USA jsou znovu v čele svobodného světa. Biden, Blinken a americká politika (nejen) na Blízkém východě

Amerika ve varu 18

USA jsou znovu v čele svobodného světa

Biden, Blinken a americká politika (nejen) na Blízkém východě

Martin Kovář, 19. října 2023

Na Blízkém východě to znovu vře, nejsilněji za několik posledních desetiletí, proto jsem ostatně tomuto tématu věnoval několik posledních textů jak v Americe ve varu, tak v Evropských peřejích. Nedávný teroristický útok Hamásu na Izrael, více než tisícovka zavražděných, znásilněných a zmučených obyvatel židovského státu včetně žen, dětí a starých lidí, dvě stovky rukojmích odvlečených do Pásma Gazy a další utrpení přiměly bez nadsázky celý svět k tomu, aby pohlédl právě sem. S mimořádným napětím se čekalo hlavně na reakci Spojených států, a to tím spíš, že vztah mezi jejich prezidentem Joem Bidenem a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem je pokládán za dosti napjatý.

Čtěte a pište na adresu

Makovar@atlas.cz

Antony Blinken: Muž na svém místě

Jako první vysoce postavený Američan přiletěl do Izraele Antony Blinken, který pak pokračoval do dalších blízkovýchodních zemí, a proto dnes začnu právě jím. Nejedná se o žádnou náhodu, a to nejen kvůli tomu, že je státním tajemníkem, tedy ministrem zahraničních věcí. Blinken je správně vnímán jako hlavní „architekt“ americké zahraniční politiky v době Bidenova prezidentství. Má to svoji logiku. „Tony“ je zkušený, ostřílený (jak se píše) diplomat, bytostně spjatý zejména, ale nikoli výhradně s Demokratickou stranou, s Clintonovou, Obamovou a nyní Bidenovou érou, jak si konkrétně řekneme za okamžik. Blinken má politiku a diplomacii takříkajíc „v krvi“, pracoval v ní již jeho otec Donald (jako velvyslanec USA v Maďarsku), společně pak oba Blinkenové pomáhali už Michaelu Dukakisovi při jeho neúspěšné snaze dobýt Bílý dům v roce 1988 (kdy prohrál s Georgem Bushem starším, kterého podporoval končící prezident Ronald Reagan).

Pokud jde o Blinkenovu kariéru konktrétně, v době vlády Billa Clintona (1993–2001) byl členem Národní bezpečnostní rady (National Security Council; NSC), mimo to zastával řadu dalších funkcí, například post zvláštního poradce prezidenta pro zahraniční politiku a šéfa týmu pro evropské a kanadské záležitosti. Stranou nezůstal ani po nástupu administrativy „mladého Bushe“ v roce 2001; v roce 2002 byl jmenován vedoucím týmu senátního výboru pro zahraniční záležitosti Kongresu a zastával tento důležitý post téměř do konce roku 2008. Současně byl asistentem/poradcem šéfa tohoto výboru, jímž nebyl v těchto letech nikdo jiný než senátor Joe Biden (podporující tehdy americkou invazi do Iráku, to jenom na okraj). V roce 2008 se Blinken podílel na Bidenových neúspěšných prezidentských primárkách a mimo to, aby toho neměl málo, působil ve vlivném think-tanku Centrum pro strategická a mezinárodní studia (Center for Strategic and International Studies).

Po příchodu Baracka Obamy do prezidentského úřadu v lednu 2009 radil jemu i jeho viceprezidentovi Bidenovi v otázkách národní bezpečnosti, od roku 2013 dokonce v pozici zástupce poradce pro otázky národní bezpečnosti Denise McDonougha (jenž byl následně jmenován personálním šéfem Bílého domu), od roku 2014 byl náměstkem ministra zahraničních věcí. V roce 2020 byl pevnou součástí Bidenova proto-prezidentského týmu jako jeho hlavní poradce pro zahraničněpolitické záležitosti a po vítězství ve volbách se logicky stal již 71. ministrem zahraničí USA. Pokud jde o zkušenost a znalost věci, nemohl si Joe Biden vybrat lépe. Blinken je, jak jsem již řekl, zkušený, racionální muž, pevný stoupenec transatlantické spolupráce, a k tomu loajální, což je dnes cennější než kdykoli dřív.

