USA – uvadající velmoc, anebo ne?

Amerika ve varu 40

USA – uvadající velmoc, anebo ne?

Několik poznámek k textu Fareeda Zakarii
o budoucnosti „Ameriky“ jako světové velmoci číslo 1

Martin Kovář

V prvním letošním dvojčísle prestižního časopisu Foreign Affairs je mimo jiné text amerického politologa nazvaný „Supervelmoc, která o sobě pochybuje“ (The Self-Doubting Superpower). Téma samotné není nijak překvapivé – nejen ve Foreign Affairs se mu autoři z USA i z jiných zemí věnují relativně často. Na avizovaný Zakariův příspěvek na dané téma jsem byl nicméně velmi zvědav, protože patří k těm, které čtu rád, jakkoli vždycky nemusím souhlasit s jeho světonázorovými východisky, ani s jeho „viděním světa“. Jak tedy jedna z „hvězd“ amerických political sciences vidí budoucnost své země?

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 28. března 2024

Fareed Zakaria a jeho „(post)americký svět“

Ještě než se dostanu k textu samotnému, pojďme si alespoň ve stručnosti něco říct o jeho autorovi. Fareed Zakaria (*1964), rodák z indické Bombaje, kde žili jeho dobře zavedení rodiče (otec byl politik a islámský teolog, matka editorka The Sunday Times of India), měl cestu k úspěchu otevřenou už proto, že vystudoval na prestižních univerzitách v USA (Yale University, kde byl neobyčejně aktivním studentem, a Harvard University [doktorát; zapomeňte teď, prosím, na dnešní Harvard, tenkrát, na počátku devadesátých let minulého století, to byla v mnoha ohledech ještě jiná, „stará dobrá škola“; mezi Zakariovy učitele patřil třeba i Samuel P. Huntington, autor slavné knihy „Střet civilizací“; The Clash of Civilizations and The Remaking of World Order, 1996]).

O talentu a akademických a obecně analytických kvalitách Fareeda Zakarii i o jeho ambicích svědčilo to, že byl již v osmadvaceti letech (!) jmenován editorem výše zmíněného renomovaného časopisu Foreign Affairs (právě v „jeho“ době se stal ze čtvrtletníku dvojměsíčník, kterým je dodnes), přednášel na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, následně se stal editorem The Newsweek International a pak už následovaly Time, The Washington Post a také, externě, The Atlantic Monthly, The New York Times, The Wall Street Journal, The New Yorker a další významné noviny a časopisy. Články, studie, sloupky a další texty, které Fareed Zakaria psal a píše, byly a dodnes jsou citované prakticky po celém světě, dokonce i mimo náš civilizační okruh, i když lze nejspíš říct, že vrchol svého vlivu má už, alespoň podle mého názoru, za sebou.

Zakaria je rovněž autorem několika oceňovaných knih. V češtině vyšly v nakladatelství Academia dvě z nich: „Budoucnost svobody“ (The Future of Freedeom; 2003) a „Post-americký svět“ (The Post-American World; 2008) a získaly mu i u nás mnoho příznivců, především mezi liberály. Kromě toho Zakaria působil a působí, jak se v Americe „sluší a patří“, v televizích, například v ABC či na CNN; mimoto je i členem think tanku Berggruen Institute, který v roce 2010 založili Nicolas Berggruen a Nathan Gardels. Zakaria sám sebe definuje jako politického centristu, což ovšem jeho obdivovatelům a kritikům nebrání v tom, aby jej viděli jako levicového (častěji) či jako pravicového analytika, komentátora a publicistu. Po mém soudu jde o racionálního liberála, blízkého středovým demokratům, jako je například úřadující americký prezident Joe Biden (který, jenom na okraj, do Foreign Affairs rovněž přispíval).

Budoucnost USA jako první světové velmoci podle Zakarii

Výše zmíněný Zakariův text z lednového/únorového čísla časopisu Foreign Affairs nezačíná ani trochu optimisticky. Zakaria hned na úvod uvádí výsledky průzkumů, jež dělal v posledních letech washingtonský think tank Pew Research Center (PRC), o kterém jsem psal v 36. „americkém“ newsletteru s názvem „Země, kde víra v boha znamená stále ještě mnoho“, a Gallupův ústav, podle nichž více než 50 % respondentů soudí, že na tom ekonomika USA bude v roce 2050 hůř než dnes a že vývoj USA jde v posledních dvaceti letech špatným směrem (spokojených se současným trendem bylo pouhých 20 % respondentů).

Následně se Zakaria věnuje analýze symptomů relativního amerického „úpadku“, který ale ve skutečnosti podle něj není tak rychlý, ani tak jasný, jak by se mohl na první pohled zdát. Už jen fakt, že devět z deseti nejcennějších firem/společností na světě je amerických, má podle něj velikou vypovídací hodnotu. „Navzdory diskusím o americké dysfunkci/nefunkčnosti a úpadku zůstává realita poněkud odlišná, zvlášť srovnáme-li USA s dalšími bohatými zeměmi,“ píše Zakaria a uvádí k tomu konkrétní čísla: Zatímco v roce 1990 byl v USA příjem na hlavu (per capita income; měřeno kupní silou z roku 2017) o 17 % vyšší než v Japonsku a o 24 % vyšší než v západní Evropě, v současné době je to víc o 54 % a o 32 %, což opravdu neříká, že by to s „Amerikou“ vypadalo ve výhledu nějak zle.

