Vzpomínka na Woodstock aneb Jak ve Spojených státech vyvrcholila „divoká“ šedesátá léta

Amerika ve varu 62

Vzpomínka na Woodstock, aneb Jak ve Spojených státech vyvrcholila „divoká“ šedesátá léta

Martin Kovář

Na závěr léta si dnes ještě jednou, podobně jako v úterních Evropských peřejích, odpočineme od politiky a zavzpomínáme si, u příležitosti jeho pětapadesátého výročí, na hudební festival Woodstock, jenž byl jednou z ikonických událostí amerických „divokých“ šedesátých let. Stovky tisíc lidí, kteří se ho 15. – 18. srpna 1969 poblíž městečka Bethel ve státě New York (přibližně čtyřicet mil od Woodstocku, kde se měl konat původně) zúčastnili, na něj nezapomněly do konce života. Třídeskový komplet písniček z festivalu a film Michaela Wadleigha z roku 1970, který obdržel Oscara za nejlepší dokument, mimořádnost této události jen potvrzovaly. Právě proto o něm dnes bude řeč.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 29. srpna 2024

Jak se rodil Woodstock

Myšlenka na uspořádání velkého rockového a folkového festivalu se zrodila na samém sklonku šedesátých let. Na počátku stáli čtyři podnikaví muži. První byl „bosonohý" byznysmen, promotér a manažer Michael Scott Lang (1944–2022), který byl později i hlavním organizátorem festivalů Woodstock ᾿94 (k pětadvacátému výročí) a Woodstock ᾿99; druhým básník, muzikant, vášnivý motorkář a hudební producent Arthur Lawrence „Artie“ Kornfeld (*1942); třetím byl dědic farmaceutického impéria Polident/Poli-Grip John P. Roberts (1945–2001) a čtvrtým Joel Rosenman (*1942), který s Robertsem později vydal slavnou non-fiction Making Woodstock, jež byla původně publikována pod názvem Young Men within Unlimited Capital.

Projekt se nerodil ani trochu snadno. Mezi muzikanty, o nichž pořadatelé původně uvažovali, ale kteří se nakonec na festivalu neobjevili, byli například slavný písničkář Bob Dylan či populární kanadsko-americká „pětka“ The Band. Teprve když v dubnu 1969 podepsala oblíbená rocková skupina Creedence (Creedence Clearwater Revival) z kalifornského El Cerrita, přestali další váhat a manažeři mnoha z nich je začali pořadatelům dokonce nabízet.

Důležitou otázkou bylo, kde se festival bude konat. Původně se počítalo s pódiem přímo ve městě Woodstock v Ulster County ve státě New York, severně od Kingstonu, nedaleko studia, které patřilo producentovi Alexanderu Tapoozovi. Po silných protestech místních obyvatel organizátoři uvažovali o Winston Farm ve městě Sugerties, rovněž ve státě New York. Nakonec ale uspěli až u farmáře Maxe Yasgura v městečku Bethel, o němž už byla řeč v perexu.

Fenomén jménem Max Yasgur

Samotný Max Yasgur (1919–1973) se narodil v New Yorku jako syn židovských imigrantů z Ruska, studoval práva na soukromé New York University a poté se s úspěchem pustil do podnikání. Na konci šedesátých let byl již největším producentem mléka v Sullivan County ve státě New York a jeho guernseyské krávy byly vyhlášené široko daleko. V době konání festivalu bylo Yasgurovi padesát let a byl ženatý s Miriam „Mimmi“ Gertrude Millerovou, s níž měl syna Sama a dceru Lois. Politickým přesvědčením byl konzervativní republikán, jenž mimo jiné podporoval americkou válku ve Vietnamu, což v době „protiválečného festivalu“ přirozeně nedával najevo. K podpoře akce vedlo přesvědčení, že to prospěje jeho businessu.

