Demokracie a její potíže, pár slov na okraj současného dění (historický úvod)

Civilizační fórum 84

Miroslav Bárta, 24. února 2025

Demokracie a její potíže, pár slov na okraj současného dění (historický úvod)

Máme za sebou volební neděli ve Spolkové republice Německo, kde v mnoha ohledech, ne-li zcela, a to ukáží další týdny, skončila doba politického směřování spojeného s kancléřkou Angelou Merkelovou. Vedle toho prakticky pětina voličů odevzdala svůj hlas pravicové Alternativě pro Německo (AfD). Obdobně to dopadlo v loňském roce v Rakousku, kde vyhrála Svobodná strana Rakouska (FPÖ). Ve Spojených státech od 20. ledna úřaduje jako prezident Donald Trump, který zcela mění zavedené způsoby spravování země na federální úrovni i zahraniční politiku, a to vemi specifickým způsobem. Na jméno mu nemohou přijít nejen demokraté, ale ani řada členů vlastní republikánské strany. Co to všechno znamená pro stav současné demokracie na západě? A máme uvažovat o krizi demokracie?

Pište na autori@datarun.cz

Počátky demokracie

Jedním slovem nemáme. Ale o zatěžkávací zkoušce můžeme uvažovat určitě. Budu sice psát o problémech současné demokracie, ale jen a jen proto, že je podle všeho stále jedinou cestou vpřed a jediným možným způsobem organizace moderní společnosti. To ale neznamená, že bychom měli přehlížet její aktuální, jak jsem již poznamenal, nemalé potíže. A ignorovat možnost, že část lidí s nemalým vlivem si myslí, že ji nahradit lze…

Potíží je hned několik. Pro jejich pochopení však musíme v tomto díle zpět v čase. Jednou z vnitřních vlastností a hodnot demokracie je přirozeně to, že jejím prostřednictvím lidé spravují svou společnost a stát. Počátky takového organizování společnosti jsou tradičně spatřovány v antických Athénách, městském státu starověkého Řecka. Jde o dva muže, které dělí téměř jedno století.

Prvním z nich byl Solón, státník a zákonodárce, považovaný svými reformami za jednoho z prvních předchůdců demokratického řízení společnosti. Solón převzal vedení Athén v době hluboké sociální a ekonomické krize. Společnost tohoto městského státu byla rozpolcena v důsledku působení a dominance menšinové bohaté zemědělské aristokracie, díky čemuž docházelo stále častěji k tomu, že členové většinové chudé společnosti se často stávali kvůli svým dluhům otroky. Solón si byl dobře vědom stoupajícího společenského napětí a přistoupil k tomu, že nechal zrušit dluhy a dal svobodu těm občanům, kteří se kvůli nim stali otroky.

Aby vytvořil udržitelnější systém pro správu polis, Solón formálně rozdělil občany podle majetku do čtyř kategorií. Ti nejbohatší měli největší podíl na rozhodování, ale nižší třídy získaly rovněž svůj díl odpovědnosti na řízení státu. Solón nově nechal sepsat zákony, které nahradily Drakónova nařízení - vůbec první formální kodifikaci zákonů - tak, aby nebylo možné zneužívat zvykové právo, které obvykle stálo na straně aristokracie (tato nařízení vznikla kolem r. 620 př. Kr.). Významným novým prvkem byl i lidový soud, kde byly rozhodovány celou polis občanské spory. Solón tak svými reformami omezil dominantní vliv nejbohatší třídy a rozšířil politická práva na širší okruh občanů.

Na konci 6. století př. Kr. v Athénách vládl Kleisthenés, někdy také přezdívaný jako otec demokracie. Za jeho vlády začala rodící se athénská demokracie nabývat konkrétnější formy. Kleisthenés vytvořil první funkční systém přímé účasti občanů na vládě, rozložil moc starých tradičníh elit a zavedl instituce, které umožnily lidu skutečně vládnout. Veřejné záležitosti polis spravovali prostřednictvím volby volení svobodní občané – tehdy jen muži (tím se tedy rozumí onen “lid”…). Došlo k tomu několika jeho rozhodnutími, která pramenila z vleklé krize způsobené dominantním až absolutistickým způsobem vlády Peisistrata a jeho synů Hippia a Hyparcha. Jejich dominantní, v mnoha ohledech populistická vláda apelující na chudší části společnosti, se ukázala jako dlouhodobě zhoubná, protože umožnila akumulaci moci v rukou jedné rodiny.

Kleisthenés po této zkušenosti zrušil rozdělení athénské společnosti na čtyři kmeny definované příbuzenskými vazbami. Místo nich nechal vytvořit deset fýl, které byly založeny na členění geografie Athén a Attiky - jejich širšího okolí – na městě samotném, pobřeží a vnitrozemí. Kleisthenés ustavil tzv. Radu pěti set, ve které se účastnilo po padesáti zástupcích každé z deseti fýl, kteří byli vybíráni losem. Rada připravovala návrhy zákonů pro Lidové shromáždění (Ekklesii) a dohlížela na chod státu. Lidové shromáždění (Ekklesia) představovalo platformu, ve které mohli hlasovat všichni svobodní mužští občané a kde se přijímala zásadní rozhodnutí celé polis včetně válek. Kleisthenés kromě toho rozčlenil území Attiky do zhruba 140 správních jednotek s vlastními radami, což vedlo k další eliminaci rodových vztahů.

V neposlední řadě je Kleisthénovi připisován i tzv. ostrakismus, zcela nový a unikátní způsob, který umožňoval členům polis jednou ročně hlasovat prostřednictvím napsání jména na střep (ostrakon) konkrétní osoby, která mohla být považována za nebezpečnou pro společnost. Při dostatečném počtu hlasů byl takový muž “ostrakizován” – vypovězen z města na dobu deseti let při zachování majetku.

