Atentáty a dějiny

Civilizační fórum 46

Miroslav Bárta, 17. května 2024

Atentáty a dějiny

Historie atentátů je stará tisíce let – vždy šlo o to, zbavit se někoho, kdo nějakým způsobem budil vášně, rozpory a antagonizoval, případně stál v cestě konkrétních plánů konkrétních lidí. V důsledku atentátů, často na očích veřejnosti, umírali mladí i staří, muži i ženy, skvělí lidé i darebáci. Tyto atentáty byly a vždy budou buď dílem náhody nebo záměrnou a cílenou akcí s pečlivým plánem. V důsledku atentátů umírali tyrani, skvělí vládcové, ale i aktivisté, filozofové a vědci. Některé atentáty změnily chod dějin, jiné byly vítanou příležitostí k legitimizaci jinak těžko představitelných či proveditelných opatření a řada atentátů byla primárně protestem konkrétního jedince.

Pište na autori@datarun.cz

Atentáty ve starověku

Možná to zní nepravděpodobně, ale již ze starého Egypta máme doklady o atentátech na panovníky, kteří, ač byli oficiálně považováni za vtělení bohů a tudíž nedotknutelné, ve skutečnosti si přinejmenším hodnostáři u královského dvora byli vědomi toho, že šlo o v mnoha ohledech bytosti závislé na podpoře svého okolí. Teti I., zakladatel 6. dynastie (počátek 23. stol. př. Kr.) byl podle legendy zabit svou palácovou stráží v důsledku harémového spiknutí. V harémech totiž žily panovníkovy ženy se svými dětmi a právě zde se rozhodoval boj o nástupnictví na trůnu. Podobně se vedlo i jeho nástupci Pepimu I. Naštěstí pro něj bylo spiknutí vedené jednou z jeho manželek včas prozrazeno. Jak panovníkovi oponenti dopadli, nevíme. O čem se však zprávy dochovaly, je vlastní proces vyšetřování, který vedl hodnostář Veni. Jde o první dochovaný popis vyšetřování pokusu o atentát na světě. Jeho vyšetřování představovalo tak důležitou jednorázovou událost a neobvyklý projev královy důvěry, že to Veni neváhal uvést ve svém životopisném nápise v Abydu:

„Když byl vyšetřován tajný soudní případ v královském harému proti královské manželce ,velké zalíbením', Jeho Veličenstvo mě pověřilo, abych byl u výslechu jen já sám. Neúčastnil se ho žádný vezír ani hodnostář, jen já sám, protože jsem byl vynikající a byl jsem hluboko v jeho srdci a jeho srdce bylo mnou plné. Zapsal jsem ho (soud) pouze já sám, společně s jedním soudcem a správcem Nechenu, a to přesto že jsem (v té době) vykonával pouze úřad představeného hodnostáře Velkého Domu. Nikdy předtím nikdo jako já nenaslouchal tajemstvím královského harému; přesto Jeho Veličenstvo mne nechalo je slyšet."

Caesar, Abraham Lincoln,
John Lennon a Giovanni Falcone

K atentátům docházelo, co historie pamatuje. Pohnutky atentátníků bývaly a vždy budou různé – politika, vyjádření nesouhlasu, pocit povinnosti potrestat domnělé či skutečné křivdy či provinění, boj za svobodu. A některé atentáty skutečně změnily chod dějin – například atenát na prezidenta Johna F. Kennedyho v Dallasu nebo na zastupujícího říšského protektora Heydricha, v rámci antifašistického odboje za 2. světové války v Praze. Čtyři následující krátké příklady – vzpomínky – mohou posloužit pro představu, jak odlišné mohou být důvody atentátů a k čemu mohou vést.

Jeden z největších vojevůdců a stratégů, Julius Caesar, byl podle římského historika Suetonia zavražděn zejména kvůli obavám, že se chce nechat korunovat římským králem. Tyto obavy měly oporu v jeho posledních rozhodnutích uskutečněných v letech 45 a 44 př. Kr. Tehdy Caesar krátce po sobě znevážil senát, odstranil lidové tribuny a hlasitě uvažoval o zavedení monarchie.

Caesar byl zavražděn skupinou senátorů na březnové idy (15. března) roku 44 př. Kr. během zasedání senátu v Pompeiově divadle v Římě, kde senátoři Caesara 23krát probodli. Tvrdili, že jednali kvůli obavám, že Caesarova bezprecedentní koncentrace moci během jeho diktatury podkopává římskou republiku. Na spiknutí se podílelo několik desítek senátorů vedených Marcem Juniem Brutem, Gaiem Cassiem Longinem a Decimem Juniusem Brutem Albinem. Caesar sice záhy umírá na schodech divadla, instituce republiky se ale obnovit nepodařilo. Důsledky atentátu na Caesara vedly k jeho mučednickému obrazu: Následovala občanská válka, která vedla k období principátu v Římské říši. Ten znamenal to, čeho se senátoři tak obávali – vládu jednoho panovníka (zvaného princeps) při zachování zdání republiky.

