Afrika, převraty a (pád) demokracie

Civilizační fórum 24

Miroslav Bárta, 8. prosince 2023

Afrika, převraty a (pád) demokracie

Může to znít jako zpráva z jiného světa, ale věřte, že to moc jiný svět vlastně ani není… Mnohé události v Africe zůstávají ve stínu válek a konfliktů, které nám, Evropanům, jsou objektivně a pochopitelně blíže geograficky. To ale neznamená, že by se nás netýkaly. Právě naopak, a zejména v poslední době, kdy i naše „západní“ civilizace řeší stále více a více různé aspekty demokracie.

Pište na autori@datarun.cz

V mnoha zemích Afriky totiž v posledních letech proběhly vojenské převraty, které šíření a popularitě demokracie příliš nepomáhají. Ve skutečnosti, ať již to chceme slyšet nebo ne, v Africe se demokracií daří - ve srovnání s ostatními kontinenty - snad nejhůře … To ale nesmí znamenat, že bychom na tuto naší pradávnou domovinu – ano, právě odtud osídlil moderní člověk Evropu – měli rezignovat. Právě naopak, pochopení toho, co se tam právě teď odehrává, může významně prospět nejen Africe samé, ale, snad i trochu překvapivě, Evropě. Afrika je totiž v posledních několika letech zmítaná nestabilitou, úpadkem demokracie a v důsledku i vojenskými puči.

Proč puče a proč zrovna v Africe

Jedna z velkých otázek, kterou mají všechny puče, kterých jsme byli na dálku v průběhu posledních několika let svědky, společnou, je, proč měly všechny, prakticky bez výjimky, tak velkou podporu obyvatelstva? Proč davy na ulicích tak jásaly, když sledovaly pády alespoň zdánlivě demokratických vlád? Podle vědeckých rozborů jde o to, že vyprázdněné demokracie frankofonní západní Afriky a zejména Sahelu vedly k obrovskému nárůstu sociální nerovnosti, korupci úřadů a úředníků na všech úrovních státní správy. To vše na pozadí stále hluboce zakořeněných kmenových a etnických, ale i náboženských odlišností. Tento koktejl hospodářských, politických a sociálních aspektů nebývale zvyšuje nestabilitu státních zřízení a samozřejmě přitahuje zahraniční mocnosti. Všechny. Ve hře totiž je nejen politika a vliv, ale také kontrola nad různými zdroji surovin, kterými Afrika oplývá mírou vrchovatou.

V létě tohoto roku generální ředitel Afrobarometru Joseph Asunka konstatoval, že ve 36 zemích, které byly dotazovány v letech 2021-22, pouze 38 % lidí řeklo, že jim demokracie přináší výsledky. Co si myslí zbývající většina, si domyslíme celkem snadno… Na tuto skutečnost bezprostředně reagovala i tanzanská prezidentka Samia Suluhu Hassanová, která celkem logicky podotkla: „Dokud africké vlády nebudou řešit nedostatky v demokratickém vládnutí a poskytovat svým občanům základní veřejné služby," uvedla Hassanová, „demokracie zůstane aspirací, která nikdy nebude smysluplně naplněna.“

Většina respondentů z 34 afrických zemí, kterých se v září 2022 Afrobarometer dotazoval, uvedla, že věří, že pravidelné, čestné a otevřené volby jsou nejlepší zárukou jejich zájmů. A 44 procent dotazovaných uvedlo, že volby pomáhají voličům odstranit vůdce, kteří nedělají to, co lidé chtějí. V 19 zemích, kde se průzkum pravidelně provádí od roku 2008-09, se ale nálady proti volbám jako prostředku změny zvýšily o 6 procent. Podpora voleb v letech 2011-2021 se ve 26 z 30 zkoumaných afrických zemí, zahrnující Mali, Niger, Súdán a Burkinu Fasso, snížila. I v Jihoafrické republice klesla podpora voleb za posledních deset let o 20 procent...

