2500 aspirantů, přičemž uspělo 6,4 % z nich. V průběhu 18. století počet aspirantů rychle rostl a dosáhl téměř 6000. Zpočátku byl poměr úspěšných uchazečů udržován na relativně vysoké úrovni díky dočasnému zvýšení počtu míst, ale v roce 1850, v předvečer povstání tchaj-pchingů, činil poměr průchodnosti pouze 3,5 % … Tato nadprodukce elit vedla k jejich zvýšené vnitřní konkurenci, což vedlo k nárůstu zájmových skupin a rozmachu lobbismu.

Za třetí, růst populace kladl prudce se zvyšující nároky na schopnost státu udržovat se efektivně v chodu. S rostoucími rozpočtovými potížemi státu a slábnoucí kapacitou státní instituce často ztrácejí v očích obyvatelstva legitimitu, protože přestávají plnit své role, ať už jde o zvládání hladomorů, vymýcení korupce ve státní správě nebo obrana země.

Toto vše vedlo k rychlému nárůstu sociální nestability a k nespokojenosti obyvatel, k narušení legitimity elit a státu jako takového a konečně k nefunkční společenské smlouvě. Výsledek byl mimo jiné i neschopnost státu reagovat na aktuální události efektivním rozhodováním a řešením problémů opatřeními či reformami.

Vnější stresové faktory – geopolitika a klima

V nastíněné dynamice 19. století za vlády dynastie Čching hrála nikoli nevýznamnou roli i klimatická nestabilita. Stále se opakující období sucha doprovázená nedostatkem produkce potravin vedly k hladomorům a ke zvyšování stresu na neustále narůstající populaci.

Studie ukazuje, že dlouhá období sucha a v jejich důsledku hladomorů se vyskytovaly po většinu 19. století. Ostatně již vlna hladomoru a sucha v severozápadní Číně v letech 1630–1631 přispěly k pádu dynastie Ming. Pak měla Čína štěstí, protože až do konce 18. století k podobným událostem nedocházelo. Tyto krizové události začaly dominovat až v průběhu 19. století: v letech 1846–1849 a 1850–1873 došlo ke dvěma velkým hladomorům, přičemž druhý z nich je považován za příčinu povstání tchaj-pchingů. Další hladomor se vyskytl v severní Číně v letech 1876–1879, během kterého zemřelo 9–13 milionů obyvatel.

Poslední velký hladomor „dlouhého 19. století“ v letech 1896–1897 přispěl k vyvolání tzv. boxerského povstání – povstání tajného nacionalistického sdružení, bojujícího proti kolonizaci Číny cizími mocnostmi. Není třeba dodávat, že aliance evropských zemí toto povstání, během kterého byl zabit i německý velvyslanec v Pekingu, nemilosrdně potlačila a Čína byla znovu pokořena. V tomto období se počet obyvatelstva Číny snížil ze 400 na 350 milionů.

Důležitá byla i upadající efektivita, a tím pádem snižující se legitimita státního aparátu, jenž nebyl schopen zmíněné krize způsobené výkyvy klimatu, efektivně řešit. Čchingská vláda například sice vybudovala celonárodní systém veřejných sýpek, aby spravovala systém pomoci při hladomorech a zmírnila dopady těchto hladomorů, nicméně se ukázalo, že v rámci poskytování pomoci nebyla účinná. Například v roce 1792 císař Qianlong zjistil, že hlášená zásoba obilí v Zhili byla nadhodnocená a místní úřady nebyly schopny splnit jeho příkaz k poskytnutí pomoci. To byl výsledek celostátní korupce, kdy stát jen s velkými potížemi byl schopen ovlivňovat svým způsobem v mnoha ohledech nezávislé provincie vydané na milost a nemilost místní byrokratické elitě…

Závěr

Celkově výsledky diskutované studie ukazují, že vnitřní dynamika společnosti, pokud je podceněna a stát ji neřeší, představuje hlavní oblast potenciálních zdrojů krize. Stát nereagující na aktuální dění, stát s vyčerpanými zdroji, které jsou nezbytné pro řešení přicházejících krizí nevyhnutelně ztrácí legitimitu a autoritu a stává se snadným cílem dopadů vnějších faktorů – ať již geopolitických nebo klimatických. Upadá společenská smlouva a stoupá sociální tlak za současně upadající životní úrovně. Bují lobismus a narůstá vliv zájmových skupin, stát upadá a ztrácí na významu. Pak stačí jakýkoli spouštěč a celý systém kolabuje. Tak zhruba probíhal pád dynastie Čching…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.