Arabská revoluce a její globální souvislosti

Civilizační fórum 9

Miroslav Bárta, 25. srpna 2023

Arabská revoluce

a její globální souvislosti

Často jsme svědky toho, že se nám svět mění prakticky před očima. To je i případ tzv. Arabského jara, které se sice odehrálo v době před třinácti lety, ale s jehož následky a dozvuky se doslova celý svět vyrovnává dodnes.

Konec roku 2010 byl ve východním Středomoří pozoruhodný

z mnoha důvodů. Jedním z nich byl i nenápadný počátek procesu, ke kterému zjednodušeně a nepřesně odkazujeme jako k tzv. Arabskému jaru. Jeho nástup připomíná trošku dávnou příhodu ze života Ernesta Hemingwaye, který, když se ho ptali, jak se mohlo stát, že musel vyhlásit osobní bankrot, údajně prohlásit: „Nejprve postupně a pak najednou…“ (dnes nám nemusí vadit, že tento výrok je původně pravděpodobně staršího data a jeho autorem je snad Mark Twain). Podobě se to mělo i s nenápadným počátkem Arabského jara, kterým označujeme krátké historické období,

v němž došlo k vlně povstání proti stávajícím režimům ve většině arabských zemí na Blízkém východě a v severoafrickém pásu

tzv. Maghrebu.

Upálení, které zažehlo revoluci

Dne 17. prosince 2010 se v tuniském městě Sidi Bú Saíd upálil mladík Muhammad Buazízí, protože mu úřednice, kontrolující povolení k prodeji na místním trhu, zkonfiskovala kárku s ovocem a zeleninou, které prodával bez povolení na místním tržišti. Přitom se jednalo o skromný zdroj obživy pro celou jeho rodinu. Tuto kontrolu navíc vykonávala žena, takže celý mikro-konflikt měl pro arabského muže významný ponižující prvek… Následovaly pouliční nepokoje, jež se bleskově rozšířily do dalších měst po celé zemi. Tuniský režim se zhroutil jako pomyslný domek z karet a autokratický prezident Zine El Abidín Ben Ali, který zosnoval státní převrat v roce 1987, když nechal na počátku listopadu prohlásit stávajícího prezidenta Burgibu za neschopného vlády, uprchl 14. ledna do Džiddy v Saudské Arábii (kde v roce 2019 zemřel). Tím skončila více než dvacetiletá doba jeho vlády.

K zoufalému činu Buazízího vedla obecně bezvýchodná ekonomická, společenská i sociální situace. Jen v Tunisku samotném totiž v té době bylo 70 % mladé populace mezi 15. a 29. rokem věku bez možnosti najít si zaměstnání. Nepokoje se staly jakýmsi „odrazem“ toho, co se odehrávalo v mnoha částech společnosti napříč arabským světem severní Afriky a Blízkého východu. Tento rok byl totiž neobyčejně nepříznivý pro zemědělce a nestabilita cen a nedostatek obilí (respektive jeho vysoká cena) spustily řetěz událostí, které skokovitě, prakticky přes noc (reálně v rámci několika týdnů), proměnily celý svět a vedly ke svržení autokratických režimů v Tunisku, Libyi, Egyptě nebo Sýrii.

Jako příklad toho, že rychlost těchto procesů byla doslova neuvěřitelná, může posloužit Egypt. Zde protesty začaly 25. ledna 2011 na proslulém Tahrírském náměstí. Jedna z největších demonstrací se odehrála tři dny nato a v jejím důsledku vládnoucí režim vypnul internet, k výjimečnému stavu panujícím bez přestávky od roku 1981 vyhlásil zákaz vycházení a omezil dostupnost mobilních operátorů. Přesto všechno 11. února egyptský prezident Husní Mubárak rezignoval, armáda převzala kontrolu nad státem a dovedla ho k prvním volbám (toto byl pozitivní příklad toho, že silná armáda s odpovědným velením může v nouzi plnit výrazně stabilizační a pozitivní roli).

Příčiny versus spouštěče

Jak k tomu všemu ale vlastně došlo? V případě Arabského jara se jasně ukazuje, že je třeba dobře rozlišovat mezi tím, co je soubor dlouhodobých, desetiletí narůstajících příčin a co je tzv. spouštěč nebo černá labuť (anglicky trigger), což je obvykle skutečně náhodná událost, jež vede k dalekosáhlým změnám celého systému.

