Už zase zdivočelí aktivisté na amerických univerzitách. Nic nového pod sluncem aneb Jeden historický exkurz do 60. a 70. let 20. století

Amerika ve varu 20

Už zase zdivočelí aktivisté na amerických univerzitách

Nic nového pod sluncem,

aneb Jeden historický exkurz

do 60. a 70. let 20. století

Martin Kovář, 02. listopadu 2023

V uplynulých třech týdnech vzbudilo velkou, celosvětovou pozornost, jak se k útokům teroristů z Hamásu na Izraelce postavilo nemalé množství studentů na prestižních (Ivy League Universities včetně Harvardu) i méně známých amerických univerzitách. Zdivočelí pro-palestinští, respektive pro-hamásští, respektive muslimští radikálové (včetně dívek) útočili na své židovské spolužáky a spolužačky i na učitele nejen na sociálních sítích, ale i „v reálu“. Mnohé scény byly značně drásavé, nemluvě o tom, že vyvolávaly nepříjemné vzpomínky na třicátá léta minulého století (nejen) v nacistickém Německu.

Ti, kteří byli radikálností studentů, nejen těch konkrétně proti-izraelských, ale i silně levicově smýšlejících, „upřímně zděšeni“, by měli vědět, že to není na amerických (ani na západoevropských) univerzitách nic nového a šokujícího. Zejména na konci šedesátých let minulého století řádily nezřídka zdrogované „květinové děti“, revoltující proti establishmentu, válce ve Vietnamu i proti generaci svých rodičů, tak divoce (včetně násilí), že proti nim musela být v některých případech nasazena policie či národní garda. Pojďme si dnes proto jeden takový případ a na jeho reflexi ve světoznámém filmu připomenout.

Čtěte a pište na adresu

Makovar@atlas.cz

Ronald Reagan versus University of California

Nejznámější střet mezi levicovými studenty a „establishmentem“ se odehrál mezi tehdejším kalifornským guvernérem Ronaldem Reaganem (1911–2004; guvernérem v letech 1967–1975) na University of California, Berkeley v roce 1969. Ještě než přejdu k přímému popisu událostí bych rád uvedl, že se Reaganovi v zásadě ošklivila celá společenská atmosféra druhé poloviny šedesátých let. Nešlo pouze o to, že média a političtí aktivisté, nezřídka „věční“ studenti a jejich starší asistentští a profesorští „progresivní guruové“, vesměs z dobře zabezpečených rodin, případně žijící ze sociálních dávek, ze sociálního státu (Welfare State) prezidenta Lyndona Johnsona (1963–1969), nenávistně útočili na vojáky, kteří v Indočíně nasazovali životy v boji proti rozpínavosti světového komunismu, ale i o jejich demonstrativní pohrdání starší generací a jejich pseudointelektuální nadřazenost nad příslušníky working classes a nižších middle classes, na nichž Amerika a její prosperita stály.

Ronald Reagan byl prakticky ve všech ohledech antiteze, pravý opak těchto studentů. V padesátých letech, kdy moderoval pravidelnou televizní nedělní večerní show s názvem General Electric Theater, která z něj udělala jak celostátně známého konferenciéra a showmana v jednom, si učinil jasný obrázek o životě lidí všech společenských vrstev v zemi. Kamkoli dorazil, jej vítali, všude měl úspěch. On sám se přitom týden co týden dostával do kontaktu s „obyčejnými“ Američany – s dělníky, kteří dřeli do úmoru, aby uživili své rodiny, s řidiči velkých trucků, kteří křižovali zemi stejně jako on, se subalterními úředníčky z městských, státních i federálních úřadů, z bank i ze soukromých firem, s číšníky a se servírkami ze slušných i zaplivaných bister, s manikérkami, stenotypistkami a asistentkami i více či méně lehčími děvčaty, zkrátka s budoucími voliči, které bylo v době, o níž píšu ještě těžké obelstít sofistikovanými marketingovými kampaněmi. Právě proto, že jim Reagan rozuměl, a právě proto, že oni rozuměli jemu, věřili mu a důvěřovali mu, vyhrál dvě klání o úřad kalifornského guvernéra a dva souboje o úřad prezidenta USA.

Reagan měl o těch studentech z Berkeley, kteří dávali před výukou a před s ní spojenými povinnostmi přednost „filozofování“ či spíše žvanění o Marxovi a Sartreovi, hulení trávy, útokům na „zpátečnické“ učitele a bránění ve výuce těm, kteří se učit chtěli (nechvalně známé „okupační stávky“), jasno už od poloviny šedesátých let. Konkrétně tomu tak bylo od časů hnutí The Free Speech Movement (FSM), jež, ovlivněné tzv. Novou levicí (The New Left) útočilo, kromě ostré kritiky vietnamské války, i na univerzitní a společenské autority, označovalo je za „reakční“ a nezřídka za „fašistické“, což byla a je nálepka, kterou levice ráda používala/zneužívala tehdy a dělá to i dnes. Lidi jako Mario Savio, jenž stál v čele hnutí od svého projevu nazvaného Bodies Upon the Gears z počátku prosince 1964, pokládal Reagan za nebezpečné, mimo jiné proto, že nenabízeli nic jiného než destrukci, respektive blouznivé vizionářství, mající blízko ke komunismu, a nic jiného.