V moderních amerických dějinách docházelo k atentátům na nejstřeženější osobu této země – prezidenta poměrně často. Čtyři úřadující prezidenti byli zabiti: Abraham Lincoln (1865, Johnem Wilkesem Boothem), James A. Garfield (1881, Charlesem J. Guiteauem), William McKinley (1901, Leonem Czolgoszem) a John F. Kennedy (1963, Leem Harveym Oswaldem). Kromě toho byli při pokusu o atentát zraněni dva prezidenti: bývalý prezident Theodore Roosevelt (1912, John Schrank) a Ronald Reagan (1981, John Hinckley Jr.). Ve všech těchto případech použili útočníci střelnou zbraň. A obvykle byla motivem atentátníků snaha změnit směr politiky této země. A jak už to bývá, jejich činy často měly opačný efekt a například Ronaldu Reaganovi atentát významně pomohl při jeho znovuzvolení do úřadu.

Abrahamu Lincolnovi patří nechtěný primát – byl prvním zavražděným americkým prezidentem. K atentátu došlo 14. dubna 1865 ve Washingtonu D.C. a provedl ho John Wilkes Booth. Lincoln ten večer pobýval na představení ve Fordově divadle, které dodnes existuje a je možné ho navštívit.

K atentátu na 16. prezidenta Spojených států došlo na Velký pátek 14. dubna 1865 po desáté hodině večer. Atentátník John Wilkes Booth byl poměrně známý herec a podporovatel Konfederace z Marylandu; ačkoli nikdy nevstoupil do konfederační armády, měl kontakty v konfederační tajné službě. V tomto případě šlo o spiknutí, jehož cílem bylo oživit Konfederaci odstraněním tří nejdůležitějších představitelů federální vlády. Šlo i o vyjádření odporu k Lincolnově politice podpory volebního práva barevných lidí. Spiklenců bylo více a měli rozdělené úkoly. Lewis Powell a David Herold měli zabít ministra zahraničí Williama H. Sewarda a George Atzerodt měl zabít viceprezidenta Andrewa Johnsona. Z těchto plánovaných atentátů vyšel jen jeden – ten na Lincolna. Netřeba uvádět, že politicky byla smrt Lincolna naprosto zbytečná.

Zcela jiný příběh představuje vražda Johna Lennona fanouškem Beatles, kterým byl Mark David Chapman z Honolulu na Havaji. Chapman byl zároveň obrovským obdivovatelem románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě (1951). Chapman si přál žít po vzoru hlavního hrdiny románu Holdena Caulfielda a bojovat proti pokrytectví a "falešnosti". Chapman těžce nesl Lennonovu nešťastnou a hojně medializovanou poznámku, že Beatles jsou "populárnější než Ježíš", a texty Lennonových písní "God", kde Lennon hovoří o tom, že nevěří v Boha, a "Imagine", kde Lennon zpívá o představě žití bez majetku, přestože byl znám okázalým životním stylem. To vedlo Chapmana k přesvědčení, že byl Lennon “falešný”.

8. prosince 1980 si Chapman nechal nejprve Johnem Lennonem podepsat album Double phantasy. Lennon právě opouštěl proslulou Dakota building na západní straně Manhattanského parku, kde vlastnil apartmá. Když se později večer se svou Yoko Ono vracel zpět, Chapman Lennona pětkrát postřelil do zad. Zranění byla fatální a Lennon krátce nato umírá v nemocnici a stává se svým způsobem nesmrtelným.

Itálie 70. a 80. let minulého století byla ve znamení, mimo jiné, velkého vlivu mafie, která ovlivňovala a často kontrolovala obchod, politiku i společnost a její vliv trval i dlouho poté – jak by ostatně mohl potvrdit i slavný fotbalista Diego Maradona za své kariéry v Neapoli. V roce 1986 i díky soudci Giovannimu Falconemu bylo v obrovském soudním procesu souzeno a usvědčeno několik set členů mafie. Nedlouho poté, přes veškerá bezpečnostní opatření, 23. května 1993 umírá v jednom okamžiku, v důsledku exploze 400 kilogramů výbušnin umístěných v potrubí pod silnicí, řada policistů z ochranky italského soudce Giovanniho Falconeho, jeho žena i samotný Falcone. K incidentu došlo nedaleko Říma a jeho terčem byl právě soudce, který nemilosrdně pronásledoval neblaze proslulou mafii Cosa Nostra, která svým způsobem paralyzovala nemalou část italské společnosti. Soudcova krutá smrt, po níž o dva měsíce později následoval další atentát na jeho kolegu Paola Borselliniho, se staly katalyzátorem společenského vzedmutí odporu proti praktikám mafie, které donutily vládu i policii k mnohem razantnějšímu postupu. I díky tomu byl krátce nato zatčen mafiánský boss Riina, který měl tento akt na svědomí, a další následovali.

