„Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Americe (ale báli jste se zeptat)“, aneb Literární a (tak trochu) filmový průvodce do „dějinách a současnosti“ USA

Amerika ve varu 10

Martin Kovář, Praha, 24. srpna 2023

„Všechno, co jste kdy chtěli vědět o Americe

(ale báli jste se zeptat)“,

aneb

Literární a (tak trochu) filmový průvodce do „dějinách a současnosti“ USA

Název, vypůjčený ze slavného filmu Woodyho Allena

„Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat)“ z roku 1972 (mimochodem, Woodymu, if I may, je osmdesát sedm let a stále točí výborné filmy), je samozřejmě nadsázkou – žádných deset, dvacet, třicet či sto knih nemůže v úplnosti vystihnout, jaká „velká země“ za Atlantikem opravdu byla a je. Nicméně! Když už mě jeden ze čtenářů a posluchačů Datarunu poprosil, zda bych mu neřekl, co si má o Americe přečíst, protože se tam nejspíš dlouho nedostane, jestli vůbec kdy, neváhal jsem ani vteřinu a tady to, přátelé máte – knížky deseti autorů o historii a současnosti Ameriky, jež, přečtete-li si je… Já vím, já vím, každý bychom vybrali jiné autory a jiné knihy (a jejich jiná filmová zpracování), ale někde bychom se třeba protnuli…Tak si to přečtěte a dejte mi/nám vědět, jdeme na to.

Čtěte a pište na adresu

makovar@atlas.cz

Písmeno, které hoří

Když vyšel v Americe román „Šarlatové písmeno“ (The Scarlet Letter; 1850), nemohl jeho autor Nathaniel Hawthorne (1804–1864) ani v nejmenším tušit, že popsal dějiny zdivočelého puritanismu a obecně lidského fanatismu a skupinové nenávisti tak, jak to už po něm skoro nikdy nikdo nedokáže. Děsivý příběh o „hříšné“ lásce údajné cizoložnice Hester Pranneové a duchovního Atrhura Dimmesdalea z časů protestantského osídlování Ameriky a jejich zničení zfanatizovanou komunitou je navíc až děsivě, hrůzostrašně aktuální i dnes, v časech kulturních válek všech proti všem. Pokud „Šarlatové písmeno“ náhodou neznáte, přečtěte si je, prosím, a teprve potom si případně pusťte jeho filmové zpracování režiséra Rolanda Joffého (ano, téhož Rolanda Joffého, který natočil legendární „Misii“ či „Misi“ [The Mission; 1986)] z roku 1995 s Demi Mooreovou v hlavní roli. Věřte mi, že nebudete ani trochu litovat.

„Páni kluci“ po americku

Kdo by neznal film režisérky Věry Plívové Šimkové „Páni kluci“ z roku 1975! Snad žádný jiný snímek nevystihuje tak skvěle nekonečný půvab dětství během letních prázdnin v českém provinčním městečku, snad žádný jiný snímek nemá tak podmanivé kouzlo, jež brzy zmizí, nenávratně, s věkem… Geniální, nepřeháním. Předloha filmu, zčásti autobiografické knížky „Dobrodružství Toma Sawyera“ (The Adventures of Tom Sawyer; 1876) a zčásti též „Dobrodružství Huckleberryho Finna“ (The Adventures of Huckleberry Finn; 1884) spisovatele Marka Twaina (1835–1910) nejenže mají srovnatelný půvab, ale navíc jsou skvělým popisem amerického Jihu v deltě Mississippi (ve státě Missouri) v poslední třetině 19. století. Navíc jsou, hlavně ta druhá, nepřímou, ale jasnou a tvrdou obžalobou otroctví a otrokářství, avšak tak nenásilně, že to téměř nepostřehnete… Za celý život jsem nepotkal nikoho, kdo by si tyhle knížky přečetl a neměl je rád. Můj brzy devítiletý syn je ještě nezná, „Pány kluky“ ale miluje nadevše, a to je první krok k tomu naučit se mít rád i Marka Twaina a jeho hrdiny. Tak snad už brzy.