Partner, se kterým Reagan jakožto guvernér nedokázal najít při řešení problému v Berkeley přes veškerou snahu společnou řeč, první děkan samotné Berkeley a dvanáctý rektor celé univerzity Clark Kerr, nakonec ve funkci i díky Reaganovi nevydržel, neboť neprokázal dostatek odvahy postavit se studentským radikálům, jak si guvernér přál. V roce 1969 střetnutí vyvrcholilo. Reagan poslal proti vzbouřencům, kteří v řadě ohledů fakticky znemožňovali normální chod školy (tzv. People᾿s Park Protests), nejprve příslušníky The California Highway Patrol a poté jednotky Kalifornské národní gardy (The California National Guard) a podobně jednal i o rok později při nepokojích na University of California v Santa Barbaře. Mrtví a zranění byli na obou stranách, Reagan měl ale o svém jednání jasno. Jeho věta – „Jestliže má dojít ke krveprolití / ke krvavé lázni, ať k němu / k ní raději dojde hned, žádný (další) appeasement nepřipadá v úvahu.“ („If it takes a bloodbath, let᾿s get it over with. No more appeasement.“) – se stala právem proslulou.

A jak to viděli diváci v kinech…

Vítězství, jehož guvernér dosáhl, bylo naprosté. Ti „študáci a kantoři“, kteří se mohli vrátit do poslucháren bez obav, že je budou jejich „kolegové-revolucionáři“ šikanovat a terorizovat, byli guvernérovi vděční, ti druzí jej ale nenáviděli ještě více než předtím. Tuto nenávist v nich naneštěstí pomáhali udržovat i někteří umělci, například hvězdný italský režisér Michelangelo Antonioni (1912–2007), mimo jiné tvůrce legendární „Zvětšeniny“ (Blow-up; 1966), ikonického filmu šedesátých let.

Antonioniho snímek „Zabriskie Point“ (Zabriskie Point; 1969), který uvádím jako příklad svého tvrzení, začíná záběry ze shromáždění univerzitních studentů, na němž se projednává strategie „protivládních akcí“, taktika boje s policií a s Národní gardou, „gerilová válka“ svého druhu, zatímco příslušníci „proto-fašistického policejního sboru“ (přesně takhle je Antonioni ve filmu vidí a ukazuje) místo silných slov jednají, přičemž zastřelí jednoho ze studentů. Hlavní hrdina filmu, student Mark, pak z mítinku uprchne, zcizí soukromé letadélko a vzápětí s ním předvádí „flirt ve stylu vědecko-technické revoluce“, když opakovaně přelétává těsně nad automobilem dívky, která stejně jako on prchá před společností, jež se jí hnusí, a se kterou následně stráví idylické chvíle na břehu Mrtvého moře v kalifornském Údolí smrti na mysu Zabriskie Point.

Druhá část filmu, v níž se Mark vrací, aby vrátil ukradené letadlo, ale je zastřelen policisty, zatímco „jeho“ dívka Daria opakovaně sní „živý sen“ o vile boháče, vyhozené do vzduchu dynamitem, přičemž, na plátně „jako ve stavu beztíže“ krouží a létají „artefakty konzumní společnosti“, je také, třebaže jinak než ta první, zejména po výtvarné stránce, v řadě ohledů pozoruhodná, i když…

Otázka, na niž musel Antonioni, zjevně „okouzlený revolučním duchem doby“, po premiéře filmu donekonečna odpovídat, zněla, zda mladou generaci přímo nevyzývá k útoku na společnost, na autority, na establishment, což bylo (nejen) ve Spojených státech, kde se v univerzitních kampusech o revoluci nejen mluvilo, ale kde se také dělala, velmi citlivé, křehké téma. Tak trochu naivní režisér, zaskočený tím, jaké reakce jeho film vyvolal, sice opakovaně tvrdil, že „vila vyletí do vzduchu pouze ve fantazii hlavní hrdinky a že se v žádném případě nejedná o vyjádření jeho občanského a filmového stanoviska/postoje“, filmové záběry „výbuchu“, podkreslené mrazivou hudbou kapely Pink Floyd, ale nejen podle mnoha diváků svědčily o opaku, takže se zdálo, že si producenti dají dobrý pozor na to, aby mu v budoucnu dali nějakou práci, nejen v Americe ale i v Evropě…

Tím, že události z Berkeley natočil Antonioni právě tak, jak je natočil, bylo pro studentské revolucionáře velkým povzbuzením, nakonec ale svou válku proti establishmentu prohráli. V roce 1968 sice zničili levicového prezidenta Lyndona Johnsona, kterého – společně s progresivistickými médii – poškodily v očích veřejnosti tak, že již fakticky nemohl kandidovat na další funkční období, vzápětí ale „dostali ve volbách“ místo něj konzervativního republikána Richarda Nixona (prezidentem v letech 1969–1974). Osobně mám za to, že nebýt divokých útoků levice proti Johnsonovi, Nixon by se do Bílého domu nikdy nedostal. Činy ale mají své důsledky a akce vyvolává reakci. Podobně tomu ostatně bylo na konci sedmdesátých let, kdy moralizující pokrytec Carter musel již po čtyřech letech uvolnit místo Ronaldu Reaganovi…

Dnes jako tenkrát?

Právě v tom je dnešní situace nejen ve Spojených státech v řadě ohledů podobná. Nemýlím-li se, budou zdivočelí propalestinští aktivisté a radikální levičáci útočit na vedení univerzit, snažící se alespoň tu a tam bránit atakům na židovské studenty a občany, na policii, na justici a, obecně, na demokratický establishment tak dlouho, až si od veřejnosti ve volbách „vykoledují“ takovou vládu, že se budou divit. Nebylo by to, jak jsem již řekl, poprvé, ani naposledy. Uvidíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.