Kolaps na úvod

Pořadatelé „festivalu míru a lásky“ (Festival of Peace and Love) počítali s tím, že počet účastníků nepřesáhne padesát tisíc; brzy bylo zjevné, že se zmýlili. Již v předvečer akce nastal v doposud poklidném venkovském městečku a jeho okolí naprostý dopravní chaos. Rozhlas a televize proto varovaly zájemce, aby na místo v žádném případě nejezdili. Zpěvák Arlo Davy Guthrie (*1947), interpret protestsongů o sociální spravedlnosti a „vypravěč“ svérázných zhudebněných příběhů, posluchače informoval o tom, že celý systém silnic v okolí zkolaboval. Předchozí déšť navíc učinil z řady silnic a cest „blátivé peklo“, jež bylo zcela neprostupné.

V neděli 17. srpna ráno nabídl jednomu z organizátorů festivalu, Johnu P. Robertsovi, guvernér státu New York Nelson Rockefeller (1908–1979), že pošle na místo deset tisíc příslušníků Národní gardy, Roberts jej nicméně přesvědčil, že to není nutné. Sullivanské hrabství ale i tak vyhlásilo stav nouze a posádka z nedaleké základny Stewart Air National Guard Base v Orange County pomáhala s udržením pořádku. Byla to zkrátka pořádná mela, a když festival skončil, všichni si vydechli. Důležité bylo to, že během celé akce nedošlo prakticky k žádným projevům násilí či narušení pořádku. Přesto při ní přišli o život tři lidé, dva muži na následky požití drog, ve třetím případě šlo o oběť nehody, spící mladík byl přejet traktorem. V nemocnicích bylo ošetřeno přes pět tisíc lidí, téměř osm set v důsledku požití drog a omamných látek, nikdo z nich ale nemusel zůstat v péči lékařů dlouho.

Festival všech festivalů

Pro drtivou většinu účastníků festivalu nebylo nic z toho, o čem jsem psal, podstatné. Hlavní důvod, proč se na Yasgurových pozemcích v Bethelu v hojném počtu sešli, byla totiž muzika, pospolitost, pocit sounáležitosti a obecně stěží popsatelná atmosféra, která vycházela z celé ke konci se již chýlící „dekády květinových dětí“ a současně ji rámovala a osudově definovala. Plejáda „hvězd“, které se ve třech blocích střídaly na pódiu, byla navíc unikátní a, jak se ukázalo, neopakovatelná, což přispělo k povznesené náladě a pocitu lidí, že prožívající něco „neskutečného“.

V prvním bloku, který začal v zásadě podle plánu v pátek 15. srpna po páté hodině vpodvečer a skončil ve dvě hodiny v noci nad sobotním ránem, vystoupili postupně folkový a soulový kytarista Richie Havens, s nímž se pro tuto roli původně nepočítalo. Členové kapely Sweetwater, jimž měla tato čest připadnout, však byli na cestě dočasně zadrženi policejní hlídkou, a proto dorazili se zpožděním. Po Havensovi přišel na řadu Swami Satchidananda, indický jogínský guru a náboženský „učitel“, který si v šedesátých letech získal na Západě popularitu a který festival oficiálně zahájil desetiminutovou promluvou. Teprve potom došlo na rockery ze Sweetwater z kalifornského Los Angeles, na folkaře Berta Williama Sommera, Jamese Timothyho „Tima“ Hardina a na dalšího Inda, tentokrát sitaristu a kytaristu Raviho Shankara, jenž hrál navzdory silnému dešti a jenž patřil k nejpozoruhodnějším indickým hudebníkům druhé poloviny 20. století. První ženou na „woodstockovské“ scéně byla Melanie Anne Safka-Schekeryková známá jako Melanie či Melanie Safka. Po ní zahrál již zmíněný Arlo Guthrie a na závěr vystoupila legendární Joan Baezová, která v té době byla, aniž to posluchači tušili, již šest měsíců těhotná.

