Zoufalí muži dělají zoufalé věci

Amerika ve varu 49

Zoufalí muži dělají zoufalé věci

Proč americký prezident Joe Biden velebí George Floyda

Martin Kovář

Americký prezident Joe Biden a demokraté obecně mají vážný problém. Předvolební výzkumy sice ukazují v zásadě patovou situaci, ve většině klíčových států (tzv. swing states) ale vede exprezident Trump. A aby toho nebylo málo, zatímco Biden ztrácí s ohledem na podporu Izraele stále více mladých lidí, Trumpa před pár dny fakticky vzato podpořila jeho největší soupeřka z primárek Nikki Haleyová. Trumpovi se navíc daří získávat voliče z řad Hispánců i Afroameričanů, soudní procesy jej prozatím, opakuji, prozatím, neoslabily, spíše naopak. Proto se není co divit, že Bidenův štáb zkouší kdeco a dopouští se přitom, alespoň podle mého názoru, řady chyb. Pojďme se na jednu z nich v deseti bodech podívat podrobněji.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 30. května 2024

Za prvé, „tweety“ prezidenta Joea Bidena a Kamaly Harrisové

Na sklonku minulého týdne vydal Joe Biden, respektive jeho volební tým na „twitterovém“ účtu (já vím, že je to X, nemyslete) prohlášení, v němž mimo jiné uvedl, že afroamerický recidivista George Floyd (1973–2020), který zemřel v Minneapolis po nepřiměřeném zákroku policisty Dereka Chauvina (následně po právu odsouzeného k dlouholetému vězení), „změnil svět“ (He changed the world) a že „by měl zůstat v naší paměti“ (Now, let’s act in his memory). Viceprezidentka Kamala Harrisová se vyjádřila, myslím, o něco vhodněji, když napsala, že si Floyd „zasloužil žít v bezpečí“ (GF deserved to be safe) a že „měl zůstat naživu“ (GF should by alive today). K tomu, proč prezident USA „tweet“ napsal a proč se podle mě dopustil chyby, se dostanu za okamžik.

Za druhé, policista Derek Chauvin byl po právu odsouzen

Jak jsem již uvedl, policista Derek Chauvin se dopustil nezákonného jednání a byl odsouzen nejprve na dvaadvacet a půl roku a později, po odvolání, na jedenadvacet roků do vězení s tím, že může být propuštěn nejdříve roce 2038. Odsouzeni byli i další tři policisté, kteří jeho zákroku (nepřiměřeně dlouhé klečení na krku při zatýkání) asistovali. Všechno ostatní je, s nadsázkou řečeno „vedlejší“, včetně skutečnosti, že v krvi zemřelého byly zjištěny vyšší hodnoty fentanylu a metamfetaminu (tj. pervitinu) a že samotný policejní zákrok byl s výjimkou tragického finále oprávněný (George Floyd platil v obchodě při nákupu cigaret padělanou bankovkou a při následném zatýkání jemně řečeno s policisty nespolupracoval).

Za třetí, kriminálník, recidivista a darebák

Rozhodující v celé věci není ani to, že George Floyd nebyl Good Guy (tedy dobrý člověk), jak říkají Američané, nýbrž recidivista, jenž skončil devětkrát ve vězení (převoz a držení drog, opakované krádeže, neoprávněné vniknutí), naposledy za loupežné přepadení (aggravated robbery with a deadly weapon, jak je to přesně v angličtině) v texaském Houstonu v roce 2007, kdy ve snaze získat peníze na drogy vnikl spolu s dalšími komplici do cizího domu a kde zbraní namířenou na její břicho ohrožoval těhotnou ženu. Po dopadení byl odsouzen k pěti a půl letům za mřížemi. Po propuštění na podmínku v roce 2013 již zatčen ani uvězněn nebyl, drogové závislosti se ale nezbavil a žil tak říkajíc „na hraně“, o čemž ostatně svědčila i výše zmíněná platba falešnou bankovkou. Jak stojí v subtitulku: žádný kladný hrdina, ale kriminálník a recidivista.

