Tlumič sem, tlumič tam… Proč mají v USA na střelné zbraně úplně jiný náhled než u nás

Amerika ve varu 103

Tlumič sem, tlumič tam…

Proč mají v USA na střelné zbraně úplně jiný náhled než u nás

Martin Kovář

Zatímco v České republice se o střelných zbraních sice nediskutuje úplně vzácně – naposledy to byla relativně zajímavá debata o zákazu či ne-zákazu tlumičů u střelných zbraní –, ve Spojených státech amerických jde nejen o velké vnitropolitické téma, ale i o velký byznys. Právo pořídit si střelnou zbraň je, ať se to někomu libí nebo nelíbí, nedílnou součástí americké národní identity v širším slova smyslu a také součástí specifické americké kultury, jakkoli to na první pohled může znít nepatřičně. Tak se na tuto otázku pojďme podívat podrobněji.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 5. června 2025

Krátký pohled do historie

Celá věc je z velké části daná historickým vývojem. Ponechám-li stranou dobu před vznikem USA, kdy střelné zbraně patřily k životu amerických osadníků, trapperů, zálesáků a obchodníků stejně neodmyslitelně jako jídlo, pití a další základní potřeby, udala „tón“ již skutečnost, že se Spojené státy americké zrodily z války, kterou kolonisté, pocházející z drtivé části z Evropy, vedli proti tehdejší první světové velmoci, Velké Británii, v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století. Vědomí, že si vybojovali nezávislost a svobodu se zbraněmi v rukou, stejně jako fakt, že po třiceti letech, na počátku desátých let 19. století, museli válčit s Brity znovu, zůstalo v Američanech hluboce zakořeněno. Totéž platí o válce s Mexikem o Texas (1846–1848), o občanské válce (1861–1865), po níž zůstalo více než milión mrtvých, i o fakticky vzato první válce, kterou vedli v (blízkém) zahraničí, tj. o válce proti Španělům na Kubě (1898).

Mimořádně důležitou roli sehrál i způsob, jakým v 19. století Spojené státy rozšiřovaly své území na sever a na západ. Pronikání tehdejších pionýrů přes nekonečné pláně Středozápadu a Západu až k pacifickému pobřeží nemělo ani v náznaku mírumilovný charakter. Takřka neustálé ozbrojené střety, krvavé konflikty a malé „války svého druhu“, často proti domorodým Indiánům, bránícím svá teritoria před „bílými dobyvateli“, byly každodenní součástí této fáze americké historie. Jen ve stručnosti připomínám, že se tak dělo mimo jiné pod vlivem tzv. „manifestu osudu“ (či „manifestu o zjevném předurčení“ amerického národa; „Manifest Destiny“), jejž ve svých článcích nepřímo (1839) a poté přímo (1845) (z)formuloval novinář John Louis O᾿Sullivan.

Westerny a další „dobrodružné příběhy“

Dnešní Američané mají o druhé polovině amerického „divokého“ 18. a 19. století povědomí především díky tzv. westernům – knižním a později filmovým příběhům z dějin USA zejména v 19. století. Mezi jejich zakladatele patřil například James Fenimore Cooper (1789–1851), autor slavného „Posledního Mohykána“ („The Last of the Mohicans“; 1826), což byl druhý díl pentalogie nazvané „Příběhy kožené punčochy“ („Leatherstocking Tales“; kromě již zmíněného „Mohykána“ ji tvořily též romány „Průkopníci“ [1823], „Prérie“ [1827], „Stopař“ [1840] a „Lovec jelenů“ [1841]). V Čechách western, pokud jde o literaturu, proslavili spíše jiní autoři než Cooper, jakkoli tu byl znám i on, například Američan Zane Grey (1872–1939) a ještě více Němec Karl (Friedrich) May (1842–1912).

Greyovy dobrodružné příběhy („Prázdniny v pralese“, „Na lovu šelem“ či „Ken Ward v džungli“) jsme v dětství a v době dospívání doslova hltali, o „mayovkách“ „Vinnetou I–III“, „Poklad na Stříbrném jezeře“, „Duch Llana Estacada“ a dalších), psaných i zfilmovaných, ani nemluvě. Realita v nich byla sice více či méně idealizovaná a fakta nezřídka nepřesná, jisté povědomí o Americe a o „divokém Západě“ nám ale přesto dávaly, stejně jako o tom, že život je tam dosti drsný a naprosto nesrovnatelný s Prahou pana Vorla, který si tak pěkně nakouřil pěnovku… O filmových westernech platí totéž, ať už šlo o ty romantické, jako je třeba remake Kurosawových „Sedmi samurajů“ – „Sedm statečných“ („The Magnificent Seven“; 1960) režiséra Johna Sturgese, anebo ty opravdu naturalistické jako je „Divoká banda“ („The Wild Bunch; 1969) Sama Peckinpaha či fascinující, temná „story“ z období ropného boomu na přelomu 19. a 20. století s příznačným názvem „Až na krev“ („There Will Be Blood“; 2007) Paula Thomase Andersona.

Americká „drsná škola“ a „Kmotr“

Při pátrání po kořenech amerického „kultu střelných zbraní“ se ale nemusíme vracet až k válce za nezávislost či k osídlování Západu a k westernům. Skutečná „divočina“, s Evropou nesrovnatelná, byla totiž příznačná i pro americká města na východním i na západním pobřeží. Například o tom, jak vypadalo v šedesátých letech 19. století největší americké velkoměsto, vypovídá strhující román „Newyorské gangy“ („The Gangs of New York“; 1927) Herberta Asburyho i jeho ještě známější filmové zpracování, kterého se v roce 2002 ujal Martin Scorsese.