Podle Jonathana Asante-Otchere, politologa přednášejícího na ghanské University of Cape Coast, občané v mnoha zemích „nevidí dividendy demokracie“. Proto podle něj pučisté obvykle mívají, alespoň v první fázi, takovou podporu veřejnosti, unavené kolabující ekonomikou, korupcí, inflací, porušováním lidských práv, selháváním politických elit, nedostatkem pracovních příležitostí i selháváním základních funkcí státu v oblasti veřejného vzdělávání, zdravotní péče a mnoha dalších. I zde se projevuje jednoduchý vztah, ve kterém úroveň vzdělanosti většiny obyvatel často de facto determinuje kvalitu demokracie jako takové.

Proto není nepochopitelné, že ve většině z 28 zemí, které Afrobarometr zkoumal v letech 2021-2022, výzkumníci zjistili, že většina dotazovaných by uvítala vojenskou vládu. „To, co vidíme, je produktem nefunkčních institucí a skutečnosti, že demokracie nesplnila očekávání obyvatel,“ prohlásil Mutar Mumuni Muktár, výkonný ředitel Západoafrického centra pro boj proti extremismu se sídlem v Akkře (zdroj: https://www.aljazeera.com/features/2023/9/22/africas-coup-epidemic-has-democracy-failed-the-continent).

Vojenské puče v Africe

Vojenské puče v sobě mají cosi z naší pravěké minulosti. Když jsme se organizovali do kmenů a zrovna ten náš náčelník selhával, prostě jsme ho sesadili a vybrali z našeho středu toho nejlepšího, aby nám vládl. Puče v Africe mají podobný charakter, byť se odehrávají v jiné době a tamní společnosti jsou mnohem vyspělejší a mají přístup k velice pokročilým technologiím. Jen od roku 2020 došlo v západní a střední Africe a v oblasti Sahelu k devíti převratům.

Pravděpodobně v našich končinách ten nejznámější představuje puč súdánský. V dubnu 2019 zachvátily Súdán protivládní protesty, které po třiceti letech u moci vedly ke svrhnutí prezidenta a de facto neomezeného Umara al-Bašíra. Velitel súdánských ozbrojených sil (SAF) generálporučík Abdel Fattah al-Burhán se spojil s Mohamedem Hamdanem Dagalem Hemedtim, velitelem bezskrupulózních milicí Džandžavíd přejmenovaných na Síly rychlé podpory (RSF). Při převratu v Súdánu v roce 2021 se přímé moci chopila armáda země, která byla od revoluce proti bývalému prezidentovi Umaru al-Bašírovi v roce 2019 součástí vojensko-civilní koaliční vlády. Burhán chtěl integrovat Hemedtiho jednotky RSF do struktur armády. Tím však odpálil, obrazně řečeno, bombu a spojenectví dvou mužů se zhroutilo. A začaly čistky, které probíhají dodnes. Hranice mezi „my“ a „oni“ vytvořila a nadále udržuje odlišná etnicita a náboženství. Tyto odlišnosti však nevedou k jednacímu stolu, ale na hřbitovy, kde v posledních letech skončily tisíce obyvatel Súdánu.

Abychom si to mohli lépe představit: Hemedtiho kmen je Rizeikát (kde se jako kluk původně živil coby pasáček velbloudů), žijící na jihozápadě země, a jeho RSF je odnoží brutálních arabských milicí - dříve známých jako Džandžavíd. Naopak Burhán, Arab, pochází ze súfijské rodiny na severu země. Boj o moc je tedy v Súdánu nejen soubojem dvou mužů a dvou eg, ale i kmenovou záležitostí: Stejně jako Bašír si Burhán nárokoval vedení v Chartúmu. Západosúdánci afrického původu, jako jsou Furové a další kmeny, jsou Chartúmem od získání nezávislosti diskriminováni právě pro svou DNA... Významnou roli zde v neposlední řadě, stejně jako v dalších afrických zemích, hraje okolnost, že Arabové zde dlouhá století vystupovali jako otrokáři „lovící“ africké otroky. Proto také ten neustále na povrch vyplouvající konflikt mezi Araby a Afričany. Lidská paměť nezná hranic a kmenové společnosti nemají ve zvyku zapomínat, natož odpouštět.