Drsná škola, jak se patří

Pokud jde o americkou „drsnou školu“ (Hard-Boiled-School), jejíž autoři se naučili psát od mladého Ernesta Hemingwaye, nejdrsnější ze všech je „Rudá žeň“ (Red Harvest; 1929) Dashiella Hammetta (1894–1961). Její hlavní hrdina, bezejmenný detektiv ze sanfranciské pobočky agentury Continental, pověřený „vyčistit“ hornické město kdesi na středozápadě USA od bandy gaunerů a zkorumpovaných policajtů, je na první pohled nenápadný, pupkatý, nevysoký, ale přitom zatraceně „tuhý chlapík“, dokonalý představitel „drsné školy“. Je dostatečně tvrdý, nemilosrdný a bezcitný, aby splnil úkol, který dostal; vydrží všechno, co musí, ale zároveň je v něm, navzdory tomu, co jsem před chviličkou uvedl, kus elementární lidskosti a přesvědčení, že s gangstery všeho druhu je třeba zatočit a že dobro musí vyhrát, i když ani ono není bez kazu. Hammettovy Hard-Boiled Stories jsou cenné i v tom, že ukazují zrození organizovaného zločinu v zemi. Navíc mají i svoji svébytnou poetiku, která je ovšem temná a plná násilí a krve. Podobná atmosféra fascinuje i čtenáře Hammettova druhého nejlepšího románu s názvem „Skleněný klíč“ (The Glass Key; 1931; určitě si pusťte i jeho filmový přepis, „Millerovu křižovatku“ [Miller’s Crossing; 1900] bratrů Coenových), pojednávajícího rovněž o propojení místní i velké politiky a gangsterského světa. „Maltézský sokol“ (The Maltese Falcon; 1930) a „Hubený muž“ (The Thin Man; 1932) pro změnu balancují na pomezí detektivky a Action Story a jejich protagonisté, hlavně soukromý detektiv Sam(uel) Spade z „Maltézského sokola“, jsou tak trochu i klasickými „velkými detektivy“, jak je známe z klasických anglických detektivek sira Arthura Conana Doylea či Agathy Christie(ové), byť přirozeně zmodernizovaní a poameričtělí, jak se sluší a patří.

O hospodářské krizi, myších, lidech a ráji

Nikdy nikdo nenapsal lepší text o Velké hospodářské krizi (Great Depression; 1929–1933/35), jež je jedním ze dvou největších traumat Ameriky ve 20. století (tím druhým je válka v Vietnamu [1961/65–1973/75]) než John Steinbeck (1902–1968). Jeho „Hrozny hněvu“ (The Grapes of Wrath; 1939) jsou nejempatičtější a nejdojemnější knihou o lidech, které krize dostala na dno, ale kteří přesto neztratili svoji lidskost a víru v dobro. Je to také román o tom, jak velká země (a teď nemyslím, primárně, geograficky) jsou Spojené státy americké, o nezměrné vitalitě jejích obyvatel a schopnosti přežít všechny pády. Film Johna Forda z roku 1940 s Henrym Fondou v hlavní roli je také mimořádný, i v tomhle případě ale doporučuji nejdřív knížku. A pokud by Vám Steinbeck tak říkajíc sedl, sáhněte třeba po útlé novele „O myších a lidech“ (Of Mice and Men; 1946), nebo po dalším monumentálním románu „Na východ od ráje“ (East of Eden; 1952), jehož filmovou verzi z roku 1955 v režii Elii Kazana proslavil James Dean.

Svědomí Ameriky

Pokud si nějaký autor zaslouží označení „svědomí Ameriky“, je to nepochybně Norman Mailer (1923–2007). Celé jeho dílo je bez nadsázky excelentní a strhující, jakkoli se jen vzácně jedná o „příjemné/pohodové čtení“. Již jeho první velký román „Nazí a mrtví“ (The Naked and the Dead; 1946) je docela určitě nejlepší knihou o válce Američanů v Pacifiku, ne-li nejlepší knihou o druhé světové válce vůbec (tady je ovšem tak velká konkurence, že to snad ani nelze říci) a o válčení obecně. Přečtete-li si ji, nebude Vám na dané téma už nikdy nikdo muset nic říkat, protože budete vědět všechno. Podobně je tomu i dalšími Mailerovými knihami – s bezútěšným „Americkým snem“ (An American Dream; 1965) o zničující deziluzi šedesátých let, s šokující novelou „Proč jsme ve Vietnamu“ (Why Are We in Vietnam?; 1967), se špionážním „gambitem“ „Duch děvky“ (Harlot’s Ghost; 1991) atd. Jak řekl jeden z mých kolegů na Filozofické fakultě v jejích – blahé paměti – dobrých časech, anglista a amerikanista Radoslav Nenadál: „Kdo nečetl Mailera, ten neví o Americe vůbec nic.“

