Trump sem, Trump tam…

Amerika ve varu 32

Trump sem, Trump tam…

Evropa by se hlavně měla začít starat sama o sebe

Martin Kovář

Ať už v poslední době otevřu jakékoli noviny či jakýkoli server, dříve či později narazím na, omlouvám se za ten výraz, kvílení některého z českých/evropských novinářů či politiků, co s námi bude, bude-li ve Spojených státech zvolen znovu prezidentem republikán Donald Trump. Hraničí to s téměř patologickou posedlostí, je to nedůstojné, ubrečené a ve svém důsledku by to bylo i směšné, kdyby nešlo o tak vážnou věc. Evropské elity by se místo toho měly primárně zaměřit na Evropu samotnou: přestat řešit pitomosti, jako jsou genderově neutrální toalety (jeden příklad za všechny a s nadsázkou řečeno), upravit Green Deal, mají-li pocit, že je nezbytný, do reálné podoby, která „den ze dne“ nezničí tradiční evropský průmysl, a začít zbrojit, zbrojit a zbrojit, protože jinak dříve či později dopadneme špatně bez ohledu na to, jak letos prezidentské volby za oceánem dopadnou.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 1. února 2024

Pokud jde o Donalda Trumpa,

já sám patřím mezi ty, kteří si něm nedělají žádné velké iluze. Je to sebestředný, možná až psychopatický, totálně nepředvídatelný, avšak pro nemalou část společnosti charismatický egomaniak, jemuž jde v letošních volbách v první řadě o odvetu za údajně ukradené volby z roku 2020 a, jak se ani příliš netají, o pomstu vůči těm, kteří se na jeho „porážce“ podepsali, včetně lidí z (kdysi) vlastního tábora. Tak to prostě je. Je třeba vzít to na vědomí a čekat, protože v zásadě nemůžeme nic jiného, jak to nakonec ve Spojených státech amerických na podzim dopadne. Navíc zrovna nám, kteří jsme do čela Evropské komise nepřímo vygenerovali paní von der Leyenovou, ani v náznaku nepřísluší, abychom do toho Američanům jakkoli mluvili nebo se morálně (ach, ty „morální majáky“ 😊!) pohoršovali nad tím, jak jsou „tupí“, vyšlou-li do finále bitvy o Bílý dům Trumpa s Bidenem.

Současně je ale třeba vědět, že Trump takříkajíc „nespadl z nebe“, neobjevil se náhodou, zničehonic. Že jde konkrétně o něj, je vlastně jedno, mohl to být kdokoli jiný. Je totiž výsledkem dlouhodobé frustrace velké části Ameriky, velké části amerických voličů, z jednání politických, společenských a ekonomických elit, ze všech těch Clintonů, Obamů a Bidenů na straně jedné, ale i z těch, nerad to říkám, Bushů a Cheneyových na straně druhé. Zejména výše zmínění demokraté měli v Bílém domě plná ústa toho, čeho všeho chtějí pro „obyčejné lidi“ včetně Afroameričanů dosáhnout. Když se ale zeptáte těchto lidí konkrétně, většina vám odpoví, že pro ně neudělali prakticky nic.

Bill Clinton, který měl štěstí (ano, i to je v politice třeba), že vládl zemi v době ekonomické prosperity (1993–2001), byl nejen ten nejchytřejší, ale také nejpragmatičtější a nejpokrytečtější muž, jaký kdy v moderních dějinách USA v Bílém domě seděl; jak jsem slyšel na jedné americké televizní stanici, „Clintonovi se nedá věřit ani to, že se jmenuje Clinton…“ Barack Obama (2009–2017) byl nesporně, pokud jde o „vyšší princip mravní“ někde docela jinde než Clinton, Amerika po něm ale zůstala, včetně rasové otázky, rozdělená a znepřátelená víc, než když do prezidentského úřadu nastupoval; smutné, že? A pokud jde o Joea Bidena, o jeho výkonu nejlépe mluví mizerné preference a fakt, že jej může porazit, jak se alespoň zdá, i člověk, jako je Donald Trump.