Čtenáři si možná ještě vybaví vlnu veder, která postihla mimo jiné i Moskvu v červenci 2010. Horka byla tak úporná, že vedla k řadě požárů na rozlehlých územích Ruska. Smog a kouř dusily obyvatele Moskvy, jež zachytily fotoaparáty i televizní kamery při útěku z hlavního města Ruské federace. Jen v okolí Moskvy se vyskytlo 26 lesních a 34 požárů rašelinišť na celkové ploše zhruba 60 hektarů. Byl překonán teplotní rekord z roku 1981 – teploty často vystoupaly k 35 stupňům Celsia. V oblasti středního Ruska dlouhodobé sucho zničilo úrodu na polích o rozloze přes 92 000 km². Jednalo se o úrodu na ploše větší, než je například Portugalsko.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již na počátku srpna uvalila Ruská federace embargo na vývoz obilí. Toho roku se produkce obilí dostala na úroveň 61 milionů tun, což představovalo propad o 37 % oproti předchozímu roku (97 milionů tun). Jen pro představu, v roce 2014 činila produkce obilí v Ruské federaci kolem 90 milionů tun (http://www.agronavigator.cz/service.asp?act=print&val=108207). V přibližně stejném období, za roky 2009 a 2011, došlo v africké Keni k poklesu produkce pšenice o 46 %. V Austrálii trvá doba sucha prakticky od roku 2002, takže například v roce 2006 představovala úroda pšenice pouze 46 % dlouhodobého průměru let 1960–2010.

V USA trvá dlouhodobé období extrémního sucha od roku 2012 a zahrnuje státy Texas, Oklahoma, Nové Mexiko, Arizona, Arkansas, Kansas, Georgia, Florida, Mississippi, Alabama a Severní a Jižní Karolina. Jen pro představu, lednová (leden představuje v rámci dvanácti měsíců v roce nejvyšší hodnoty výšky hladiny) výše hladiny umělého jezera na Hooverově přehradě (Lake Mead) od roku 1998, kdy činila 1214,40 stop, na 1047 stop v lednu 2023. Toto jezero je hlavním zdrojem vody pro státy Arizona, Nevada, Kalifornie a Nové Mexiko a nemilosrdná křivka ukazuje, jak na tom tato oblast je, i když letos na jaře došlo k mírnému vylepšení vodní bilance v důsledku velkých přívalových dešťů (1061 stop v červenci tohoto roku), což znamenalo krajně neobvyklý nárůst hladiny o více než 4 metry (https://www.usbr.gov/lc/region/g4000/hourly/mead-elv.html).

Rovněž jihozápadní provincie Číny jsou v posledních letech vystaveny extrémnímu suchu a desertifikaci půdy (http://www.fao.org/docrep/017/aq191e/aq191e.pdf). Tyto dlouhodobější trendy jen umocnily výjimečnost a výbušnost roku 2010.

Obilí jako krizový faktor

Bezprostředním dopadem vlny sucha v létě 2010 a následným ruským embargem na vývoz obilí se zabývala zpráva amerického think-tanku Center for American Progress (https://www.americanprogress.org/article/the-arab-spring-and-climate-change/). Zatímco v Rusku vládlo sucho vedoucí k propadu v produkci obilovin v dlouhodobém průměru o 33 %, v Austrálii v důsledku intenzivních dešťů klesla produkce o skoro 9 % a v Kanadě o téměř 14 %. Velký pokles v produkci obilovin nastal také v Číně, zejména v provinciích Šandong, Henan a Anhui.

Podle všeho měl celosvětový výpadek v produkci obilovin v polovině roku 2010 velký a de facto okamžitý vliv na vývoj v arabských zemích, které musí subvencovat dovoz základních potravin ze zahraničí. Například Spojené arabské emiráty musí každoročně dovážet 370 milionů tun pšenice, Libye 242, Tunisko 89 nebo Egypt 82. Egypt vydává 3 % státního rozpočtu na dovoz pšenice. Výkyvy v cenách a produkci/dovozu obilí měly před rokem 2010 v Egyptě za sebou již dvě vlny „chlebových“ krizí. V roce 1977 zemřelo při rabování 77 lidí a v roce 2008 následovaly další velké demonstrace širokých vrstev obyvatel v tíživé ekonomické situaci. Jen pro představu, v současné době dováží Egypt 12 milionů tun pšenice, což je srovnatelné s Čínou, Alžírsko 8,7 milionů tun, Maroko 7,5 milionů tun, Saudská Arábie 4,9 milionů tun, Sýrie a Tunisko 2,3 milionů tun. O něco lepší je situace s ječmenem.