Chladnokrevnost, která bolí

Nejryzejším talentem celé americké moderní literatury byl zřejmě Truman Capote (1924–1984), arogantní, blazeovaný génius, nebetyčně přesvědčený o své výjimečnosti, v čemž měl, i podle těch, kteří jej neměli upřímně rádi, nejspíš pravdu. Křehkost a jazyková i stylistická brilantnost jeho stále ještě raných prací, jakou je třeba „Snídaně u Tiffanyho“ (Breakfast at Tiffany’s; 1958), smutná, melancholická Love Story z New Yorku čtyřicátých let (filmová verze režiséra Blake Edwardse z roku 1961 potvrdila hvězdný status Audrey Hepburnové), byla vpravdě mimořádná. I tu ale ještě překonal zejména jeho „opus magnum“, reportážní román „Chladnokrevně“ (In Cold Blood; 1965), zdánlivě lakonické, neosobní vylíčení brutálního zločinu z Kansasu, který na konci padesátých let ohromil celou Ameriku. Způsob, jakým dal Capote čtenářům nahlédnout na druhou, „odvrácenou“ tvář země, tu, o níž Lewisovi Babbittové a jejich potomci z bohatých bílých předměstích velkých měst i z maloměst na středozápadě a západě USA nechtěli nic vědět, byl šokující a navždy změnil nejen literární Ameriku. Není to úplně lehké čtení, ale Vy to dáte!

Tam dole, na „hlubokém jihu“

I kdyby John Ball (1911–1988) nenapsal v životě nic jiného než „V žáru noci“ (In the Heat of the Night; 1965), příběh černošského policisty Virgila Tibbse ze severu USA, vyšetřujícího zločin na „hlubokém jihu“ (Deep South), stála by jeho literární kariéra „po čertech“ za to. Útlá, nenápadná knížečka, detektivka či spíše Crime Story z poloviny šedesátých let, kdy začínala klíčová fáze boje za desegregaci americké společnosti, má, pokud jde o hluboce zakořeněný rasismus a předsudky, k jejichž překonání je třeba „nekonečně času“, nesmírně silnou vypovídací hodnotu. Vynikající je i filmové zpracování režiséra Normana Jewisona z roku 1967 se Sidneyem Poitierem coby Tibbsem a Rodem Steigerem coby jeho rasistickým jižanským kolegou. Přečtěte si to a pusťte si to, je to obojí na dva večery! A pokud Vás „jižanské“ téma zaujme, sáhněte třeba po románech Williama Styrona (1925–2006) „Ulehni v temnotách“ (Lie Down in Darkness; 1951) či „Doznání Nata Turnera“ (The Confessions of Nat Turner; 1967), anebo po Williamu Faulknerovi (1897–1962), největším autorovi amerického Jihu (velké J je správně vzhledem k tomu, jak to myslím) vůbec. Jeho „Hluk a vřava“ (The Sound and the Fury; 1929), těžké čtení, zvlášť v dnešní rychlé, uspěchané a nesoustředěné době“, je tím nej…, co o Deep South kdy kdo napsal…

Nabídka, již nelze odmítnout

Když Mario Puzo (1920–1999) vydal na sklonku šedesátých let román „Kmotr“ (The Godfather; 1969), měl za sebou již několik literárních prací, jež ale nevyvolaly, jemně či eufemisticky řečeno, žádnou senzaci. Popis mafiánské rodiny Corleonů v newyorského Long Islandu však stvořil nový literární žánr, a navíc dal vzniknout fascinujícímu fenoménu a „průmyslovému odvětví“ jménem Godfather Inc. (s nadsázkou řečeno). Filmy „Kmotr“ a „Kmotr II“ Francise Forda Coppoly, natočené v letech 1972 a 1974 jsou, jakkoli to slovo nemám rád, kultovní, stejně jako, do jisté míry, jejich pokračování (1990), četné variance na dané téma (například „Čest rodiny Prizziů“ režiséra Johna Hustona s oslnivým Jackem Nicholsonem z roku 1985), počítačové hry, suvenýry a celý ten business. Nade vším ale ční umělecké mistrovství Maria Puza, Francise Forda Coppoly, Marlona Branda, Ala Pacina a Roberta de Nira. Právě proto se ke knížce i k jejím filmovým zpracováním neustále vracíme a víme, že to budou dělat i naše děti, jejich děti a děti jejich dětí…