Z demografického hlediska, uvádí Zakaria, je výhled USA – ve srovnání s dalšími vyspělými státy – dokonce přímo „jasný“ či „zářný“ (bright), zkrátka optimistický. Americká porodnost činí v současné době 1,786 dítěte na ženu (což je růst o 0,11 % oproti roku 2023), zatímco v Německu je to 1,5, v Číně 1,1 v Jižní Koreji 0,8. Tato pro USA relativně příznivá čísla (covidové pandemii navzdory) jsou podle Zakarii dána mimo jiné vysokou legální imigrací (kolem miliónu lidí ročně) a jejich úspěšnou asimilací (o žádnou jinou zemi není ve světě, pokud jde o přistěhovalce, takový zájem jako o USA). Spojené státy mají přirozeně také četné problémy, která velká země je ale nemá, ptá se Zakaria a má pravdu. Trable Číny či západní Evropy jsou nejen podle Zakarii mnohem větší…

Světový „nepořádek“

Současná krize, vyvolaná ruskou agresí proti Ukrajině a válkou, kterou rozpoutala teroristická organizace Hamás na Blízkém východě, je podle Zakarii dána primárně přesvědčením ruského prezidenta Vladimira Putina, že USA v zásadě ztratily zájem na západní Evropě, která se bez nich stala „slabou, rozdělenou a závislou na ruských surovinách“. Putin se sice mýlil, říká Zakaria, o „šílený krok“ ale podle něj nešlo. Také krize na Blízkém východě je podle Zakarii dána zejména postupným americkým „vyklízením pozic“ (v posledních patnácti letech).

Největší „výzva“ (challenge) současnému světovému řádu, danému po roce 1990, respektive po roce 2001, pochází podle Zakarii, nikterak překvapivě, z Číny a týká se primárně Tchaj-wanu. Důvod, proč čínský prezident Si Ťin-pching váhá s vojenskou intervencí, je podle Zakarii dán „mnohem větší integrací Číny do světové ekonomiky, než je tomu v případě Ruska, Íránu či Hamásu“. Zda to ale Čínu od útoku na Tchaj-wan odradí, si Zakaria netroufá předvídat, ve srovnání se situací před dvaceti lety ale vidí útok pravděpodobnější, což podle něj svědčí o „vzestupu post-amerického světa“.

Největší chyba či vada (flaw) Trumpova a Bidenova přístupu k americké zahraniční politice pochází podle Zakarii z jejich v zásadě pesimistického náhledu na možnosti a roli USA ve světě. Oba prezidenti podle Zakarii vycházejí z předpokladu, že „Amerika“ je „obětí mezinárodního systému, který (spolu)vytvořila“ a že nedokáže konkurovat na otevřených trzích a ve svobodném obchodě (free trade). Američané podle něj vynakládají příliš času a energie na to, aby udrželi současný systém při životě, místo aby se z něj snažili co nejvíc profitovat. V této souvislosti se Zakaria pouští i do historických exkurzů, přičemž pracuje s úvahami, nakolik „Ameriku“ ovlivnilo to, že na rozdíl od Francie a Velké Británie neměla nikdy kolonie, ale naopak byla sama kolonií a poté „zemí vzdálenou od hlavních oblastí světové globální politiky“, navíc zemí, která vstoupila do obou světových válek 20. století „pozdě a jen s nechutí“ (late and reluctantly). Navzdory tomu se po roce 1945 stala zemí „velkého bohatství, sebedůvěry a důstojnosti“.

Ztráta víra – ztráta superiority

Zda si USA toto postavení udrží, závisí podle Zakarii do značné míry na tom, uchovají-li si „otevřenou a šlechetnou vizi budoucnosti světa“ a nepodlehnou-li strachu a pesimismu. Nikoli náhodou se poslední část jeho textu jmenuje Držme si svoji víru (Keep the Faith). Největší výzvy dneška a zítřka podle Zakarii nepocházejí od Číny, Íránu a Ruska, ale z „Ameriky“ samotné. Pokud USA, paralyzované strachem a nevírou v sebe, rezignují na vůdčí roli ve světě, vznikne mocenské vakuum, podobné, jaké jsme viděli a stále vidíme na Blízkém a Středním východě (Middle East). Představa, že by podobná situace nastala i v Asii a v Evropě není (nejen) podle Fareeda Zakarii nijak lákavá.

Na straně svobody a řádu

Dokud nicméně „Amerika neztratí víru ve svůj projekt“, končí Zakaria svoji studii, nemusíme se ničeho takového bát. Proto, dodávám já a myslím přitom i na Českou republiku, si oslabení, případně „úpadek a pád“ USA, stejně jako jejich stažení z Evropy může přát jenom ten, kdo nestojí na straně svobody, ale na straně režimů Putinova typu, případně hlupák, který si projektuje své frustrace a své neúspěchy do zášti a nenávisti vůči zemi, která se vůči Evropě i vůči nám, Čechům, chovala v moderních dějinách (aniž by při tom, logicky, přestala myslet primárně na své vlastní zájmy) vždycky ze všech velmocí nejslušněji. Za naši současnou svobodu ostatně vděčíme především jí.

Tak ať nám to vydrží co nejdéle.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.