„Zásah štěstím“ rozpolcenou a nemocnou Ameriku „do varu“ nepřivedl, film je to ale i tak skvělý

Amerika ve varu 45

„Zásah štěstím“ rozpolcenou a nemocnou Ameriku „do varu“ nepřivedl, film je to ale i tak skvělý

Woody Allen umí i v osmaosmdesáti letech vyprávět příběhy jako málokdo

Martin Kovář

Jak jsem uvedl již v názvu newsletteru, svým zatím posledním filmem „Zásah štěstím“ (Coup de chance) z loňského roku sice scénárista a režisér Woody Allen (*1935) Ameriku „do varu“ nepřivedl, film je to ale skvělý. Vezmeme-li v potaz, že jeho tvůrci je bezmála devětaosmdesát let, pak jde o počin téměř výjimečný. My, Woodyho celoživotní fanoušci, film oceňujeme tím spíš, že ho vůbec natočil, stejně jako řadu svých snímků poté, co jej jeho bývalá partnerka, herečka Mia Farrow, na vrcholu kampaně #Me Too obvinila ze sexuálního zneužívání dcery Dylan, třebaže je vyšetřování nepotvrdilo a Allen nebyl nikdy z ničeho obviněn, natož obžalován a odsouzen, a následně proti němu rozpoutala kampaň, která jej lidsky i profesně málem zničila.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 2. května 2024

Amerika je (už zase) nemocná

O tom, že dnešní „Amerika“ je vážně nemocná, svědčí řada symptomů, například to, co se děje na tamních prestižních univerzitách. Rozmazlené děti, vesměs z bohatých rodin, zhýčkané tím, jak dobře se mají, a zblblé progresivistickými kantory a radikálně levicovými médii a aktivisty placenými bůhví kým vším, brání židovským spolužákům v přístupu do škol, odsuzují Izrael za to, že se snaží zabránit opakování teroristického útoku ze 7. října loňského roku, podporují antisemitské heslo „Od řeky k moři“ (From the River to the Sea), které fakticky znamená likvidaci židovského státu, a v mnoha případech i teroristické organizace Hamás a Hizballáh. Zásahy policie, jež nejen židovští studenti vítali radostným pokřikem „USA, USA, USA“, snad s jejich zlovůlí skoncovalo, klid ale není a hned tak nebude.

Jakkoli jsou obrázky z amerických univerzit děsivé, nemám o velkou demokracii za oceánem strach. Vzpomeneme-li si na konec šedesátých let minulého století, zjistíme, že tehdy situace vypadala možná ještě hůř. Hořící černošská ghetta ve velkých městech a univerzitní kampusy obsazené „revolucionáři“, kteří vyhazovali z práce konzervativní kantory a dosazovali na jejich místa podivné dlouhovlasaté, nemyté existence, hlásající „lásku, ne válku“, nezřídka zhulené či opilé do bezvědomí, si v USA ostatně pamatují dodnes. Přežila-li „Amerika“ tuto divokou generační revoltu, spojenou s odporem proti válce ve Vietnamu a s nespokojeností s tím, jak pomalu postupuje rasová desegregace americké společnosti, přežije to i tentokrát. Tak jako tehdy přišli Nixonové, Fordové a Reaganové, objeví se zcela jistě i teď politikové, kteří ukončí podivnou „éru bizarních starců u moci“, každého po svém a každého jinak, ať už se jmenují Donald Trump či Joe Biden. Moje víra v budoucnost země jménem Spojené státy zkrátka není nijak zásadně otřesená.

Jak (téměř) zničit režiséra

Proč o tom všem v souvislosti s Woodym Allenem píšu? Protože podobný, již v perexu zmíněný záchvat téměř zničil i jeho. Na vrcholu kampaně, která začala na podzim 2017 po obvinění, odsouzení a uvěznění producenta Harveye Weinsteina za opakovaná sexuální zneužívání a znásilnění, musel velký počet mužů – často nepochybně oprávněně – čelit důsledkům svých minulých činů. V řadě případů ale obvinění budila pochybnost, neboť k nimž často došlo až po několika desítkách let, nepříliš důvěryhodnou formou, a navíc se týkala lidí, kteří byli dlouho obecně pokládáni za bezúhonné jako například herec Dustin Hoffman a mnozí další; jiná herecká hvězda Kevin Spacey, jemuž se u londýnského soudu dostalo po letech velkého zadostiučinění, by mohl vyprávět…