Za čtvrté, rasové nepokoje ve složité době

To, co se následovalo po Floydově smrti, je dobře známo: V amerických městech vzplanuly rasové nepokoje, které se vzápětí zvrhly v rabování a v pouliční násilí, největší od konce šedesátých let minulého století, kdy byla „Amerika“ vážně nemocná v důsledku složitého procesu desegregace „černobílé společnosti“, odporu vůči válce ve Vietnamu a hnutí „květinových dětí“. Již tak složitou situaci dále zkomplikoval fakt, že v zemi došlo v souvislosti s koronavirovou krizí k prudkému propadu ekonomiky a ke stejně strmému nárůstu nezaměstnanosti. Na rasových a sociálních nepokojích se podepsala i skutečnost, že USA, rozpolcené tak jako nikdy dříve, směřovaly k prezidentským volbám, v nichž se úřadující hlava státu republikán Donald Trump střetla s demokratickým vyzývatelem Joem Bidenem.

Za páté, obrazoborecké hnutí

Jedním z nejviditelnějších důsledků výše zmíněných nepokojů byly útoky na pomníky a sochy některých významných osobností (nejen americké) minulosti, obviňovaných, většinou, z rasismu. Například ve Virginii byla shozena do vody socha Kryštofa Kolumba, objevitele Ameriky pro Evropany z konce 15. století. V Bostonu janovskému mořeplavci někdo rovnou usekl hlavu a známá černošská sociální pracovnice a aktivistka z Richmondu v již zmíněné Virgiinii, Chelsea Higgsová Wiseová, se na jeho adresu vyjádřila, že „je třeba začít tam, kde všechno začalo“; krátce poté se na podstavci Kolumbovy sochy objevil nápis, že „představuje genocidu“. Ano, právě takto to tehdy vypadalo ve Spojených státech amerických, kdybyste na to náhodou zapomněli.

Za šesté, řádění paní Pelosiové

Snad ještě idiotštěji nežli vandalové, kteří zničili Kolumbovy sochy, se zachovala tehdejší předsedkyně Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu demokratka Nancy Pelosiová, která si po třiatřiceti letech strávených ve sněmovně po zabití devětkrát trestaného „něžného obra“ Floyda „uvědomila“, jak moc ji vlastně urážejí sochy představitelů Konfederace a vojáků z občanské války (1861–1865) na Kapitolu, a proto musely „ze dne na den“ pryč. Že během nastalé hysterie nedošlo i na George Washingtona, prvního amerického prezidenta (v čele státu v letech 1789–1797), jednoho z „otců zakladatelů“, ale také, pozor, plantážníka z Virginie, u něhož, respektive pro něhož pracovali mimo jiné i černí otroci, byl malý zázrak. Mimochodem, to, že si paní Pelosiová na Washingtona netroufla, mnoho neznamená, v budoucnu jistě se najde řada mladších, uvědomělejších a statečnějších mladých mužů a žen, kteří mu dají „co proto“.

Za sedmé, Black Lives Matter

Obrazoborectví a hnutí „Na černošských životech záleží“ (Black Lives Matter), jež se po smrti George Floydai zrodilo a jež následně trhalo „Ameriku“ vedví, se ve finále neomezilo jen na Spojené státy. Podobná vlna i s ní související politicky korektní idiocie se objevila i v Evropě, nejprve, logicky, ve Velké Británii. Tamní vandalové znectili například sochu Winstona Churchilla na Parlamentním náměstí v Londýně, vedení liverpoolské univerzity pro změnu oznámilo, že přejmenuje jednu ze svých budov, pojmenovanou po čtyřnásobném premiérovi Williamovi Ewartu Gladstoneovi, jehož rodina vlastnila plantáže v Karibiku, a tak bych mohl pokrčovat dál a dál. Aktivisté nenávidějící establishment až za hrob, kteří prostřednictvím vzedmutých emocí a vybičovaných vášní zneužili řadu dobrých lidí ke svým cílům, byli „na koni“; Spojené státy a Západ obecně propadly zase jednou (podobně jako v šedesátých letech 20. století) „horečce“, které je nicméně nezničila, na to nakonec sílu naštěstí neměla.

