Velká země, velké dějiny i velké zlo. Co všechno říká o Americe nový film Martina Scorseseho

Amerika ve varu 19

Velká země, velké dějiny i velké zlo

Co všechno říká o Americe nový film Martina Scorseseho „Zabijáci rozkvetlého měsíce“

Martin Kovář, 26. října 2023

O tom, že Martin Scorsese patří k největším (nejen) americkým filmařům všech dob, není, myslím, nejmenších pochyb. Ve své generaci je, společně se Stevenem Spielbergem, možná ten vůbec nejlepší. Mnohé z jeho snímků nás hluboce ovlivnily a nikdy na ně nezapomeneme. Poslední Scorseseho film „Zabijáci rozkvetlého měsíce“ (Killers of the Flower Moon), uvedený do kin v letošním roce, je dost možná nejtemnější ze všech, které kdy natočil. Téměř tři a půl hodiny trvající opus o „velkém vraždění“ v Oklahomě ve dvacátých letech minulého století v řadách indiánského kmene Osedžů, kteří disponovali obrovským bohatstvím, „černým zlatem“, tj. ropou…

Čtěte a pište na adresu

Makovar@atlas.cz

„Zlatá“ či „řvoucí“ dvacátá léta, ale jak pro koho…

Americká dvacátá léta zřejmě budou již navždy spojována se slovem „zlatá“ (Golden Twenties), anebo, možná dokonce přesněji, se slovem „řvoucí“ (Roaring Twenties), která do značné míry vystihují jejich podstatu. Zejména od let 1923, 1924 se „Amerika“ těšila nejen z bezprecedentní prosperity, z hospodářského boomu, který přesáhl představivost průmyslníků, finančníků a politiků, ale také Američanů ze středních i pracujících vrstev. V překotném rytmu se tehdy rodila, respektive rozvíjela nová, moderní průmyslová odvětví, například automobilový průmysl, kapitalismus amerického typu se zdál být velkým „vítězem dějin“, prosperita se jevila jako nekonečná a život příliš krátký na to, aby si ho bylo možno užít.

Viděno jiným úhlem pohledu jsou americká dvacátá léta dodnes adorovaným „jazzovým věkem nekonečných večírků“ (Jazz Age), érou nové, ďábelským rytmem klokotající muziky, kterou (takřka naprosto) ovládli geniální černošští hudebníci, a také érou fascinujícího vzestupu „továrny na sny“ – kalifornského Hollywoodu, „zlatými časy rádia“ (Radio Days), časy uctívaných Stars, ať už jimi byli muzikanti, herci a herečky, sportovci jako boxerský šampión v těžké váze Jack Dempsey či tenisový idol William Tilden zvaný „Velký Bill“, anebo důstojník americké armády Charles Lindbergh, jenž v roce 1927 jako první přeletěl Atlantický oceán. Roaring Twenties ale byla i érou „sexuální revoluce“, jež byla jedním z mnoha projevů ženské emancipace, byť přirozeně nikoli všude.

Venkovské „zapadákovy“ na středozápadě a severozápadě země a obecně oblasti, kde se převážně farmařilo, zůstávaly i nadále bytostně konzervativní, a to tím spíš, že je nezasáhla prosperita, z níž profitovala velká městská centra. V případě amerického venkova zkrátka o „zlatých dvacátých“ mluvit příliš nelze; místo toho zde bylo po celou dobu patrné zprvu spíš instinktivní, později takřka hmatatelné, tušení Steinbeckových „Hroznů hněvu“…

Golden Twenties psala i četné kontroverzní příběhy. Jedním z nich byl nemilosrdný boj federální vlády a represivních složek státu s tzv. Rudým nebezpečím (Red Scare); známý byl rovněž případ dvou dělníků, anarchistů italského původu, Nicoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho, odsouzených za loupežné přepadení a dvojnásobnou vraždu a popravených v roce 1927, třebaže scházely přesvědčivé přímé důkazy o jejich vině. O hluboce zakořeněném odporu velké části politických elit i „obyčejných Američanů“ vůči přistěhovalcům, kteří se již v časech před Velkou válkou valili do země jako nezadržitelný příliv, svědčilo pro změnu schválení zákona o omezení imigrace v Kongresu v roce 1924.