V důsledku klimatických výkyvů došlo k tomu, že v únoru 2011 stoupla cena jednoho bušelu pšenice (jeden bušel je 36,369 litru) z původních 4 na 8,5–9 USD. Ceny obilí však byly pouze částí, byť podstatnou, environmentální mozaiky prvních týdnů roku 2011. Vedle obilí totiž v důsledku efektu silné La Niña na jižní polokouli výrazně narostly i ceny sójových bobů a cena cukru dosáhla třicetiletého maxima (nárůst ze 17 na 33 centů za libru). Velké výkyvy v dostupnosti potravin se tak staly ne jedinou příčinou, ale významnou součástí kritických faktorů, které vedly k proměně arabských totalitních režimů. Svým způsobem se jednalo o spouštěč procesů, jež způsobily tzv. Arabské jaro v mnoha arabských státech, kde dlouhodobě narůstala vnitřní tenze ve společnosti podobně jako v zemích východní Evropy před rokem 1989.

Zatímco dlouhodobými faktory vedoucími k nestabilitě v arabských zemích tedy byly sociální a ekonomický stres, represe, vyprázdněnost vládnoucí ideologie, ztráta legitimity vládnoucích elit, pokles životní úrovně, zaostávající vzdělávací systém, nestabilní pracovní trh a nerovnost příležitostí, dlouhodobý trend k vysychání všech oblastí postižených arabským jarem vrcholící globální neúrodou roku 2010 byl vnějším faktorem, jenž průběh procesů jen urychlil. Spouštěčem, který spustil procesy, jež de facto během několika málo týdnů navodily pád systému, však bylo rozhodnutí zoufalého tuniského mladíka v prosinci 2010 upálit se.

Sucho formulující geopolitiku

Faktem zůstává, že Arabské jaro jednoznačně bylo a je součástí mnohem delšího procesu na Blízkém a Středním východě a v severní Africe, které má společný jmenovatel: dlouhodobé sucho. Jeho další pokračování lze vyhlížet jen s krajními obavami. Pozorování v Sýrii například ukazují, že v letech 2006–2011 zde došlo k vlně sucha, jež nemá v záznamech obdoby. Během ní bylo postiženo 74 % zemědělské půdy téměř totálním kolapsem produkce a pastevci v severovýchodní Sýrii přišli o 85 % stád. Podle některých odhadů stoupne ve vybraných oblastech Libye, kde zatím dochází ke srážkám, počet dnů sucha ze současných zhruba 110 za rok na dvojnásobek. V Sýrii stoupl počet studen z 135 000 v roce 1999 na více než 213 000 v roce 2007. Celé oblasti Blízkého a Středního východu totiž závisí zejména na podzemní staroholocénní vodě, jejíž stav se nestačí obnovovat a které v důsledku přečerpávání neustále ubývá (srovnej data publikovaná v roce 2020: https://unece.org/fileadmin/DAM/env/documents/2020/WATER/03Mar_5_SDG_652_Transboundary_water_cooperation/2.2_ESCWA_Inventory_of_Shared_Water_Resources_Western_Asia_Khayat.pdf ).

Ruku v ruce s vysycháním jsme svědky pokračování nárůstu „veder“ v celé oblasti. V červenci 2023 dosahovaly teploty v Bagdádu 50 stupňů Celsia a 17. července iránské letiště Persian Gulf International Airport oznámilo rekordní teplotu 66,7 stupňů Celsia.

Tato fakta naznačují, že v následujících dekádách, pokud se tento trend skokově nezmění nebo nezlomí, můžeme počítat s masivní vlnou migrací z těchto regionů do oblastí světa, kde jsou slušné zásoby vody a kde panují mnohem příznivější teploty k žití. Se vší pravděpodobností může jít o přesuny až milionových populací na velmi dlouhé vzdálenosti a, co je ještě nepříznivější, ve velmi krátkém čase, prakticky v řádu několika málo let. Půjde o migraci spontánní, zato o to masivnější. A také bez kompromisů, protože těm lidem – celým rodinám – půjde o holý život. Tak jednoduché to může být.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.