Válka, jež změnila Ameriku. Šedesát let od začátku „opravdové války“ ve Vietnamu

Amerika ve varu 94

Válka, jež změnila Ameriku

Šedesát let od začátku „opravdové války“ ve Vietnamu

Martin Kovář

V posledních letech psal nejeden americký, evropský i český komentátor o tom, že Spojené státy americké jsou fatálně rozdělenou zemí, která se ocitla „na hraně občanské války“. V tomto textu nechci polemizovat o tom, zda to tomu tak skutečně bylo anebo je, svým způsobem jsem o tom psal ve svých komentářích opakovaně. Dnes je mým cílem něco jiného, konkrétně připomenutí, že před šedesáti lety, na jaře 1965, začala z pohledu Američanů, aniž bych jakkoli snižoval význam a dopad těch dalších, jejich poslední opravdu velká válka – válka ve Vietnamu. Pojďme se za ní proto v dnešním historickém exkurzu alespoň ve stručnosti ohlédnout.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 17. dubna 2025

Všechno začalo v Tonkinu

Na počátku plnohodnotné účasti USA ve válce ve Vietnamu byl tzv. incident v Tonkinském zálivu, jenž se stal, na americké straně, impulsem k zahájení hlavní fáze tohoto konfliktu. Američané sice působili v Indočíně již několik let, teprve střet torpédoborce USS Maddox se severovietnamskými torpédovými čluny z 2. srpna 1964 a údajný (později neprokázaný) útok Severovietnamců na americká plavidla Maddox a Turner Joy dva dny nato ale přivedl vládu v čele s prezidentem Lyndonem Johnsonem (v Bílém domě v letech 1963–1969) a Kongres (jenž drtivou většinou schválil tzv. tonkinskou rezoluci) k rozhodnutí vstoupit do války plnou silou. Střet, který poznamenal Ameriku jako žádný jiný v celém 20. století a který zanechal v její duši nejcitelnější šrámy, začal.

Dvacáté století: Naše a/versus americká traumata

Na úvod dnešního newsletteru bych rád připomněl jednu důležitou věc. Spojené státy americké jsou nedílnou součástí euroatlantické civilizace a jejich obyvatelé jsou nám, Evropanům, z obyvatel všech ostatních světadílů nebližší. I tak nicméně jde o jiný kontinent s jinými „velkými dějinami“, respektive s jinou historickou zkušeností, s jinou kulturou a, v řadě ohledů, i o lidi s jinou mentalitou a s jiným viděním a vnímáním světa, než jaké je to naše. Také proto jsou nejpalčivější americká traumata 20. století odlišná od těch evropských. Zatímco pro Evropany jimi byly, mimo jakoukoli pochybnost, první a druhá světová válka včetně pekla holokaustu, pro Američany se jimi staly, aniž bych jakkoli podceňoval význam a dopady obou světových válek na USA, Velká hospodářská krize z přelomu dvacátých a třicátých let a válka ve Vietnamu z přelomu let šedesátých a sedmdesátých.

„Zlatá“ i „divoká“ šedesátá léta

Mnozí lidé pokládají šedesátá léta minulého století za „zlaté desetiletí“ svého druhu, ve skutečnosti by se pro ně ale hodilo spíše označení „divoká“. O Spojených státech to platí rovněž. Právě v této dekádě vrcholil boj za desegregaci americké společnosti či, jinak řečeno, za rovná práva Afroameričanů, jenž ve své moderní podobě začal dnes již legendárním odmítnutím Rosy Parksové uvolnit v městském autobuse v Montgomery místo bělochovi v prosinci 1955 a jejž dovedl k pomyslnému vrcholu Martin Luther King, Jr. Právě tehdy kulminovalo hnutí hippies, které se kromě propagace alternativního způsobu života a „volné lásky“ prezentovalo i jako pacifistické hnutí odmítající násilí a války, primárně a logicky té ve Vietnamu.