K Roaring Twenties patřila neodmyslitelně i prohibice, vynucovaná od roku 1919 na základě federálního zákona na území celých Spojených států, s níž úzce souvisel vznik amerického organizovaného zločinu, jehož nejznámějším představitelem byl Američan italského původu Alphonse „Al“ Capone, jehož děsivá i fascinující zločinecká kariéra, během níž celé desetiletí fakticky ovládal severoamerické Chicago a jeho okolí, skončila až v roce 1931, kdy byl odsouzen a uvězněn za daňové úniky. O tom, jak akutní byly rasové problémy Ameriky, vypovídalo oživení činnosti Ku-klux-klanu, inspirované mimo jiné (nezáměrně) velkofilmem „Zrození národa“ (The Birth of the Nation; 1915) režiséra Davida Llewelyna Warka Griffitha, na veřejnosti známého jako D. W. Griffith. Složitá, rozporuplná léta, složitá doba…

Zapomenutý příběh „velkého vraždění“ Osedžů

O bezuzdném, a přitom pečlivě plánovaném vraždění příslušníků indiánského kmene Osedžů (The Osage Nation) drtivá většina lidí v jazzových klubech v Novém Yorku, anebo ve studiích v kalifornském Hollywoodu nikdy neslyšela, třebaže i on byl součástí „velkého příběhu amerických dvacátých let“. Jenomže Oklahoma, dlouhou dobu chudý stát severně od Texasu, byla pro Newyorčany místem, o němž sotva věděli, že existuje, nic víc. Tady se žádná „zlatá“ dvacátá léta, jak jsem již naznačil, nekonala…

Osedžové, donucení opustit pod nekompromisním tlakem „bílých mužů“ v poslední třetině 19. století úrodnou kansaskou půdu, se usadili v rezervaci (Indian Territory či Territories) na severních pahorcích Oklahomy, aniž tušili, jaké štěstí a prokletí zároveň je tu zanedlouho čeká. Na jejich novém území se totiž našla obrovská naleziště ropy, jedna z největších v celých USA, a Osedžové díky tomu „přes noc“ pohádkově zbohatli. Velkou zásluhu na tom měl jejich politický vůdce, či, po staru, „náčelník“, James Bigheart (Big Heart, Velké srdce; 1838–1908), obratný muž, díky kterému žili od počátku 20. století jako „indiánští králové“.

Třebaže nesvéprávného postavení Osedžů ve společnosti využívali či spíše zneužívali jejich opatrovníci (patroni, kteří jim za služby i za jakékoli zboží účtovali přemrštěné, tzv. „indiánské ceny“), bylo bohatství oklahomských Indiánů ohromující. Proto nebylo divu, že se ve „zlatých“ dvacátých letech stali oběťmi již zmíněného „velkého vraždění“. Mužem, který za mimořádně ohavnými zločiny stál, nebyl nikdo jiný než podnikatel, politický boss a masový vrah William King Hale (1874–1962) z městečka Fairfax, který zbohatl na chovu a prodeji dobytka a který se dlouhou dobu úspěšně stylizoval do role „nejlepšího přítele“ („krále“) Osedžů. Ve skutečnosti byl ale inspirátorem a zadavatelem vražd mnoha osedžských žen, mužů i dětí, díky jejichž smrti obratně získával jejich podíly na „černém zlatě“.

Poté, co se nepotvrzené zprávy o „podivných úmrtích“ dostaly až do Washingtonu, kde toho času vládl republikán Calvin Coolidge (v Bílém domě v letech 1923–1929), udělal vraždění přítrž Úřad pro vyšetřování (Bureau of Investigation – BOI; předchůdce Federálního úřadu pro vyšetřování – Federal Bureau of Investigation – FBI), v jehož čele stál od roku 1924 do roku 1972 John Edgar Hoover (1895–1972), konkrétně zvláštní agent Thomas „Tom“ Bruce White, Sr. (1881–1971) a jeho tým vyšetřovatelů. Hale a jeho spoluviníci, nebo spíše „nástroje“ – zejména synovci Ernest a Bryan Burkhartové, byli zatčeni a v roce 1929 postaveni před soud, který je shledal vinnými z násobných vražd. Hale byl odsouzen k doživotnímu vězení, aniž přiznal na zločinech jakýkoli podíl. Po osmnácti letech, roku 1947, byl navzdory protestům Osedžů propuštěn a následně pracoval pro farmáře a známého kriminálníka Lestera „Bennyho“ Biniona (1904–1989) v Montaně. Zemřel na infarkt v pečovatelském domě pro seniory v roce 1962. Svých činů nikdy nelitoval.

Nejlepší film Martina Scorseseho a Roberta de Nira?

Když si Martin Scorsese (* 1942) poprvé přečetl knížku novináře časopisu The New Yorker a spisovatele Davida Elliota Granna (* 1967) „Zabijáci rozkvetlého měsíce“ (Killers of the Flower Moon; 2017), údajně okamžitě věděl, že podle ní chce natočit film. Spousta dalších plánů, nepředvídatelných těžkostí, covidová pandemie a potíže se stávkou v Hollywoodu ale nakonec způsobily, že se film objevil v kinech až letos. Očekávání s ním spojená byla obrovská a režisér je, nutno říci, ve všech ohledech naplnil.

