Abúsír (Part 1)

Civilizační fórum 42

Miroslav Bárta, 19. dubna 2024

Abúsír (Part 1)

Velmi špatně se to vysvětluje, ale spousta lidí to tak prostě má. Starověký Egypt nás fascinuje dodnes, podobně jako „otce historie“, řeckého dějepisce Hérodota. Možná je to jeho myšlenkovým odkazem, že smrtí naše cesta nekončí; roli v tom jistě hrají i pyramidy, unikátní monumenty – hrobky – starověku nebo chrámy v Karnaku a Luxoru či královské hrobky v Údolí králů, abych jmenoval jen ty nejznámější. K poznání starověkého Egypta již desítky let přispívají i čeští egyptologové a protože jsem právě na expedici v Egyptě, tak si dovolím nabídnout několik uvolněnějších dílů právě o naší práci.

Pište na autori@datarun.cz

Abúsír je pyramidové pole nacházející se asi hodinu jízdy směrem na jih od centra moderní Káhiry (podle hustoty provozu). Cesta k němu vede přes moderní vstup do pohřebiště v Sakkáře. Je tomu tak proto, že Abúsír představuje její přirozené pokračování směrem na sever. Asi bychom nespočítali, kolik je v Abúsíru míst, kterých se noha či ruka českého egyptologa dotkla po starých Egypťanech jako první. Rozpadající se kamenné a hliněné zdivo chrámů a hrobek, podlahy kaplí a chodeb dlážděné kamennými bloky nebo vymazané hlínou, výzdoba kultovních místností s nápisy, které dnes přečte jen pár set lidí na světě, nebo pohřební komory ukryté hluboko v podzemí a vesměs vykradené již ve starověku. Je to stále ještě tajemné místo, tím spíše, že je pro veřejnost stále uzavřené.

Lokalita

Stovky objektů na abúsírské koncesi již byly uchráněny před zubem času a přírodním živly právě díky moderním archeologickým výzkumům. Abúsír jako nedílná součást slavných pyramidových polí panovníků Staré říše představuje jeden z hlavních zdrojů poznání staroegyptských dějin, historie 5. dynastie (25. a 24. stol. př. kr.) především. V té době byly v Abúsíru postaveny celkem čtyři pyramidové komplexy faraonů Sahurea, Neferirkarea, Raneferefa a Niuserrea. Nedaleko od nich, na místě dnes zvaném Abú Ghuráb, budovali panovníci 5. dynastie chrámy zasvěcené bohu slunce Reovi. Bylo to právě slunce a vliv jeho boha Rea co dějiny 5. dynastie velice silně poznamenalo. Byla to doba pravděpodobně největšího rozmachu doby stavitelů pyramid, kdy se svět poprvé v dějinách lidstva stával globální, protože obchod, stejně jako dominantní kov oné doby, měď, vyžadovaly výraznou mezinárodní kooperaci.

A v čem spočívá výjimečnost Abúsíru? Především v tom, že společně se Sakkárou tvořily hlavní pohřebiště pro královskou rodinu, elitu i nižší úředníky po většinu 3. tisíciletí př. Kristem. Zde byl i na přechodnou dobu pohřben (někde v oblasti poblíž Džoserovy Stupňovité pyramidy) i Alexandr Velký po své smrti v Babylónu. A někde na přechodu Abúsíru a Sakkáry se stále skrývá hrobka slavného mudrce Imhotepa, stavitele první monumentální kamenné pyramidy na světě. Na tomto místě je třeba říci, že první hlavní město sjednoceného Egypta vzniklo na místě původní osady jménem Bílé zdi již na počátku 3. tisíciletí př. Kr. a rozkládalo se bezprostředně na východ od abúsírsko-sakkárské zóny budoucích pohřebišť na okraji egyptské Západní pouště. Tady z pohledu živých v královské Rezidenci zapadalo slunce a sem odcházeli na svou poslední cestu nakonec všichni obyvatelé hlavního města později známého jako Memfis.

Objevování

Byl to německý egyptolog a archeolog Ludwig Borchardt, který tři hlavní pyramidové komplexy v Abúsíru na počátku 20. století prozkoumal stejně jako celou řadu mastab v jejich bezprostředním okolí. V Abúsíru byli pohřbeni čtyři králové - zakladatel nekropole Sahure a po něm Neferirkare i jeho synové Raneferef a Niuserre. Donedávna z Abúsíru pocházely i nejstarší známé papyrové archivy, které překonaly až nedávno objevené papyry z doby stavby Chufuovy pyramidy nalezené francouzskou expedicí na pobřeží Rudého moře na lokalitě Wádí Džarf.