Po posledním republikánovi v Bílém domě, nepočítám-li Trumpa (2017–2021), Georgi Bushovi mladším (2001–2009) a jeho vice/téměř spolu-prezidentovi Dickovi Cheneym zůstaly pro změnu jejich nedokončené válečné mise a pocit, nevím nakolik oprávněný, že zneužili tragédie z 11. září 2001 ke svým cílům, které vždy nutně nemusely být ku prospěchu americké společnosti jako celku. Jakkoli já sám osobně tento názor nesdílím, respektuji, že si to část Američanů myslela a myslí. Vzpomeňme si ostatně, že za vlády, zejména na konci vlády George Bushe mladšího měla část amerických občanů za to, že je „nic horšího nemůže potkat“. To ještě ovšem nevěděli, že se o osm let později dočkají Donalda Trumpa…

Aby mi bylo dobře rozuměno! Bez ohledu na to, co se, chronologicky vzato, Clintonovi, Bushovi mladšímu, Obamovi – Trumpa vynechávám – a teď Bidenovi podařilo či nepodařilo, zůstal a zůstává v části americké společnosti neodbytný pocit, hlavně v té méně úspěšné části společnosti, že se na ně elity vykašlaly, že je nezajímají a že tu není nikdo, kdy by se o ně tak či onak „postaral“. Opakuji: Netvrdím, že to tak nutně bylo, respektive je, nýbrž to, že mnoho lidí mělo ten pocit. A pocity a nálady jsou v politice často důležitější než fakta. Právě to přivedlo k moci Donalda Trumpa a teď, po necelých čtyřech letech Bidenovy vlády, se zdá, že by ho to mohlo přivést k moci znovu. Hlavním „viníkem“ (vidíte, doufám, ty tučné uvozovky) toho nejsou jeho „tupí voliči“ (jak si často čtu v různých médiích od blazeovaných, povýšených komentátorů), nýbrž příslušníci tradičních politických elit, kteří to „dopustili“. Je to primárně jejich „vina“ (zase ty uvozovky) a jejich zodpovědnost.

Pokud jde o Evropu,

ta si za poslední více než tři čtvrtě století zvykla, že její bezpečnost a do jisté míry i její prosperitu, jež s bezpečností bezprostředně souvisí, garantují zpoza oceánu právě Spojené státy. Je nepochopitelné, zahanbující a ostudné, že bohaté vyspělé státy západní a střední Evropy, Evropská unie, v níž žije více než čtyři sta padesát miliónů obyvatel, což je přibližně o sto miliónů více než v USA, nebyly/nebyla od konce druhé světové války s to dosáhnout alespoň minimální úrovně vlastního zabezpečení. O výše zmíněném kvílení, co se stane, vyhraje-li Trump, to platí dvojnásob.

Bědování nad možným Trumpovým vítězstvím je o to směšnější, vezmeme-li v potaz, že primárně americké zájmy hájí velmi tvrdě i Joe Biden, jenž, jak napsal jeden můj kamarád na síti X, „si sice odpouští červenou čepici a výroky typu America First (či MAGA – Make America Great Again), ale je (ve skutečnosti vůči Evropě v řadě ohledů – M. K.) ještě tvrdší“ (než Trump – M. K.). Jenže, zatímco kritizovat „posledního sentimentálního trans-atlantistu“ Bidena se jaksi nesluší, Trump to schytává naplno, třebaže ve svém prvním období v Bílém domě neudělal v neprospěch Evropy nic fatálního a třebaže například na Blízkém východě byla jeho politika možná nejlepší, jakou tam kdy americký prezident dělal.

Sečteno a podtrženo,

přestaňme konečně „mistrovat“ Američany, koho mají volit (stejně tak by si Češi mohli odpustit „vysvětlovat“ neustále voličům v jiných zemích EU, komu by měli dát své hlasy) a přestaňme se bát, co se stane když… Na americkou pomoc nemáme žádný nárok (morální, ani jiný), tak si ji nenárokujme! Dávejme raději na obranu, tj. na zbrojení, čtyři a více procent HDP, než abychom tyto peníze vyhazovali na ty či ony pitomosti. Bezpečnost je drtivě, ultimativně, na prvním místě. Abychom, s nadsázkou řečeno, mám-li vybrat jeden příklad za všechny, mohli zachraňovat planetu (včetně Evropy) před „shořením“, musíme nejprve uhájit svoji svobodu, jejíž ohrožení ze strany Ruska je vskutku aktuální; jinak se nám totiž může docela klidně stát, že planeta si „neshoří“, ale budou nám v našem „klimaticky neutrálním skanzenu“ vládnout Putinové a jejich nástupci.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.