V Mali se puč odehrál v roce 2020. Zde armáda nejprve zinscenovala vzpouru a následně zahájila puč vedený plukovníkem Assimi Goitu. Tomu se v květnu 2021 podařilo svrhnout tamní prozatímní vládu. Na únor 2024 prozatímně vládnoucí armáda plánuje předání moci civilním politikům…

V Čadu se armáda ujala vlády na počátku roku 2021 poté, co byl prezident Idriss Deba zabit na bojišti během inspekce jednotek potlačujících vzpouru na severu země. Pod vedením jeho syna Debyho převzala moc čadská armáda záhy poté. Francie převzetí moci armádou podpořila, což se ukazuje jako nevídaná chyba, která jen katalyzuje antifrancouzské postkoloniální nálady.

V září 2021 následovala Guinea. Tamní vojenský převrat byl namířen proti prezidentovi Alpha Condemu. O několik týdnů později, v říjnu 2021, byla svržena súdánská civilně-vojenská přechodná vláda.

K tomuto vzorci hroutících se vlád se přidala i Burkina Faso, kde v roce 2022 došlo hned ke dvěma vojenským převratům, a to v lednu a září. Oba převraty měly společné to, že se snažily reagovat na narůstající vliv islamistů. Zatím neúspěšně. Pohled na současnou mapu islamistických polovojenských jednotek ukazuje, že se neodvratně stahují kolem hlavního města země Uagadugu (pro mapy viz https://africacenter.org/spotlight/burkina-faso-crisis-continues-to-spiral/).

26. července 2023 prezidentská garda v Nigeru bohatém na uran svrhla demokraticky zvoleného prezidenta Mohameda Bazúma a o několik týdnů později došlo k převratu v Gabonu. V srpnu skupina gabonských vojenských důstojníků sesadila prezidenta Aliho Bonga, jehož rodina ovládala zemi prakticky šedesát let. Brice Nguema, vojenský vůdce, který povstání vedl, je Bongův bratranec, který sesazenému prezidentovi poskytl ochranu a umožnil neomezený pohyb.

V posledních měsících to byly rovněž Gambie, Guinea-Bissau a Svatý Tomáš a Princův ostrov, kde proběhly pokusy o puč, byť, alespoň prozatím, neúspěšně.

Francouzský neokolonialismus

V roce 2017 vznikla Aliance pro Sahel. Jejími zakladateli byly Francie, Německo a Evropská unie a cílem bylo pomáhat s budováním demokracií v zemích G5, kam patří Burkina Faso, Čad, Mali, Mauritánie a Niger. Ne nevýznamný fakt představuje skutečnost, že všechny tyto země jsou bývalé francouzské kolonie. Jak se říká, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly... I tato Aliance to potvrdila, a než aby dostála svým bohulibým záměrům, ztroskotala na tom, že se v duchu tradic minulých snažila implantovat zmíněným zemím postupy a charakter institucí, které ne zcela respektovaly lokální kontexty. Navíc vše dohromady vyznělo jako svého druhu sofistikovaná forma nového kolonialismu.

Určitý recept na stabilitu, která je jakýmsi kompromisem demokracie a autoritářství, představuje Togo. Zde díky symbióze mezi armádou a vládnoucí dynastií Gnassingbe vládne alespoň jakási stabilita. Je ostatně dost možné, vzhledem k tomu, že stabilní demokracie vyžaduje dosažení určité míry všeobecné vzdělanosti a participace, že právě toto může být přechodný a Západem podporovaný způsob spravování věcí veřejných za doprovodného „tlaku“ na pokrok v oblasti vzdělávání a budování občanské společnosti. Je to však velice křehká plocha, protože takové jeviště obsazují i faktory v podobě různých etnik, tradičních kmenových území, to vše v kombinaci se vzestupem islamistických bojůvek a všeobjímajícím kritériem „Arab“ vs. „Afričan“.