Borchardt dokonce pracoval i v sestupné chodbě vedoucí do pohřební komory panovníka Raneferefa. Práce však předčasně zastavil, protože se domníval, že jde o méně významnou nekrálovskou hrobku. Jeho pyramidový komplex byl objeven až v 80. letech 20. století tehdy československou expedicí vedenou Miroslavem Vernerem. Celá řada Borchardtových unikátních nálezů byla odvezena do Německa a je dnes k vidění v muzeu v Berlíně.

Krátce po založení původně Československého egyptologického ústavu v Praze a Káhiře v letech 1958 a 1959 bylo ústavu a jeho tehdejšímu řediteli Zbyňku Žábovi poskytnuto povolení k dokumentaci a následně i výzkumu Ptahšepsesovy mastaby, největšího nekrálovského komplexu doby Staré říše. V roce 1976 se podařilo jeho nástupci Miroslavu Vernerovi získat koncesi zahrnující téměř celé abúsírské pyramidové pole. Objevy na sebe nenechaly dlouho čekat. S využitím moderních archeologických metod se záhy podařilo objevit komplex královny matky Chentkaus (II.) i již zmiňovaný komplex panovníka Raneferefa, z něhož pochází nejen nejlépe dochovaná pohřební výbava egyptského panovníka Staré říše, ale i unikátní soubory papyrových archivů, královských a nekrálovských soch, kamenných nádob, keramiky a mnoha dalších. Objeveno bylo i pohřebiště členů rodiny krále Džedkarea a na západním okraji koncese pohřebiště šachtových hrobek z 1. tis. př. Kr. , z nichž vynikají hrobky vojenských představitelů Udžahorrresneta a Menechibnekona či nevykradená hrobka osudem a chorobami stíhaného kněze Iufay. V srdci pyramidového pole se podařilo objevit a prozkoumat i hrobky členů Raneferefovy rodiny (tzv. Nachtsareovo pohřebiště) nebo zcela nečekaně narazit na hrobku mudrce Kairsua známého do okamžiku jejího objevu jen z písemných pramenů z doby o tisíc let pozdější.

V roce 1991 se podařilo archeologickou koncesi výrazně rozšířit směrem na jih, prakticky až k nádherně zdobené Cejově hrobce; přilehlé pohřebiště se pak stalo součástí českých výzkumů v roce 2018. Jižní Abúsír postupně a jeho pohřebiště ležící ve stínu abúsírských a sakkárských pyramid, začal vydávat svědectví o osudech desítek významných staroegyptských hodnostářů žijících a sloužících u dvora panovníků Staré říše. Za všechny lze jmenovat hlavního královského lékaře Šepseskafancha, který založil velké rodinné pohřebiště, z něhož pocházejí ojedinělé soubory soch kněze Nefera a princezny Šeretnebtej.

Tři tisíce let historie

Abúsír připomíná palimpsest – znovu a znovu novými texty přepisovaný papyrový svitek. Je ukázkovým příkladem posvátné krajiny tak, jak ji chápali a dotvářeli staří Egypťané. Jednalo se o mnohovrstevné pohřebiště proměňující se po dobu třech tisíciletí stále znovu a znovu. Dominantní roli přitom hrála lokální topografie – poloha vzhledem k hlavnímu městu tehdejší doby, tzv. Bílý zdem; místo, kde se nacházel Abúsírský rybník (lokální jméno Birket Mochtar Paša) – vstupní brána do pohřebiště; Wádí Abúsírí vedoucí k jihozápadu a oddělující Severní Sakkáru a Jižní Abúsír – hlavní komunikační cesta spojující rybník a hlavní královské i nekrálovské památky; vyvýšené polohy obsazené nejvýznamnějšími hrobkami; specifická lokální božstva i sluneční kult a koncept posmrtného života, ve kterém zaujímala zásadní roli východozápadní orientace jednotlivých sakrálních staveb. V neposlední řadě pohřebiště odrážela i strukturu tehdejší společnosti a její hierarchické uspořádání, takže v sousedství dominantních pyramidových komplexů se nacházely hrobky členů královské rodiny a nejvyšších úředníků země (ne nutně to znamenalo vždy totéž) a v jejich okolí zase hrobky nižších hodnostářů. V době, kdy se ve společnosti naplno začal projevovat nepotismus a upadala centrální autorita, jsme svědky vzniku nezávislých rodinných pohřebišť. Všechny tyto faktory a procesy se rozvíjely v rámci vývoje tehdejší společnosti, což je vysvětlením toho, proč na základě multidisciplinárního zkoumání Abúsíru víme tolik nejen o tehdejším světě mrtvých, ale i živých. Může to působit jako paradox, ale Abúsír, podobně jako i některá jiná slavná pohřebiště starého Egypta (Sakkára, Abydos, Théby) prakticky nepřetržitě získával nové a nové podoby a významy, aniž by ty původní ztrácel.