První “parlament”

Málokdo si uvědomí, že nejstarší lidové shromáždění, pokud opomineme ekklesie solónových a kleisthénových Athén, vznikl na Islandu. Zdejší první parlament, známý jako Althing, byl ustaven na počátku 10. století a fungoval jako výroční vikingské shromáždění v Thingvelliru, městě zhruba padesát kilometrů od dnešního Reikjavíku. To svolávali vikingští náčelníci a účastnili se ho všichni svobodní muži. Na tomto nepravidelně se konajícím shromáždění, jehož čele stál “zákonodárce” (lögsögumaður), byly přijímány ústně formulované a následně tradované zákony. Vedle toho se zde rozhodovalo o obecných věcech a přirozeně i soudily a rozhodovaly spory a pře.

Althing se konal pod širým nebem na místě, kde se setkává severoamerická a euroasijská kontinentální deska, což se projevuje existencí menší příkopové propadliny. Bezpochyby tato geografická charakteristika byla tím, co zdejší Vikingy inspirovalo pro umístění jejich shromáždění. Althing v této víceméně neměnné podobě fungoval až do roku 1798, kdy jeho roli převzal Reykjavík. Za zmínku stojí, že zde v roce 1944 Island vyhlásil nezávislost na Dánsku. Podle všeho, co víme, můžeme právě toto vikingské shromáždění považovat za jeden z nejstarších, ne-li vůbec nejstarší parlament.

Středověká Evropa

Počátky moderní demokracie můžeme hledat od Islandu v ne tak vzdálené středověké Anglii. Ty jsou spojeny s hledáním způsobů omezení královské moci a “vynálezem” parlamentu. Naprosto zásadní je v tomto směru Magna Carta podepsaná panovníkem Janem Bezzemkem (1199–1216) v roce 1215. K tomu ho víceméně donutil nátlak šlechticů podporovaných církví a částí nově se etablujcící třídy měšťanů, kteří byli nespokojeni s vysokými daněmi, povaze jeho autokratické vlády a neúspěšné zahraniční politice oslabující zemi.

Magna Carta obsahovala 63 článků, z nichž většina sice reagovala na konkrétní požadavky šlechty, ale obsahovala například i historický článek č. 39, zaručující právo na spravedlivý proces: „Žádný svobodný člověk nebude zatčen, uvězněn, zbaven majetku či postaven mimo zákon jinak než zákonným rozsudkem jeho rovných nebo zákonem země.“

Magna Carta nově zaručovala práva šlechty, mezi které dále patřila ochrana před svévolí krále a jeho vybíráním daní nebo poplatků bez souhlasu šlechty (odtud pochází mnohem pozdější „no taxation without representation“ – přetrvávající problém hlavního města USA, Washingtonu, DC).

Jen zhruba o půlstoletí později, za vlády Jindřicha III. a následně jeho syna Eduarda I. byly vytvořeny základy anglického parlamentu. K tomu došlo za poněkud dramatických okolností. Simon de Montfort, 6. hrabě z Leicesteru, původem Francouz, v roce 1264 porazil Jindřicha III. a jeho syna v bitvě u Lewes – a nikterak mu v tom nezabránil fakt, že měl za manželku jednu z Jindřichových sester, Eleonoru. V roce 1265 svolal Simon de Montfort shromáždění, které zahrnovalo nejen šlechtu a církevní hodnostáře, ale i zástupce měst a nižší šlechty (tzv. “commons”, odtud pozdější House of Commons). Ještě téhož roku byl Simon de Montfort v další bitvě zabit, král nabyl svého původního postavení, ale Montfortovy myšlenky však již zabít nešlo.

Když mluvíme o Anglii tohoto období, nelze nezmínit Benátskou republiku. Obě země udržovaly čilé obchodní kontakty a je celkem pravděpodobné, že Montfort se nechal inspirovat tím, jak byl tento městský stát spravován. Benátská republika, jejíž počátky jsou kladeny do 9. století, dosáhla vrcholu své organizace v průběhu 12.–13. století. Měla propracovaný systém vlády, který spojoval prvky aristokracie, oligarchie a omezené účasti občanů na její správě. V jejím čele stál dóže, který byl sice volen na doživotí, nicméně jeho zdánlivá dominantní role byla držena pod kontrolou hned několika orgány.

Byla to v první řadě tzv. Velká rada (Maggior Consiglio) založená v roce 1172. Ta představovala výběr benátské aristokracie volící dóžete, úředníky, zástupce města a vytvářející zákony. Na konci 13. století došlo k tomu, že tato rada sestávala ze zástupců jen nejvlivnější části této šlechty vedených v tzv. Zlaté knize. To mělo za důsledek, že nově se nemohly do rady dostávat nové bohaté rodiny. Mimochodem dodnes je možné při návštěvě Benátek zasedací síň Rady v Dóžecím paláci navštivit a všem to doporučuji. Je to ohromující zkušenost.

Vedle rady měly Benátky ještě senát, který měl na starosti zahraniční politiku, a Radu deseti, která měla dbát na bezpečnostní otázky a dohlížet na to, aby v republice docházelo ke koncentraci vlivu a moci, k čemuž přirozeně docházelo. Přesto, že šlo o městskou republiku, které dominovalo několik stovek tradičních bohatých rodin, byl tento systém pozoruhodně funkční a přežil prakticky až do novověku.

Velká rada, která představovala v mnoha ohledech vládu oligarchie nad Benátskou republikou, byla rozpuštěna až 12. května 1797 Napoleonem Bonapartem při dobytí města. Na konci 18. století tak bylo vše připraveno pro vznik moderních demokracií…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.