Abúsír (Part 2)

Civilizační fórum 44

Miroslav Bárta, 3. května 2024

Abúsír (Part 2)

Abúsír je již několik desetiletí vlajkovou lodí české egyptologie. Vedle výzkumů v egyptské Západní poušti, které vedly k objevu unikátních zavlažovacích systémů a raných křesťanských komunit ze 4. stol. v oáze El-Hajez asi 400 km jihovýchodně od Káhiry, expedic do Gilf Kebíru k Jeskyni plavců a dvou archeologických koncesí v Súdánu zásadních pro pochopení africké prehistorie a dějin 1. tis. př. Kr., je Abúsír stále zdaleka nejvýznamnější lokalitou, jejíž výzkum probíhá na plné obrátky. Vedle toho jde o největší českou vědeckou expedici pracující soustavně již desítky let mimo Českou republiku.

Pište na autori@datarun.cz

Lidé doby stavitelů pyramid

Antropologii starých Egypťanů se doposud věnuje mnohem méně pozornosti, než by bylo třeba. V tomto ohledu se však Abúsír významně odlišuje díky soustavné práci již několika generací antropologů. Na základě českých výzkumů a dlouholetého projektu (trval zhruba od roku 1996 a zakončen byl teprve nedávno) zaměřeného na zkoumání antropologie starých Egypťanů víme poměrně hodně o tom, jak staří Egypťané doby stavitelů pyramid vypadali.

Obecně lze říci, že lidé žijící v 3. tis. př. Kr. v oblasti pyramidových polí a Memfidy patřili převážně k východo-středomořskému typu. Byli nižšího vzrůstu než dnes, vesměs s gracilními postavami, dlouhými končetinami a úzkými lebkami. Ženy obvykle dosahovaly průměrné výšky 155-160 cm, zatímco muži byli v průměru o 10-15 cm vyšší (ačkoli výška nad 180 cm byla výjimečná, je však z našich výzkumů doložena rovněž). Umírali vesměs dříve než my, přesto se téměř třetina námi zkoumané populace dožila věku vyššího 50 let. Průměrný věk dožití mužů i žen byl přibližně 40-55 let. Poměrně neobvyklé byly pohřby dětí ve věku 6-14 let a juniorů ve věků 14-20 let. Zatímco zranění – především zlomeniny dolních a horních končetin, obratlů nebo žeber – se vyskytovaly zhruba ve třetině populace, degenerativní změny postihovaly až polovinu všech jedinců. Zlomeniny byly vesměs dobře zhojené. Charakteristickým rysem populace byl také špatný zdravotní stav chrupu, daný zejména všudypřítomným pískem v mleté mouce, který vedl k výrazné abrazi zubů již u mladších jedinců. Silná zubní abraze následně zpravidla vedla k narušení zubu, vzniku zánětu a jeho ztrátě.

Z mumií celkem čtyř králů pohřbených v Abúsíru se bohužel dochovaly pouze některé části panovníka Raneferefa nalezené v jeho pohřební komoře na sklonku 20. století. Díky nim víme, že panovník zemřel poměrně mladý, ve věku pouhých 20-23 let, měl štíhlou postavu, která byla ušetřena fyzické námahy, a byl vysoký 167-168 cm.

Z dalších členů královské rodiny, jejichž fyzické pozůstatky se podařilo zachránit a prozkoumat, byla princezna Chekeretnebtej, která se se dožila zhruba 30-35 let. Její postava byla gracilní a dosahovala výšky přibližně 156 cm. Měla jen mírně vyvinuté svalové úpony, což zřejmě souvisí s jejím původem z královské rodiny. Její chrup vykazoval již znaky opotřebení skloviny a některé zuby jí vypadly již za jejího života. Stejně jako další osoby pohřbené v jejím malém pohřebišti, byla i princezna pohřbena bez mumifikace. Její i ostatní těla byla pouze vysušena v nátronu a pak byla zavinuta do pruhů plátna, aby si zachovala svou podobu i na onom světě, a to bez použití pryskyřice.

Podobně byla mumifikována majitelka – princezna (?) komplexu L 24, která zemřela ve věku 21-23 let. Ve srovnání s průměrnou výškou žen její doby byla poměrně vysoká, měřila přibližně 160 cm. Její tělo bylo nejprve vysušeno a pak pokryto vrstvou pryskyřice. Se vší pravděpodobností došlo i k odstranění mozku z lebeční dutiny, což je první doklad této mumifikační praxe ze Staré říše.