Z Abúsíru je vidět nejen Stupňovitá pyramida panovníka Džosera v Sakkáře na jihu, ale i pyramidy slavných vládců 4. dynastie na čele s panovníkem Chufuem na severu v Gíze. Abúsír je i místem, kde byli pohřbení čtyři vládci 5. dynastie, sluneční králové. Žili v době 5. dynastie, kdy bůh Re byl dominantní božstvem, na jehož kult si činili vrchní a svrchované právo i tito panovníci – Sahure, Neferirkare, Raneferef a Niuserre. Na počest slunečního boha Rea vznikly v době 5. dynastie na severním okraji jejich pohřebiště sluneční chrámy v dnešním Abú Ghurábu. Dva z nich byly objeveny a prozkoumány archeologicky –Veserkafův, zakladatele 5. dynastie a Niuserrea, nejvýznačnějšího panovníka tohoto období. Abúsír je zároveň místem, kde byly za dobu trvání staroegyptské civilizace postaveny stovky a možná tisíce různých hrobek nejvyšších, vysokých a nižších hodnostářů, stejně jako i bezejmenných mužů, žen i dětí, a to nejen v 3. tisíciletí př. Kr., ale i v dobách následujících.

Arabská forma jména lokality Abúsír (v Egyptě existuje několik míst tohoto jména) je pravděpodobně odvozeno ze staroegyptského místního názvu Per-Wsír (v řecké formě Busiris), Usirův dům/chrám nebo Místo uctívání boha Usíra. To bylo v dokumentech v Pozdní době používáno pro označení Serapea, pohřebiště posvátných býků Apidů a dalo posléze jméno přilehlé vesnici Abúsír.

Z doby starověkého Egypta se však jméno lokality nedochovalo a je docela možné, že podobně jako většina ostatních pohřebišť ve starém Egyptě vlastní jméno neměla. Tehdejší běžná praxe totiž byla taková, že pohřebiště odvozovala své názvy od osídlení, ke kterému přiléhala. Tento zvyk se ostatně dochoval v Egyptě dodnes. Přesto však je několik indícií, které naznačují, že především oblast Jižního Abúsíru, tedy širší oblast na západ a jihozápad od Abúsírského rybníka byla specifickou a zásadní historickou zónou.

V 3. tis. př. Kr. se na východ od Abúsíru a Sakkáry začínala větvit i egyptská delta. Z geopolitických důvodů neexistovalo lepší místo, odkud mohli původně hornoegypští panovníci, kteří Egypt postupně sjednotili, kontrolovat a vládnout celému území od Asuánu na jihu po středomořské pobřeží na severu. Dnes se začátek delty nachází o desítky kilometrů severněji. V průběhu posledních pěti tisíc let se však v severojižním směru posouval tak, že například ve Střední říši začínal až v oblasti severního Fajjúmu, kde stála i tehdejší metropole Ičtawej (dnešní Lišt).

Nejvyšší hodnostáři právě sjednocené země a s největší pravděpodobností členové královské rodiny, se nechávali pohřbívat v Severní Sakkáře, zatímco nižší členové dvora si své mnohem skromnější hrobky vybudovali již v Jižním Abúsíru poblíž Abúsírského rybníka (Bonnetovo pohřebiště). Panovníci 1. dynastie byli pohřbíváni nadále na svém tradičním pohřebišti Umm El-Qaab v Abydu. Od 2. dynastie se tato politika změnila, takže tři z nich – Hotepsechemuej, Raneb a Ninečer si postavili své hrobové komplexy v oblasti jižně od Džoserovy pyramidy. Na výběr jejich polohy poměrně hluboko na západ od nilského údolí měla hlavní vliv lokace Abúsírského wádí vybíhajícího od Abúsírského rybníku směrem k jihozápadu. Toto údolí představovalo hlavní přístupový koridor k těmto komplexům a zřejmě i směr, odkud byl vizuální dojem z těchto hrobek nejdůležitější. Pohřebiště nejvyšších hodnostářů v Severní Sakkáře sestávalo především z velkých cihlových mastab orientovaných podél východní hrany skalního masivu severozápadním-jihovýchodním směrem a byly pravděpodobně přístupné od východu. V průběhu 2. a 3. dynastie se toto pohřebiště rozšiřuje směrem na západ – zde vzniká menší pohřebiště (tzv. Archaic cemetery), které v další fázi přechází přes Abúsírské údolí a pokračuje v Jižním Abúsíru. Počínaje 3. dynastií se Sakkára a Abúsír staly hlavními královskými pohřebišti Staré říše – s výjimkou několika panovníků 3. a 4. pohřbených v Dahšúru, Zawíjit Arjánu, Gíze a Abú Ghurábu, byla naprostá většina z nich pohřbená právě zde.

