USA, leden 2025: začátek nové doby, už zase. Několik ohlédnutí do moderních amerických dějin

Amerika ve varu 82

USA, leden 2025: začátek nové doby, už zase

Několik ohlédnutí do moderních amerických dějin

Martin Kovář

Téměř nikdo nepochybuje o tom, že s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu začíná, přinejmenším pokud jde o jejich zahraniční politiku, nová éra amerických dějin. Není to samozřejmě poprvé a není to zdaleka naposledy; řadu takových obratů z historie známe, zejména z časů, kdy se měnila administrativa v tom smyslu, že republikáni střídali demokraty a naopak. Pojďme se nyní na takové nezjevnější zvraty v americké zahraniční politice 20. a 21. století podívat, přinejmenším proto, abychom si připomněli, že současná významná „změna kurzu“ není ničím výjimečným.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 23. ledna 2025

Meziválečné období a druhá světová válka

První velkou „změnou kurzu“ byl politický obrat, k němuž došlo po skončení Velké (první světové) války. Spojené státy americké se sice po jejím vypuknutí v roce 1914 držely bojů stranou, nepřátelské kroky ze strany císařského Německa a habsburského Rakouska-Uherska nicméně nakonec na jaře 1917 přiměly demokratického prezidenta Woodrowa Wilsona (v Bílém domě v letech 1913–1921) ke vstupu do války na straně dohodových spojenců (Británie, Francie, Rusko a také Itálie a Japonsko). Podíl Spojených států na vítězství Dohody na podzim 1918 byl naprosto zásadní, a je dokonce otázkou, zda by bez jejich zapojení vůbec byly tzv. centrální mocnosti poraženy (a pokud ano, kdy, v každém případě po mnohem delší době).

Po skončení první světové války v listopadu 1918 nicméně začaly ve Spojených státech rychle sílit izolacionistické tendence a na podzim 1920 vyhrál v prezidentských volbách poměrně překvapivě nepříliš známý republikánský kandidát Warren G. Harding (v čele vlády v letech 1921–1923), mimo jiné i díky pro veřejnost přitažlivému sloganu „Návrat k normálnosti“ či „Návrat k normálním poměrům“ (Return to Normalcy). Tento politický kurz znamenal, mimo jiné, i faktický nezájem o dění ve „vzdálené Evropě“, což pokračovalo (s výjimkou tzv. Dawesova plánu z roku 1924 na vyřešení „německé otázky“) i za Hardingových republikánských nástupců Calvina Coolidge (1923–1929) a Herberta Hoovera (1929–1933).

Zásadní zlom neznamenal v tomto směru ani nástup demokrata Franklina D. Roosevelta do Bílého domu v roce 1933, jakkoli byl on sám spíše internacionalistou (nebo intervencionalistou, chcete-li). Většina amerického Kongresu zůstávala ve třicátých letech izolacionistická a změna přišla teprve zvnějšku, tj. po útoku na USA ze strany šintoistického Japonska na tichomořskou základnu Pearl Harboru a po následném vyhlášení války ze strany Německa v prosinci 1941. Teprve poté přivedl Roosevelt USA (se souhlasem Kongresu) s veškerou silou a rozhodností do války jak v Pacifiku, tak v severní Africe a následně i v jižní a západní Evropě, nemluvě o masivní podpoře Sovětského svazu v jeho válce proti hitlerovcům. Vítězství spojenců ve válce nad Německem, Japonskem a jeho spojenci na jaře a v létě 1945 bylo ve velké míře právě vítězstvím Spojených států amerických. Izolacionismus jako politický směr nicméně poražen zdaleka nebyl, což se ukázalo během dramatických diskusí o poválečné zahraniční politice Washingtonu, zejména o pokračování jejich politického, ekonomického a vojenského angažmá v Evropě.

Po druhé světové válce

Po Rooseveltově úmrtí v dubnu 1945 zůstali ve vládních úřadech demokraté, konkrétně Harry S. Truman (1945–1953), „změna kurzu“ ale přesto nastala. Truman na rozdíl od Roosevelta nepodléhal ani v náznaku okouzlení „dobrým strýčkem Joem“, tj. Stalinem, a proto druhá světová válka rychle přerostla ve válku „studenou“. Z bývalých spojenců se stali nepřátelé. Tato skutečnost ale sama o sobě neznamenala, že Američané zůstanou ekonomicky, politicky a vojensky přítomní v Evropě. Teprve po vydání tzv. Trumanovy doktríny (jež později „přerostla“ v „doktrínu zadržování komunismu“) a po schválení tzv. Vandenbergovy rezoluce z let 1947, respektive 1948 se otevřela cesta k trvalému americkému angažmá na „starém kontinentě“ a ustavení Severoatlantické aliance (NATO), jež se stalo základem (západo)evropské bezpečnosti až dodnes.