Násilí bylo v amerických městech všudypřítomné i mezi dvěma světovými válkami, což ve svých dílech primárně zachytili autoři tzv. „drsné školy“ (Hard-Boiled-School), píšící pro časopis Černá maska (Black Mask) jako například Dashiell Hammett (1894–1961) či Raymond Chandler (1888–1959), a jejich nástupci jako James Hadley Chase (1906–1985) či, v poněkud pokleslejší formě, Mickey Spillane (1918–2006) a mnozí další. Především Hammett ve svých povídkách, a hlavně v románech „Rudá žeň“ („Red Harvest“; 1929) a „Skleněný klíč“ („The Glass Key“; 1931) vynesl, obrazně řečeno, vraždy „z kulis detektivek anglického střihu“, tj. ze soukromých rezidencí a sídel, do ulic amerických (velko)měst a ukázal, jako jeden z prvních, na propojenost organizovaného zločinu s místní i vysokou politikou. Snad nikdo jiný neodkázal s takovou přesvědčivostí vystihnout, pokud jde o zločin, odvrácenou tvář „zlatých dvacátých let“ (Roaring Twenties), časy řádění Al Capona a celostátní prohibice.

O tom, že organizovaný zločin a (nejen) s ním související „kult střelných zbraní“ patřil neoddělitelně k americké společnosti i v poválečných letech, tedy po roce 1945, pak svědčí například legendární román „Kmotr“ („Godfather“; 1969) Maria Puza (1920–1999), zfilmovaný v letech 1972 a 1974 kongeniálně Francisem Fordem Coppolou s Marlonem Brandem, Alem Pacinem a Robertem De Nirem v hlavních rolích…

Američané a střelné zbraně

Evropa má s organizovaným zločinem rovněž bohaté zkušenosti; mafie, se vším, co k ní patří, se ostatně zrodila právě v Evropě. Rozdíl mezi USA a „starým kontinentem“ nicméně byl a je, pokud jde o naše téma, že střelné zbraně jsou za oceánem mnohem dostupnější než u nás. Podle kvalifikovaných odhadů dnes ve Spojených státech vlastní střelnou zbraň téměř 45 % obyvatel, přičemž dvě třetiny z nich mají více než jednu; celkově je tak „mezi lidmi“ od 275 do 350 miliónů zbraní. Tato čísla činí z Američanů jeden z „nejozbrojenějších národů na světě“ (v popředí jsou rovněž Brazilci, Kolumbijci, Mexičané a Venezuelamé).

Nemalou vypovídací hodnotu má rovněž fakt, že počet mrtvých na následky použití střelných zbraní se v USA každoročně pohybuje kolem 40 tisíc lidí, z toho více než třetina zemře v důsledku vražd a necelé tři pětiny v důsledku sebevražd. Také v počtu masových vražd (tj. vražd s více než čtyřmi oběťmi, jak je před několika lety „definovaly“ The Washington Post) jsou USA první na světě; jenom na okraj – nejoblíbenější zbraní amerických masových vrahů je jednoznačně poloautomatická útočná puška AR-15.

Poměrně početným a stále lépe organizovaným bojovníkům za omezení volného prodeje střelných zbraní komplikuje jejich úsilí skutečnost, že právo vlastnit zbraň je v USA dáno ústavou, přesněji řečeno jejím druhým dodatkem, který zaručuje občanům právo držet a nosit zbraně a vytvářet milice (a který je společně s dalšími devíti dodatky součástí Listiny práv, jež vešla v platnost na konci roku 1791). Mnoho Američanů je na respektování tohoto práva (jedné ze základních ústavních svobod) velmi citlivých, což záležitost dlouhodobě politizuje a je jednou z příčin rozpolcenosti americké společnosti.

Když už jsme u politiky, obecně lze říci, že demokraté jsou v zásadě nakloněni jisté regulaci držení zbraní, zatímco většina republikánů preferuje co nejmenší omezení jejich držby, byť tato věta neplatí absolutně; přístup Baracka Obamy a Joea Bidena na straně jedné a Donalda Trumpa na straně druhé k tomuto tématu je ale v mnoha ohledech příznačný. To, že celá věc je také velký byznys, je stejně samozřejmé jako vliv Národní střelecké asociace (The National Rifle Association; NRA), což je organizace, jež byla v roce 1871 ustavena v New Yorku na ochranu občanských práv a jež má dnes přes pět miliónů členů a silné vazby jak na vysokou politiku, tak na zbrojařský průmysl.

Čteme-li si poměrně často o násilí, páchaném v ulicích amerických měst i na venkově střelnými zbraněmi, je to nepochybně důsledek všech výše zmíněných skutečností. Představa, že je tento problém řešitelný rychlým výrazným omezením či přímo zákazem střelných zbraní, je neskonale naivní; dokonce i tak rozhodný odpůrce držení zbraní, jakým byl již zmíněný prezident Barack Obama, dosáhl v této záležitosti pouze dílčího, malého posunu, který navíc jeho nástupce Donald Trump z velké části korigoval. Američané tak budou muset žít, ať už rádi či neradi, se střelným i zbraněmi i s následky tohoto stavu dál.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.