Celý příběh stojí na skvělých hereckých výkonech dvou mužů a jedné ženy. Ernesta Burkharta, jehož očima je Bloody Story vyprávěna, si zahrál Leonardo di Caprio, dlouholetý spolupracovník režiséra; William King Hale byl obrovskou příležitostí pro více než osmdesátiletého „dvorního herce“ Scorseseho opusů – Roberta de Nira; jako Ernestovu manželku Mollie si režisér vybral Lily Gladstoneovou; a když už jsme u toho, menší, ale také důležitou roli zvláštního agenta Whitea, získal Jesse Plemons – a byla to rovněž vynikající volba.

Leo di Caprio nám už nesčetněkrát ukázal, jak obrovským hereckým talentem je. Jeho Ernest Burkhart, slaboch a zbabělec, vmanévrovaný démonickým strýcem Kingem až k vraždění, zároveň ale svým způsobem okouzlující, zejména pro ženy, to jen potvrzuje. Pokud jde o Roberta de Nira, momentálně si nedokážu vzpomenout, a to znám jeho filmografii detailně, zda zahrál vůbec kdy někoho lépe než Williama Kinga Halea. Já vím, jak těžké je něco takového říct, zvlášť při vědomí toho, jak skvělé role má za sebou, ale… Haleovo „absolutní zlo“, páchané s „nejlaskavějším možným výrazem ve tváři“, je tak neuvěřitelně svůdné a odporné zároveň, že, zdá se mi, překonává všechno, co de Niro ve filmu kdy zahrál. Ve více než osmdesáti letech, v tříhodinovém „bijáku“ a přitom tak civilně… Všechny klobouky dolů!

Nenápadně přesvědčivá je Lily Gladstoneová. Mollie, které se v jejím podání do srdce i do tváře nesmírně přesvědčivě vkrádá podezření, že manžel Ernest není ten dobrák, jaký se zdá být, ale chladnokrevný vrah, bude podle mě role, na kterou dokonce života nezapomene.

Martin Scorsese zkrátka divákům po filmech, jako jsou „Zuřící býk“ (1980), „Mafiáni“ (1990), „Věk nevinnosti“ (1993), „Newyorské gangy“ (2002), „Letec“ (2004), „Bob Dylan: No Direction Home“ (2005; dokument), „Skrytá identita“ (2006; jeho jediný oscarový snímek, což je vzhledem k počtu nominací skoro až nepatřičné) či „Irčan“ (2019), naservíroval další kapitolu z moderních dějin Spojených států amerických. Kapitolu širší veřejnosti neznámou, drsnou a jaksepatří temnou, jako stvořenou pro režiséra jeho typu. Málokterý film ukázal odvrácenou tvář amerických „zlatých dvacátých let“ jako právě tento, pokud vůbec nějaký.

O organizovaném zločinu v USA v této době přitom vzniklo snímků nespočet; z těch klasických bych rád uvedl senzační komedii Billyho Wildera „Někdo to rád horké“ (1959) s okouzlující Marilyn Monroe, pokud jde o ty z „moderní“ éry, tak například „Cotton Club“ (1984) Francise Forda Coppoly, „Nedotknutelné“ (1987) Briana de Palmy anebo „Výstřely na Broadwayi“ (1994) Woodyho Allena. První z nich je neobyčejně zábavný (Richard Gere nebyl ve filmu nikdy lepší), druhý jaksepatří drsný (s fantastickým Robertem de Nirem a Seanem Connerym), třetí téměř půvabný, jakkoli se i v něm střílí a jde o v něm o život („Just Woody, you know!“). Žádný z nich v sobě ale nemá tolik tiché hrůzy, tolik bezcitnosti a děsu, jako ten od Martina Scorseseho v našich kinech.

Poznámka na závěr

Svět amerického organizovaného i neorganizovaného zločinu, jak ho divákům hned v několika snímcích naservíroval a stále servíruje Martin Scorsese, je jaksepatří drsný. Je to totiž americký svět, několik vesmírů vzdálený od světa „našeho zločinu“, jak jej známe, máme-li zůstat v meziválečném období, třeba ze tří svazků „Panoptika hříšných lidí města pražského“ Jiřího Marka, od laskavého rady Vacátka, dobromyslných pánů Boušeho, Brůžka a Mrázka anebo od televizních „Četnických humoresek“, jež se také odehrávají v meziválečných letech a jsou také o zločinu, jen o tom českém a moravském, svým způsobem vlastně poklidném a „domáckém“, i při všech těch mordech a zlodějinách… I proto pro nás „Amerika“ vždy byla a pořád je tak zajímavá, právě proto nás tolik fascinuje. Jak jsem už řekl: v Americe je všechno velké – úspěch, neúspěch, ale i zločin.

Tak tedy díky Martine, Leo, Bobby, Lilly a všichni další, kteří jste se na tom majstrštyku, na tom „výletu“ do vůbec ne „zlatých“, nýbrž temných amerických dvacátých let podíleli. Nebylo snadné se na to dívat, ale stálo to za to.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.