Ve druhém bloku, od sobotního poledne do nedělního dopoledne, vystoupili na pódiu newyorský rock band Quill, jeden z hlavních představitelů „psychedelického rocku", a Joseph Allen „Country Joe“ McDonald, který měl hlavní vystoupení až třetí den, ale který krátce zahrál již v sobotu po poledni, protože sanfranciská skupina Santana, v jejímž čele stál mexický rodák, kytarista Carlos Santana, dosud nebyla připravena. Následovali kytarista a harmonikář John Sebastian, jenž na původním seznamu hostů nebyl, ale protože řada vystupujících meškala, dostal příležitost i on, anglický bubeník Keith „Keef“ Hartley a jeho skupina a mnozí další, včetně v úvodu zmíněných Creedence Clearwater Revival, a hlavně Janis Joplinová, která zpívala společně s The Kozmic Blues Band. V neděli dopoledne druhou část programu ukončily anglická kapela The Who, jedni z nejvlivnějších hudebníků šedesátých a sedmdesátých let vůbec, a další skupina ze San Franciska – Jefferson Airplane, další z pionýrů psychedelického rocku.

Poslední blok v neděli ve dvě hodiny odpoledne zahájil anglický zpěvák Joe Cocker s The Grease Band(em), po něm přišel na řadu již uvedený „Country Joe“ s The Fish a další. Nad ránem vystoupili, v jednom z nejlepších představení vůbec, Crosby, Stills, Nash & Young, tj. David Crosby, Stephen Stills, Graham Nash a Kanaďan Neil Young, muzikanti, kteří v tom nejlepším slova smyslu poznamenali americkou a světovou muziku a kulturu jako málokdo, nemluvě o jejich politickém aktivismu. Jako poslední tři se na pódiu ukázali Paul Butterfield Blues Band vedený bluesovým harmonikářem Paulem Vaughnem Butterfieldem, rocková a doo-wopová kapela Sha Na Na a hlavně, v úplném finále, James Marshall „Jimi“ Hendrix, dost možná nejlepší hráč na elektrickou kytaru všech dob. A pak už přišel, v pondělí, 18. srpna padesát minut před polednem, konec, příběh jedné z největších show celého 20. století se k lítosti i úlevě mnoha lidí uzavřel.

Finále Jimiho Hendrixe

Hendrixovo vystoupení nezaznělo až na závěr náhodou. Pořadatelé si byli velmi dobře vědomi toho, že v něm mají největší hvězdu vůbec a interpret ani je, ani diváky a posluchače nezklamal. Šlo nejen o nejlepší vystoupení na celém festivalu, ale i o jeden z vrcholných hudebních výkonů v celých dějinách moderní populární hudby. „Král elektrické kytary“, oblečený, nesmírně impresivně, ve vestě z bílé kůže s třásněmi a s červeným šátkem, uvázaným jako obvykle do „koruny“ svého afro účesu, zahrál nejprve americkou hymnu, a to tak, „jak ji ještě nikdo nikdy neslyšel“. Také ostatní skladby byly naprosto fantastické, nezapomenutelné. Na Hendrixovo vystoupení přitom zůstala z původních čtyř až pěti set tisíc posluchačů pouhá desetina, pětadvacet až třicet tisíc, ostatní již zmohla únava ze čtyřdenního maratónu. Hendrix hrál na navzdory tomu více než dvě hodiny a, jak už jsem řekl, skončil jako nekorunovaný festivalový král.

Ozvěny a sláva Woodstocku

Na festivalu byli přirozeně přítomni zástupci mnoha médií; většina novinářů a novinářek ale psala spíše o problémech a těžkostech, které s festivalem souvisely, než o muzice a o jeho neopakovatelné atmosféře. Mnohem větší výpovědní hodnotu měly některé filmy, jež byly o události natočené, například už zmíněný dokumentární Woodstock režiséra Michaela Wadleigha z roku 1970. V roce 1994 mohli diváci vidět třídílnou minisérii Woodstock Diaries režisérů Chrise Hegeduse, Ereze Laufera a Donna Alana Pennebakera, v roce 2009 pak Taking Woodstock už rovněž zmíněného Anga Leeho. Kromě toho byla vydána celá řada elpíček, kompilací atd.; z některých z nich jsou dnes nesmírně cenné sběratelské kousky, které se „platí zlatem“.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.