Břevnovské zamyšlení

Civilizační fórum 61

Miroslav Bárta, 30. srpna 2024

Břevnovské zamyšlení

Pomalu končí léto. A doufám, že jste se, čtenářky a čtenáři, měli tak, že z toho máte radost. Dnes bych chtěl krátce napsat o udržitelnosti, která se netýká velkých vizí a globálního světa, ale naší země, každého z nás, a to na základě pár čísel, protože čísla, jak říká skvělý Václav Smil, obvykle nelžou. Vlastně jde o upravený text, který jsem četl u příležitosti otevření velké mezioborové výstavy Udržitelnost a civilizace v květnu 2023 na pražské Kampě.

Pište na autori@datarun.cz

Následoval večer v Břevnovském klášteře, a právě tam jsem mohl chvilku mluvit. Od té doby uběhlo hodně času. Výstavu, která putuje po českých městech (a ještě bude – až do konce roku 2025), od té doby viděly desítky a možná stovky tisíc lidí, kteří mají zájem o udržitelnost a udržitelný svět. Nicméně na projevu toho moc měnit nemusím. Tam, kde uvádím data, čerpám buďto z oficiálních údajů Evropské unie nebo online webu ourworldindata.org.

Máme se skvěle, a to nejen dnes. Máme vynikající zdravotní péči, máme – ve srovnání s vyspělým světem alespoň průměrné školství a na ulicích je bezpečno. HDP od roku 1989 vzrostlo nominálně o 700 procent, i když reálně to bude významně méně... Nicméně naše současná životní úroveň je bez ohledu na vše ostatní nejvyšší, co kdy byla.

V obecné rovině asi stačí uvést, že naše společnost a civilizace, která je v mnoha ohledech globální, pokud jde o zdroje, prostředky komunikace, naše poznání i technologie, je bezparalelně nejvyspělejší. Proto bychom měli být schopní řešit problémy, v mnoha ohledech podobné těm z minulosti – krize společenské smlouvy, legitimitu elit, adaptaci na proměny přírodního prostředí, exploze mandatorních výdajů, raketový vzestup lobismu a nepotismu – mnohem lépe. Bohužel se tak zatím, a to z mnoha důvodů, neděje.

Sestupme však o úroveň níže… U našich bohatších sousedů často obdivujeme rychlost a pohodlnost přesouvání lidí, zboží i informací z místa na místo, i cenu souvisejících úkonů. My jezdíme z Prahy do Brna nebo Mostu vlakem tři hodiny a z letiště Václava Havla se nelze přímo dopravit do mnoha center světa… Mluvíme o vzdělanostní společnosti, ale neumíme podle počtu narozených dětí odhadnout, kolik bude potřeba míst ve školách i školkách za několik let... Mluvíme o vzdělanostní společnosti, ale naše univerzity nejsou ani mezi prvními čtyřmi sty na světě... S poloviční produktivitou práce než Německo spotřebováváme v průmyslu dvojnásobek energie... Mluvíme o funkčním státu, ale počty zaměstnanců v celé veřejné sféře patříme do třetího světa…

Bavíme se nadšeně o elektromobilitě a životním prostředí, ale konec skládkování jsme nechali lobbisty posunout do roku 2030, protože nic jiného s odpadem údajně neumíme. Chceme uspět alespoň v umělé inteligenci, ale lobbisté z průmyslu nám budou bez mrknutí oka tvrdit, že je třeba více a více odborných škol – není přitom nepravděpodobné, že část z nich zanikne v řádu několika let a nahradí je právě AI. A pak bude prostor pro tvořivou přemýšlející a vymýšlející společnost. Tou však, opět až na skvělé a přibývající výjimky, nejsme. Ve srovnání s průměrem EU studuje na českých gymnáziích o 20 procent méně žáků. Ve srovnání s vyspělými zeměmi EU je to už třicet procent… Náš stát a naše společnost jsou v této podobě neudržitelné.

Je smutné, že nejsme schopni překročit svůj stín a stále se necháváme vést narativem, že v krizi se má jen a jen šetřit a osekávat výdaje. Pravda je ale taková, že bychom naopak měli právě teď především hledat, jak vytvářet prostředí pro rozvoj nových firem, nápadů a aktivit, které povedou k nárůstu příjmů.