Z oblasti Abúsírského rybníku se během 2. a 3. dynastie hrobky postupně šířily směrem na západ až na Centrální pahorek v Jižním Abúsíru, jehož nejvyšší polohu zaujímá rozsáhlá hrobka neznámého majitele z konce 3. dynastie proslavená mmj. i nálezem unikátního pohřebního člunu. Tyto hrobky byly orientovány typicky severojižním směrem a byly přístupné od Abúsírského rybníku. Doba 4. dynastie po konci vlády panovníka Snofrua byla ve znamení gízského intermezza, kdy byli tři panovníci pohřbení v Gíze (Chufu, Chafre a Menkaure) a jeden v Abú Ghurábu (Radžedef). S koncem 4. dynastie se těžiště vývoje vrací do oblasti Sakkáry a Abúsíru a tomu tak zůstane až do konce Staré říše – poslední panovník 6. dynastie Pepi II. si nechává svůj komplex, stejně jako většina panovníků 6. dynastie vybudovat v Jižní Sakkáře.

Právě na poloze jednotlivých pyramidových komplexů 5. a 6. dynastie je velice dobře vidět, jakým způsobem se rozvíjela rezidence a hlavní město Staré říše, Memfis. Abúsírské pyramidové komplexy mohou naznačovat, že v době jejich vzniku se hlavní město rozšiřovalo směrem na sever, zatímco od konce 5. dynastie, od doby vlády panovníka Džedkarea a během vlády panovníků 6. dynastie, se přirozené politické centrum naopak posunulo směrem k jihu, do oblasti Jižní Sakkáry. Zde ležící komplex panovníka Pepiho I. dal i jméno celému hlavnímu městu. Výjimku z tohoto dlouhodobého trendu představovali pouze panovník Venís a Teti z konce 5. a počátku 6. dynastie. Poloha jejich komplexů v samém srdci Sakkáry mohla být motivována jejich snahou získat politickou a náboženskou legitimitu, které se jim nedostávalo.

Bohové Abúsíru

V Abúsíru nebyla uctívána pouze obecně rozšířená a uznávaná božstva jakými byli sluneční bůh Re, bůh Memfidy Ptah, bohyně Hathora, bůh sakkárských pohřebišť Sokar nebo bůh podsvětí Usir. V případě pohřebišť v Abúsíru bylo možno identifikovat i některá božstva staroegyptského panteonu, která byla svázána svým původem i výskytem specificky právě s touto oblastí. Jednalo se o žabí bohyni Heketu a boha Chentejčenenta, Hrobky kněží žabí bohyně Hekety z doby Staré říše se nacházely poblíž Abúsírského rybníku, tedy v Jižním Abúsíru a Severní Sakkáře. Tito hodnostáři zřejmě byli těmi, kdo v pohřebišti organizovali pohřební ceremonie v rámci kterých byli zesnulí pohřbíváni, aby procitli pro život na onom světě podobně jako žáby, které v době, kdy rybník na část roku vysychal, dokázaly hibernovat v jeho vyschlém dně, aby se „znovuzrodily“ v době opětovného naplnění v období záplav. Je dobře možné, že právě tito kněží organizovali pohřební rituály v pohřebišti.

Bůh Chentičenenet byl rovněž těsně spojen s Abúsírem a Severní Sakkárou. Jeho nejstarší výskyt je doložen z téže doby, kdy se objevuje i bůh Usír, tedy přibližně v polovině 5. dynastie. Shodou okolností je jeho nejstarším známým knězem hodnostář Ptahšepses pohřbený v sakkárské hrobce C1, který byl zároveň prvním nekrálovským hodnostářem, který pojal za manželku dceru krále Veserkafa, Chamaat, a v jehož hrobce se nalézá i nejstarší doklad jména boha podsvětí, Usira. Chentičenenet je součástí osobních jmen hodnostářů nebo se vyskytuje jako komponent titulu „kněz (boha) Chentejčeneneta“. V obou případech byli jejich majitelé pohřbeni v této oblasti. Z pozdějších období – Střední říše a Pozdní doby – existují dokonce písemné zmínky, že se zde nacházel jeho chrám. Jeho svázanost právě s Jižním Abúsírem může souviset s jeho „zemským“ – chtonickým charakterem, kterému mohlo napomáhat i umístění centrálního pahorku v Jižním Abúsíru jako země, kde se po opadu vod zrodil život.

Heketa i Chentejčenenet představují v náboženské sféře jasné doklady toho, že Abusír, respektive Jižní Abúsír a Severní Sakkára představovaly velmi specifickou oblast, samé srdce pohřebišť 3. tis. př. Kr., ke kterému notně přispívala i jejich lokální topografie.

To be continued…

(Tento text byl v mírně odlišné formě připraven jako ne příliš dostupný podklad pro výstavu Sluneční králové otevřenou v Národním muzeu v Praze v letech 2020 a 2021.)

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.