Všechny ohňostroje marnosti

Thomas "Tom" Wolfe (1930–2018) byl dlouho „jenom“ skvělým esejistou, autorem ceněných reportáží, literatury faktu a nemilosrdným, a tudíž obávaným literárním kritikem, na jehož „verdikty“ čekali autoři a autorky zpocení strachy. Pak ale, ve snaze ukázat, že umí i něco jiného, napsal velký román „Ohňostroj marnosti“ (The Bonfire of the Vanities; 1987), jenž se stal, k malé radosti autorem ponížených spisovatelů, literární senzací roku a dnes patří k moderní klasice americké literatury. Příběh úspěšného bílého wallstreetského makléře, jenž srazí v Bronxu, kam sjel autem omylem z dálnice, jednoho z černochů, kteří se jej snažili (přinejmenším) okrást, a následně štvanice na něj, je tak aktuální, až to bere dech. „Anatomický popis“ či spíše „rozbor“ honu na člověka a jeho profesní a lidské likvidace zcela odpovídá nedávným případům z kategorie hnutí #MeToo či Black Lives Matter, která sice na jedné straně dala (když už nic jiného) alespoň morální a někdy i soudní satisfakci obětem sexuálního a rasistického ponižování a násilí, na druhé straně ovšem zničila nebo téměř zničila kariéry a životy lidí, u nichž soudy posléze konstatovaly jejich nevinu, naposledy v případě známého herce Kevina Spaceyho. A když už je řeč o hercích – „Ohňostroj marnosti“ režiséra Briana De Palmy z roku 1990 s Tomem Hanksem není nijak mimořádný, ale pokud by Vás román zaujal a chtěli jste vidět jeho filmovou verzi, klidně si ji pusťte.

Židovský kluk z New Yorku a jeho svět

Na závěr jsem si nechal autora, jehož mám ze všech Američanů nejraději, a sice newarského rodáka jménem Philip Roth (1933–2018), jehož život a dílo bylo nicméně spojené hlavně s New Yorkem. Již jako teenager jsem si zamiloval Rothovu novelu „Sbohem, město C.“ (Goodbys, Columbusand Five Short Stories; 1959), křehkou Love Story židovského kluka z malého města, „Portnoyův komplex“ (Portnoy’s Complaint; 1969), který jej proslavil po celém světě, a vlastně všechny jeho další knížky. Pro tento text jsem nakonec vybral útlou novelu či román „Duch odchází“ (Exit Ghost; 2007), popisující, mimo jiné, volební noc z listopadu 2004, během níž úřadující republikánský prezident George Bush mladší obájil svůj post proti demokratickému vyzývateli Johnu Kerrymu. Chcete-li pochopit, kde se vzalo dnešní nesmiřitelné rozdělení či rozpolcenost Ameriky, přečtěte si to. Šok, zoufalství a beznaděj dvou mladých, moderních a „progresivních“ Američanů, neschopných pochopit, že někdo jeho „Dabja“ může vyhrát volby, jsou autentické, bravurně popsané a nezapomenutelné („V jaké zemi to, proboha, žijeme?“)… I „Duch odchází“ je „práce“ na jeden večer, tak neváhejte. A mimochodem, aby nedošlo k nedorozumění, autor tohoto textu pokládá Bushe mladšího za jednoho z nejlepších prezidentů moderní Ameriky, ve srovnání s posledními třemi „vládci“ Bílého domu zvlášť.

A to je pro dnešek všechno, přátelé. Pokud budete chtít, můžeme se k tématu po čase vrátit, třeba s pohledem na autory, kteří jsou sice také skvělí, ale které zná na rozdíl od těch dnešních jen málokdo. Tak hezké čtení, pokoukání a prima den!

P. S.: A nezapomeňte na Cormaka McCarthyho (* 1933), o jehož díle byla hned první Amerika ve varu!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.