Za osmé, čistky v knihovnách a ve filmotékách

Nešlo ale pouze o sochy a obrazy. Mluvčí společnosti HBO v důsledku výše zmíněných událostí prohlásil, že legendární „film Jih proti Severu (Gone with the Wind z roku 1939 a Clarkem Gablem a Vivien Leighovou v hlavních rolích – M. K.) je produktem své doby a zobrazuje některé etnické a rasové předsudky, které bohužel byly běžnou součástí americké společnosti. Takové zobrazení bylo nevhodné tehdy a je nevhodné i dnes, a my jsme přesvědčeni o tom, že by bylo nezodpovědné, kdybychom tento titul ponechali v naší databázi bez uvedení kontextu a vysvětlení.“ Jeden z nejslavnějších hollywoodských blockbusterů, u jehož sledování nikdo příčetný nepochybuje o tom, že jeho prezentace „starého amerického Jihu“ je silně idealizovaná, je od té doby ke zhlédnutí pouze s „vysvětlujícím komentářem“, což je přinejmenším komické.

Za deváté, MLM problém neřeší

Jenom naprostý naivka či úplný hlupák se může domnívat, že k vyřešení dlouhodobě nesmírně složité a v řadě ohledů znepokojivé rasové situace nejen ve Spojených státech amerických – v tomto ohledu není možné si cokoli idealizovat (zastřelení dalšího Afroameričana, sedmadvacetiletého Raysharda Brookse policistou, tentokrát v Atlantě ve státě Georgia v červnu 2020, situaci před čtyřmi lety dále vyostřilo) – napomůže tím, že, je-li běloch či běloška, poklekne před černým spoluobčanem a bude mu líbat nohy a prosit jej o odpuštění za něco, co neudělal/a, fakticky jen kvůli tomu, že má odlišnou barvu kůže… Moc by mě zajímalo, co by na to řekl Martin Luther King, Jr., ikona boje za zrovnoprávnění Afroameričanů z padesátých a šedesátých let minulého století, jehož mají dnešní aktivisté všeho druhu plná ústa. Myslím, že by se dost divili.

Za desáté, Joe Biden „na lovu“ afroamerických hlasů

Na závěr se vraťme tam, kde jsme začínali a oč tu jde především. Prezident Joe Biden, jenž je ne-li pro většinu, pak pro mnoho Američanů za celou svoji dlouhou politickou kariéru faktickým „ztělesněním establishmentu“ a „bílé nadřazenosti“, a jenž, řečeno slovy mnoha Afroameričanů samotných, pro ně za necelé čtyři roky v Bílém domě „nic pořádného neudělal“ (stejně jako Barack Obama v letech 2009–2017), se svým „tweetem“ pokusil využít výročí úmrtí George Floyda k tomu, aby zastavil úbytek afroamerických hlasů, které nutně potřebuje ke znovuzvolení. Celá věc má ale jeden háček: Řada Bidenových bílých voličů má za to, že kriminálník a recidivista George Floyd navzdory tomu, že byl zabit při neoprávněném a správně potrestaném policejním zákroku, což znovu zdůrazňuji, nebyl muž, který „změnil svět“, a už vůbec ne k lepšímu. Bude-li Biden takto pokračovat, může se mu snadno stát, že sice získá „pár“ hlasů, o něž mu jde, ale mnohem víc „těch druhých“ ztratí. Sčítat se ale každopádně bude až v listopadu, a jak to dopadne, dnes nikdo z nás neví. Počkejme si a uvidíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.