Cykly a linearita

Civilizační fórum 53

Miroslav Bárta, 5. července 2024

Cykly a linearita

Dlouhé, předlouhé tisíce let, až do počátku 1. tisíciletí př. n. l., člověk věřil, pokud můžeme soudit na základě dostupných zdrojů, že smyslem dějin je cyklické opakování a že vše se nakonec vrací do výchozího bodu. Teprve v průběhu 1. tisíciletí př. Kr. začal uvažovat o lineárním čase. Vznikly tak axiální, „lineární“ civilizace a zásadním způsobem se změnilo celé pojetí dějin. Tím, že si naši předkové právě tehdy uvědomili skutečnost, že čas je lineární, a ne cyklický, změnili chod dějin a charakter každé další civilizace. Skutečnou záhadou je, že k tomu došlo v různých místech světa prakticky současně.

Pište na autori@datarun.cz

Cykly a dějiny

Cykly a cyklicita. Tolik o nich ještě nevíme. Text ve Starém zákoně popisující dráhu a úspěchy biblického Josefa na královském dvoře faraona je založen na alegorii sedmi tučných a sedmi vyhublých krav symbolizujících sedm úrodných a sedm neúrodných let. Velmi blízko k tomu má i tzv. business cyklus, který již v 19. století popsal francouzský statistik a ekonom Clément Juglar. Tento cyklus obvykle trvá necelých šest let. Všichni jeho délku akceptují, ale nikdo moc neví, proč tomu tak je. Sluší se dodat, že v posledních desetiletích dochází díky vlivu vlád a regulací k tomu, že se business cyklus, který je sledován od roku 1850 americkým The National Bureau of Economic Research (NBER), postupně prodlužuje.

Vnímání cyklicity zachycují i nejstarší písemné památky lidstva. Počínaje texty z 3. tisíciletí př. Kr., přes Starý zákon a biblického Josefa až po badatele Clémenta Juglara, Josepha Kitchina, Nikolaie Kondratieva, Petera Turchina či Andreje Korotajeva. Tyto cykly mohou být velmi krátké, trvající přibližně čtyřicet měsíců (Kitchinův cyklus), zhruba sedmileté (slavné hubené a tlusté krávy z Josefova snu ve Starém zákoně) nebo trvající přibližně padesát let (Kondratiev). Mohou být přirozeně i o něco delší, jak dokazuje dodnes aktuální koncept čtyř generací Ibn Chaldúna.

Anaximandros a Herakleitos z Efesu

Z hlediska filozofie cyklů je jedním z nejvýznamnějších faktorů tzv. Herakleitův princip. O co jde? Herakleitův princip odkazuje k jednoduchému faktu, že každá civilizace se svými specifickými projevy – zjednodušeně kulturou – je limitována nejen v prostoru, ale i v čase. To je totiž jedna z mála vlastností každé civilizace stojící mimo pochybnost. Na základě komparativního studia civilizací je stále zřejmější, že právě ty faktory, které stojí u vzestupu daného společenského systému, jsou obvykle těmi samými, které nakonec přivodí jeho krizi, zjednodušeně nazývanou kolaps čili významnou ztrátu složitosti, kdy již systém není schopen zajistit dostatek energie na udržení své stávající komplexity, a naopak mnohem více energie spotřebuje, než vyrobí.

Jako první se myšlenka vývoje jako cyklického procesu objevila s největší pravděpodobností u filozofa Herakleita z Efesu, který žil přibližně v letech 540–480 př. n. l. Z jeho díla psaného k poctě bohyně Artemidy v Efesu se dochovaly pouze zlomky. Ve dvou z nich Herakleitos říká, že: „Cesta nahoru – dolů, jedna a táž“ (zlomek B 60) a „Počátek a konec jsou na obvodu kruhu společné“ (zlomek B 103). Z těchto výroků pravděpodobně vyplývá, že vesmír a veškeré procesy v něm jsou podle Herakleita cyklické a že po vyčerpání své trajektorie se vracejí do svého počátku. Pro Herakleita hrála zásadní roli rovněž symbolika cesty, která může stoupat i klesat, ale stále je to táž cesta, kterou není možné ujít, aniž bychom se nevyrovnali s tím, že se nepřetržitě proměňuje. V Herakleitově filozofii byl významný i aspekt času, který mu pomáhal vyrovnat se s tím, že se sice po jistém čase můžeme navrátit zpět do počátečního bodu či výchozího stavu, ale pokaždé je tento stav poněkud odlišný. To ostatně říká sám Herakleitos, když hovoří o tom, že „Nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky“ (zlomek B 91).

Podobnou myšlenku můžeme zřejmě nalézt i u jeho předchůdce Anaximandra. Jde o jeho výrok datovaný do doby kolem roku 560 př. n. l. a známý jako zlomek B1: „Z čeho je věcem vznik, to se jim stává i zánikem, a tak si navzájem platí pokuty podle určení času.“ V každém případě je to přinejmenším 6. století př. n. l. a předsokratovští řečtí filozofové, se kterými můžeme spojovat nejranější doložené úvahy související s fenoménem identických faktorů stojících u zrodu / vzestupu a krizí společnosti.