Z jižního Abúsíru pochází i hrobka a pohřeb další dcery panovníka Niuserrea, princezny Šeretnebtej, která byla nalezena v rodinném komplexu založeném hlavním královským lékařem Šepseskafanchem. Odhad věku, kterého se tato dáma dožila, je problematický. Na základě změn v oblasti pánve se zdá, že zemřela ve věku mezi 35 až 50 lety. Stav jejího chrupu však odpovídá velice mladé dívce ve věku 20 až 30 let. Tento nesoulad by mohl být vysvětlen odlišným typem stravy, možná jistým typem diety, kterou z jakéhokoli důvodu musela dodržovat. Její tělo bylo do pohřební komory uloženo ve skrčené poloze, na vrstvě písku v nedokončené pohřební komoře.

Z nekrálovských pohřbů v Jižním Abúsíru vyniká nenarušený hrob kněze Neferínpua, nalezený v zapečetěném sarkofágu, který zemřel ve věku přibližně 35-45 let, měl gracilní postavu, typickou mužskou lebku s masivní dolní čelistí a silnými nadočnicovými oblouky. Tělo tohoto kněze bylo mumifikováno jen velmi jednoduše, vysušeno nátronem a pokryto vrstvou sádry. Neferínpuův chrup, stejně jako u většiny populace Staré říše, vykazoval vysoký stupeň abraze zubů. Zaznamenána byla také výrazná spondylóza a změny terminálních ploch zejména u krčních obratlů. Většina úponů svalů a vazů nevykazovala žádné, nebo pouze slabé změny, s výjimkou úponu Achillovy šlachy na kosti patní, což bývá spojováno s chůzí po nerovném terénu. V Neferínpuově hrobce v Šachtě 6 byl nalezen další intaktní pohřeb, tentokrát ženy ve věku kolem 40 let. Její páteř vykazovala známky osteoarthrózy, spondylózy i osteochondrózy související s pokročilým věkem, stejné jako výrazné rovnoměrně rozložené změny v oblastech úponů svalů a šlach. Charakteristickým rysem této ženy během života byla protáhlá horní čelist, jak dokazuje i rekonstrukce jejího obličeje.

A teprve v loňském roce byl dokončen výzkum hrobky hodnostáře Ptahšepsese ze Sakkárské hrobky C1. Tato hrobka byla kolem r. 1860 zčásti prozkoumána, pak se znalosti o její poloze ztratily, aby byla znovuobjevena naší expedicí v roce 2022… Její majitel však byl slavný od okamžiku prvního objevu hrobky díky kultovní stéle, která byla převezena do Britského muzea v Londýně, kde ji můžete vidět dodnes. Právě díky nápisům na ní víme, že šlo o úředníka sloužícího šesti panovníkům 4. a 5. dynastie. Na základě prostých let vlády jednotlivých králů se odhadovalo, že se měl dožít vysokých 70+ let. V roce 2022 se podařilo jeho prakticky neporušenou mumii objevit v jeho pohřební komoře a naši antropologové potvrdili, že šlo o muže, jehož věk odpovídal nápisům na jeho stéle. Tak byla objevena mumie slavné historické osobnosti. Tento Ptahšepses je v egyptologii proslulý tím, že byl prvním zetěm panovníka (Userkafa, zakladatele 5. dynastie) nekrálovského původu a že do egyptského panteonu zavedl kult boha Usíra, pána staroegyptského onoho světa.

Abúsír jako palimpsest

Palimpsest označuje ve filologii médium, v případě starověkého Egypta papyrus, kde je starší text vymazán a nahrazen novým. Podobně se to má s Abúsírem, jehož historie byla ne zcela, ale do značné míry přepisována znovu a znovu mladšími událostmi a politikou. V době po konci Staré říše se Abúsír dostává mimo hlavní dění. Od První přechodné doby až do poloviny Nové říše je oblast Abúsíru využívána jen okrajově – vznikají zde sekundární pohřebiště – především podél Niuserreovy vzestupné cesty. Je zajímavé, že v tomto období hrál patrně největší význam posmrtný kult panovníka Niuserrea trvající až do počátku Střední říše. Z velké části k poklesu významu celé oblasti došlo v důsledku velkých hydrogeomorfologických změn v toku Nilu, jehož koryto se posunulo o několik kilometrů na východ a začátek jehož delty se nejprve přiblížil na jihu až k Fájjúmské oáze a pak se vrátil zpět na sever do oblasti Memfidy. Nil hrál po celou dobu existence starověkého Egypta zásadní roli a ovlivňoval polohu hlavních sídel i pohřebišť. Zatímco sedimentace půdy přinášené každoroční záplavou Nilu vedla k tomu, že za tisíc let narostla výška terénu v průměru o jeden metr, Nil také migroval ve východozápadním směru, a to až o dva kilometry za tisíc let. Tyto procesy měly zásadní vliv na pohyb starověké Memfidy. Zatímco ve Staré říši se toto město nacházelo v těsné blízkosti východně od Severní Sakkáry, na konci Staré říše to bylo již východně od pyramidových komplexů v Jižní Sakkáře a v průběhu 2. tis. př. Kr. se začalo posunovat směrem na východ, kde se ustálilo v oblasti dnešního Ptahova chrámu vybudovaného v době Nové říše.