Joe Biden: Prezident, který obstál

Pokud jde o samotného prezidenta Joea Bidena, aniž bych jakkoli slevil z kritických výtek, které jsem vůči němu nesčetněkrát napsal, musím rád uznat, že jeho postoj k ruské agresi na Ukrajině a nyní ke krizi na Blízkém východě je příkladný. Pravda je taková, že nebýt americké pomoci, válka na Ukrajině by již dávno skončila ruským vítězstvím; osamocená Ukrajina, podporovaná slabou Evropou, by neměla šanci Rusům odolat. Právě v této souvislosti se ukázala cena NATO, transatlantického spojenectví. V době, kdy jsou státy Evropské unie, nahlíženo globálním pohledem, samy o sobě prakticky bezbranné, význam NATO téměř nelze docenit. Ironizovat Bidena jako „posledního dinosaura transatlantické spolupráce“ není na místě. Nebýt tohoto postoje, byla by naše bezpečnost mnohem menší, než jaká aktuálně je.

Pokud jde o americko-izraelské vztahy, jak jsem již naznačil, Joe Biden není tím, že mu osud, tedy politický vývoj, „nadělil“ jako partnera právě „Bibiho“ Netanjahua, jenž složil svoji další vládu jenom s pomocí stran, které si zejména levicoví novináři osvojili nazývat ultrakonzervativní či krajně pravicové (ne že by na tom něco nebylo, slovník progleft aktivistů, jejich nálepkování, používání lov „krajně pravicový“ či „nahnědlý“ pro všechny, kteří stojí, s nadsázkou řečeno, napravo od nich, je nicméně strašlivý), nijak nadšený a naopak. Navzdory tomu nenechal „Joe“ od prvních okamžiků po teroristickém útoku Hamásu nikoho na pochybách, kde stojí. Jeho objetí s Netanjahuem v Izraeli, kam Biden včera přiletěl, nebylo možná nejvřelejší ze všech, bylo nicméně gestem, jež viděl celý svět.

Stejným gestem je obrovská americká vojenská síla v čele s nejmodernější letadlovou lodí Gerald Ford, jež se přesunula, respektive přesouvá do východního Středomoří. Pokud snad íránští ajatolláhové a teroristé z Hizballáhu měli ohledně Izraele jakékoli nápady či pokušení, myslím, že je rychle přešly. Bidenova jasná slova, doprovázená konkrétním činem, tj. přesunem bezprecedentní vojenské síly do tohoto regionu, je po mém soudu donutila či nutí přehodnocovat své záměry. Jak jsem již řekl, nebýt Američanů, nebýt Joea Bidena, Ukrajina by dávno padla. Nebýt Američanů, nebýt Joea Bidena, Izrael by čelil již teď válce na několika frontách. Good job, Joe!

Co bude dál?

Co bude dál, není snadné předpovědět. Bibi Netanjahu ani Joe Biden to nemají vůbec snadné. Prvního čeká s největší pravděpodobností nesmírně složitá pozemní operace v Pásmu Gazy, která přinese na obou stranách velké ztráty a možný posun veřejného mínění v neprospěch Izraele. Druhý to má snad ještě těžší. Již teď se hroutí americká diplomatická iniciativa, kterou Biden s Blinkenem naplánovali (primárně zlepšení vztahů mezi Izraelem a Saudskou Arábií), velká válka se jeví takřka nevyhnutelná. Zejména Biden proto na Netanjahua apeluje, aby vojenské akce omezil na „nezbytné minimum“, aby pomohl zajistit bezpečnostní kordony pro uprchlíky z míst, kde bude izraelské tažení probíhat, a aby jej seznámil s plánem, co by mělo následovat po eliminaci Hamásu. Biden to říká veřejně, důrazně a jasně, aby celý svět viděl, jaký je americký postoj a jak byl měl další vývoj podle Washingtonu vypadat. Zda to tak opravdu bude, si ale v tuto chvíli netroufne nikdo říct.

Biden a my

Už jenom pár shrnujících slov na závěr. Jedno je nad slunce jasné. Joe Biden, jenž se dopustil na vnitropolitické scéně (ilegální migrace, ekonomika atd.) i v zahraniční politice (katastrofální „odchod“, fakticky útěk z Afghánistánu atd.) řady chyb, ve dvou klíčových agendách – Ukrajina a Izrael – obstál. Blamáž, které jsme se v době, kdy přicházel do Bílého domu, obávali, se nekoná, všem dílčím lapsům navzdory. Buďme rádi, že v Oválné pracovně sedí právě on, byť občas působí smrtelně unaveně, až dojmem, že zrovna teď úplně neví, kde je a co dělá, respektive říká. V klíčových momentech, opakuji, se drží skvěle. To je cenná zpráva nejen pro USA, Ukrajinu a Izrael, ale i pro nás.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.