Umělá inteligence a její skokový nástup mohou být pro naši zemi buďto unikátní příležitostí ke skoku směrem k vyšší komplexitě, nebo poslední kapkou do našeho zaostávání za vyspělou Evropou, nemluvě o světě. Nemusíme totiž nic dohánět, stačí teď hned, bez nějakých zbytečných strategií, začít. Za rok totiž ne že může být, ale s jistotou bude pozdě. Již nyní na tom nejsme oproti Asii, asi nejperspektivnější části světa, nijak dobře – zatímco v Jižní Koreji připadá na 10 000 obyvatel cca 1000 robotů ve výrobě, u nás je to zhruba 130…

Dovolte mi ještě pár slov k udržitelnosti státu: Dva soubory dat publikovaných v rámci statistik v EU ukazují, že v počtu zaměstnanců ve veřejném sektoru jsme na čtyřnásobku ve srovnání s vyspělými státy EU. Podobně tomu je s počty obyvatel na samosprávní jednotky – ten je až trojnásobný – není tak divu, že ve veřejné a státní správě, stejně jako v samosprávách narážíme na tak velký počet méně schopných zástupců.

Vším, co jsem doposud řekl, se dostáváme k podstatě udržitelnosti jako vizi pro naši společnost a toto století. Nejde totiž jen o jakási dílčí technická řešení. Mnohem spíše mám na mysli naše každodenní chování, občanské, pracovní, takové, aby dávalo dlouhodobě smysl – pro nás, naše osobní okolí, ale i naši společnost a svět, ve kterých žijeme.

A to má dopady na to, jak budujeme náš stát a společnost, ovlivňujeme pozitivně naše okolí, vychováváme naše děti, dáváme prioritu etice a vzdělání a bojujeme se šlendriánem, lobbisty a těmi politiky, kteří ve veřejném prostoru nemají co dělat. Konečně s udržitelností souvisí i stav demokracie. Demokracie jako nástroj je zcela v pořádku a lepší nemáme. Na čem záleží je to, jak ji používáme. A jejími limity jsou vzdělanost, odpovědnost, vize, hodnoty, legitimita a leadership. Míra naplnění těchto kvalit je tím, co určuje, jak naše společnost funguje. Nestěžujme si proto prosím na demokracii, ale klaďme si otázku, jak na tom s těmito parametry jsme… Poslední studie totiž ukazují, že hlavním hrobařem demokracie a občanské společnosti je okamžik, kdy přestávají fungovat zavedené politické strany. Právě taková situace otevírá prostor pro ad hoc zájmové skupiny formálně se tvářící jako nová a lepší politická uskupení. Právě taková doba otevírá volné pole působnosti populistům a manipulátorům.

V neposlední řadě, jak na to ostatně poukazuje i výstava Udržitelnost a civilizace, jedinou cestou kupředu je udržitelné chování. Vzhledem k okolnosti, že 95 procent obyvatelstva světa žije mimo EU, že do jednoho elektrického auta musíme dodat 90-100 kg mědi, že elektromobilita nás dostává do absolutní závislosti na Číně, podobně jako dříve plyn na Rusku, je třeba hledat i další nová řešení. A k těm nás dovede pouze věda a výzkum, které nejsou možné ve společnosti, která nepřeje vzdělanosti. Evropa se již dnes stává skanzenem minulých myšlenek bez obrů v oblasti technologií, bez lídrů v oblasti businessu a inovací, jak ostatně ukazuje i množství patentů v přepočtu na počet osob v jednotlivých zemích. Není překvapením, že největší počet patentů ve světě v roce 2022 registrovala Čína, téměř 50 procent… Za ní jsou s 17 procenty Spojené státy, následované Japonskem a Koreou. Za zmínku stojí, že i v součtu všech patentů za Evropskou unii jsme stále za Koreou. Pokud jde o Česko, poslední roční údaj hovoří o 670 patentech za rok 2021 – srovnejme s 2803 patenty Maroka nebo 8534 patenty Vietnamu.

Dovolte mi vrátit se na konci k udržitelnosti – ta samozřejmě znamená odpovědné a smysluplné jednání, které jde ruku v ruce s růstem. Pokud totiž neporosteme a nebudeme prohlubovat naše poznání, nebudeme schopni narůstající problémy světa řešit. A narůstající regulace cestou kupředu není.

Milan Kundera v eseji o Nesamozřejnosti národa napsal: „…žádné nové progresivní období se přece samo nedefinovalo svými omezeními…“

Zkusme o tom přemýšlet právě teď, na konci léta. Jsem si totiž jist, že další měsíce budou plné výzev.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.