Woody Allen se stal obětí pomstychtivosti své někdejší partnerky (zapříčiněné tím, že si začal vztah s jejich dospělou adoptivní dcerou Soon-Yi, s níž se později oženil) rovněž; znovu vznesené obvinění ze sexuálního zneužívání dcery Dylan (poprvé s ním Mia Farrow přišla v devadesátých letech) jej téměř zničilo. Mia Farrowová a zdivočelá média uspořádaly na Allena zběsilou štvanici, která sice nebyla ničím reálným podložená, o to fanatičtější ale byla. Odnesl to především film „Deštivý den v New Yorku“ (A Rainy Day in New York; 2019), který produkční firma odmítla uvést do kin, hlavní herci se vzdali honorářů a veřejně se káli za to, že s režisérem spolupracovali atd. „Když se na to podívám s odstupem“, napsal později Woody Allen ve svých vynikajících pamětech („Mimochodem. Autobiografie“ – Apropos of Nothing, 2020; česky 2021 ve skvělém překladu Michaela Žantovského), „musím říct, že bylo docela zábavné pozorovat všechny ty lidi, jak se předháněli, aby pomohli jedné pomatené ženské vykonat pomstu..."

Allena nakonec zachránila jednak jeho zjevná nevina (viz přepečlivé policejní vyšetřování včetně posudků od renomovaných soudních lékařů – psychologů a psychiatrů, které, respektive kteří jakékoli zneužívání vyloučili), jednak to, že se za něj s veškerou autoritou postavili, na rozdíl od mladých hvězdiček filmu „Deštivý den v New Yorku", jakým byl například Timothée Chalamet (jenž se Allena veřejně zřekl, ale později přiznal, že tak učinil na radu producenta svého dalšího filmu „Dej mi své jméno“ s tím, že tak bude mít větší šanci na Oskara), jiní skvělí herci a obecně umělci (nejen „lidé od filmu“) jako Alec Baldwin, Scarlett Johanssonová, Diane Keatonová a další. A také evropští producenti, herci a evropské publikum, jeho fandové z Evropy, kde měl Allen vždycky víc fanoušků nežli v USA, snad kromě New Yorku, jemuž ve svých filmech složil tolik poklon jako nikdo jiný (za všechny uveďme alespoň „Manhattan“ – Manhattan; 1979).

Woodyho evropské filmy a „Zásah štěstím“

Woody Allen tak točí dál. V Evropě je koneckonců „doma“ už dlouho a některé jeho evropské filmy – „Match Point – Hra osudu“ (2005), "Vicky Cristina Barcelona“ (2008), „Půlnoc v Paříži“ (2011), „Do Říma s láskou“ (2012) a nyní i „Zásah štěstím“ (Coup de chance; 2023), jeho první ve francouzštině – patří i v jeho skvělé kinematografii k těm nejlepším. Jak to v osmaosmdesáti letech dělá, mi není úplně jasné, ale jde mu to pořád báječně, a proto jsem stejně jako jeho další fanoušci uvítal zprávu, že by měl letos v létě začít točit znovu, tak se budeme opatrně těšit.

Allenův zatím poslední film balancuje na pomezí romantické love story, rodinného dramatu, konverzačky, thrilleru, policejní historky (tak trochu detektivky) a, ve finále, komedie, což je ingredience či směs, jakou umí namíchat jenom on. Pro všechny, kteří v recenzích vedou učené debaty na téma, nakolik je příběh „logický“ a „uvěřitelný“, mám jednu radu: Dejte si obklad na hlavu a bavte se, je to „jen“ film, zábavný film, vtipná šaráda či moralitka o vztazích mezi muži a ženami (víc pohlaví ani genderových identit ve filmu, je mi líto, nenajdete, i kdybyste se přetrhli) v typicky „allenovském“ duchu. Vynikající, brilantní, je nejen režie, ale i kamera Vittoria Storana (*1940), dalšího, pro změnu italského více než osmdesátiletého „veterána“, včetně použití ruční kamery a dlouhých záběrů, jaké jsou typické právě pro Allenovy filmy.

Také herci v „Zásahu štěstím“ jsou bez přehánění perfektní (Lou de Laâgeová jako hlavní hrdinka Fanny; Melvil Poupaud jako její manžel Jean; Valérie Lemercierová jako její matka či Niels Schneider jako její milenec Alain), stejně jako, v neposlední řadě, převážně jazzová filmová muzika (velká Woodyho láska). Ze všech těchto důvodů se není co divit, že byl snímek loni v září na osmdesátém filmovém festivalu v Benátkách přijat velmi vřele, co vřele, spíše s nadšením, což režisérovi a jeho suitě udělalo velkou radost. Podobnou radost z něj mají i režisérovi čeští fanoušci včetně mě, a to tím spíš, že jsem film viděl teprve včera po bezmála týdenní návštěvě Mnichova, o které jsem psal v úterý.

Tak na zatím poslední Woodyho film vyrazte, přátelé, i když, jak jsem už řekl, tentokrát Ameriku „do varu“ nepřivedl. Je zábavný a vtipný, mistrovsky natočený a zahraný, věřte mi, užijete si ho.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.