Cintula a Fico

Roberta Fica jistě netřeba představovat. Fico, ročník 1964, je slovenský politik, současný premiér, který stojí za řadou kontroverzních kroků slovenské vlády. Funkci předsedy vlády Slovenska zastával již v letech 2006–2010 a 2012–2018 a v současném úřadu je od října 2023, kdy opět vyhrál volby. Je zakladatelem strany SMER – sociálna demokracia a zároveň i jejím prvním předsedou.

Ve středu 15. května odpoledne se po zasedání vlády vydal slovenský premiér pozdravit s hloučkem občanů na náměstí před budovou v Handlové, kde se výjezdní zasedání konalo. Tam postával i Juraj Cintula - jednasedmdesátiletý “spisovatel”, který se ve svých textech věnoval mj. antiromským pojednáním. Cintula se jednu dobu živil i jako pracovník bezpečnostní agentury a letos v únoru se účastnil rozsáhlých protivládních demonstrací. V minulosti také ale sympatizoval s paramilitární organizací Slovenští branci obdivujcí Rusko.

Robert Fico se stal cílem pěti krátce po sobě jdoucích výstřelů. Co následovalo, čtenáři tohoto textu znají velmi dobře. Jako první je třeba napsat, že tento čin je zavrženíhodný, a to bez jakéhokoliv “ale”. Prakticky okamžitě začali novináři, komentátoři, ale i politici hovořit a psát o tom, že jde o útok na demokracii a samotné základy slovenského státu, pokus o destabilizaci vlády. A to jsem vyjmenoval jen velmi malé spektrum hodnotících analýz. Je samozřejmě jen dobře, že slovenský premiér přežil a snad se brzy vrátí do svého úřadu – byl ostatně demokraticky zvolen ve svobodných volbách.

Nicméně… Měli bychom možná uvažovat o tom, že společnosti mají v povaze povětšinou, pokud ne naprosto, ignorovat signály o tom, že systémově selhávají. V případě jednorázových událostí, jako byl i hrůzný pokus o zabití slovenského premiéra, však naopak máme tendenci hovořit o ohrožení demokracie a stability společnosti, ne-li o pokusu o státní převrat. Obávám se, že takovéto přehnané narativy nejen že neodpovídají skutečnosti (atentátníkem byl “osamělý vlk”, byť zahořklý a nenávistný), ale mohou posloužit a vést k zbytečné radikalizaci a prohlubování příkopů ve společnosti. Je evidentní, že nešlo o žádné spiknutí a ani politická opozice s ním neměla nic do činění. Šlo o exces, byť možná – a to ukáže až další vyšetřování – byl atentátník motivován Ficovými výroky na veřejnosti.

Byl to Tymothy Snyder, kdo ve své knize nazvané On Tyrany vyšlé v roce 2017 (česky 2021) na základě historických příkladů varoval před využíváním krizových situací pro demonstrativní a okázalý patriotismus a nacionalismus a vyzdvihování konceptů jako “extrémismus” a “terorismus”. Stejně tak upozornil, že takovéto situace mohou vést k pokušení nasazovat v zájmu stability “obojky” institucím, jako jsou média či soudy. Stručně řečeno znovu – zavrženíhodná událost na Slovensku podle všech dostupných informací nebyla pokusem o destabilizaci demokracie, nestřílel najatý profesionál ani extrémistický aktivista. Využít ji jako záminku k avizování dalekosáhlých změn “ve prospěch společnosti, stability a demokracie” či pronásledování opozice, by bylo, domnívám se, velkou chybou. Násilí, ať již fyzické nebo virtuální, prostě nemá v demokratické politice žádné místo.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.

Civilizační fórum 46

Atentáty ve starověku

Caesar, Abraham Lincoln,John Lennon a Giovanni Falcone

Cintula a Fico

Odebírejte naše další newslettery

Caesar, Abraham Lincoln,
John Lennon a Giovanni Falcone