Détente versus Reagan

Další skutečný zlom, pokud jde o americkou zahraniční politiku, přišel až v roce 1981. Zatímco od konce šedesátých let, tj. od vlády Richarda Nixona (1969–1974; s výrazným přispěním jeho poradce pro národní bezpečnost a později i ministra zahraničí Henryho Kissingera) a Geralda Forda (1974–1977; opět s Kissingerem), Američané v zásadě praktikovali vůči Sovětskému svazu nekonfrontační politiku détente, ve které navzdory ostřejší rétorice fakticky vzato pokračoval i demokrat Jimmy Carter (1977–1981); s nástupem republikána Ronalda Reagana k moci v lednu 1981 přišla ostrá „změna kurzu“, jedna z nejostřejších v celých dějinách USA 20. a 21. století. Prudký nárůst výdajů na zbrojení (včetně projektu tzv. Hvězdných válek – Star Wars) a důraz na konfrontaci (s „říší zla“ – Empire of Evil) nakonec vedl ve druhém Reaganově prezidentském období (1985–1989) k poklesu napětí mezi oběma velmocemi a ve svém důsledku k pádu komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě v roce 1989 a posléze i k rozpadu samotného Sovětského svazu (1991). Hlavním strůjcem tohoto přelomového dějinného zvratu byl právě Ronald Reagan, jakkoli k němu došlo až za vlády jeho nástupce, rovněž republikána George Bushe staršího (1989–1993).

Válka proti „mezinárodnímu terorismu“

Předposledním velkým zvratem v zahraniční politice USA byla jejich reakce na teroristické útoky organizace al-Kájda z 11. září 2001. Pojmenování tzv. Osy zla (Axis of Evil; Irán, Irák a Severní Korea) a vyhlášení války „mezinárodnímu terorismu“ Georgem Bushem mladším (prezidentem v letech 2001–2009) bylo zvláštním, specificky americkým ztělesněním politického idealismu a mesiášství („mesiášského komplexu“) a – současně – politického pragmatismu (pokud jde o prostředky, jak svých cílů dosáhnout). Bushův pouze částečný úspěch ve válkách na Středním východě (zdráhám se, všem lapsům navzdory, napsat neúspěch) primárně ukázal, že vliv USA ve světě a možnosti ovlivňovat světové dění se ve srovnání s relativně nedávnými časy výrazně zmenšily, což mělo a má své konsekvence dodnes.

„Trumpovský obrat“?

Neschopnost USA hrát či dostát roli „světového četníka“ je nepochybně jedním z důvodů, které Donalda Trumpa vedou k přehodnocení zahraniční politiky. S tím souvisí i kritéria, jimiž Trump podmiňuje pokračování americké zahraniční pomoci: důležitost pro bezpečnost a USA a posílení jejich pozice ve světě a s tím související nákladnost takové pomoci. Výsledek je, myslím, předem odhadnutelný: prioritou bude s vysokou pravděpodobností vztah s Čínou, otázka Tchaj-wanu, Indo-Pacifik a Blízký a Střední východ; na Evropu, Ukrajinu a Rusko dojde až, neříkám to rád, potom. Rusko už totiž pro USA dávno není vážnou hrozbou, jako tomu bylo za studené války (1945–1989/91). To nutně nemusí a zřejmě ani nebude znamenat konec pomoci Ukrajině, které se podle všeho ani netýká, prezident Zelenskyj to ale bude nebude mít s Donaldem Trumpem v Bílém domě ani trochu snadné. Na podrobnější hodnocení pravděpodobného „trumpovského obratu“ je ale ještě příliš brzy, tak tomu dejme čas a potom se na něj podíváme podrobněji.

Zásadní změny kurzu v americké zahraniční politice ve 20. a 21. století:

1917 – vstup USA do Velké (první světové) války
1921 – nástup republikánského izolacionismu
1941 – vstup USA do druhé světové války
1945 – konec idealizace stalinského SSSR a začátek studené války
1981 – nástup Reaganovy konfrontační politiky vůči SSSR
2001 – Bushova válka proti „mezinárodnímu terorismu“
2025 – Trumpův obrat v zahraniční politice (?)

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.