V méně dávné době se tímto problémem, který označuji jako Herakleitův zákon, zabýval rusko-americký sociolog a teoretik kultury, zakladatel sociologie na Harvardově univerzitě, Pitirim A. Sorokin (1889–1968). Ten v roce 1941 vydal práci s titulem The Crisis of Our Age – česky vyšla o několik let později pod názvem Krise našeho věku (1948). V ní se Sorokin zabýval cyklickým charakterem vývoje civilizace. Sorokin rozlišoval tzv. senzitivní či smyslovou a ideovou kulturu (v českých překladech se hovoří o ideační kultuře, viz též následující stať). Pokud ve společnosti převládá bohatost, rozmanitost a individualismus, jde o kulturu senzitivní. Ta je v našem případě dodnes aktivní a trvá bezmála pět set let. Pokud ve společnosti dominuje náboženství, stagnace a kolektivní duch, jde o ideovou kulturu.

V návaznosti na Herakleitův princip Sorokin píše: Proto lze vážně pochybovat o přiměřenosti těchto diagnóz, právě tak jako o jimi navrhovaných lécích. Jejich omyl spočívá v tom, že vidí pramen tragédie na nesprávném místě, v podceňování charakteru choroby, a zvláště v nazírání na ni jako na něco náhodného, netkvícího ve vlastní povaze moderní, přezrále senzitivní kultury. Ve skutečnosti kořeny tragédie jsou neskutečně hlubší, jsou v samé podstatě věci, jdou daleko zpátky a jsou vlastní senzitivní kultuře. Stejné síly, které způsobily růst jejích velkolepých výtvorů, způsobily nevyhnutelný růst rakoviny rozkladu a krize. Toto alter ego senzitivní kultury je také bohyní pomsty, siamským dvojčetem jejích růstu a velkoleposti.

Cykly a krize

Myšlenka cyklů možná není stará jako lidstvo samo, ale jako první komplexní civilizace vznikající od konce 4. tisíciletí př. n. l. (v době klimatické krize!) zcela jistě. Již ve starověké mezopotámské literatuře se tak objevuje myšlenka sedmiletého cyklu, formulovaná následujícím způsobem:

Enlil svolal shromáždění své a pravil bohům, svým synům:

Nezmenšil se počet lidí, je jich víc než dřív.

Jejich křik mne ruší

a v tom hluku nezamhouřím oka.

Zbavte lidstvo obživy;

ať rostlin je nedostatek, aby do žaludku neměli co dát!

….

Lidstvo zbavili obživy;
byl nedostatek rostlin a do žaludku neměli co dát.
Vzácný byl shora Adadův déšť,

dole přestaly téci řeky a z hlubin nevzešla záplava.

Zmenšil se výnos polí
a Nisaba odvrátila svá ňadra.

Černozem zbělela
a Širá step rodila toliko sůl.

Zemské se vzbouřilo lůno, bylina nevzešla, nevzrostlo obilí.

Lidstvo zachvátil neduh,
křečemi sevřel lůno a děcko nenechal

vyjít.

(11 řádků poškozeno)

12 Druhý rok lidé trpěli svrabem.

Třetí když nadešel rok,

hlad změnil jejich tvář k nepoznání.

Když nadešel rok čtvrtý, podlamovaly dům, požíral druhý…

podlamovaly se jim dlouhé nohy, široká ramena poklesla

a shrbeni se vlekli ulicemi.

Pátého roku vyhlíží dcera matčina návratu, však matka své dceři neotvírá dveře.

Na misku vah dcera hledí, když její matku otec prodává.

Na misku vah matka hledí, když vlastní dceru otec prodává.

Šestý rok dceřino tělo rodičům za pokrm sloužilo, stravou jim bylo tělo vlastního syna.

(Hruška Blahoslav et al: Mýty staré Mezopotámie, asyrská verze z Aššurbanipalovy knihovny, Živá díla minulosti. Praha: Odeon 1977, str. 164–65)

Pozornost přitahuje již jen stáří textu – tato známá verze, bezpochyby ne nejstarší, pochází nejpozději ze 7. století př. n. l., kdy svou unikátní knihovnu v Ninive Aššurbanipal založil. Text velice naturalisticky popisuje dlouhou neúrodu a sucho, které trvalo šest let, ale vzhledem k poškození textu mohlo jít o popis typických sedmi hladových let. Za pozornost stojí i vylíčení toho, jak se každým rokem krize prohlubovala a postihovala strázněmi tehdejší lidi stále více a více, až se nakonec uchýlili i k pojídání svých bližních.

V neposlední řadě budiž vyzdvižen fakt, že již starověcí badatelé, filozofové a řada dalších si kladli naprosto zásadní otázky po smyslu bytí a jeho charakteristikách. I proto bychom měli znovu, na základě moderní evidence, uvažovat o tom, jak je vysvětlit a co nám mohou prozradit i o naší době.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.