Zatím spíše negativní roli zde sehrává i seskupení ECOWAS, protože nedokáže předcházet převratům a zdá se, že není schopno pomoci vládám v problémech (ty jsou přitom pokaždé dost podobné…). Toto Hospodářské společenství západoafrických států (zkratka ECOWAS: Economic Community of West African States) je africká hospodářská a politická organizace založená již v roce 1975. Jejím hlavním smyslem má být podpora hospodářské integrace v oblasti dopravy, zemědělství, průmyslu, telekomunikací, energetiky, využívání přírodních zdrojů, obchodu a bankovnictví. Kromě toho má společenství za cíl rozvoj spolupráce v oblasti politické a kulturní. V současnosti tuto organizaci tvoří patnáct zemí: Benin, Burkina Faso, Gambie, Ghana, Guinea-Bissau, Kapverdy, Libérie, Mali, Mauritánie, Niger (vyloučen po převratu armádou), Nigérie, Pobřeží slonoviny, Senegal, Sierra Leone a Togo. Toto společenství se však nedokázalo shodnout ani na vydání jednotných stanovisek, o společné politice a opatřeních ani nemluvě, proti zemím, kde došlo k pučům, vesměs vojenským. Frapantním příkladem určité bezzubosti ECOWASu může být srpnové prohlášení o vyslání jednotek do Nigeru za účelem obnovení ústavního pořádku. Zůstalo však jen u tohoto prohlášení, za kterým stál nový předseda organizace, nigerijský prezident Bola Tinubu.

ECOWAS také rozhodl o uzavřen hranic s Nigerem a zmrazení obchodních vztahů. To zafungovalo mnohem výrazněji. V Nigeru se dostala vojenská junta pod velký tlak, protože v celé zemí narůstá nespokojenost v důsledku ekonomické situace – země zažívá velkou inflaci cen potravin, nedostává se elektřiny, léků a mnoha dalších komodit, hrozí humanitární krize a exodus. Jako druhá strana mince se jeví vzestup islámské Boko Haram v celém regionu a všeobecný ekonomický úpadek postihující nejen Niger, ale i okolní státy na čele s Nigérií. Celá situace bude nepochybně brzy eskalovat…

Vysokou toleranci prokazuje ECOWAS i vůči frapantnímu porušování ústav jednotlivých zemí, kdy například prakticky mlčky sledovalo nástup prezidenta Pobřeží slonoviny Alassane Uattara do třetího funkčního období (ústava země jasně vymezuje funkční období prezidenta na dvě). Nicméně je třeba si uvědomit, že takové pokušení je velké ve všech společnostech a zažívá ho například i Emmanuel Macron… (https://www.politico.eu/article/emmanuel-macron-two-term-limit-france-presidency-bullshit/ ze srpna tohoto roku). A možná právě zde se francouzský prezident mohl nechat inspirovat při své návštěvě v prosinci 2021…

Slovo na závěr

Proč by nás toto všechno mělo eminentně zajímat? A proč bychom měli mít obrovský zájem pomáhat africkým zemím na jejich cestě? Protože nám jsou v řadě ohledů podobné. Aneb jak tento týden napsal Karel Dolejší ve Foru 24 o situaci v Česku: „Lidé zde nekašlou na demokracii, ,protože se nedaří ekonomice', stejně jako na ni nerezignují, podle levičácké floskule, ,kvůli nespravedlivému rozdělování příjmů' v jedné z nejrovnostářštějších zemí světa. Naši důchodci nejsou tolik ochotni zříci se demokratických svobod kvůli tomu, že by se měli ekonomicky zle, neboť ve srovnání se skutečně zranitelnými sociálními skupinami se jim daří i v mezinárodním srovnání skvěle. Problém je, že na demokracii záleží jen omezenému množství voličů, kdežto ostatním je víceméně ukradená a jsou kdykoliv ochotni ji vyměnit za mísu čočovice – pardon, za mísu koblih.“ (https://www.forum24.cz/ceka-nas-devetaosmdesaty-naruby-optimismus-neni-strategie-cesko-se-musi-pripravit-na-nejhorsi)

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.