Americké „šedesátky“, to ale nebylo jenom desetiletí hořících černošských ghett, vysokoškoláků a mladých lidí obecně bouřících se proti generaci jejich rodičů, proti „konzervativním“ učitelům a proti establishmentu, desetiletí již zmíněných „hippiesáků“ a Woodstocku, desetiletí bojů za ženskou emancipaci (včetně masového rozšíření hormonální antikoncepce) či nástupu televizního vysílání. Byla to i dekáda plná politického násilí – vražd prezidenta Johna F. Kennedeyho (1963), jeho bratra Roberta („Bobbyho“; 1968) a černošských aktivistů Malcolma X (1965) a Martina Luthera Kinga a (1968) a také, v „nejšílenějším roce amerických moderních dějin“, tj. v roce 1968, „šokující“ zvolení republikána Richarda M. Nixona prezidentem země.

Vietnam, Vietnam!

Takové tedy byly politické a sociokulturní „kulisy“ vietnamské války. Války, jejíž vnímání se v USA během několika málo let dramaticky proměnilo. V čem všem, jak a kdy se tak stalo? Když v roce 1964 a na počátku roku 1965 odplouvaly do jihovýchodní Asie první velké kontingenty amerických vojáků, vyprovázeli je jejich blízcí a většina veřejnosti jako hrdiny, odcházející bojovat do daleké ciziny proti komunismu i za Ameriku samotnou. S tím, jak válka bez viditelného pokroku pokračovala, jak na vietnamské, a hlavně na americké straně přibývali těžce zranění a mrtví a jak do USA prostřednictvím vůči válečnému angažmá stále více nepřátelsky naladěným médiím pronikaly zprávy o údajných i skutečných zločinech, jichž se američtí vojáci dopouštěli (na prvním místě o masakru v Mỹ Lai z března 1968), se ale nálada společnosti a vnímání konfliktu začaly měnit, což posléze vyústilo v jeho takřka jednoznačné odmítnutí. Mimochodem, již zmíněný Richard Nixon, jenž na podzim 1960 prohrál „o vlásek“ prezidentské volby s Johnem Kennedym, je v listopadu 1968 nad Hubertem Humphreyem vyhrál mimo jiné proto, že sliboval co nejrychlejší a nejčestnější ukončení nepopulární války.

Mnozí američtí vojáci, vracející se po skončení služby ve Vietnamu domů, často zranění a do konce života poznamenaní psychickými traumaty, byli tím, jak se země v době jejich nepřítomnosti změnila, nepříjemně zaskočeni až šokováni a hluboce frustrováni. Zatímco ještě před pár lety byl nástup do armády a do války, zvlášť pokud tak učinili dobrovolně (jako například idealistický mladík Chris Taylor [Charlie Sheen], dospívající v muže v krutých podmínkách války v možná nejlepším filmu o „Vietnamu“ vůbec, v „Četě“ režiséra Olivera Stonea), považován za projev odvahy, nyní bylo „hrdinstvím“ vyhánění „zkostnatělých“ kantorů z univerzit či močení na americkou státní vlajku, případně její zapálení. Ještě více válečné veterány šokovalo, s jakou záští na ně jejich spoluobčané, především z řad mladé generace, nezřídka nahlíželi. „Nikdy jsem ve Vietnamu neudělal nic nečestného“, vzpomínal jeden z bývalých vojáků, jehož dobře znám, i po mnoha letech s hořkostí v hlase, „a přesto mě lidé, kteří mě vůbec neznali, označovali za zločince a za vraha a plivali mi, s nadsázkou řečeno i přímo, do obličeje.“

Smutný až tragický konec války na jaře 1975, konkrétně pád Saigonu (se všemi děsivými důsledky) a ovládnutí jižního Vietnamu komunistickými vojsky poté, co Severní Vietnam využil oslabení Spojených států po aféře Watergate, jež vedla k rezignaci Richarda Nixona na prezidentský úřad, a porušil dohody uzavřené v Paříži na počátku roku 1973, frustraci Američanů z „vietnamského dobrodružství“ dokonal. Generace, poznamenaná touto válkou, se hlubokých traumat a deziluzí s ní spojených nezbavila mnoho let a někteří její příslušníci to nedokázali nikdy. Také proto je, jak jsem již řekl, „Vietnam“ a vše, co s ním souvisí, vedle Velké hospodářské krize z přelomu dvacátých a třicátých let největší americkou „noční můrou“ 20. století.