Nedávné objevy svědčí o tom, že k větším aktivitám v Abúsíru dochází až od konce 18. dynastie, i když v mnohem menší míře než v Sakkáře – doloženy jsou hrobky a dokonce i chrám Ramesse II., který zřejmě souvisel s polohou Abúsírského rybníku, kultem boha slunce, tradicí slunečních chrámů a kultem bohyně Sachmety v Sahureově chrámu. Přesto lze říci, že Abúsír se nalézal spíše na okraji dění, které mělo své centru v oblasti Sakkáry.

Poslední vzestup a pád

Pozoruhodnou kapitolu pak tvoří pohřebiště větších i menších šachtových hrobek z 6. stol. př. Kr. v Západním Abúsíru, které patřily tehdejším vysoce postaveným hodnostářům sloužícím u královského dvora. Unikátní je i jejich architektura, která v mnoha aspektech napodobuje filozofii zádušního komplexu panovníka Džosera v Sakkáře.

Lze říci, že 26. dynastie, během jejíhož trvání vznikla i většina šachtových hrobek v Abúsíru, byla poslední slavnou dobou staroegyptské civilizace. To se ostatně odráží i v archeologických a historických pramenech následujících století. V r. 525 př. Kr. došlo k prvnímu porobení Peršany po prohrané bitvě u Pelúsia, které trvalo více než století. V letech 380–343 př. Kr. vládla poslední egyptská dynastie. Její poslední vládce Nektanebo II. podlehl řecko-perským vojskům. Následovala vláda Alexandra Velikého a po něm vládly ptolemaiovské dynastie (305–30 př. Kr.).

Egyptské elity tak několik století sledovaly postupný zánik kdysi slavné staroegyptské civilizace a její postupnou proměnu v něco, co jim bylo stále více a více cizí. Z doby 5. a 4. stol. př. Kr. bylo v Jižním Abúsíru objeveno sekundární pohřebiště zhruba 250 zvířat pohřbených ve více než 20 jamách v nadzemní částí hrobky AS 33 ze 3. dynastie. Převládal dobytek, ovce a kozy, ovce, koně a osli. Silné vrstvy rozpadlých kostí na mnoha místech Jižního Abúsíru, opracované skalní stěny a konečně i obličejová maska krávy nalezená v této oblasti naznačují, že jedno z pohřebišť posvátných zvířat možná čeká na své objevení i v Jižním Abúsíru.

V průběhu Pozdní doby veškeré archeologické nálezy svědčí o tom, že si svou významnou topografickou roli uchoval jak Abúsírský rybník, tak i Wádí Abúsírí, které bylo významnou procesní cestou směrem k chrámovým okrskům posvátných zvířat a kultovním komplexům v Centrální Sakkáře.

Výzkumy vedené Egypt Exploration Society v oblasti Severní Sakkáry ukazují jasně, že v průběhu posledních pěti století před změnou letopočtu to byl kult posvátných zvířat – paviánů, býků, matek posvátných býků, ibisů a sokolů, který celé oblasti Severní Sakkáry a Jižního Abúsíru dominoval. Tato oblast se v této době nazývala Hepnebes a byla ve znamení kultů a poutníků z celého východního středomoří. Ne okrajovou roli tu hrály i kulty plodnosti, související zřejmě i s kultem býka Apise. Byla to svým způsobem reakce na politickou nestabilitu této doby, kdy se egyptská elita utíkala ke staroegyptským kořenům, a snažila se tak uchovat egyptský charakter své kultury, která se ocitala stále více pod kulturním, politickým a často i vojenským tlakem zvenčí, nemluvě o cizím původu ptolemaiovské dynastie.

Samozřejmě, že tato stále dokola opakovaná chyba elit národa v době krize v podobě návratu ke kořenům jako obvykle nefungovala a jen prohloubila staroegyptský kolaps a pád. Kruh se svým způsobem uzavřel – tam, kde se zrodil jeden z počátků staroegyptské civilizace, se tato civilizace nakonec i postupně vytratila.

(Tento text byl v mírně odlišné formě připraven jako podklad pro výstavu Sluneční králové otevřené v Národním muzeu v Praze v letech 2020 a 2021. První část textu o Abúsíru najdete zde.)

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.