Vietnamská válka ve filmu

Když už jsem zmínil „Četu“ Olivera Stonea, rád bych podotkl, že američtí filmaři „zmapovali“ Vietnamskou válku opravdu důkladně, ze všech možných úhlů pohledu. Kromě „Čety“ lze, jen jako několik příkladů, uvést podobně kriticky laděné filmy „Narozen čtvrtého července“ od téhož režiséra – dramatický příběh válečného invalidy a protiválečného aktivisty s Tomem Cruisem v hlavní roli, „Návrat domů“ Hala Ashbyho – melancholickou „lovestory“ vietnamského veterána a jeho ošetřovatelky s Jonem Voightem a Jane Fondovou, epické drama „Lovec jelenů“ Michaela Cimina o válečných osudech dělníků z pittsburských oceláren s Robertem de Nirem, Christopherem Walkenem a Meryl Streepovou, anebo temnou a zároveň fascinující „Apokalypsu“ Francise Forda Coppoly s Martinem Sheenem a Marlonem Brandem, geniální adaptaci novely „Srdce temnoty“ Josepha Conrada. O tom, jak hluboce vietnamská válka americkou společnost zasáhla, svědčí i proniknutí tohoto tématu do snímků, zaměřených žánrově zcela jinak, například do romantické konverzační komedie Roberta Mulligana „Příští rok ve stejnou dobu“, natočené podle úspěšné broadwayské divadelní hry Bernarda Sladea, kterou Češi znají z filmových pláten a z televizní obrazovky i z Divadla Bez zábradlí v režii Jiřího Menzela.

„Skutečný nepřítel byl v nás“

Všechny tyto filmy svědčí mimo jiné o tom, že Vietnamu šlo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století o mnohem víc než jen o boj proti komunistickým agresorům, podporovaným Moskvou, a o snahu USA vybudovat v Indočíně svou sféru vlivu. To ostatně na konci již zmíněné „Čety“ říká i zraněný Chris Taylor, odlétající ve vrtulníku z „válečného pekla“ do bezpečí: „Ve Vietnamu jsme nebojovali s nepřítelem. Bojovali jsme sami se sebou a skutečný nepřítel byl v nás…“ To jsou nanejvýš výstižná slova. „Vietnam“ byl totiž nejen nedílnou součástí studené války, ale i součástí „horečky“, kterou Amerika sama v téže době prodělala, anebo, jinak řečeno, součástí „amerického pokusu o sebevraždu“, k němuž patřila i aféra Watergate a některé další události z téže doby (viz výše). Právě proto Vietnamská války byla, bez jakéhokoli přehánění, celonárodním traumatem, z něhož Američany kromě patřičného časového odstupu definitivně uzdravil až úspěch v první válce v Zálivu v roce 1991.

Osobní poznámka na závěr

Na závěr ještě jedna osobní poznámka. Když jsem ve druhé polovině desátých let navštívil opakovaně Vietnam, konkrétně Saigon, přesněji řečeno Ho Či Minovo Město, jak se tato desetimiliónová megapole od sedmdesátých let minulého století oficiálně jmenuje, a Hanoj, zjistil jsem, že „válka“, jak jí tamní obyvatelé bez bližšího určení říkají (přičemž je každému jasné, kterou myslí), je v zemi stále všudypřítomná. Současně jsem musel s jistým překvapením konstatovat, že dnešní Vietnam je zcela prostý téměř jakýchkoli protiamerických animozit. Je tomu tak – kromě dlouhého časového odstupu – i proto, že tamní „komunismus“ má četné rysy dravého kapitalismu a s tím související pochopení pro „Ameriku“, nemluvě o obavách z „čínského nebezpečí“, jemuž je Hanoj odhodlána čelit i prostřednictví spolupráce s Washingtonem.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.